Menu
Dějiny městečka Kolince, díl VI
Hudební život v Kolinci
František Mára, 1996 (Upravil Jan Vích, 2007)Obsah
- Úvod
- Hudba kostelní a kantoři
- Králové z Kolince
- Jan Král - viola d‘amour
- Jankovcové z Kolince
- Tomáš Jankovec, Josef Emanuel Jankovec
- Zajícové z Kolince
- Hudební život v 80 - 90 létech 19. století v Kolinci
- Hudební život v na počátku 20. století v Kolinci
- Vojtěch Mára starší
- Vojtěch Mára mladší
- Vojtěch Mára mladší v Kolinci
- František Mára
- Hudební život v Kolinci za II. světové války
- Hudební život v Kolinci po válce
- Marie Poštová - alt
- Libuše Márová - sólistka opery Národního divadla v Praze
- Vzpomínka na lidové muzikanty
- Josef Pospíšil: "Nejen za vesnickými muzikanty", Plzeň 2005, Márové & Zajícové z Kolince, str. 139 - 145.
- A. Špelda, Hudební místopis Klatovska (do roku 1971), Plzeň 1974, str. 92 – 97.
Se svolením pana Dušana Máry upravil Jan Vích, Kolinec 2008
(neprošlo jazykovou úpravou)
Úvod
zpět
Hudba jako projev vyšších citů člověka byla provozována a pěstována od pradávných dob. Jistě, i obyvatelé usazení zde v zákrutu říčky Pstružné na okraji Královského hvozdu nebyli výjimkou. Nedostatek pramenů však brání poznání vývoje hudby v tomto místě. Nebylo jistě žádných zvláštních odchylek od blízké Sušice, se kterou byl i Kolinec (ve starších dobách zvaný Städtlin, Staetlin) pravděpodobně pod vlivem premonstrátů bavorského kláštera ve Windbergu nebo též premonstrátského kláštera v Doksanech, který vlastnil sousední újezd zbynický.
Ve XIII. století byl Kolinec, jako místo s doly na zlato i rýžovišti, obýváno měšťany s velkým počtem německého patriciátu. Jistě se sem importoval způsob života měšťanů bavorských měst včetně hudebního projevu.
Střediskem hudebního dění a produkce po celou dobu trvání zdejšího městečka až do nedávné doby byl kostel. Původní založení zdejšího kostela sv. Jakuba Většího bylo románské. To svědčí nejen o stáří obce, ale i o horním charakteru městečka v době jeho založení, poněvadž sv. Jakub byl patronem horníků. Jsou známa jména některých duchovních, ale osoby ředitelů kůru (regenschori) jsou uváděna až v době největšího rozkvětu církevní hudby, v době násilné rekatolisace českého národa.
V době husitské a až do Bílé hory byl Kolinec husitský a později bratrský. To dokazují i zápisy v nejstarší gruntovní knize kolinecké od r. 1544 při určování data vložení zápisu do pozemkové knihy např. fol 6: “V outerý po M. Janovi z Husince roku 1545“ nebo „ve čtvrtek po Matce Boží početí“. Jsou známa i jména tří učitelů abecedářů kolinecké školy a sice Jana Píseckého, Jana Celestýna a Jana Kateřinky z let 1573 až 1576. Do jaké míry se podíleli na rozkvětu církevní hudby není známo.
Hudba kostelní a kantoři
zpět
Po Bílé hoře s rekatolisací českého lidu začíná církevní hudba s okázalou výzdobou katolických kostelů být mocným psychickým nástrojem k důkazu o nepřemožitelnosti katolické církve v myslích poddaného lidu. Provozování hudby v kostele se stává nedílnou součástí učitelské funkce. Označení učitele jako kantora (od cantare – zpívati) se sice přeneslo až do dnešní doby, ale jako i jinde, tak i v Kolinci ztratilo příčinu k tomuto pojmenování.
V r. 1679 je uváděn jako kantor a zámečník Jiří Mach, v r. 1696 jmenuje kolinecká matrika oddaných Víta Vojtěcha Vlkovského “naten čas kantora kolineckého“. Po dlouhém mlčení se ozývají zprávy o kolineckých kantorech až v r. 1724, kdy jím je Jan Urban Jakob. Asi od r. 1730 se stává kantorem Václav Čapek, kolinecký primátor, a po něm až do své smrti r. 1772 jeho syn Václav Čapek, jinak krejčí. Na uprázdněné místo učitelské byl vrchností dosazen a farářem Františkem Celestýnem uznán dne 20. 4. 1772 Jan Král.
Králové z Kolince
zpět
Byl synem Václava Krále, krejčího z Kolince čp. 15, z domku přituleného ke hřbitovní zdi. Poněvadž nebyl studovaným učitelem, jak bylo ostatně v tehdejší době obvyklé, musel se zdokonalovat, jak vypisuje ve školní kronice jím započaté. Učil zde až do 15. 2. 1811, kdy zemřel. V květnu 1812 nastoupil jeho syn Jakub, když předtím vykonal učitelskou zkoušku v Českých Budějovicích. Dne 23. 11. 1812 se oženil s Annou, dcerou Josefa Krále, souseda a bývalého rychtáře v Kolinci čp. 2 a matky Anny Vojtové z Mokrosuk. Manželé bydleli v domku čp. 11, těsně pod farou, kterýžto domek zakoupil kdysi Václav Král svému synovi Janu Královi, otci Jakubovu. V tomto domku se také vyučovalo. Dne 27. 1. 1824 směnil Jakub Král tento domek čp. 11 za dům čp. 69, náležející manželům Václavu a Terezii Novákových. Tento dům čp. 69 drželi manželé Královi až do 9. 6. 1843, kdy jej prodali za 300 zl Vavřinci a Marii Šmídových.
Jakub Král učil celkem 48 let. Tito manželé dali život jednomu z nejslavnějších kolineckých hudebníků Janu Královi, přednímu členu bývalé dvorní opery
ve Vídni a skladateli i virtuosu na violu d‘amour. Není známo, proč se jejich syn Jan, tento pozdější slavný hudebník narodil v čp. 32. Patrně uvolnili rodiče dříve
domek před směnou a v čp. 32 byli v nájmu.
Celkem se jim narodilo 7 dětí:
František Josef nar. 2. 10. 1813
Josef Karel nar. 22. 2. 1618
Anna Jana nar. 5. 6. 1820
Jan nar. 16. 5. 1823
Sophia Terezia nar. 15. 5. 1825
Josefa Teresia Rosa nar. 11. 3. 1834
Za kmotra při křtu mu byl nájemce kolineckého panství Karel Antonín Becke se svou manželkou Marií Annou, dcerou po Janu von Fontagovi, bývalém důlním soudním radovi v Omsteinu v Tyrolích.
Jan Král - viola d‘amour
zpět
Životem tohoto Jana Krále se zabývalo více badatelů. Nechme promluvit nejdříve jeho příbuzného ing. Miloslava Jankovce z Prahy 4, Na výspě 2 :
Jan Král pocházel ze starého kolineckého rodu. Narodil se 16. 5. 1823 v domě čp. 32 jako syn řídícího učitele a regenschori Jakuba Krále a vnuk
prvního kolineckého školeného učitele a varhaníka Jana Krále. Violista Jan Král po úspěšném absolvování pražské konservatoře v r.
1843 vstoupil do orchestru Stavovského divadla vedeného Františkem Škroupem, kde sólem v Meyerbeerových Hugenotech na violu d‘amour
už v r. 1848 upozornil na sebe nejen hudební Prahu, ale i G. Meyerbeera a Franze Liszta, kteří ho k sobě pozvali a zahrnuli uznáním.
V červnu 1848 se na pražských barikádách spřátelil s Bedřichem Smetanou, na jehož svatbě v r. 1849 byl družbou Smetanovy nevěsty. Chtěje uniknout protičeským represáliím po potlačení pražského povstání, přijal roku 1651 nabídku vídeňské dvorní opery ke vstupu do jejího orchestru, jehož byl pak 34 let členem. Ve Vídni pak rozvíjel plně své hudební i organisační vlohy. Spoluzaložil proslulý orchestr Vídeňských filharmoniků a pracoval až do pozdního věku na povznesení polozapomenuté violy d‘amour k nové výši koncertním vystupováním, uměleckými zájezdy i za hranice, činností pedagogickou a skladatelskou. Ač nezaujímá v historii světové hudby místo, jež mu přísluší, uznání čelných představitelů tehdejšího hudebního světa jsou svědectvím mistrovství jeho reprodukčního umění.
Měl velmi bohatý život nejen jako hudební skladatel, pedagog a virtuos s velkými úspěchy v koncertních síních evropských i amerických nýbrž i úzkými přátelskými styky s předními skladateli své doby: B. Smetanou, Lisztem, Meyerbeerem a mnoha jinými. Byl až do svého vysokého věku čilý tělesně, duševně i umělecky. Byl svěžím seniorem Vídeňských filharmoniků a Rakouského turistického svazu jako alpinista. V listopadu r. 1911 zaslal (badateli ing. Jankovcovi - pozn. pisatele) pohled s obšírným českým sdělením, kdy byl ještě v plném zdraví. Je tudíž mylné jeho úmrtí v r. 1909, jek uvádí Bohdan Schultz ve svém spisku o viole d‘amour. Zemřel dne 10. 6. 1912 ve vysokém věku takměř 90 let.
Dalším badatelem o životě violisty Jana Krále je již shora uvedený Bohdan Schultz, soudní rada v. v. z Plzně, Rusovy tř. 69. Jeho pojednání o viole d ‘amour a jiných zapomenutých nástrojích smyčcových vyšlo v r. 1922 nákladem Podpůrného fondu pro nadané žáky a žákyně hudebního západu českého založeného při Hudebním uměleckém klubu v Plzni. Tam autor uvádí:
„Z umělců, kteří zaujati byli nadšeně pro tento nástroj, největší zásluhu má Jan Král, pravý virtuos na violu d ‘amour. Narodil se r. 1823 v Kolinci. Jako dítě učitele vyrůstal v ovzduší hudebním a proto brzy přiučil se hře na housle. Vychodiv školu v Klatovech, dán byl do pražské konservatoře. Přijat byl do houslové třídy B. Pixise. Absolvoval ji s úspěchem, obdržel hned místo prvního violisty u Stavovského divadla. Malé sólo v Hugenotech přivábilo jej k viole d‘amour. Vedle toho pěstoval arciť hudbu komorní. Roku 1851 přijal místo při dvorní kapele ve Vídni, kde též zemřel as roku 1909. Ač jeho znalost češtiny dlouhým pobytem ve Vídni byla nedostatečná, byl si vždy vědom své národnosti a rád se zúčastnil všech slovanských hudebních podniků ve Vídni. Roku 1870 vydal u Spiny ve Vídni “Školu pro husle milostnů či violu d´amour“, kde methodicky uspořádal učivo a připojil tam několik svých skladeb. Nejlepší jeho skladba pro violu d‘amour je “Reverie“. Z množství jeho skladeb známa je ještě “Romance pro housle a vilou d‘amour“, Fantasie na české písně, Offertorium s violovým sólem a řada fantasií na různé opery. Jeho škola “Anleitung zum Spiel der Viola d‘amour“ přispěla hodně k oživení zájmu pro tonto nástroj a vedle Milandrovy školy je jedinou pomůckou. Král vykázal viole d‘amour nové dráhy její techniky. Bohužel nenašel stoupenců a následovníků ve svých ideích. Jeden jeho žák, Luigi Kunitz, jenž žije v Americe (Pittsburg), snad pracuje v intencích svého učitele.“ Potud B. Schultz.
Když obecní zastupitelstvo městečka Kolince uveřejnilo ve Večerním Českém Slově ze dne 10. 9. 1937, že hodlá poctíti svého rodáka, virtuosa na violu d‘amour Jana Krále, zasazením pamětní desky na jeho rodném domě, ozval se B. Schultz dopisem ze dne 13. 9. 1937 takto: "Zpráva je tak dalece mylná, že Jan Král měl největší zásluhu v tom, že obnovil zapomenutý nástroj sedmistrunnou “líbeznou violu“ (viola d’amour), pro kterou složil též školu. Znal jsem Jana Krále osobně a častěji jsem ho v jeho bytě ve Vídni v 19. okrese navštěvoval. Mám několik jeho skladeb, které nebyly vydány tiskem, a poněvadž již od r. 1901 pěstuji onu zapomenutou violu a pro ni jsem složil celou řadu skladeb a často veřejně je hrál, jednou v samostatném koncertě slavné České pěvkyně Emy Destinové, mohu se směle považovati za jeho nástupce...“
Na sklonku I. republiky hodlalo Sdružení umělců d´amuristů, kde ČSR bylo zastupováno Václavem Králem, koncertním mistrem viol Národního divadla v Praze, který však nebyl se zdejším slavným rodákem v příbuzenském vztahu, SSSR Vadimem Bosisovským, zasadit pamětní desku. Žák violisty Václava Krále, dr. Jusef Kliment z Prahy - Nuslí, Jaromírova ul. 24, píše v únoru 1951 do Kolince a dotazuje se na osud pamětní desky pro Jana Krále. Dr. Kliment píše o své matce, že žije jako 93 letá stařenka v Praze a pamatuje se dosud na Královy koncerty ve Vídni v české společnosti. Byla ve Vídni provdána za profesora latiny a řečtiny ve Florisdorfu. Jednou zavedla příbuzné paní Hanšlovou a Krištofovou i kněžnu Paarovou na koncert. Na kněžnu hra Králova velice zapůsobila, aniž by se to mistr dověděl. Ve svém dopise tlumočí dr. Kliment i dotaz koncertního mistra Paula Cürthera z Lipska, co je s pamětní deskou Janu Královi v Kolinci.
O Janu Královi bylo napsáno několik článků v tisku. V Lidové demokracii ze dne 17. 12. 1958 uveřejnil spisovatel V. K. Krofta o něm feuilleton pod názvem “ Zapomenutý český muzikant“ a v ilustrovaném týdeníku Květy č. 7 z r. 1959 sekunduje vedle B. Smetany v. úvaze “Bojoval B. Smetana na barikádách v r. 1848?“ Z uvedeného svítá, že název “Zapomenutý muzikant“ není docela přiléhavý, nepřihlížíme - li k zasazení pamětní desky. Nyní se však vraťme k hudebnímu životu v Kolinci. Samozřejmě, že vedle církevní hudby zněla zde i hudba taneční. Otec Jana Krále, jako i jiní vesničtí kantoři, si přivydělával hrou na vesnických muzikách. Marně se netyčí na kolku, kterým zalepoval své osobní dopisy, nad iniciálami J. K. housle, fagot, kontrabas jako symbol jeho lásky i chleba. Z dob jeho učitelování pocházejí odpovědi ředitele kolineckého panství Josefa Klímy na otázky gymnasiálního profesora Josefa Aichlera z Prahy k jeho Topografii Čech. Na otázky jaké hudební nástroje užívají při hře k tanci, odpověděl, že tancují při Bockspfeife, ale více jsou používány dudy. Jistě však bylo používáno více nástrojů.
Jankovcové z Kolince
zpět
Hudba v rodě Králů zapustila hluboko kořeny. Když Jakub Král po 48 letém učitelském působení opustil dne 16. 10. 1860 školu, byl na jeho místo
jmenován řídícím učitelem Tomáš Jankovec, který se dne 30. 9. 1856 oženil s 22-ti letou dcerou Jakuba Krále, Josefou Královou. Sám Tomáš Jankovec
byl výborný varhaník a z jeho 9 dětí dva synové zdědili v bohaté míře rodové nadání.
Jako dobrého varhaníka a stavitele varhan popisuje Tomáše Jankovce Miroslav Hrdlička ve své knize
"Kolinec na Šumavě."
Současně uvádí v téže
knize dobový obrázek “Vzpomínka z r. 1845 “o hostování Karla Strakatého, jemuž sám František Škroup ve své “Fidlovačce“ svěřil úlohu Mareše,
jehož ústy prvně zazněla dnešní naše hymna “Kde domov můj“. Jako pramen k této beletristické práci uvádí M. Hrdlička
stručně “Karel Strakatý v Kolinci“.
Církevní hudba, o níž se M. Hrdlička zmiňuje, byla v Kolinci jistě na výši, jak svědčí vybavení kostela. V inventuře ze dne 17. 6. 1846 uvádí kolinecký farář P. Václav Jindřich, že v kostele jsou varhany a tyto instrumenty: 2 housle, 1 flétna, 1 klarinet, 3 trumpety, 3 lesní rohy a 2 kotle. Uvážíme - li, že produkcí v kostele se účastnili i okolní učitelé i hudebníci jistě se svými nástroji, přijdeme ke slušnému orchestru.
Tomáš Jankovec, Josef Emanuel Jankovec
zpět
Jak již bylo řečeno, vynikli v hudbě dva synové Tomáše Jankovce, především syn Josef Emanuel. Narodil se 31. 5. 1866 v Kolinci. I on se věnoval
učitelství jako jeho otec. Největší část svého učitelského života strávil na Kladensku, kde byl též řídícím učitelem, ředitelem kůru děkanského
chrámu, sbormistrem několika pěveckých spolků. a vynikajícím hudebním pedagogem. Účastnil se též veřejného života a pracoval v sociální
péči o mládež. Po celý život se věnoval studiu a sbírání lidových písní. Když v roku 1926 odešel do výslužby, odebral se ke své dceři Ludmile
Šalounové, choti ředitele gymnasia Josofa Šalouna, do Michalovců, kde se sbírání a zapisování lidových písní věnoval už cele. Zapsal desítky
písní kraje piešťanského a vytvořil sbírku původních zápisů 1700 slovenských lidových písní zpívaných na Zemplínsku v přesném záznamu
melodickém i slovním.Sbírku doprovodil obšírnou studií a celé toto skvělé dílo slovenskému výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Se svým
zetěm a dcerou odešel Josef Emanuel Jankovec roku 1936 do Jilemnice a roku 1939 do Nové Paky. Za tohoto pobytu vytvořil sbírku několika
set písní a koled podkrkonošských. Bedlivou studijní péči věnoval písni kramářské a špalíčkové a pomohl obšírným objevitelským studiem stanoviti
nápěv máchovské písně “Vale, lásko ošemetná“, kterou Mácha naznačil jako motto své povídky “Marianka“ Jankovcova dcera Ludmila Šalounová je
význačnou sběratelkou máchovských památek. Hudební skladatel Josef Bartoš, rodák novopacký, komponoval svou druhou dvoudílnou sbírku
písní “Z rodného kraje“ na písně a koledy ze zápisů Jankovcových, pražský nakladatel Antonín Plechatý vydal pak přetisku krásného rukopisu
sběratelova knižně 50 záznamů s vědeckým komentářem jako “Podkrkonošské písně“. Mohutnou a krásnou práci ocenili vděčně univ. profesor
dr. Dobroslav Orel, dr. V. Vážný a sám skladatel Vítězslav Novák.
Práce Josefa Emanuela Jankovce v turistice, jeho oddaná služba všemu ušlechtilému snažení regionálnímu, láska k hudbě a zpěvu a všemu umění, to bylo vedle práce sběratelské a badatelské bohatý obsah jeho krásného života. Josef Emanuel Jankovec byl člověk vzácně dobrý a ušlechtilý. Byl v srdečných osobních stycích a význačnými osobnostmi našeho hudebního a společenského a kulturního života. V pondělí dne 17. 1. 1949 byl zpopelněn v Praze při účasti svých četných ctitelů a přátel z hudebního a národopisného světa. Zasloužil se o uchování a umělecké zhodnocení československé lidové poesie.
Druhý syn Tomáše Jankovce František Jankovec se narodil dne 13. 4. 1863 v Kolinci. Učil v Čachrově, ale od r. 1899 do 1911 byl již učitelem
v Kolinci, kde se účastnil hudebního života, zvláště mezi léty 1911 a 1920, kdy byl řídícím učitelem a ředitelem kůru. V r. 1920 odešel na odpočinek,
ale varhaníkem zůstal až do r. 1925, kdy se odstěhoval s velmi chabým zrakem do Prahy. Tam dne 7. 1. 1937 zemřel.
Jejich otec Tomáš Jankovec řídil kolineckou školu až do 11. 7. 1879, kdy odešel se svojí manželkou, učitelkou ručních prací, na odpočinek. Na jeho místo přišel z Plánice Karel Hinz, výborný zpěvák, který byl též varhaníkem až do r. 1911, kdy tuto funkci převzal již zmíněný František Jankovec. Ani světská hudba nebyla Popelkou ve zdejší obci. Poněvadž někteří zdejší muzikanti účinkovali i v kostele, je možno říci, že zkoušky a odborné vedení ředitelem kůru, hraní z not bylo do jisté míry školou pro tyto vesnické hudebníky. Zmiňuje se o nich i M. Hrdlička ve shora uvedené knize o Kolinci.
Rod Zajíců
zpět
Svěží muzikantskou krev, ale i odbornost přinesl mezi kolinecké hudebníky - laiky rod Zajíců. Nejstarší z nich přišel do Kolince z Tedražic u Sušice, přiženil se do čp. 42, kde byla současně hospoda “U zeleného věnce“. A tak šenkoval a provozoval hudbu a malé hospodářství. Z jeho dětí byli hudebníky Matěj, jménem po otci, Alois, Jindřich, ale i ostatní děti byly stále v zajetí hudby.
Matěj se narodil v Tedražicích 27. 6. 1867, jezdil jako hudebník s cirkusem, dokonce i když převzal hospodářství čp. 42 po otci. Vzal si za ženu Annu, dceru Matěje Prince, purkmistra a souseda z Kolince čp. 32. Narodily se jim 4 děti, z nichž vyrostl pouze syn Karel, pozdější varhaník. Ten se narodil až po smrti otcově. Kapela tohoto Matěje Zajíce byla velmi známa po širém okolí, hrávala na počátečních podnicích tělovýchovné jednoty Sokol v Kolinci i větších místech.
Druhý syn Alois, výborný flétnista, taktéž cirkusák a světák, se dostal s cirkusem až na studený sever za polární kruh do Hammerfestu, ale přece jen zakotvil v Kolinci, když se oženil s Františkou Pavlinou Frančíkovou, dcerou hostinského z Kolince čp. 111. Později si vystavěl u nádraží restauraci čp. 151, která se stala útulkem pro tělocvičnou jednotu Sokol a kulturními podniky středem osvětové činnosti v Kolinci na dlouhá léta. Třetí jejich syn Jindřich se stal “regimentstamborem“ vojenské hudby a svou pěknou postavou i vzhledem budil za dirigentským pultem i v čele vojenské hudby pozornost Prahy. Bohužel zemřel mlád. Další syn Jan se stal učitelem v době, kdy platilo: Co učitel, to muzikant, a tak se hudbě neodcizil.
Hudební život v 80 - 90 létech 19. století v Kolinci
zpět
Ani dcera Marie se nevymkla z prostředí hudebních instrumentů a stohů notového materiálu. Vzala si za manžela Josefa Rašína, syna Jana Rašína, učitele hudby z Nechanic u Hradce Králové. Sestra její švagrové Marie, dcera Matěje Prince, si vzala za manžela Františka Rašína, bratra předešlého, šikovatele vojenské hudby ppl. 12, Tito dojížděli do Kolince a rozmnožovali tak řady zanícených i odborně fundovaných hudebníků. V 70. a 80. letech 19. století obstarávala hudbu v Kolinci partička, v níž hráli Vojtěch Zajíc z Kolince, Adolf Holeček z Kolince čp. 26, Heřman z Ujčína, Korec z Čermné a Rokelda z Čermné.
V 90 letech tu byla dechovka Matěje Zajíce, kde hráli Joachim Šos, Alois Zajíc, Jiří Melzer, Jiří Drha, syn kolineckého sládka Mazala, Josef Krysl z Kolince čp. 93, Aušprung, František Šos z čp. 92.
Populární i vážnější hudbu pěstovali samozřejmě učitelé a příslušníci intelektuálních vrstev. Ve vokální hudbě převládaly mužské sbory s vlasteneckou náplní. S úctou a obdivem obracíme zažloutlé listy ručního papíru v amatérsky svázaných knížkách pro každý hlas zvlášť spíše kapesního formátu, aby se daly nosit v šosu kabátu pro eventuelní použití, jak si je V. Plánský, učitel na Čermné, pečlivě nalinkoval a napsal kaligraficky v notách i textu. Datováním na konci skladby umožnil nám upřesnit dobu zrodu v letech 1881 – 1883. Byl to dobrý muzikant jako jeho otec, který byl řídícím učitelem v Hlavňovicích. Je pohřben na hřbitově ve Zbynicích. Z jeho notového materiálu, fortelného ručního papíru nám z dálek zaznívají dnes již, zapomenuté sbory Josefa Leopolda Zvonaře (Quodlibet z českých národních písní; Vítání jara; Slovan - op 6 b; Bratrská; Kozácká) i dr. L. Procházky slavjanofilsky naladěný slovinský sbor Pri luni, stejně tak jako Ed. Nápravníka Kadrila na ruské nápěvy. Pro potěšení své i posluchačů skrývá zpěvník i satirické a taškářské sbory Em. Vašáka (Isák v rozkoši), A. V Šmilovského Baladu o nešťastné žábě v úpravě pro mužský sbor od L. E. Měchury, jejich krajana, i V. E. Horáka Kmotr Bumbal.
Hudební život v na počátku 20. století v Kolinci
zpět
V instrumentální hudbě byl pěstován smyčcový kvartet a ve větším obsazení smyčcový orchestr. V prvním desetiletí 20. století zasedal v něm zdejší lékař dr. František Franěk s violoncellem, vedle učitele Tomáše Friče, výborného houslisty, s flétnou přiběhl od piva na jeden kousek hostinský Alois Zajíc, dále učitel Mašek s nezbytným pivem vedle pultu s dalšími členy sedlákem Princem, poštmistrem Alexandrem Klimentem, traťmistrem Prouskem, obuvníkem Holečkem, Konopáskem, Kubečkem a i jinými. Jejich hlavní stan byl v hostinci “U Zajíců“ s oficiálním názvem „Restaurace U nádraží“. Přišla I. světová válka. Inter arma silent musae. Někteří hudebníci narukovali, místní těl. jednota Sokol se ztenčila na několik odvážných jedinců. Teprve poválečné období, i když zmítané sociálními problémy, vneslo přece jen více veselí do veřejného života. V té době se objevuje zde trojice lidových hudebníků, kteří si vysloužili název „kolinečtí Pardálové“. Byl to Oskar Varcoller, kameník a vůbec všeuměl, vtipný anékdotář, šibal a poutavý vyprávěč, který bez znalosti not vyloudil rozmazleným vibratem takměř jedním prstem tklivé poválečné šlágry plné kočičích glissand. Jeho pravým opakem byl tesař Václav Kněz, který většinu učinkování po těžké celodenní práci za harmonikou prospal. Za bubnem se krčil Oskarův bratr Arnošt Varcoller. Bystrýma lasiččíma očkama hledal v lokále oběť, která by byla ochotna jejich um finančně zhodnotit. Které šibalství nevymyslel jeho statnější bratr na to přišel určitě on. Hlavní jejich sídlo byla hospoda „Na radnici“. Nebylo okolní svatby, kde by nejen hudbou, ale i šprýmy a taškařicemi neprovázeli snoubence na jejich prvním manželském kroku. V době “mimozájezdové“ se kvílivé tóny houslí a salvy smíchu valily z oken této hospody dlouho k ránu do tmy na náměstí.
Restaurace „Na radnici“ vlastnila také pianino. Kromě příležitostných hráčů byl stálým abonentem v této době správce zdejšího družstevního lihovaru František Pohořský, vulgo Voříšek. Nekloněn nad klávesnicí proháněl kostnaté prsty takměř jen po černých klávesách v takových tóninách, že si jeho nahodilí partneři přelaďovali housle, klarinetisté vytahovali soudky svých nástrojů a všelijak si odstraňovali přehršli křížků či bé, které se linuly z pianina takměř při neustále sešlápnutém pedálu arpegia. Kroutili hlavou, jak to může ten laik, jemuž noty byly španělskou vesnicí, všechno zahrát. Na konci skladby pianista povstal, obrátil k posluchačům usměvavou tvář s buclatými tvářičkami s knírkem, jehož každá polovina se kroutila k nozdrám jak kančí kly či tetřívčí ocasní péra a s očkama takměř neviditelnýma děkoval za potlesk a při poklonách ukazoval své vysoké lesklé čelo táhnoucí se až na šíji. Ani on neskrblil taškařinou, kterou přidušeným hlasem pouštěl houštím knírů.
Vojtěch Mára starší
zpět
V roce 1927 přibyla nová posila kolineckému hudebnímu životu. Z Plzně Doubravky se přistěhovala sem rodina Vojtěcha Máry, už pensisty čs. státních drah. Poněvadž zasáhla opravdu hluboce do hudebního i společenského života v obci, zaslouží si zmínit se o ní šířeji.
Rod Márů pocházel z Čeletic na Hlavňovicku. Obě zmíněné posily Vojtěch Mára se narodil 19. 4. 1835. Byl jako voják námořníkem v Benátkách, účastnil se
války o ně. Když mu velmi mladá žena zemřela na tyfus, oženil se podruhé s Annou Koudelkovou z Čeletic. Byl výborný muzikant - baskřídlovák. Chodíval
hrát k muzikám na Onen Svět, do Kochánovské hospůdky, hrával ve farním kostele v Hlavňovicích při figurálních mších, vodíval procesí k Dobré Vodě u
Prášil a k Novým Kostelům (Neukirchen) do Bavorska. V čeletické kapličce vedl každou neděli odpolední pobožnost, kdy se účastníci modlili a zpívali.
Byl také dlouhá léta starostou a byl vůbec vesnickým rádcem a písmákem.
Jemu se narodil 3. 9. 1872 syn Vojtěch, jménem po otci, který také po otci zdědil lásku a nadání k hudbě. Do školy chodil v Hlavňovicích k řídícímu učiteli Plánskému, jehož syn vyučoval pak v Čermné u Kolince, sice od 6 let, ale v zimě pro velké sněhy a v létě pro množství práce se často nechodilo. A tu stačilo poslat v podobě omluvenky nějaký ten metr dříví, o který u nich v Čeleticích nebyla nouze. Od 13 do 14 let chodil do německé školy na Mokřanech (Moos), kde pásl dobytek u Mothajzíků (Franzenbauer), aby se naučil německy. V jejich výminkářské chalupě bydlel pašerák tabáku z Bavor, se kterým také mladý Vojtěch byl několikrát pašovat s tabákem ovázaným kol pasu. Z tohoto tabáku vyráběli pak třením šňupavý tabák Brasil. Doma se potom učil hrát na klarinet a flétnu u muzikanta Průchy v Častonicích ‚ se kterým hrával již jako chlapec Italům v Nemělkově v r. 1888, když byla stavěna železnice z Domažlic do Horažďovic, po okolních vesnicích, ponejvíce v Sušici v “Ráji“ vedle staré Schejnostovy sirkárny. Tato kapela hrála ve složení: dva C klarinety, dvě C křídlovky, dvě C baskřídlovky, dvě F trubky a jeden C bas. S tímto laděním se hrávalo snadno z not pro smyčcové nástroje: trombon nebo violoncello přepsali pro baskřídlovku, violu a druhé housle pro trubky a bas hrál přímo z kontrabasu.
Vojtěch Mára mladší
zpět
V 17 letech šel Vojtěch Mára s Průchovými syny a se žihobeckými Šmaty do světa a sice nejprve do Osnabrücku, kde byli zaměstnáni v cirkuse Brüder Melich. S ním pak jezdili po sev. Německu, Holandsku, Belgii a sev. Francii ponejvíce kolem Calais. Druhým rokem jezdili se zvěřincem, třetím pak s cirkusem Bumenfeld opět v Německu. Čtvrtým rokem byl s cirkusem Amato v sev. Itálii., v Terstu, Lublani. V tomto městě přišel cirkus na mizinu. A tak šli odtud hudebníci takměř bez peněz domů. Byli to: Říha z Tedražic (bas), tři z Hor Matky Boží, Kopačka z Velhartic, Matěj Zajíc z Kolince, pokladník celé party s pokladní hotovostí všeho všudy 5 zl poněvadž o 20 zl je okradl ředitel cirkusu. Matěj Zajíc byl otcem dlouholetého varhaníka v Kolinci, o němž ještě bude řeč. Poněvadž byl pohrobkem, jak již bylo dříve řečeno, s nelíčenou radostí poslouchal vždy o mnoho let později vyprávění Vojtěcha Máry o anabasi, kterou prožil s jeho otcem, kterého Karel Zajíc vůbec nepoznal. A tak ošizení muzikanti putovali pěšky z Lublaně do Terstu, do Udine, kde při překročení rakousko - italských hranic byli zadrženi a dva dny vězněni. Vězení bylo docela fešácké, protože jim dovolili v Udine hrát dům od domu jako šumaři, aby si vydělali -peníze na cestu. Když se vše vyšetřilo, pustili je s průkazem, aby mohli opět přes hranice do Rakouska. Šli pěšky přes Alpy do Celovce, Judenburgu přes Rakousy do Budějovic. V Judenburgu hráli dva dny u provazolezce. Z Budějovic jeli pak do svých domovů vlakem. Byla to cesta v hladu i přebytku. V nížinách se pilo víno, výše mošt a na salaších v Alpách kyselé mléko. Do těchto odlehlých míst přinášeli naši poutníci kus požitku a rozptýlení. Stoupli si na cestě do kroužku, spustili a už z osamělých dvorců sem spěchali volatí Stajeráci s pokřiky; “Tý muzikantn san tó!“. Uspořádala se improvisovaná taneční zábava, hrálo se, pilo se a utíkalo se, když rozjaření horalé v koženkách s “padacím mostem“ se začali mydlit.
Domů přišel Vojtěch Mára v létě. Na zimu rukoval do Písku k infanterieregimentu č. 11. Odtud odešel do kasáren Františka Josefa do Českých
Budějovic. Na cvičišti ve Čtyřech Dvorech se podrobil povinnému pěchotnímu výcviku v délce 8 neděl. Poněvadž se při odvodu hlásil jako hudebník,
byl předvolán do Mariánských kasáren v Českých Budějovicích, kde s úspěchem vykonal zkoušku a byl přeložen k hudbě. Tam to nebylo špatné.
Hrálo se na plesech, v zimě i na ledě na Vltavě, zkrátka byla to vojnička, až ta facka od feláka druhým rokem na jaře to vše zhatila. Napadený vojín
Mára praštil felákem o slamník a za tento silácký výkon byl odměněn vězením 21 dnů a přeložením do St. Pöltnu v Rakousích k ppl. 49. Nepovažoval
to za trest, ba naopak. O této slavné době dechové hudby jako později zarytý dechovkám napsal na sklonku svého dlouhého a pestrého života ve svých
pamětech:
“Když slyším tu dnešní hudbu a vzpomenu si na tu, kterou jsem hrával s 49. rakouským regimentem ve Vídni v hotelu Kursalón, kamž měla přístup jen
císařská rodina a jejich příbuzní, šlechtici a vysocí důstojníci, to byla hudba. Hrály se pochody Doppeladler, Radetzký, Prinz Eugen, Straussovy valčíky,
také polky, Quadrille a také sousedské rakouské Ländlery, samo sebou, ne jako u nás, krásně, to třepali všichni i František Josef I. V r. 1895 jsme tak
hráli každou sobotu. Vždy v pondělí a úterý byl dechový koncert v zahradách a v neděli jsme hráli veliký dechový koncert na vrchu Kahlenberg ve Wienerwaldu.
Hrály se ouvertury, valčíky, různá nástrojová sóla křídlovková i baskřídlovková, variace křídlovkové, které jsem opsal a zde v Kolinci přepsal pro smyčce a hráli
jsme je s tátou Zajícovic v němém biografu v Kolinci na klarinet a flétnu. Na vojně to hrály dvě křídlovky a museli to být dva machři.“
Jinou hudbu než dechovou a také jiné neobvyklé žánry neuznával. O nich napsal: “Nejhorší snad jsou maďarské čardáše, srbská kola a turecké džinčaje nebo jak se to jmenuje, to už jsem zapomněl. Maďarské čardáše jsme hrávali také ve Vídni neb tam bylo dost husarů. Srbská kola a turecké džínky jsme hrávali v Mostaru, v Sarajevě a na černohorských hranicích. Hudba všech těch divochů jest náramně ošklivá, šeredná, pro Čecha úplně nesluchová a náramně prudká. Ti, když začnou tančit, to jest jako kdyby pustil stádo dobytka s řetězama, ty rány patama, tlučou se do všech částí těla, stojatě, shrbeně, člověk neví, je - li postřelen anebo se zbláznil. Zpěvavé nástroje mají, jako při plechové klarinety a při smyčcové housle a klarinety, pořádnej „tumel“, a člověk si musí hezky naslinit prsty, když nechce, aby mu některá nota uklouzla. Já hrával při smyčcově fagot, při turecké dechové As klarinet. Zadnější nástroje mají úlevu, neboť mají jen jednoduché noty, třeba celou repetici c, g, c, g,.... Hrával jsem jednou fagot a zadíval jsem se na Turky a zapomněl jsem počítat, tak oni už byli hotovi s tím kraválem já sám pořád ještě c, g, c, g, až regimentstambor, který dirigoval, řekl: “No, jo, ty, troubo, abys nebyl při každém posvícení“. Byly to krásné dojmy pro mne, protože mi bylo 23 let. Toto se odehrávalo již v Mostaru v Bosně, kam byl celý pluk odvelen. Rok tady vojín Mára střežil v pevnostech (konacích) okolo Mostaru a doprovázel se strážním oddílem počtu do Černé Hory. Nastal však konec tříletého vojančení a mladý světák přišel domů do zapadlé vesničky o 9 popisných číslech. Dřinu na polích i v lese vydržela jeho neklidná povaha jen rok a pak se přihlásil jako dělník na vrchní stavbě trati Nýrsko - Špičák. Tam pracoval celkem 3 měsíce a pak byl přijat jako brzdař k plzeňskému ředitelství drah. Po svatbě s Boženou Vaníkovou z Přešína u Blovic dne 16. 11. 1898 bydleli v Plzni. Ani když se stal “ajznpoňákem“ ho hudba nepustila ze svých osidel. Všude vyhledával lidovou hudbu; v Plzni na Petrohradě, na Letné, po 7 let v Žatci a opět v Plzni - Doubravce, hlavně když přišel do penze. Pak tím více. Nejen hrál, ale střádal notový materiál a opisoval a opisoval. Aby noty rychle oschly, sypal je drobným pískem z posýpátka, že se ve světle petrolejky, aby se ušetřilo, třpytivě kupily jak malé bochníčky. Ale byly to nejen lidovky. Koupil si v Plzni - Doubravce harmonium, pustil se do učení na něm bez učitele. Pak dobrovolně hrával při odpoledních pobožnostech v doubravecké kapli, čímž způsobil své pobožné manželce jednu z mála radostí. A hrálo se i v jeho bytě. Přidali se i další. Řídící učitel Skřivan, katecheta a budoucí světící biskup pražský Elčkner a jiní. Hrálo se v hospodě “U Doktorů“, v Legidomu, “U Finků“, ale hlavně v hospodě „U Šafářů“.
Byl vyhledáván vždy, když okolní kapely potřebovaly klarinetistu: kapela Kloučkova, Hančlova a jiná. Byl vždy připraven. V kapse kabátu byl vždy
nástroj v étui (novinovém papíře) připraven. A tak hrál po okolí Plzně a samozřejmě s hudbou rozdával úsměvy a radost - pro cizí. Z tohoto období
jeho života pokračuje takto ve svých pamětech:
„V Rokycanech byl jednou velký hasičský ples. Hrálo nás osmnáct. Piva, jídla, kouření, všeho dost, také přesčas, takže jsme hráli a hráli. Už bylo
slunce hezky vysoko, když jsme opouštěli hostinec. Tu se nám připlet do cesty flašinetář, který hrál o stošest. Jeden z hudebníků povídá “Máro,
jestlipak by ses s ním scuk?“ A já na to:“ No, vždyť je to taky nástroj“, a přitočil jsem se k němu, trochu zadudlal, jako když ohař hledá stopu a
když jsem ho měl, tak jsme to mazali “Já mám tratar novej“. Klarinet pištěl, hudebníci se smáli a za chvíli jsme měli okolo hezký paklík lida. To
zpozoroval “stráž bezpečnosti“, přilít a povídá: “Tototodle je mi hehehezkej kokokoncert, mimimizerové. Mamamašírujte iiihned dddál.“ Tak jsme
se smíchem odešli. Toť se ví, když je deset atmosfér páry, tak nemá člověk k volovině daleko. Ten flašinet byl laděn do C a já hrál As dur.
Myšlenka mít syna Josefa hudebníkem ho utvrdila v rozhodnutí vzít ho z kvarty plzeňského gymnasia a dát ho jako eléva k vojenské hudbě. Bylo
to těsně po válce u ppl. 33 Doss Alto v Chebu. A tak se otec dmul pýchou nejen nad jeho uniformou italského legionáře s dlouhým pérem za
širokým kloboukem, ale zejména nad svým žákem na klarinet, který na soutěži vojenských kapel v Praze udivoval staré feláky „jedovatým“
jazykem v předehře k opeře “Vilém Tell“. Dlouho se z něho neradoval, protože se po vojně vypravil s kamarádem hledat chléb v Jugoslavii,
kde hrál v operních orchestrech v Karlovaci, Lublani, aby pak zakotvil v kapele královské gardy v Bělehradě, s níž pojezdil s králem Alexandrem
celou zemi. Když se vrátil, hostoval v plzeňské opeře vedle starého Drmoty pod dirigentem Bartákem. Hrál dlouho v němém kině Hvězdě pod bývalým
vojenským kapelníkem Zárubou.
V r. 1927 zachvátila Vojtěcha Máru silněji dávná touha po svém rodném šumavském kraji. Předal svůj rodinný domek nejstarší dceři Marii a přestěhoval se s celou rodinou do Kolince.
Vojtěch Mára mladší v Kolinci
zpět
Svým zájmem o vážnou i lidovou hudbu znamenal Vojtěch Mára značný přínos pro hudební a vůbec společenský život Kolince. Vždy byl ochotný zadarmo hrát nejen v kostele, ale i pro tělocvičné jednoty, ať to byl Sokol nebo DTJ. Zaměstnával se nejen hraním, ale i rozepisováním a transkripcemi z dechového orchestru do smyčcového či naopak, často úmorným nácvikem hudby k šibřinkám, prostným cvičením na slet, k operetám a pod. Tím vytvářel základní předpoklady pro všechny produkce s doprovodem hudby.
Výborná si porozuměli s hostinským Aloisem Zajícem, výborným flétnistou, taktéž cirkusákem, a stali se nejen partnery ve zdejším pěvecko hudebním souboru Sokola, ale též tchány svých dětí Jaroslava Zajíce, učitele - violoncellisty, a Anny Márové, houslistky, později provdané Zajícové. Svými syny a dcerami vytvořili tento hudební soubor Sokola, který se mohl po řadu let chlubit záslužnými podniky.
Nejpravidelnější činnost vyvíjel tento odbor ve zvukové kulise k němému filmu. Dnem 12. 12. 1921 byla udělena zdejší tělocvičné jednotě Sokol biografická licence. Velká část členstva přinesla své oběti. Někteří členové upisovali půjčky na zakoupení kinopřístroje a postavení kabiny, jiní se ujali vedení biografického odboru a funkce “kinooperátorů“ a konečně jiní hudby. První představení dne 19. 3. 1922 nemělo šťastnou premiéru. Poněvadž elektrický proud byl odebírán ze zdejšího mlýna Jana Krále, zastavil neznámý “dobrodinec“ vodu v řece, aby představení bylo, znemožněno. Zpočátku byl hudební doprovod z hudební konservy, gramofonu. Brzy na to hrály při kině na klavír Anna Rotterová, choť poštmistra, Milena Fraňková, dcera zdejšího lékaře, Anna Zajícová, dcera hostinského. K nim se v r. 1926 připojil obecní tajemník Leopold Hoffmann, původně obuvník z Hor Matky Boží, který jako houslista projel s cirkusem kus západní Evropy, zejména Francii, a pak Kamila Zajícová, opět dcera hostinského Zajíce. V r. 1928 se hudební soubor rozrůstá. Přistupuje za členy František Mára, student ref. reálného gymnasia v Sušici jako houslista, jeho sestra Anna Márová, houslistka, její příští manžel Jaroslav Zajíc, jeho příští švagr Karel Šos, místní zemědělec a s violoncellem pozdější manžel Kamily Zajícové, Karel Zajíc, rovněž zemědělec s houslemi, synovec hostinského Zajíce a syn - pohrobek poutníka přes Alpy při bankrotu cirkusu v Lublani, v té době již osvědčený kolinecký varhaník, regenschori a “Caruso“‚ příležitostně další zemědělec, muzikant na několik nástrojů Karel Kopáček, jako pořádný muzikant také cirkusák kdesi v Dánsku, jako houslista, čelista, a časem i jeho bratr Jan Kopáček, flétnista, občanským povoláním dentista. Kontrabasem tvrdili muziku příležitostně prof. Geiger z Příbramě a František Rašín, bývalý vojenský šikovatel u hudby a potom školník v Bratislavě, který si zde vystavěl vilku a po odchodu do penze se stal neodmyslitelným členem všech možných orchestrálních skupin v Kolinci.
Dnešní člověk těžko pochopí nadšení většiny členů orchestru pro práci v tomto hudebním souboru. Shánění notového materiálu, jeho opisování (většinou zásluhou seniora orchestru a neúprosného strážce hudebního archivu - později až 900 kusů - Vojtěcha Máry) navzdory výstražnému mementu pod poslední notovou osnovou “opisování zakázáno“, stěhování pianina z lokálu u sálu pod promítací plátno, stavění železných pultů a montování světel na pulty s žárovkami obalenými zeleným papírem, vybírání programu a rozdávání partesů pro celé představení a opět obráceným pořádkem úklid po představení, to vše zdarma po několik let vykonáváno z opravdového nadšení a záliby pro hudbu.
Bylo to v době, kdy již více rodin vlastnilo radiopřijímač, takže poslech hudby nebyl už tak vzácnou příležitostí. Přece byli návštěvníci kina, kteří je navštěvovali pro hudbu např. řídící učitel Škopek s manželkou a i jiní. Nevadilo jím, že slzy smutku byly provázeny svižnou polkou. Když hudebníci zvedli své zraky od partesů ozářených zeleným světlem k promítacímu plátnu, viděli bíle oděnou nevěstu v červené doplňkové barvě zářit štěstím za doprovodu smutečního pochodu. Sestavit vhodný hudební doprovod synchronisovaný s obrazem bylo nad síly tohoto orchestru. Ale vždyť to konečně bylo ještě v kamenné době kinematografie ve zdejší obci. Pro hudebníky to byla cenná škola instrumentální praxe často prima vista ve všech žánrech od operních ouvertur, intermezz, přes populární potpourri a taneční skladby od gavotty až po tanga a foxtrotty, s instrumentálními sóly pro klarinet, variacemi pro s klarinet a flétnu a j. Na tyto variace přiběhl vždy rychle táta Zajíc, když obsloužil hosty v lokále pivem, nasadil ke rtům flétnu, která předtím odpočívala na jeho židli před pultem, celou horní polovinou těla naznačil nástup a zapomněl na hosty v lokále. Nevadilo mu, že po úraze ztuhlým ukazovákem si šermoval kolem obličeje. Měl na klapce nástavec a tak ani tento defekt mu nevadil ve výborné technické hře.
A co když po biografickém představení se vše přestěhovalo do lokálu nebo když se zakončila schůze. To teprve všichni oživli. Ještě dnes se mnohý diví, jak mohl tak malý lokál pobrat celý orchestr, hosty lačné piva i hudby i sílu instrumentů. Tu teprve zašveholila flétna pána domu ve „Slavíčím tlukotu“, zaštěbetal klarinet táty Márů ve “štajdyš“ sousedské, tlumeně doprovodil orchestr šenkýře Zajíce v roli barytóna ve velmi žádané a rozpustile informační písni “Hajný v lese. ..... se, až se všechno listí třese.....“ Letní hosté z Prahy i Plzně se ohýbali smíchy a vydatně příspívali svými hlasy v refrénu “Jdou voni, jdou voni, nedělaj z nás …“ To byla další role tohoto orchestru pobavit, rozveselit a zjasnit dny života.
K tomu přistupovalo učinkování v operetách, samostatných pěvecko instrumentálních akademiích, při půlnočních scénách, při šibřinkách i zahradních
koncertech populární hudby spojených s tancem. Tehdy už vokální i instrumentální soubor řídil syn Vojtěcha Máry, František Mára, student gymnasia
v Sušici. Narodil se jako poslední dítě Vojtěcha Máry v Plzni - Doubravce dne 1. 10. 1912 († 20.9.1996 v Sušici). Po přestěhování do Kolince začal studovat na sušickém
gymnasiu v kvartě a nabyl praxe právě v tomto hudebním souboru kolineckého Sokola. Jako 1. houslista začal řídit orchestr a pak i mužský a smíšený
sbor. S touto praxí po maturitě na gymnasiu se přihlásil k doplňovací maturitě na učitelském ústavu v Příbrami. Když došlo k praktické zkoušce z houslové
hry, kde dostal zahrát z Malátovy školy píseň “ Hájku, hájku, hájku “ v F duru, před započetím hry zkoušející profesor František Forst, syn svatohorského
varhaníka, odešel a když se po půl hodině vrátil, otázal se: “Už jste to přehrál“ a na nechápavě kladnou odpověď zkoušeného propustil. Na vysvědčení se
pak nečekaně objevila čtyřka. Nový adept učitelského povolání dostal toto vysvědčení právě v den návštěvy Kolince okresním školním inspektorem
Felixem Paukertem. Ten měl ve zvyku svou inspekci vždy okázale oslavit v Zajícově restauraci za přítomnosti všech učitelů, dát se obdivovat dvakrát
za večer za obligátní interpretaci Fibichovy skladby “Poéme“. Pro větší slávu byl svolán i orchestr hudebního souboru Sokol. A to byla chyba. Ta synova,
když syn dokončil před nejvyšší hlavou okresního školství poslední tóny variací na “Slavíčka na Petříně“, nedalo mu, aby svou hořkost nepřenesl přes rty
slovy: “Tak, slavný pane inšpektore, a teď ať to takhle zahrají tady ti učitelé, co mají jedničky z houslí.“ Otci i synovi přítomní kantoři odpustili, neboť chápali,
že bylo v tomto případě nešetrně a hrubě sáhnuto na nejcitlivější strunu každého skalního muzikanta.
Hudební život v Kolinci za II. světové války
zpět
Pěvecko hudební soubor Sokola v Kolinci sehrál svou záslužnou úlohu zejména v těžkých dobách fašistické okupace pořádáním akcí, kde slovy i tóny byla vyzdvihována naše národní i literární tradice a tím posilováno národní cítění a víra v opětovnou svobodu.
Ještě v neděli dne 2. 6. 1940 pořádal místní Sokol “Český hudební máj“ v sále “ U Zajíců“ s tímto pořadem:
| 1. | Jeremiáš: Pozdravení pěvcovo | smíšený sbor |
|---|---|---|
| 2. | Malý: Pod Vyšehradskou skalou – směs | orchestr |
| 3 | Smetana: Večerní písně (sólový zpěv) | br. Machač |
| 4. | Fibich: Poém (sólo na housle) | br. Mára |
| 5. | Pícha: Ach škoda, přeškoda | mužský sbor |
| 6. | Dvořák: Valčík č. 1 | orchestr |
| 7. | Smetana: Má hvězda | ženský sbor |
| 8. | Jeremiáš: Na horách | smíšený sbor |
| 9. | Vránek: Já nechci žádného | smíšený sbor |
| 10. | Kmochiáda (směs Kmochových melodií): | orchestr |
| 11. | Křížkovský: Utonulá | mužský sbor |
| 12. | Axman: Rožnovské hodiny | mužský sbor |
| 13. | Nedbal: Valse triste | orchestr |
| 14. | Jeremiáš: Přání | mužský sbor |
| 15. | Kmoch: Česká muzika | orchestr |
| 16. | Smetana: Slavnostní sbor | mužsky sbor |
Orchestr a sbory řídil br. František Mára.
Po zákazu činnosti Sokola byly hledány cesty k veřejnému vystupování a působení na lid pod jinou hlavičkou. Dne 8. 6. 1841 byl pořádán opět v sále “U Zajíců“ koncert na oslavu 100 narozenin skladatele Antonína Dvořáka. Úvodní slovo o Životě našeho genia pronesl dirigent tohoto večera odb. učitel František Mára. Když si dnes pročítáme zachovaný text této přednášky, vycítíme smysl těchto kulturních podniků:....“V této hudbě zní hlas svérázně českého člověka se vší jeho láskou k národu, vlasti, v ní hlaholí zpěvy, víří tance a voní vzduch českých vesnic, niv a hájů, jí proniká víra v krásu života, ve šťastnou budoucnost vlasti….“ “...jestliže mnohý by byl z tolika slávy zpyšněl a malé své vlasti se zpronevěřil, jak jsme toho byli a častokráte jsme svědky. Mnohým stačí, aby mu cizina dala lepší bytí a už zapomene, že ho česká matka zrodila. Dvořák všude vystupoval jako zdárný a věrný syn své třeba malé, ale krásné vlasti. Nikdy na plakátech nesměl chybět v jeho jméně ani háček na “ř“, ani čárka na “á“....“
To byla tichá demonstrace proti komolení a pogermánštění jmen českých vesnic a měst v této pohnuté době (např.Walasitsch Meseritsch - Valašské Meziříčí)
| 1. | A.Dvořák: Polonéza | orchestr |
|---|---|---|
| 2. | A. Sova: Za Antonínem Dvořákem | melodram |
| 3 | Ze života Dvořákova | přednáška |
| 4. | A. Dvořák: Valčík č. 1 | orchestr |
| 5. | A. Dvořák: Valčík č. 4 | orchestr |
| 6. | A. Dvořák: Humoreska | orchestr |
| 7. | A. Dvořák: Moravské dvojzpěvy č. 1, 2 | ženský sbor |
| 8. | A. Dvořák: Květiny bílé | smíšený sbor |
| 9. | A. Dvořák: Legenda č. 1 | orchestr |
| 10. | A. Dvořák: Legenda č. 3 | orchestr |
| 11. | A. Dvořák: Legenda č. 4 | orchestr |
| 12. | A. Dvořák: Tercet op. 74 | dvoje housle a viola |
| 13. | A. Dvořák: Largo ze symfonie e mol | housle a klavír |
| 14. | A. Dvořák: Slovanský tanec č. 2 | orchestr |
| 15. | A. Dvořák: Slovanský tanec č. 4 | orchestr |
| 16. | A. Dvořák: Slovanský tanec č. 10 | housle a klavír |
| 17. | A. Dvořák: Slovanský tanec č. 16 | orchestr |
Průvodní slovo k jednotlivým číslům podal odborný učitel František Mára.
Jindy to byla spolupráce s divadelníky. Dne 9. 5. 1942 pod patronátem Místní osvětové komise bylo uspořádáno ve prospěch obecní knihovny v Kolinci šest představení Kvapilovy “Princezny Pampelišky“. Členové orchestru se tísnili v koutu hlediště vedle jeviště při přeplněném sále. V této době byl opravdu hlad mezi lidmi po úniku z ovzduší zpráv o popravách našich lidí, o koncentračních táborech. A zde v přeplněném sále s krásně osvětlenou, typicky českou výpravou bratří Krumpů padal všem tíživý kámen s jejich myslí a nebýt té nelidsky předepsané doložky na plakátě u vchodu „židům nepřístupno“‚ považoval by každý naši obec za rajský ostrov míru v rozbouřeném oceáně. I tato klamná posila našeho člověka ho udržovala při naději ve šťastný konec současné apokalypsy.
Hudební život v Kolinci po válce
zpět
Avšak válka pokračovala a potřeba nových manuelních pracovníků pro zbrojní průmysl vyhnala učitele od školních kateder a hudební nástroje osiřely. Tak tomu bylo i v Kolinci. Mezi nimi byl i učitel František Mára i jiní hudebníci. Nyní už opravdu umlkaly múzy.
Po válce se ustavil. pěvecko hudební soubor osvětové besedy. Jádro tohoto souboru tvořili staří hudebníci František Mára, Libuše Márová, Jaroslav Zajíc, Anna Zajícová, Karel Zajíc, Karel Kopáček, Arnošt Varcoller, Antonín Smola a další.
Pro soubor byl velkou posilou příchod nového učitele Karla Kondra jako tenpra sborového i sólového, recitátora, kytaristy a organisátora. Tento soubor učinkoval ve stejném složení na různých oslavách, zejména výročích politických událostí až do r. 1959, kdy se rodina Františka Máry odstěhovala z Kolince. Již před tím dne 15. 3. 1949 odešel z Kolince ředitel školy Jaroslav Zajíc, violoncellista, se svou manželkou Annou, rozenou Márovou, houslistkou, do Horažďovic, kde se stal okr. školním inspektorem. Tím vzniky v souboru mezery. Soubor hrál nejen na oslavách, ale i taneční hudbu. Posléze vytvořil se saxofóny, jazztrubkami, harmonikou, klavírem, pozounem a bubny taneční soubor v koncesi Václava Kněze, zdejšího holiče, který vedl dechový soubor. Tento taneční soubor byl velmi oblíben při odpoledních čajích pro mládež i při zábavách v okolí. Pro složení orchestru se smyčci, repertoir i způsob hry byl nazýván obecně “kolinečtí Valdaufové“ Po válce se zdejší učitel František Mára kromě hudební činnosti v Kolinci stal členem smyčcového kvartetu v Klatovech, které pravidelně účinkovalo na t. zv. Klatovských útercích pořádaných v městské síni i na jiných podnicích, dále členem orchestrálního sdružení v Sušici, které se skládalo z hudebníků - amatérů ze Sušice, Klatov a okolí a kde často hostovali kvůli jeho dirigentu skladateli prof. Jaroslavu Křičkovi, který žil poblíž Sušice v Červených Dvorcích, mnozí profesoři AMU v Praze. Zde byl členem i učitel kolinecké školy houslista Antonín Smola. V Klatovech se velmi aktivně účastnil hudebního života dřívější učitel v Kolinci, pozdější řed. ZDŠ v Klatovech Josef Lerach, vynikající klavírista. K vokální hudbě byly v Kolinci lepší podmínky a předpoklady než k instrumentální, co do počtu zájemců i průpravy.
Několik let po 1. svět. válce byl zde ustaven ženský pěvecký sbor “Dalibor“, který řídil střídavě učitel Vojtěch Švehla a učitel Miloslav Lederer,
který po 2. svět.
válce začal používat příjmení Lesný. První, dobrý houslista, skončil tragickou smrtí, druhý ještě dnes maluje krásné partie Českomoravské vrchoviny.
Další školou vokální hudby byla církevní hudba. V letech 1928 až 1945 byly hudební produkce v nejkrásnější hudební síni v obci - v kostele,
opravdu na výši. Byla to nejen tradiční půlnoční Rybova “Hej, mistře, vstaň bystře“ se smíšeným sborem sóly a orchestrem, ale i
velikonoční pašije a capella, i velké figurálky se sborem a orchestrem‘ V. Říhovského i různé sólové vložky, které zpívali profesionální
zpěváci: místní Marie Poštová, altistka liberecké a později budějovické opery, dr. O. Janků z Plzně, člen operety plzeňského divadle,
později také zdejší rodačka Libuše Márová, později sólistka Národního divadla v Praze. Instrumentální vložky hráli: prof. M. Koliáš,
majitel soukromé hudební školy v Plzni a stálý dlouholetý letní host v Kolinci, František Mára, učitel v Kolinci, který také některé koncerty
řídil. Všechny dílčí zkoušky se konaly v bytě varhaníka Karla Zajíce v čp. 42, sedláka s neškoleným, ale vysokým a jasným tenorem, který
jak již bylo řečeno, zasedl za manuál ve 14 letech po řídícím učiteli Františku Jankovcovi. S rodovým hudebním talentem v těle se
propracoval při těžké zemědělské práci v dobrého varhaníka, houslistu a zvláště zpěváka, který udivoval svým tenorem ve sboru i
zkušené kozáky tohoto oboru. Některým nebyl vhod pro jeho jasné výšky i nosnost hlasu. A tak jednou při jakémsi pohřbu, kde účinkoval
zdejší mužský sbor, pravil hostující učitel K. Valenta z Klatov našemu regenschorimu nevrle“ Neřvi jako bejk, když máš vedle sebe tenora“.
Ještě dnes v 61 letech se jeho jasný hlas nese klenbou chrámu sv. Jakuba Většího v Kolinci nebo lká u posledního místa odpočinku ve stínu
chladných pomníků a štíhlých vždy zelených thují. Kolika zářícím nevěstám za těch 47 let zazpíval “Rozmysli si, Mařenko, rozmysli“, kolika
párům sametových rejstříkem mozolnýma rozpraskanýma rukama rozdával symbolickým legatem tóny Schumannova "Snění", on sedlák, lépe
řečeno chalupník, vyschlý žhavými paprsky letního slunce i promrzlý řezavým severákem na “svých farních“ polích. I on se hluboce zasloužil o
udržení zpěvnosti našeho lidu a o dobrou a kvalifikovanou církevní hudbu.
Svou měrou přispěl po válce jako host JUDr. Jiří Bílek z Klatov, který si vzal za manželku dceru zdejšího obchodníka Václava Virta. Dirigoval některé církevní skladby ve zdejším kostele. Hlavní svou činnost v oboru hudby vokální i instrumentální vyvíjel v Klatovech.
Při výčtu profesionálů zpěváků jsme se zmínili o dvou, kteří jsou buď rodáky nebo zde prožili nejkrásnější část lidského života - své mládí.
Při výčtu profesionálů zpěváků jsme se zmínili o dvou, kteří jsou buď rodáky nebo zde prožili nejkrásnější
část lidského života - své mládí.
V chronologickém sledu je to nejprve altistka Marie Poštová, dcera zdejšího velitele četnické stanice Rudolfa Pošty.
Nedostalo se jí v mládí
žádného hudebního vzdělání. V dospělém věku se stala vychovatelkou úředníka našeho zastupitelského orgánu v Itálii. Snad už tam, snad
později v Praze upozornila na sebe mohutným altově zabarveným zpěvem a bylo doporučenu se odborně školit. Později se stala členkou
sboru liberecké opery, později sólistkou. Odtud přijala angažmá do Českých Budějovic. V poslední době není o ní zpráv.
Libuše Márová - sólistka opery Národního divadla v Praze
zpět
Druhou z nich je Libuše Márová, sólistka opery Národního divadla v Praze. Narodila se na Štědrý večer r. 1943 v sušické nemocnici jako
dcera Libuše Márové rozené Přádové a Františka Máry, odborného učitele v Kolinci čp. 188. V tomto domu prožila své nejranější mládí a
pak do 16 let v Kolinci čp. 218. Navštěvovala zdejší národní školu a pak osmiletou střední též v Kolinci. Další studia konala na jedenáctileté
střední škole v Sušici. U svého otce se začala učit hře na housle a u matky na klavír. Jako u všech dětí často trucovala, měla - li hrát, či
když jí hra nešla a byla plísněna. Snad to byl obvyklý jev u dětí, jimž je rodiči něco vnucováno. Asi tak ve 12 - 13 letech, jistě pod vlivem
puberty, se pustila při rozhlasových pořadech do napodobování zpěváka R. Adama i jiných populárních interpretů moderního tanečního
zpěvu. Bez jakéhokoliv školení zpívala s docela slušným vibratem. Často doplňovala písně mimikou i tanečními improvisacemi. Bylo
vidět, že má talent k divadelnímu účinkování. Zatím se její produkce omezovaly na rodinné prostředí, často však před udivenými zraky
příbuzných. Až na malou výjimku účinkování při produkcích mateřské školy a jedné divadelní hry už v dívčích letech, divadlo nehrála. Pro
její zjevné pěvecké nadání byla rodiči dána na hudební školu v Klatovech do třídy prof. N. Klímy, příbuzného našeho slavného dirigenta
A. Klímy. Tam prvně vystupovala na žákovských besídkách hudební školy se zjevným úspěchem. V té době už byla plně unesena zpěvem
a žila pro něj. Když ji dne 30. 10. 1957 otec vezl na motocyklu z Kolince do Klatov na večerní vystoupení v radničním sále, a vozidlo v
polovině cesty vypovědělo službu, trnula úzkostí se slzami na krajíčku, aby představení nezmeškala. Dopadlo vše dobře a mladá zpěvačka
svého Janáčka (Polajka, polajka a Vzkázání) nezmeškala.
Toto hudební prostředí školy jí dodávalo chuti, právě tak jako hostování v kolineckém kostele i bytě rodičů v Kolinci vyrostlé zpěvačky
Marii Poštové. Ještě v době docházky do kolinecké školy začala zpívat na kulturních podnicích v Kolinci za klavírního doprovodu své matky,
ale i místního orchestru. V útlém věku 13, 14 a 15 let se v soutěžích tvořivosti mládeže probojovala třikrát za sebou do ústředního kola
v Praze, Brně a Bratislavě a obsazovala ve své kategorii jedno ze tří prvních míst, v Bratislavě první. Byl to velký úspěch v táto celostátní
soutěži. V té době vzbudila pozornost i odborníků a. dostalo se jí rad: odborně se školit. Ještě z Kolince podnikala vysilující cesty za
uměním do Prahy k prof. Michalu Zabejdovi. Po přestěhování do Plzně v jejích necelých 16 letech studovala jedenáctiletou střední školu
v ulici Julia Fučíka, kde v r. 1961 maturovala s vyznamenáním, s nímž i jinak procházela celými studiemi. Plzeň s daleko většími
možnostmi návštěv hudebních produkcí i vlastním uplatněním měla blahodárný vliv na její další pěveckou dráhu. Do Prahy se jezdila
dále školit ve zpěvu a sice k prof. Friedlovi. Po maturitě byla přijata do Akademie muzických umění v Praze, kde byla zařazena do
třídy zasloužilého umělce doc. Přemysla Kočího. Akademii absolvovala s červeným diplomem písňovým koncertem v Městské
knihovně dne 28. 4. 1965. Na pořadu, byl J. S. Bach (Geist und Seele, Hugo Wolf) výběrem písní s texty Eduarda Mörike
(Ein Stündlein wohl vor Tag, Er ist‘s Das verlassene Mëgdlein, Nimersatte Limbe, Fussreise, Verbogenheit), Manuel de Falla se
španělskými lidovými písněmi (El paňo Moruno; Seguidilla Murciana, Asturiana, Jota, Nana, Canción, Polo), Claude Debussy a
jeho Gilotiny, písně (Panova flétna, Vlasy, Hrob najád), Petr Eben Písněmi nejtajnějšími (Cestami lásky, Tak láska hořem, Rozhovor,
Do mého srdce, Rondel; Loučení, Píseň, Jdu za tebou) Jaroslav Křička se Severními nocemi op. 14 (Albatros Labuť, Ukolébavka;
U skandinávských skal).
V době studií na AMU ve školních představeních zpívala Olgu v Oněginovi a dne 15. 3. 1963 v televizní inscenaci Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy“, hrála role Málinky, Etherey a Kunky.
Před absolvováním vytvořila v lednu 1965 v opeře divadla J. K. Tyla v Plzni první svoji operní roli a sice Vlastu ve Fibichově Šárce.
V květnu 1965 přijala angažmá jako sólistka opery v Plzni, kde už jako člen opery zpívala dne 29. 6. 1965 Azucenu ve Verdiho
Troubadouru. V Plzni zpívala role velké i malé, žádnou nebrala na lehkou váhu, ať už to byla Radmila v Libuši, Marfa v Dimitriji,
Olgu a chůvu v Oněginovi nebo náročné partie Ježibaby v Rusalce, Andronika v Händlově opeře Tamerlan. Kromě těchto divadelních
vystoupení to byly koncerty v plzeňském rozhlasu i na veřejnosti. Brzy dosáhla v Plzni tak pozoruhodných úspěchů, že se jí otevřely
dveře do Národního divadla v Praze. Ještě v době působení v plzeňské opeře se zúčastnila zájezdu Národního divadla do Mnichova
v NSR k televiznímu natáčení. Toto počáteční působení u Národního divadla nemělo se odehrát bez potíží. Neměla v pořádku pasové
dokumenty a tak zůstala v Rozvadově na celnici, než přišlo z Bonnu telefonické povolení ke vstupu na německou půdu. Přijel pro ni
produkční divadla z Mnichova a 160 km rychlostí v hodině hodlal dostihnout autobusy se členy Národního divadla.
Do Národního divadla byla angažována od počátku sezóny 1966, tedy asi po půldruhaletém působení v Plzni. Celkem nastudovala v Plzni 10 rolí, z nichž podle vlastního doznání zpívala nejraději Azucenu z Troubadoura. V Národním divadle ji návštěvníci viděli v úloze Olgy v Oněginu, jako Hadačku v Juliette od Bohuslava Martinů, v roli pážete v opeře Richarda Strausse Salome, jako chůvu Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly, jako Saišu v Pauerově Slimejši, Cherubína ve Figarově svatbě aj.
V dubnu 1968 se účastnila s ND zájezdu do Itálie severní i jižní, do Neapole, na Capri a j. V březnu 1968 zpívala Katušku v opeře Boh. Martinů „Divadlo za branou“ na scéně Tylova divadla v Praze, v měl režii jako host její manžel Norbert Snítil, režisér opery v Ústí nad Labem. Podzim 1969 trávila Libuše Márová v Norsku, kde hostovala v královské opěře v Oslo v roli Carmen. Zpívala ji norsky, řeči tak poměrně vzdálené a nám odlehlé. Podle kritik v norském tisku sklízela zde velké úspěchy.
Kromě operní činnosti sklízela úspěchy i v koncertní. V r. 1970 byla pozvána do Bonnu k sólistickému vystoupení ve Stabat mater. V tomto roce byl s ní v naší televizi natočen miniportrét, který se objevil na našich obrazovkách až 22. 8. 1971. Za doprovodu prof. P. Holečka zazpívala některé písně a vyprávěla o své umělecké dráze i plánech do budoucna. V listopadu 1970 zpívala roli Soni v opeře Vojna a mír, jejíž výňatky byly v r. 1971 uvedeny i v televizním vysílání.
V dubnu 1971 vystupovala s Národním divadlem opět v NSR a současně se připravovala v Berlíně na roli Dulcineé v opeře Don Quichotte, jejíž premiéra a reprisy se konaly až do vánoc 1971. Na reprisy jezdila do Berlína a mezi tím byla s ND od 10. do 20. 10. na zájezdu v Sofii. Dne 23. a 24. 11. 1971 absolvovala písňový koncert s FOK ve Smetanově síni (Brahmsova Rapsodie pro alt a orchestr). V této době stačila ještě natočit pro televizi Brixiho operu „ Byl jest jeden kantor dobrý“ v roli subcantora, a nastudovat písňový koncert v Brně na den 12. 1. 1972. Některé opery byly provedeny jen v rozhlasové úpravě jako opera Venkovský lékař skladatele Hanse Wernera Henze, kde zpívala roli matky. (Odkaz na archiv Národního divadla.)
Vzpomínka na lidové muzikanty
zpět
A nyní se vraťme k lidové hudbě a jejím provozovatelům. Starší generaci po 2. světové válce vystřídala mladší garnitura. Nejdéle se fysicky udržel
svěží klarinetista Vojtěch Mára. Hrál do vysokého stáří, až se mu mnohý divil. Jednou hrál s partou “rekrůtům“do pochodu do buršického kopce.
Když vyšli na nejvyšší bod, zeptal se ho jeden z odvedenců: Pane Mára, máte ještě dech?“ Senior celé kapely mu s klidem a jemu typickým
humorem odpověděl:
„Chlapče, já mám dechu, že ho musím foukat do klarinetu!“ V pozdním věku přece jen ztrácel zuby a trpěl cukrovkou. Vysilujících cest za
muzikami do vesnic musel zanechat, právě tak jako milovaného moku - piva. Muziky však nenechal. Kde mohl, vypomáhal radou i činem,
hlavně v otázkách hudebních. Přepisoval, upravoval pro smyčcový i dechový orchestr, aniž snad doufal, že se kusy budou někdy provozovat.
Byl v tom jeho život. A když se položil k odpočinku, pohyboval prsty na pomyslných klapkách a dírkách klarinetu. Vyhrával ve vší tichosti
“Ländlery“ zcela automaticky dokonce i ve spánku. Když pro obrnu lícního nervu a následkem cukrovky nemohl vyfouknout tón na klarinetu,
tiskl si prsty jedné ruky nehybný koutek úst, aby vzduch tudy neunikal. Nechtěl se smířit se stářím, s bezmocností a koncem své
celoživotní lásky - hudby. A tak mu nezbýval než poslech. Chodíval si sedat blízko kapely, aby mu ani jeden tón neunikl. Ale i jinak žil
hudbě. Jednou, když mu bylo okolo osmdesátky přišel domů takměř k půlnoci si vyměnit obuv s gumovou podrážkou, že mu to v tanci neklouže.
Stáří však nemilosrdně se hlásilo. Působilo jemu potíže dojít si na jednu dvě sklenice piva do hostince “Na Radnici“ v Kolinci. Vydechl
naposledy dne 8. 4. 1960 ve věku takměř 88 let v bytě své dcery Boženy Hošťálkové v Kolinci čp. 212, kde po mnoho let bydlel.
I když ve stáří stále horoval pro svou rodnou vesničku Čeletice, přece na ni s místa posledního a věčného odpočinku nehledí. Od hřbitovní
zdi pohlíží na bílou stužku buršické cesty mezi šťavnatou zelení pastvin na Pačinách, kudy chodíval rozdávat radost, veselí a šprýmy.
Když věčné slunce jak kapka roztavené litiny vypluje nad vrcholky smrků nad Vidhoštěm, zlatí mu cestu jeho někdejších návratů až k
místu jeho poslední cesty na tomto světě.
V sousedním hrobu odpočívá jeho “štimkolega“ flétnista Alois Zajíc až symbolicky blízko, tak jak po léta v blízkých čistých, jasných terciích
se provázeli po pěti linkách svých partesů.
Jimi odešli dva lidoví muzikanti, nejen vášnivě zaujatí, ale i poměrně dobře odborně fundovaní. Vzali s sebou do hlubin rodné země kus pomíjejícího cirkusáckého života i slávy bodrých vesnických hudebníků.