Založení Kolince zahaleno jest šerem dávnověku. Vzpomeneme-li si, že Klatovy založil král Přemysl II. v posledním čtvrtstoletí XIII. věku, poznáváme, že osídlení horských míst nastalo o něco později. Zalesněný kraj, v němž pravými obyvateli byli vlci a medvědi, nelákal dlouho naše předky. Byl také hojně bažinatý, jak o tom svědčí četné dnešní rybníky. Většímu zájmu se asi těšil v době Jana Lucemburského, marnotratného a dobrodružného krále, který potřeboval hodně zlata. Hledalo se všude, kde bylo. Tedy také v našem okolí. Do té doby snad spadají písečné sejpy podél Pstružné a jejich přítoků. Zlatonosný písek se stal tehdy střediskem rýžovníků. Tito němí svědkové dávných dob se pomalu, ale jistě, tratí jsouce upotřebováni na stavby. Rýžovníci však prohledavše písek, odešli většinou a jen tu a tam se někteří usadili a založili nové osady. Do tohoto času spadá i založení hradu Vilhartic; v dějinách se připomíná rok 1318 se jménem Buška z Vilhartic. Podle staré pečeti městské patříval Kolinec královně, neboť jest na ní nasáno: S (Signum) Colonie minoris Regine a slul původně Kolín menší. Na pečeti měl nekorunovaného jednochvostého lva ve skoku. Ve znaku se stkvěl týž stříbrný lev v červeném poli. Městské barvy byly tudíž bílá a červená. Pak náležel Kolinec jako manství královské pánům z Vilhartic a patřil k hradu Vilhartice, jichž majitelem se připomíná Vilém z Riesenberka. Tehdy patřil do kraje Prácheňského.

O stáří Kolince svědčí zápisy ve staré městské kronice, z nichž některé uvádíme:

Z roku 1417 — jako purkrabí na Kolinci jest zapsán Drslavě z Vilhartic. Dále se zde jmenují osadníci Hašek od Tůmy, Jan řečený Vladyka, Václav řečený Šedivec (který ostává Šimkovi 4 kopy a 6 grošů úroku), Jan Měcholupec, Jan Cyrnický, Jan Dubský, Jakeš na Vilharticích, Bavor ze Žinkov, Jan Chudoba, rychtář, Janek řečený Čadek. Dále se uvádí lazebník v Kolinci. Z téhož roku pochází zápis, že Vávra ze Žinkov byl sáhl na našeho souseda Matěje a dopis Půty ze Skály na Rabí, kterým oslovuje Kolinecké takto: Služba má vám súsedé milí moji a věrní. Z r. 1419 - Vyka Kolbář tu v Kolinci vyznal i vyznává jest před rychtářem, že tu mezerku, kterou jest mezi domem Václavovým, domem syna mého, že jemu tu mezerku dáváme domu dle tak a tu příčinu, aby se bránil vodě hořejšího domu kápi. A k tomu přivoluje Václav svrchupsaný, ale tu mezeru, kteráž jest vedle jisby, na tu sobě sám zachovávám. Zápisy z roku 1419 uvádějí také tato jména občanů: Kuba řečený Natahač, Mayxner Blažej řečený Václav, Petr řečený Wydhost, Petr Welmovský. Zajímavý jest zápis z téhož roku o poslední vůli Petra řečeného Welmovského před Petrem řečeným Wydhostem, konšelem odtud z Kolince, že na smrtelné posteli z dobré paměti a plným rozmyslem odkázal sem synu svému Václavovi své zboží, což jsme spolu měli tu v Kolinci nerozdílně, aby jemu žádný nepřekážel. Také jsem prosil Václava syna svého svrchu psaného, aby ženu mou řečenou Markétu, matku svou, k smrti dochoval na své stravě od seba se nelučeje. Jemu úfám (doufám), jako věrnému synu, a to se dálo ten den v pondělí na Svatých Mládencích leta od narození syna Božího tisícčtyřstého dvamescitmého. Dále bylo v kronice poznamenáno: Já řečený Pýchovec vyznávám před dobrými ... svrchu psanými: sirotčí statek, a toho statku jest 23 kop bez 12 grošů, v držení mám, by ty do jich let sirotčích, neb mi to jest poručeno k ruce a sirotkům jsou tato jména: Anička a Dora a Mikulášek. Ti když sirotci dorostou, tehda Pecha Dřevo řečený má ty peníze jim vydati. A za to jest postavil rukojmě: Míku Konváře tu a Vavřince mlynáře také tu v Kolinci.

Z roku 1427 - Šedivec vyznává před rychtářem a konšely ...12 kop Markétě Hájové. Rychtář Hašek, konšelé Petr řečený Velenovský, Václav řečený Pertolet, Bušek Vacek Knayslík. Z téhož roku jest zápis: Jindřich Konvařův syn z Kolince vyznávám před rychtářem a před konšely podepsanými, že jsem prodal mlýn svůj svobodný čistý, že na tom mlýně Hajovi mlynáři řečenému... (nečitelné), že na tom mlýně jemu žádné služby anebo budoucím, aby na tom jemu žádný nepřekážel ... před rychtářem řečeným Hašek a před konšely...

Z roku 1499 kronika uvádí tato jména: Jakub Kovář Skala, Jakub Zahrádka Skala, Charvat, Jan Sladovníkovic (jeho statek 2 kopy 10 grošů), Hájek 3 kopy 10 grošů statek jeho, Ocásek, Pechanec.

Teprve v letech 1506—1507 byl Kolinec propuštěn z manství králem Vladislavem a byl odevzdán jako dědictví Zdeňku Lvovi z Rožmitála, který si vyprosil na králi svobodu dolování pro vilhartické panství r. 1511. Od té doby Kolinec se těšil čilejšímu životu, neboť v Horách Matky Boží byly založeny doly na zlato, v Stříbrných Horách a Velharticích na stříbro. Tyto obce dosáhly největšího rozkvětu do r. 1541, kdy ztichly všechny doly a horníci ustali ve své práci.

Když roku 1541 bylo vilhartické panství Zdeňka Lva z Rožmitála rozebráno věřiteli, dostal v užívání Kolinec Václav Vintíř z Vlčkovic. Roku 1565 bylo dokončeno rozdělení panství a Václav Vintíř z Vlčkovic obdržel za díl městečko Kolinec a vsi Mokrosuky a Lešišovy. Za obydlí vyzdvihl si Vintíř V. tvrz v Kolinci, totiž tu část nynějšího zámku, která na straně vnitřní má sloupovou chodbu. Byl znamenitým hospodářem a zvelebil Kolinec tak, že mnozí okolní páni jako Jan Dlouhoveský ze Zavlekova, Jan Radkovec z Krutěnic a Barbora Boříkovská z Vlčkovic si tam koupili domy, které také obývali. Roku 1566 zapsal své manželce Anně z Chlistova mlýn dolejší a špitál a škole daroval v letech 1566—1579 dědinu na Obořici a les Jivinu. Vsi Břetětice a Mokrosuky odprodal v letech 1577-79. Zemřel roku 1580. Jeho synové Jan, Mareš a Jindřich se rozdělili o dědictví roku 1584. Vězení, řečené kabát, podací a některé jiné věci zůstaly ve společném užívání. Kromě části městečka dostal Jan na tvrzi pokoje, kde otec bytnost míval, totiž velkou světnici hořejší, pavlače pod ní, sýpky nad ní, kuchyni, komoru, světnice některé a sklepy. Jindřich dostal ostatek tvrze, totiž světnici prostřední malou, slovem výstupek, sklepy, komory, světnice, pivnici a světnici starou, zvanou ratejna. Z toho poznáváme, že tvrz byla dosti prostranná. Mareš konečně dostal mlýn řečený Puchverk s částí městečka. Jindřich převedl na sebe díl Maršův, který pak držel jen dům na rynku a dobře hospodařil. R. 1587 tři poddané (Káču, Žáka a Kosíře) sundal v Koníně z jejich dvorů, dal jim chalupy v Kolinci a sám si udělal v Koníně dvůr. R. 1600 se stal Mareš kancléřem Petra Voka z Rožmberka a zemřel náhle 1604 dne 11. prosince, když strojil křtiny své vnučce. Před smrtí r. 1598 získal do svých rukou díl Janův a vyprosil kolineckým r. 1601 potvrzení trhů a přidání druhého výročního trhu. R. 1602 jmenuje se u pánů z Růže v Třeboni Václav Burda z Kolince, bratr lékaře Borbonia.

Roku 1610 prodal syn Marešův Václav všechno, co na jeho díl se dostalo, totiž tvrz, dvůr a městečko Kolinec, ves Nemanice a svůj díl na Horách Stříbrných a Vilharticích Majdaleně Perglarové z Janovic na Tedražicích. Od té doby měl Kolinec společné osudy s Tedražicemi až do r. 1623. Její manžel Václav Perglar bojoval proti císaři Ferdinandovi II. a proto mu byly statky odňaty a odevzdány donu Hoef-Huertovi. Kolinec byl však vdově vrácen, po níž jej držela její dcera Eleonora, manželka Jindřicha Dobrše, po jehož smrti zdědil Kolinec Jaroslav Jáchym hrabě z Dobrše. Týž zemřel r. 1656 a tvrz připadla Kateřině Eleonoře z Klenové, provdané za Karla ze Svárova. V té době však Kolinec nebyl již tak vyhledávaným, neboť třicetiletou válkou mnoho utrpěl.

V zemském archivu v Praze jest zachován velmi důležitý pramen pro místní historii i rodopis první zemský berní katastr - berní role z r. 1654. Jest důležitý pro poznání nejstarších majitelů gruntů a domů kolineckých ještě v době, kdy nemáme založeny matriky. Berní role jest zároveň nejstarší statistikou. Podle ní poznáváme, že Kolinec, tak jako mnoho míst v té době v Čechách, klesl na pouhou vesnici. Byl ochuzen válkami a vojenskými průtahy. Čítal tehdy 15 selských usedlostí, 2 pohořelé a 4 docela pusté hospodáře. Kromě těchto bylo tu 5 usedlostí chalupnických, z nichž byla jedna pustá. Do roku 1678, kdy se konala revisitace, vzrostl Kolinec o dalších 15 chalup a o 2 chalupy pusté, celkem na 32 domy r. 1654 a na 47 domů r. 1678. Komise našla, že v tomto městečku obyvatelé veskrz dosti skrovné možnosti jsou a chudobně se obrací, půda jest žitná. Lesů obecních bylo 6 lečí po 14 tenatech, jichž toliko užívají domácí potřebou.

R. 1654 měl Matěj Velhartický grunt pod 24 strychů, nichž osíval 8 strychů na jaro a 8 str. na zimu. R. 1678 se našlo, že měl grunt již Jan Velhartický, který měl 15¹/₂ strychů polí, 5 str. ouhorem, půl str. lada. a 2 luka. Dále se jmenují: Jan Jareš, Ondřej Jílek, Pavel Hurecký, Jan Schultz, Jiří Nedvěd, Pavel Spolč, Kryštof Zeman, Pavel Rezot, Tomáš Abt, Ondřej Javorský, Ondřej Krýstl, Lidmila Padrová, Vít a Jindřich Hromádka, Jiří Nay, Jindřich a Jan Říha, Václav Kuchař, Václav Kliment, Václav Čapek, Mikuláš Jareš, Matěj a Barta Kapr, Pavel Vávra, Jindřich a Zachar Nováček, Jiří Drubek, Matěj Hošek atd. Grunt Řehořovského je pustý a užívá jej se svolením vrchnosti Žid Smule ze Sušice.

I tvrz byla pohořelá a spustlá, proto ji Eleonora vystavěla z kamene. Paní Eleonora se provdala po třetí a Kolihec přišel v držení Maxm. Rudolfa hraběte z Gutenšteina, od něho koupil jej Fruvein z Podolí, po jehož smrti 1695 přechází prodejem na Quidda Tertzi hraběte de Sissa, c. k. nejvyššího velitele hanoverského pluku kyrysníků. Tento přikoupil r. 1685 Vlčkovice a zemřel r. 1699, zůstaviv své statky v Čechách a ve Vlaších strýci svému Mariovi. V držení této rodiny zůstal Kolinec až do sklonku XVIII. století. R. 1795 jmenuje se majitelem Kolince baron Villani z Kondratic, člen známé České šlechtické rodiny z doby probuzenecké. Píseň Zasviť mně ty slunko zlaté pochází od Dr. Karla Drahotína Maria barona Villaniho.

Po světové válce r. 1919 začalo se jednati s hrabětem Dr. Jindřichem Taaffem o koupi kolineckého panství městem Kolincem. Jednání vedl starosta Josef Fiala a náměstek Jaroslav Jarošík. Dne 22. prosince 1920 se usneslo kolinecké zastupitelstvo zakoupiti panství Kolinec s poplužnimi dvory Vlčkovicemi a Ujčínem za 2,940.000 K. K panství patřil lihovar, pivovar a zámek v Kolinci, cihelna v Újčině. Celková výměra činila 716 ha, z toho polí bylo 263 ha 80 a, luk 95 ha, zahrad 5 ha 69 a, pastvin 1 ha 98 a, rybníků 11 ha 75 a, lesů 247 ha 28 a a zastavené plochy 2 ha 12 a. Koupí převzala obec též patronát zdejšího chrámu sv. Jakuba. Přídělové řízení provedl pozemkový úřad zkráceně. Přiděleno bylo 164 oprávněným uchazečům 213 ha 59 a půdy. Zbytkový statek Ujčín v celkové výměře 91 ha 25 a byl prodán podle usnesení obecního zastupitelstva ze dne 2. srpna 1921 Václavu Princovi za 505.000 K. Zbytkový statek Vlčkovice o výměře 54 ha 46 a rolí a luk a 8 ha lesa byl prodán podle usnesení obec. zast. 25. července 1921 Josefu Cuhrovi za 380.000 K; dnešním majitelem jest Vojtěch Bernášek. Lihovar byl postoupen hospodářskému družstvu za 250.000 K. Pivovar koupil Fr. Koudelka za 200.000 K. Starý zámek byl upraven na měšťanskou školu, která byla otevřena v listopadu 1921. Budova zvaná teletník byla prodána hospodářskému družstvu za 86,000 K. Lesy a rybníky si ponechala obec kolinecká.

Ujčín.

Nedaleko Kolince proti vodě Pstružné jest ves Ujčin, zvaná Oučín. Jméno jest odvozeno od osobního jména Ujka. Tvrz tu bývala od starodávna, ale splynula později se stavením poplužního dvora. R. 1379 patřil Ujčin jakémusi Častosplavovi. R. 1383 odumřel tu po panně Bětce dvůr, na nějž se táhl Zdata, farář vilhartický, který r. 1385 směnil role své fary u Tajanova s Onšem z Ujčína za jeho role mezi Tajanovem a Ujčínem. Ke konci XV. stol. držel „zboží Ujčíno“ Vašek z Obytec, jenž je r. 1483 odkázal svým strýcům Albrechtovi a Bohuslavovi, aby je drželi dotud, dokud by Vácslav z Obytec, bratr Výškův, let nedošel. Když se r. 1516 bratři z Vlčkovic rozdělili o zboží svého otce, dostal Vilém Vintíř z Vlčkovic tvrz, dvůr a ves Oučín, v Brodě tři dvory kmetcí, v Tajanově panství na dvou „člověcích“. Nástupce jeho Václav Vintíř byl asi jeho synem. Zemřel 1540 a ve statek ujčínský se uvázala jeho sestra Marjána, která jej zapsala svému choti Burjanu Svatoslavovi z Úloha a po jeho smrti r. 1557 zapsala Ujčin druhému manželu svému Vácslavovi Tmějovi Sedlčanskému z Plechova. Ten se oženil po její smrti s Anežkou z Rotenfeldu, již r. 1582 na statku ujčínském, ale zemřel téhož roku nebo v r. 1583. Vdova byvši ustanovena za poručnici sirotka, přečkala jej a zdědivši Ujčín, prodala jej před r. 1589 Václavu Hájkovi z Hrobčic. Když pak tento r. 1601 zemřel, zůstaviv vdovu a dva nezletilé syny, prodán jest Ujčín 1606 a koupil jej Jan Viktorin z Žeberka a na Úloze Po tomto drželi Ujčín bratři Jan Šebestián a Jindřich (snad jeho synové), z nichž tento dostal statek za svůj díl. Týž prodal r. 1626 tvrz, dvůr ves Ujčín, ves Konino, v Boříkovech krčmu a díl na Horách Matky Sněžné Anně Malevické z Výškova a na Hradišti, po níž následoval syn její Adolf Florián Lehomský z Malevic. Od něho koupila Ujčín r. 1654 Dorota Křepická z Hirschperka, ale prodala jej zase roku 1622 Lidmile Kateřině z Vrtby, roz. Vitanovské. Později měl Ujčin Jan Vilém Renn z Rennu a prodal jej 1693 Karlovi Fruveinovi z Podolí a na Kolinci, ale pro jeho smrt trhová smlouva byla sepsána a provedena teprve r. 1695. Z tohoto šlechtického rodu pochází i spisovatel slavné knihy „Válka“ Ludvig Renn. Dnešním majitelem zbytkového statku v Ujčině je Václav Princ.

Nedaleko Kolince k severu jest ves Vlčkovice, někdy zemanské sídlo a kolébka rodiny Vintířů z Vlčkovic. Není jisto, zdali k jich rodu patří Vilém z Vlčkovic, který si vyprosil od paní Johanky ze Šternberka její pannu Žofku, dceru Vitmarovu z Újezda, za manželku, ač ještě nebyla dospělá. Johanka připověděla, Žofka mocí přitažena k oltáři a tam s Vilémem oddána. Ale že se zatvrdila v srdci svém, byla zavřena na nějakém hradě, z něhož utekla. O tu věc byly nemalé soudy nejen u duchovního práva v Praze, nýbrž i v Římě u papeže, který ustanovil k vyšetřování té věci (r. 1382) biskupa Pasovského. Vilém žil ještě r. 1382. R. 1402 připomínají se dva z rodu Vintířů, totiž Ojíř z Čejkov, též z Vlčkovic řečený, a Mareš z Vlčkovic. Mareš je bezpochyby týž, který žil ještě roku 1477. Jeho synem nebo vnukem byl Vintíř, který se připomíná od r. 1477 často a od r. 1479 jako pán na Jindřichovicích až do r. 1505. Jeho synové se dělili r. 1516. Nejstarší Vilém dostal Ujčin, druhý syn Mareš a nejmladší z bratří Beneš, dostali po polovici Jindřichovic a Jan dostal dvůr, tvrz a ves Vlčkovice s dílem hory Ujčínské. Později nacházíme v držení Vlčkovic Vácslava Vintíře z Vlčkovic, jenž prodal roku 1543 tvrz, dvůr a ves Vlčkovice Burjanovi Boříkovskému z Košumberka, jenž zemřel před rokem 1551, zůstaviv dcery Voršilu a Marjánu. Když se sestry dělily r. 1551, Voršila dostala tvrz, dvůr a část vsi, Marjana ostatek Vlčkovic. Na Vlčkovicích se sestry dobře nesrovnávaly, neboť r. 1555 nadala Marjana Voršile, že jest lotryně lotrovská a lhářka přesvědčená. Voršila byla provdána za Jana Radkovce z Radkovic, s nímž přikoupila něco okolních dědin. Ovdověla, vdala se po druhé a zemřela, neznámo kdy. jejím nástupcem na tvrzí byl bezpochyby Jan Krištof Pernklo z Šenraitu, jemuž se strhl rybník ve Vlčkovicích r. 1588. Týž seděl ještě roku 1594 na Vlčkovicích. Po něm nejsou držitelé jeho polovice dobře známi, až na počátku náboženských válek držel tvrz Vlčkovice s dvorem a celou vsí (tedy oba díly) Václav Račín z Račína, jenž se velice zadlužil, a proto jeho statek po smrti prodán r. 1630. Koupil jej Zdeněk Vojslav z Branštejna, jehož dcera Sibilla jej prodala r. 1636 Juditě Lidmile z Vrtby, rozené Kokořovské. V držení rodu Vrtbovského zůstal až do r. 1671, kdy se dostal koupí Polyxeně Lidmile Soyerové, rozené Doudlebské. Držel je pak od r. 1676 její dědic Jiří František z Doudleb, ale dostaly se později Ferdinandovi Augustinovi Soyerovi, měštěnínu Starého města Pražského. Za něho byl statek zadlužen a tvrz sice od kamene vystavěna, ale na díle šindelem a došky krytá v chatrném stavu, takže se jen v přízemí mohlo bydliti a první poschodí docela bylo pusté. Statek byl odkázán r. 1695 dědicům po Karlovi Fruveinovi z Podolí. Z těchto dědicův ujal se Vlčkovic r. 1696 Vácslav Fruvein z Podolí, ale prodal je r. 1698 Guidovi hraběti Terzi, jenž je připojil ke zboží Kolineckému. Dnešním majitelem zbytkového statku ve Vlčkovicích je Vojtěch Bernášek.

Kolinecký kostel sv. Jakuba Většího byl farním kostelem, jak se uvádí v errekčních knihách již r. 1384 a patřil tehdy děkanátu prácheňskému a arcidiakonátu v Bechyni u Tábora. V dávných dobách byl opatřen valy a příkopy, jejich zbytky jsou dosud patrny na severozápadní straně hřbitova. Budova jest původu románského. Loď a západní část nynějšího presbyteria zdají se býti ve zdivu zbytkem původní budovy románské. Sakristie po pravé straně presbyteria jest z doby ranné gotiky. Presbytorium při velké opravě r. 1755 bylo prodlouženo a nově překlenuto. Není zpráv o tom, zda také v té době byl zřízen nynější plochý strop místo bývalého klenutí v lodi. Loď zvenčí jest prosta všech ozdob, na západním průčelí jest zděný štít; podélné strany jsou prolomeny na každé straně třemi širokými okny. První okno na severní straně jest užší a zdá se býti zbytkem původního založení. Portál na jižní straně zvenčí polokruhem sklenutý o dvou pravoúhlých ústupcích svědčí době románské. Zděná věž nad někdejším presbyteriem v hořejším patře sdruženými okénky prolomená byla postavena r. 1854 zednickým mistrem Kábou.

Barokové presbyterium se prodlužuje polygonálním závěrem a štítem v čele, nad nímž jest sanctusová vížka. Hlavní oltář jest podle vzoru děkanského oltáře Klatovech ve slohu barokovém. Má šroubovité sloupky a ve výklenku obraz sv. Jakuba. Vedlejší oltář sv. Barbory jest dobrá rokoková stavba. Soška Madonny z konce XV. století jest dobrá řezba. Kostnice je ve zdivu zbytkem bývalé zvonice.

Návštěvník najde v kostele náhrobní kameny, a to žulovou desku s erbem Boříkovských, desku s kalichem r. 1755 zemřelého faráře Šebestiána Pěšího a hraběte Terzi de Sissa, zesnulého 1734.

R. 1504 se připomíná v Kolinci farář Petr Fux-Vulpinius, rodák z Horšova Týna. Byl mistrem filosofie a katolickým knězem a patřil k nejstarším básnickým přátelům Jana z Hodějova, místosudího království českého, na jehož počest skládal latinské básně. Často se scházíval s Pavlem Bydžovským, přijmí Smetanou, farářem pod obojí v Chlístově. Mnohý večer poskytla jim kolinecká fara; ochrannou střechu, když spolu rokovali o náboženských věcech. Roku 1542 stěžuje si Vulpinius Janu z Hodějova v latinské básni: „0, páni, rozmanitě v náboženství rozdělení, což počínáte? Ne tak jednali staří Čechové, ježto duší i statkem bývali v jednotě, čímž sobě slávu a velkou moc zjednali, že z nich vyšli knížata, králové, ba i sám císař. Statečných těch skutků u Vás není, z krále i z království nepozůstává u Vás leda stín. Na sjezdech svých plodíte jen rozepře a sváry a sněm Váš jako dým hyne. Mějte se na pozoru, ať to není poslední Váš krok.“

R 1646 jest farářem Ludvík Berger, farář v Kolinci a Vilharticích.

R. 1653 se uvádí Bartoloměj Prommer, parochus v Kolinci a v Běšinech.

R. 1654 byl tu duchovním Václav Kovčecki, který spravoval i faru v Běšinech a Chlistově.

R. 1677 nebyla fara kolinecká pro malý výnos obsazena, nýbrž pouze administrována děkanem ze Sušice. Roku 1689 byl zde farářem Mattyáš Schnejder, který administroval i Mlázovy, neboť až do r. 1848 patří mlázovský kostel nepřetržitě faře kolinecké jako svěřený kostel. V Mlázovech byla zřízena samostatná duchovní správa, lokalie, r. 1848.

R. 1698 testamentárně odkázal hrabě Quido Terzi de Sissa, pán na Kolinci, 1000 zl. na věčné světlo kolineckému kostelu. Kostelním majetkem jest r. 1755 7 jiter 296 sáhů poli, 1 j. 704 s. zahrad, 8 j., 1438 s. luk, 2 j. 278 s. lesa.

Farní kronika uvádí, že matriky začal psáti roku 1644 Jan Kř. Václav Janoušek, podle něhož byla kolinecká fara obnovená 1604. Kronika připomíná, že r. 1892 byla velmi tuhá zima až -33 st. R, za níž řádila v Kolinci chřipka. V sousedních státech se rozmohla i cholera, takže se i v Kolinci konaly modlitby a procesí na Hory Matky Boží, aby se odvrátila tato nakažlivá nemoc. Tentokráte povstali i falešní proroci, kteří balamutili lid, že choleru rozšiřují páni a lid jim namnoze věřil.

V archivu zemském v terezianském katastru jest toto:
Duchovní přiznání faráře kolineckého dne 13. srpna r. 1713. Kostel sv. Jakuba apoštola většího 1. V Mlázovech 1 kaple, kterou předešlých let pro in loco ostávají a vrchnost pod administrování vystavila pod titulem sv. Jana Křtitele. Odtud farář žádné intrády nemá, jen od funusu, oddavek skrovný plat. Patron: urozný pan Marius hrabě Terti (tit), mlázovské kaple urozený pan rytíř Vilém Bernikl, též gruntovní vrchnost.

V Kolinci jest škola a špitál v jedné budově. Kantor zde při městys svůj byt má a služby boží též k osvícení mládeže opatřený jest i budoucně bude. Špitál toliko sednici spodní při škole má, však ti lidé žádného vychování fundirovaného nemají, toliko svou žebrotou z milosti skutku z osoby živi jsou. Z gruntovních peněz ročně 3 zl. 4 a půl kr., a to z kapitálu 36 kop 21 gr., z krav železných ročně 2 zl. 40 a půl kr., z luk ročně se platí po 1 zl. 45 kr., stará rejstra má farář kolinecký Matěj Šnejdr.

K farnosti náleží: Mlázovy a Lukoviště mají 115 duší, Vlčkovice 61 duší, Boříkovy a Bernartice 49 duší.

Služby boží: každý svátek i v neděli v Kolinci, v kapli mlázovské toliko na den Jana Křtitele a o posvícení. Svátost oltářní se v kapli mlázovské nenachází.

Louka zádušní je jedna pod 1 vůz sena a půl vozu otavy, kantor má 1 louku a pod 2 str. polí. Polí u fary je pod 13 str. špatné půdy, luk pod 4 vozy sena a 2 vozy otavy, dobytka chová 6 kusů hovězího, 8 kusů ovcí, 1 kus svinského. Desátky: 10 strychů žita, 9 str. ječmene a 12 strychů ovsa. Od vrchnosti dostává farář 2 sudy piva, letníků ročně za 1 zl. 30 kr., z důchodu na mše 50 zl., od kopulace 2 zl., od pohřbu 3 zl. 6 kr., koleda 2 zl. 30 kr., křtiny 2 zl., od mše sv. 1 zl.

Pro zajímavost se uvádí zpráva z r. 1862:
Farnost měla 2007 osadníků. Příjem faráře byl z 15 jiter 942 sáhů polí, 4 j. 1290 s. luk, 75 s. zahrad, 3 j. 1477 s. pastvin. Renta vynášela 10 zl. 90 kr., z kostelní kasy 42 zl. 18 kr., štola vynášela 10 zl. 50 kr. r. m. Pošta Zamlekov, patronátní úřad Nalžovy.

Od dávných dob byl pod kostelem (nyní v parečku) chudobinec a r. 1837 píše Sommeer: Chudobinec jest řízen podle předpisu a měl na konci r. 1836 kmenové jmění 741 zl. 32 ¹/₄ kr. a roční příjem r. 1836 262 zl. 56 ⁵/₈ kr. podporoval 16 chudých. Kdy a jak byl špitál zrušen, není známo. Jméno Špitál však dlouho se udržovalo na privátním domě pod kostelem až do r. 1906, kdy vyhořel. Kostel byl tehdy ve velikém nebezpečí. Špitál měl č. 12, ohni podlehl i sousední domek č. 13. Na jejich místě byl zřízen malý sad zvaný pareček. Při opravě byly objeveny podzemní chodby, které však nebyly probadány, neboť klenuté stropy byly sesuté. Lid bájí, že vedou až k veliké lípě na Kopkách.

R. 1890 se rozšířila v Kolinci epidemie chřipková, jíž podlehl i oblíbený farář P. Scholar. K hrobu ho doprovodilo 24 kněží, 20 učitelů a davy lidu.

Návštěvy budějovických biskupů se uskutečnily: JM Dr Martina Říhy r. 1889, JM Jos. Ant. Hůlky 1918 a JM Dr Šimona Bárty r. 1933.

Za světové války byly u nás umístěni uprchlíci z Haliče. Pro Ukrajince ritu řeckokatol. sloužil mši P. Theodor Vymyszauk r. 1917 v kolineckém kostele a pro Poláky P. Leopold Sehvaiger. Dnes je farářem P. Jindřich Senft, rodák klatovský.

Důsledky bitvy na Bílé hoře těžce zasáhly český národ i jeho školství. Před bitvou ustanovovala pražská universita bakaláře a mistry za učitele na městských školách; po bitvě většina škol zanikla nebo živořila. O venkovské školy převzala péči církev, která však měla dost svých vlastních starostí. V našem okolí jsou z té doby zachovány zprávy ve farní kronice zbynické o tamější škole.

Těžko mluviti ještě v XVIII. století o škole v dnešním smyslu, neboť nebylo budov ani vzdělaného učitelstva. Na vsi obyčejně učil vysloužilý voják nebo řemeslník, který uměl číst, psát a počítat a vyznal se v hudbě. O jeho vědomostech se přesvědčil farář zkouškou, podle níž buď učitele přijal nebo odmítl, po dohodě s vrchnostenským úřadem. Hlavním zaměstnáním byla vlastně chrámová hudba a zpěv, proto jim říkali kantor, vedlejším pak bylo učitelování, kromě toho ještě se živil svým řemeslem. Žáci chodili k učiteli do bytu, neboť zvláštní budovy nebylo. Podle zápisu ve staré školní kronice učilo se v Kolinci bezpochyby v jednopatrovém domku blíže kostela „ve špitále“, č. 12, který však byl později prodán pekaři Václavu Sýkorovi. V zápise se též sděluje, že pamětníci tvrdí, že škola byla v panské vinopalně č. 61. Již tehdy však nebylo věrohodných svědků, kteří by to věděli určitě. Prvním známým učitelem byl Václav Čapek, soused a spolu primas, který učil ve svém domku č. 20. Po něm převzal učení jeho syn také Václav. Do školy chodilo jen málo dětí, neboť o povinné docházce školní nebylo tehdy ani zdání. Prvním skutečným učitelem byl Jan Král, dosažený vrchností po smrti Čapkově 20. dubna 1772, který toto vše do kroniky zapsal a dále uvádí:

„O začátku zlepšení škol dle normálu. Proztřetelnost Božská na neumělost a převrácenost mravův dítek téhož času vzhlédla a vzbudila mocnáře, jenž by o napravení obího horlivě a neustále pracoval, totiž Marii Terezii. Ona první základ k vedení snazšího, pohodlnějšího a pochopitelnějšího způsobu učení jest položila. K tomu cíli normámí školy nařídila s tím doložením, aby každý, kdož žádá býti učitelem, novému způsobu se přiučil a po obdrženém vysvědčení na týž způsob dítky učil".

Protože Král neměl peněz, aby se vzdělal v Praze, a tam poznal nový způsob učení, odebral se do škol do Strakonic, kde po zkoušce dne 26. srpna 1778 obdržel vysvědčení. Tam si koupil za své peníze tyto knihy: methodní za 1. zl., knihu ke čtení za 18 kr., otázky pro rodiče a učitele za 20 kr. k. početní za 9 kr. k. slabikární za 6 kr., evangelium za 20 kr. a černou tabuli za 51 kr. K tomu přišly ještě knihy pro chudé dítky, a to ke čtení 6 knih, 4 evangelia a 10 slabikářů. Potom začal prováděti nový způsob výuky ve své teskné chaloupce podle možnosti. Když byla založena v Klatovech hlavní škola, odebral se tam Král na tři neděle a byl tam živ na svůj krejcar a zase dostal atestatum (vysvědčení) 23. června 1784.

Před rokem 1777 patřil Kolinec krajem do Písku, proto odtud přijel komisař Fišer, aby urovnal spor mezi sousedy a zástupcem vrchnosti, která žádala od sousedů výkupné za domy. Výkupné měl platiti i Král, který si postavil domek č. 10 na rynku (dnes dům V. Koláře). Spor byl vyřízen k úplné spokojenosti měšťanů, kteří neplatili nic. Při té příležitosti stěžovali si sousedé, že vrchnost jim zabrala rathous, který totiž vyhořel a vrchnost si tam postavila nový dům. Fihser rozhodl, že vrchnost radnici vrátí obci, která vyplatí 200 zl. Bylo pak usneseno protokolárně, že přízemí radnice se pronajme, v prvním poschodí větší místnost bude určena za radní síň, v druhé pak menší místnosti se zřídí škola. Toto usnesení však zůstalo pro liknavost jen na papíře po celých 12 let. Učitel učil dál ve svém domku.

R 1788 byl jmenován školním komisařem v Klatovech Prokop Schruba, který navštívil Kolinec 1789. Po prohlídce školy a radnice nařídil, aby větší místnost radniční byla přikázána za školu po proražení oken a postavení nových kamen. Současně zakázal dětem nosit do školy polínka. Napříště musí dříví obstarat vrchnost a kolinecká obec, každá 5 sáhů ročně. Přiškolené obce Mlázovy, Lukoviště, Vlčkovice a Jindřichovice měly povinnost dříví zdělat a přivézti do školy. Vedle jmenovaných obcí i Kolinec měl platit ročně 24 kr. za topení, což celkem dělalo 2 zl. Obec provedla naznačené opravy, vrchnost dodala nové stolice pro děti a velikou tabuli. Dětí se sešlo více než jindy celkem 60.

Téhož roku byl vykázán učitelův příjem: služné od farního kostela 18 zl., za zpívání pašijí 35 kr., k svatojakubské pouti 36 kr., výnos školních polí na Pačinách a Vrších 5 zl. 15 kr., z Paloučku a Příkopu 1 zl.. 15 kr., na Mezičkách 45 kr., ze Zádušního příkopu 1 zl., štola vynáší 5 zl. 36 kr., za hraní na kůru 2 zl, za pohřby a sňatky 1 zl. 45 kr., za vedení průvodů 1 zl. 30 kr., novoroční dar obcí Kolince 2 zl. 12 kr., Vlčkovic 51 kr., Mlázov 1 zl. 9 kr., Lukoviště 39 kr., Boříkov 12 kr., Bernartic 9 kr., celkem 44 zl. 2 kr.

Kromě toho obdrží kostelník za pečení hostií 36 kr., za mytí kostela 1 zl. 45 kr. Protokol o příjmech jest psán německy a podepsáni jsou: farář Josef Fichtler, kontribuční úředník Antonín Šťastný, učitel Jan Král a kostelník Mates Král, dne 29. srpna 1789.

Koleda nebo novoroční dar byl starodávný obyčej, podle něhož dostal farář 3 kr. a kantor 1 kr. z každé stáje. Ale u milostivé vrchnosti v Kolinci měl kantor 24 kr., v Mlázovech 20 kr., v Bernarticích a v Boříkovech po 17 kr. V Jindřichovicích býval obyčej, že tam měl koledu jen kantor a kostelník, kteří dostali spolu u sedláka 1 ¹/₂, mnohý dal 2 kr. a chalupník 1 kr. Ministranti chodili s panem farářem po koledě po celé osadě. Kostelník dostával 1 nebo ³/₄ kr., ministranti 1 kr. v každém stavení. U vrchností byla koleda lepší. Od r. 1785 nastalo zlepšení, každý otec nebo hospodář musil odevzdati rychtáři pro učitele 3 kr.

Od r. 1790 začala v neděli od 2 do 4 hodin škola pro mládež škole odrostlou, a to od 12 do 20 let. Při visitaci téhož roku se přesvědčil komisař, zda obce konají svou povinnost vůči škole, zda děti nenosí sobotales do školy, zda jej vybírají rychtáři. Po zkoušce byla opět sepsána fase učitelských příjmů.

Jak se staral Král o děti vysvítá z toho, že pro dívky zavedl ženské ruční práce. Vyučovala je paní učitelová ve své domácnosti denně 1 a půl hodiny. Učily se plésti punčochy a šněrovadla, šití prádla. Nejpilnější ze 6 děvčat byla Magd. Jílková. Král si trpce stěžuje na nedostatek volného času a peněz. Aby mohl obživit svou rodinu, musí orat, sít a jinou práci konat. V zimě musí mlátit a dříví pro sebe zdělat, s dobytkem pracovat a školní hodiny podle povinnosti vykonávat. Nemůže je promeškat. Tu se mu nedostává času a musí v noci pracovat, takže hodiny, které patří tělu k odpočinku, nemůže užívat. Opustí-li polní práci, nebude moci býti živ, opustí-li kantorskou službu nebude moci také býti živ. Jen při obojím může prostě a skromně živ být. V nedělní dny jednou jsou služby Boží v Kolinci, po druhé v Mlázovech, odpoledne drží školu pro odrostlou mládež. Jestli má kdy ve středu neb ve čtvrtek na své práce, musí zase jít do jiné školy, aby shlédl, co jest k zlepšení. Při tom si útratu platí sám a má si koupiti nové knihy. Král navštívil školu ve Zdebořicích v letech 1791, 92 a 93.

R. 1797 se vzdal kostelnictví Mates Král, vrchnost jmenovala kostelníkem Jana Krále, aby se mu jako učiteli zlepšily příjmy. Na neděle vzal si Král na pomoc souseda Sýkoru. Farář Fichtler nebyl však spokojen s novým kostelníkem. Stále mu vytýkal, že šlape okolo oltáře a špatně koná svou službu. Když se šel kantor na faru omluvit, byl z ní vykázán. Proto požádal vrchnost, aby ho kostelnictví zbavila. Bylo mu vyhověno a od nového roku se stal kostelníkem Jan Krýsl.

Farář Fichtler nechtěl ani slyšet, aby ve škole učil náboženství, ale jeho nástupce P. Jan Koukol učil děti rád jak o tom svědčí časté zápisy Královy.

Mnoho trampot způsobilo kantorovi dodávání dříví, o které musil často psáti. Také školní docházka nebyla valná. V létě se sešlo v první třídě jen 12 dítek, do druhé třídy nepřišel nikdo. Proto s kazatelny farář i rychtář vybízeli rodiče, aby děti lépe posílali do školy. Vyučování, jemuž říkali zimní kurs, začínalo se dnem 1. října a končilo v červenci nebo začátkem srpna. Zkoušky se konaly každoročně při návštěvách vikáře.

R. 1803 vypukl z č. 2 nebo 3 o 5. hod. požár, který zachvátil celou pravou stranu rynku. Popelem lehlo deset čísel, mezi nimi i učitelův byt. Toho roku koupil panství Arnošt svob. pán z Malovec, který se postaral o stavbu nové školy u kostela vedle Špitálu; budova dostala č. 13. Vrchnost zaplatila zednického mistra Jak. Dolejšího a tesařského Fr. Zajíce. Kolinec a přiškolené obce dodali práce rukodílné a nádenické. V nové škole se začalo učiti 3. listopadu r. 1894. Ředitelem panství byl tehdy Václav Hrůza a rychtářem v Kolinci Mates Král.

Učitel Jan Král zemřel 15. února 1811, působiv nepřetržitě v Kolinci od r. 1772. Zůstavil po sobě vdovu Terezii a l9letého syna Jakuba, který se ujal školy. V květnu 1812 podrobil se s úspěchem učitelské zkoušce na preparandě v Č. Budějovicích, načež byl kolineckou vrchností ustanoven učitelem. Nelze ze zápisů zjistiti, jak se stalo, že ško1a č. 14 se stala majetkem Martina Pohla. Snad byla také prodána při prodeji panství baronem Malovcem. Ale učilo se tam dále, ačkoliv budova se nehodila za školu, neboť v únoru 1814 musil odvésti Král do svého bytu dva žáky z Lukoviště a uložiti je do postele. Pak se udělalo nevolno čtyřem žákům a pátý omdlel. Král poslal pro jeho rodiče, kteří si ho odnesli v bezvědomí domů. Pak otevřel Král dvéře a okna, ale pro zimu musil poslati děti domů. Místní činitelé uznali školu za nezpůsobilou a případ oznámili krajskému úřadu v Klatovech. Král vysvětluje onemocnění žáků nízkou polohou podlahy, vlhkostí a výpary ze hřbitova. Krajský hejtman Procházka přijel do Kolince s krajským fysikusem, který prohlásil školu za naprosto nezdravou a zakázal další používání. Současně vyhlédli místo pro novou školu mezi zámkem a domem Voj. Krále. Stavba byla odhadnuta na 12.000 zl.

Bylo vyučováno na radnici v radní síni po celý rok. Ale další používání kolinečtí sousedé nepovolili, vytýkajíce učitelovi, že děti nadělají mnoho škody. Byla volána schůze rodičů, na které bylo jednomyslně rozhodnuto, aby děti chodily zase do staré školy.

Trpce si stěžuje Král, že sousedé málo dbají zdraví svých dětí, především myslí na svůj majetek, zapomínajíce, že školní vzdělání a zdraví jest cennější než jmění. Král nechtěje děti vydati v nebezpečí, učil opět ve své malé dřevěné chalupě, a to dopoledne druhou a odpoledne první třídu, ačkoli nedostal zvláštní odměny, ba ze svých prostředků koupil ještě, dvě černé plátěné tabule a 12 mešních písni. Krajský úřad naléhal přísně na stavbu nové školy, ale stavba byla stále oddalována. Učitel viděl školu, své příjmy i místo učitelského pomocníka v politování hodném stavu. Kromě toho trpěl žehráním mnohých sousedů, kteří mu vytýkali, že přivádí obec do velikých vydání.

Konečně r. 1816 byla koupena hospoda „Na radnici“ č. 49 za 5500 zl v. m. upravena na školu. Truhlář Prokop Krátký dodal nové lavice a tak v prosinci se nastěhoval Král s dětmi do nové školy.

Učitel však za tehdejší drahoty nemohl býti živ z ročních 110 zl. vídeňských, kdyby si nebyl nalezl jiné zdroje, které však snižovaly jeho povolání. Hrával s jinými kantory často při muzikách nejen v Kolinci, ale i v okolí. Kromě toho ani skromný plat mu nebyl pořádně vyplácen, takže Král upomínal i vrchnost o svůj plat, která odpověděla: „Dají-li přiškolené obce patřičný díl, vyplatíme i my svou částku.“ Samozřejmě, že učitel nedostal zase nic.

Při domě č. 49 byly i pozemky. Nejdříve byl dán učitelovi z volné ruky zimní osev těchto pozemků za 150 zl. v., ale pak byla provedena dražba, ve které jej koupil někdo jiný za 500 zl. Pozemky byly učiteli dány nezpracované až v létě. Král si zakoupil potah a nářadí, čímž se zadlužil. Když pak následujícího roku byla veliká neúroda, přinutila Krále dáti nejen školní, ale i vlastni pozemky do pachtu. Prodejem potahu ztratil 150 zl.

Novou školu navštívil i hrabě Pötting. Koupě však nebyla potvrzena nadřízenými úřady, které v tom viděly odpor k nařízené stavbě. Zakročením ředitele panství Kříže, přijela z Klatov komise, krajský komisař Jenčík s inženýrem, kteří uznali školní budovu za vyhovující. Konečně r. 1821 přišlo dodatečné schválení koupě i z Prahy.

Jak se jednalo s učiteli v té době, vystihuje i tato poznámka z Králova zápisu. R. 1817 nalezl Král v obecní účetní knize zápis z r. 1756, že kolinecký učitel dostal 3 strychy žita, které skutečně pobíral učitel Čapek do r. 1772. Janu Královi však obilí dáváno nebylo. Když se ho na obci dožadoval, bylo mu řečeno: „Neustoupíš-li od obilí, nebudeš tu trpěn jako učitel.“

V dubnu r 1817 navštívil novou školu c. a k. komisař Klingler z Klatov a nařídil, aby byla vystavěna ještě jedna třída a rozšířen byt pro učitele.

Ke konci dubna provedl vikář visitaci, k níž se dostavil rychtář Král, školdozorce Frank. Uvítal je proslovem jeden z žáků. Kromě toho učitel připravil výstup několika žáků o lidské blaženosti. Po zkoušce zase jeden školák všem poděkoval. Děti byly obdarovány stříbrnými penězi, věnovanými rodiči. Nejpilnější děvče obdrželo šátek a šesti dětem dal sám vikář po měděné minci. Nový školní rok začal až 22. října za přítomnosti rychtáře a školdozorce. Vyučování zahájil proslovem farář.

V dubnu r. 1818 zemřel rychtář Král, dobrý přítel školy. Byl doprovozen školní mládeží na poslední cestě. Jeho nástupcem se stal Frank, bývalý školdozorce, za něhož byl později ustanoven Martin Pohl.

V červenci toho roku byly zavedeny opět opakovací hodiny pro mládež škole odrostlou, vždy v neděli. Ohlásil je v kostele farář. Na první hodinu se dostavili 3‚ na druhou 7 žáků.

R. 1821 byly zavedeny pro náboženství biblické dějiny a pro zlepšení mravů kniha cti a hanby. Aby se zlepšila školní docházka, zasílaly se pololetně seznamy mládeže škole povinné i odrostlé vrchnostenským úřadům. K lepší docházce byly upomínány děti z Mlázov, Lukoviště, jindy z Vlčkovic. Podle upomínání dětí z Jindřichovic soudíme, že Jindřichovičtí chodili opět do Kolince, ačkoliv tam byla zřízena škola r. 1792, která později byla zrušena. Pololetním zkouškám dodávala důležitosti přítomnost hraběte Karla Pöttinga, správce Klímy, faráře, okolních rychtářů a rodičů, čímž se chtěla pozvednouti potřeba školy.

Administrátor kolinecké fary Fr. Tonner promluvil v kostele o povinnosti rodičů posílati děti do školy a o prospěchu školního vyučování. Na sv. Václava udělaI sbírku, která vynesla 25 zl., za něž koupil chudým dětem boty, punčochy, rukavice a papír. Podobně učinil i farář P. A. Kopecký. Začátek školního roku nebyl přesný, pohyboval se mezi 29. září až 10. říjnem. Podobně i prázdniny nezačínaly stejně. Přestalo se učiti, když nepřišly děti do školy, obyčejně koncem července nebo začátkem srpna.

Pro chudé děti přicházely z vikariátu knihy, které se však půjčovaly dětem jen při vyučování. R. 1820 bylo nařízeno při visitaci, aby učitel sepsal výkaz všech dětí škol u povinných i mládeže škole odrostlé a zasílal pololetně seznam nedbale chodících dětí vrchnostenským úřadům.

Od r. 1820 byl v kolinecké škole učitelským pomocníkem Josef Hotovec, který si podal poníženou žádost vrchnostenskému úřadu po ročním působení. Sliboval hlubokou úctu nadřízeným úřadům a svému principálu, který ho vyzkoušel z muziky a literních předmětů, ačkoli měl Hotovec vysvědčení z tříměsíční preparandy a již učil v Běšinech dva roky. Dekret mu byl vydán a podepsán hrabětem Kar. Pöttingem.

Učitel i pomocník učili v jedné třídě. Teprve r. 1826 byla zřízena druhá třída, kterou vedl Král a v první učil pomocník Jan Muchka, a to opět v menší místnosti obecní radnice. Se služebními příjmy měl Král opět starosti. V r. 1820 podává tuto fasi:

Výnos pozemků nově přikoupené školy byl určen jednak k zlepšení učitelského platu, jednak k zřízení a vydržování místa učitelského pomocníka. Ale školné se špatně scházelo, takže byly zavedeny týdenní příruční knížky, do nichž se zapisoval splacený peníz podle dekretu vysoké studijní komise dvorské ve Vídni z 29. srpna 1824. Takových knížek bylo v Jindřichovicích 17, Mlázovech 12, Vlčkovicích 11. Jak se dovídáme z dotazu Králova u vikariátního úřadu v Sušici z 10. března 1825, neplatili Kolinečtí školné od r. 1816, poukazujíce na učitelův příjem z nových pozemků. Král se ptá, mají-li školné platit. Prohlašuje, že se ho nebude domáhat, dokud nestoupnou ceny životních potřeb a dokud se udrží nájemné v dosavadní výši. Mlázovy a Lukoviště dluhovaly školné za tři roky.

S kostelními příjmy bylo nejinak. Od r. 1811 dostával málo a proto si píše žádost vikariátnímu úřadu o náhradu 160 zl. za deset let.

Jednáním krajského úřadu, vikariátu, vrchnostenského i městského úřadu kolineckého bylo upraveno služné roku 1829. Do školy bylo zapsáno celkem 108 dětí (50 hochů, 58 děvčat), z nichž 44 byly prohlášeny za chudé. Zbývající 64 platily školné, ale srážela se desetina k vůli nemocem a jiným překážkám školní docházky. Za dítě se platilo 1-2 kr., chodilo-li z rodiny více dětí, platilo se jen za tři.

Ve skutečnosti přijal učitel jen 39 zl. 20 kr., neboť se sobotales špatně scházelo. Lukoviště nechtělo platit vůbec vymlouvajíc se, že dětí pro velikou vzdálenost do školy vůbec neposílá. Uřady jim sice nařídily, aby školné platili a děti do Kolince posílali, ale marně. Učitel však nedostával v pořádku ani koledu, jak vysvitá ze stížnosti, kterou posla1 mochtínské vrchnosti na obec Bernartice, která mu dluhovala za dva roky 3 zl. 18 kr.

Učitelovy příjmy:

Tuto fasi podepsali: Jos. Klíma, správce v Kolinci, P. Ant. Kopecký, farář, vikář P. Fialka ze Sušíce, učitel Jak. Král a místní školní dozorce Pohl.

V r. 1829 bylo v kolinecké škole 197 dětí, z nichž chudých 39. Pomocníkem byl Jan Buzek.

Toho roku se sešla komise v Mlázovech, aby jednala o zřízení provisorní expositury, lokální školy v Mlázovech pro děti z Mlázov, Lukoviště a Jindřichovic. Přítomni byli: farář P. Kopecký, správce Klíma, mlázovský správce Markones, správce z Jindřichovic Novák, učitel Král, rychtáři a konšelé dotyčných obcí. Komise se dohodla na zřízeni lokální školy.

Plat učitelův se uhradí ze školného 3 vsí velkostatek mlázovský bude učitelovi krmiti krávu, sedláci z Mlázov a Lukoviště dají ročně žejdlík, půlsedláci půl ž., chalupnici čtvrt ž. převařeného másla ročně, domkáři 4 kr. Jindřichovice se nezavázaly k ničemu než k placení školného. Panství Mlázovy dá ročně 5 sáhů dříví na otop bytu i školy. V Kolinci se zruší pomocnické místo, ale mlázovský učitel jest podřízen kolineckému učiteli, jemuž musí vypomáhati v chrámové službě. Dotyčné obce se vzdávají práva na zaplacený příspěvek za školu v Kolinci, úroky z nich dostane učitel Král jako náhradu za ztracené školné. Správce Klíma si vymohl ještě tento dodatek. Kdyby se v Kolinci objevila potřeba zříditi druhou třídu, musí se Jindřichovice opět vrátiti do Kolince, aby panství z toho nevzešlo nové břímě. Tak byla otevřena mlázovská expositura 6. listopadu 1830, učitelem tam byl Frant. Procházka

Učitelské vzdělání na preparandě bylo prodlouženo r. 1830 ze 3 na 6 měsíců.

R 1832 bylo zapsáno do jediné třídy v Kolinci 154 dětí, proto bylo zavedeno polodenní vyučování. Rodiče dětí, chodících špatně do školy, byli trestáni placením dvojnásobného školného.

Od 13. května 1832 učilo se ve škole od 11. hod. dopoledne do 3 hod. odpoledne, aby se umožnila školní docházka, neboť před i po vyučování děti pásly dobytek.

Koncem srpna r. 1832 byla založena školní žákovská knihovna darem hraběnky Schönburgové, která věnovala 9 českých knih, a to: Škola nedělní, Štědrý večer, Malovaná vajíčka velikonoční, Kolumbus, Vystěhování do Brazilie, Lesní kaple, Kanárek, Dvorský blázen, Krčma v lese, Zločinec skrze ztracenou čest, Smrt Absolona, Numa Pompilius, 100 povídek, druhé sto mravních povídek. Byla rozmnožena dary P. Kopeckého a P. Lva.

Téhož roku vypukla asijská cholera, která vyvolala všeobecnou hrůzu. Nejdříve zaklepala v Lukovišti, kde v deseti dnech zemřelo 19 osob. V Kolinci zachvátila 200 lidí, z nichž během 5 týdnů si vybrala 30 obětí.

R. 1833 napomínal dekret učitelstvo k lepšímu zacházení s dětmi.

R. 1834 bylo zapsáno 170 dětí, které se nedaly učiti v jediné třídě, proto byl opět ustanoven pomocník, a to Vojtěch Koniel. Na jeho plat přispívala kolinecká pokladna 16 zl. a učitel dodal 32 zl. Téhož roku byly přiškoleny Jindřichovice opět ke Kolinci. R. 1835 doporučováno zřizování školek pro pěstování ovocných stromků.

R. 1837 začal vycházeti časopis „Přítel mládeže“, který otiskl divadelní hru „Náhrada dobrého srdce“, již sehrály školní děti se svolením faráře a vrchnostenského úřadu. Za získané peníze byly koupeny knihy a časopisy do žákovské knihovny. Pro chudé školáky docházely knihy každým rokem.

R. 1838 skončila učitelova fase příjmem 198 zl. 31 ³/₅ kr., vydání za čištění tříd bylo 24 zl. a pomocníkovi dáno 48 zl., takže učiteli zbylo 126 zl. 31 ³/₅ kr. Po dvou letech vynesly příjmy jen 191 zl. 28 ³/₅ kr., ale vydání se zvýšilo tím, že pomocníkovi se vyplatilo 70 zl. Král dostal jen 97 zl. 28 ³/₅ kr.

V r. 1839 zvýšil se počet školních dětí v první třídě na 100, které se nevešly do malé radniční místnosti. Proto se pomýšlelo na stavbu nové školy. Za stavební místo se vybralo pole nad farou, které farář směnil za pole školní. Plány i situaci schválil krajský inženýr. Počítalo se se školou na 200 dětí, ačkoli jich bylo 174. R. 1843 byla stará škola prodána ve veřejné dražbě za 957 zl. 33 kr. Josefu Zirlovi. Následujícího roku v květnu odstěhoval se Král se školou do zámku. Za třídu byla mu vykázána velká místnost, za byt 2 menší. Panský chlév přijal i učitelovu kravku. V červnu pak položeny a posvěceny základy školy, která byla dostavěna příštího roku. V červnu 1845 přijala nová škola učitele a po prázdninách žáky. Tak byl konečně splněn dávný Králův sen po mnohých překážkách.

Mezitím pomocníka Prentnera vystřídal Josef Mráz, zemřelého vikáře P. Fialku P. Ondřej Tonner z Velhartic. Po jeho smrti se stal vikářem opět děkan sušický, a to P. Valter.

Probuzení českého národa projevilo se i ve školní kronice, která od r. 1812 byla psána německy, od r. 1847 má již zápisy české. První oznamuje založení Čtenářské společnosti v Kolinci učitelem Králem. Přihlásilo se 21 členů, za vybraný peníz 10 zl. 30 kr. se koupily knihy do školní knihovny. Tím ovšem nejlépe se sloužilo dalšímu uvědomování českého lidu, který opět s radostí sahá po české knize.

Pomocník Josef Kavale nastoupil místo Mráze, který odešel do Zavlekova. Zajímavé jest, že r. 1847 dostalo se Královi koledy desátků z Jindřichovic po smrti velhartického učitele Kaisra, a to 10 mázů žita, 7 ječmene, 8 ovsa. Koleda vynášela z panství 17 kr., z 38 domů 1 zl. 54 kr., celkem 22 zl. 11 kr. Smlouvu podepsali rychtář Jan Mašek, konšel Prokop Vítovec a správce Král.

Škoda však, že Královi r. 1848 zeslábl zrak tou měrou, že nemohl pokračovati v kronice školní, takže chybí zajímavé zápisy o zrušení roboty. Kronika jest vedena až od r. 1854, kdy nastoupil Tomáš Jankovec jako osobní pomocník Králův, který nemohl pro slabost zraku učiti.

R. 1855 byl přiškolen a přifařen z osady velhartické Ujčín se svolením budějovické konsistoře a patronátních úřadů. Téhož roku bylo zvýšeno guberniem školné na hlavu a týden na 2, 2 a půl a 3 kr., kromě toho nařízeno, aby bylo osvobozeno od školného méně dětí. Příjmy učitelů byly stanoveny takto: Krtlovi na 215 zl. 34 kr., provis. podučiteli na 150 a osob. podučiteli na 120 zl., úhrada se platila školným, a to 45 dětí po 2 kr. — 54 zl. 50 kr., 55 dětí po 2 a půl kr. - 107 zl. 42 kr., 60 dětí po 3 kr.- 141 zl., celkem 302 zl. 92 kr. Po odečtení 10 % zbývá 272 zl. 92 kr., ostatní příjmy činily 236 zl. 23 kr., celkový příjem 509 zl. 15 kr.

Na čištění tříd se počítalo 24 zl., takže osobní náklad učitelů 485 zl. 34 kr. byl úplně kryt.

Počet dětí byl vykázán takto: z Kolince 120 dětí, chudých 12; z Vlčkovic 25, chudé 3; z Jindřichovic 42, chudé 4; z Ujčína 29, chudé 3; celkem 216 dětí, chudých 22.

R. 1855 byl zrušen krajský úřad v Klatovech a Kolinec pak patřil do Plzně.

Od zavlekovské fary byl přiškolen Brod do Kolince r. 1857. Pak opět upraveno služné učitelům Královi na 278 zl., provisor. podučiteli 180 zl. a osob. poduč. na 150 zl. Král se sice vzdal služby již r. 1853, ale přece působil ve škole až do r. 1861.

Biskup Valerián Jirsík navštívil Kolinec r. 1862, byl uvítán děkanem Mittnerem z Myslíva, obecenstvem i školními dětmi. Vykonal i ve škole zkoušku v měsíci červnu, kam se odebrali i děti z Mlázov.

Na podučitelských místech se zatím vystřídali Frant. Šedivý, Václav Vobořil, Josef Renner, Jan Nosek.

Zrušení roboty uvolnilo skryté síly našeho národa. Všude nastává neobyčejně rychlý vývoj, který prodělává i škola. Roku 1868 vydává vláda zákon o postavení škol k církvi, o dohledu na školy, o zřízení učitelských ústavů, o zkouškách pro učitele obecných a měšťanských škol.

Prvním okr. školním inspektorem v Klatovech byl jmenován P. Ondřej Rettig, ředitel hlavní školy v Nepomuce. Kolinec navštívil 3. května 1870.

R. 1870 vyšel zákon o právních svazcích učitelstva nár. škol v král. Českém, dále zákon 0 vydržování a zřizování škol a návštěvě veřejných škol národních (míst. šk. r. okr. šk. r.). Těchto velikých změn se dočkal ještě Jakub Král, který se navždy rozžehnal s školou 21. listopadu r. 1870, učil 50 let. Prožil nejtrpčí léta učitelského života. Doprovodilo ho na poslední cestě 7 duchovních, učitelstvo z celého okolí, školní mládež a množství sousedů, vždyť vlastně všichni byli jeho žáci, kteří na něho s láskou vzpomínali. R. 1872 jest c. a k. šk. inspektorem Fr. Chládek, ředitel měšť. školy v Klatovech, do Kolince přijel dne 14. července. Před ním v dubnu navštívil Kolinec i školu klatovský okr. hejtman rytíř z Čenkova. Prohlédl si úřední knihy a písemné práce žáků, neboť nebylo ten den vyučováno.

První okresní učitelská konference byla svolána do Klatov dne 11. února 1871, kdy byly doručeny platební archy, a to říd. učiteli Tom. Jankovci, služné 2. tř. 465 zl. 18 kr. ročně, přídavek dle let 50 zl., funkční 200 z1., celkem 715 zl. 18 kr., z pokladny školní podle výnosu zem. škol. rady v Praze. Karel Hinz obdržel i služné 350 zl. a výnos ze šk. pole.

Na podučitelských místech se vystřídali Fr. Firch, Jan Šatra, Lud. Haniš, Josef Tauscher (1874), první podučitelkou byla Jos. Kubíková 1878. R. 1875 stal se inspektorem Jan Nešpor, řed. měšť. školy. R. 1876 byla zřízena třetí třída a umístěna v č. 23 za roční nájem 75 zl. Čtvrtá třída se zřídila r. 1888 a pátá r. 1891.

V práci školní zestárl i řídící Tomáš Jankovec, který odchází do výslužby r. 1879 na Král. Vinohrady. Dlouho se však pensi netěšil, zemřel na tyfus 24. listopadu 1882. Farář P. Scholar sloužil za něho zpívanou mši, jíž se zúčastnili učitelé z okolí, davy lidu i školní mládež. Tak uctili památku zasloužilého kolineckého učitele.

Řídícím učitelem se stal Karel Hinz, který přišel z Plánice. Jeho paní převzala učení ručních prací po pí Jankovcové za roční odměnu 96 zl. Školní pozemky věnovala místní školní rada za hraní varhan v kostele. Užíval jich K. Hinz, jenž převzal i péči o chrámovou hudbu a zpěv. Byl výborný hudebník a zpěvák.

V r. 1891 přijela do Kolince komise, a to okr. hejtman Adolf Kirchner z Neukirchenu, šk. inspektor Grüner, MUDr. Ad. Kába, Ing. Mautner a rozhodla, aby se přistavěly ve škole 3 třídy, což se provedlo teprve v r. 1896. Ve třídách se začalo učiti 1. ledna 1897. Stavbu vedli zed. mistři Martin Tauš a Jos. Kába z Klatov.

Se všech stran drahé vlasti hrnuly se školní děti do Prahy na zemskou výstavu. I od nás vydalo se 17 dětí dne 11. října 1891 pod vedením říd. Hinze, aby se poklonily matičce našich měst a shlédly výstavu. Pobyly tam 4 dni.

O prázdninách r. 1893 odstěhoval se do Kutné Hory klatovský šk. inspektor K. Grüner, na něhož všechno učitelstvo si zachovalo nejsrdečnější vzpomínky pro jeho neobyčejně milé a přátelské jednání. Úřad pak nastoupil prof. Dr. Eman. Taftl a po něm Mat. Molík.

O prázdninách dne 4. srpna 1895 podnikla školní mládež výlet do lesa „Pačin“, který za účasti více než 200 dětí se velmi zdařil a všem zůstane na dlouho v paměti. Za stržené peníze se koupilo občerstvení školákům.

V r. 1894 byly vyškoleny Jindřichovice, čímž změny ve školní obci byly skončeny. Předání nové školy bylo velikou slavností. V kostele promluvil farář P. Hugo de Pauli vzletnou řeč, jíž přítomné pohnul až k slzám. Škola bude ozdobena chvojím a prapory. Klíče předal říd. Hinzovi předseda místní šk. r. Matěj Princ.

Úprava učitelských platů byla provedena r. 1894 v král. Českém. Na škole se vystřídali tito učitelé do r. 1900: Petr Vodička, Ant. Brož, Pavla Pohořelá, Mat. Suda, Jan Fröhlich, Ferd. Ritter, V. Kubát, Fr. Černá, M. Drozdová, Jos. Mašek, Josef Fric, Fr. Havránek, M. Kroupová, Anežka Červená M. Gubová, Fr. Jankovec, Kam. Fricová.

Od r. 1900 učili na obecné škole M, Peteříková, Tomáš Frič, Fr. Sýkora, Jos. Mašek, Josef Fric, Fr. Havránek, M. Kroupová, Anežka Červená, Jul. Schmalzová, M. Vacovská, M. Roubalová, Jos. Kadlec, M. Dudová, A. Toušová, Vl. Brožová, Al. Tupá, Bož. Nedbalová, M. Konvičková, Pavla Jozová. Řídící učitel K. Hinz odešel r. 1911 do výslužby po 33leté službě. Jehlo nástupcem se stal Fr. Jankovec, který sloužil až do r. 1920.

R. 1906 shořely dva domky proti škole, obec vykoupila jejich staveniště, rozšířila silnici a zřídila tam park, do něhož školní mládež nasázela stromy.

Za světové války narukovali T. Frič a F. Havránek. Učitele měli mnoho práce při vyživování obce. Jevil se i nedostatek učitelů. Třídy byly často spojovány. Většinou učily učitelky. Do kolinecké školy chodily v r. 1917 i děti uprchlíků z Haliče, pro něž později byla zřízena polská škola v Běšinech.

Kolinecké občanstvo volalo již dlouho po měšťanské škole. Dočkalo se jí po válce. Komisionelní řízení r. 1920 provedené skončilo prohlášením, že zámek je zatímně způsobilý pro umístění měšťanské školy, než se postaví nová budova. První ročník byl otevřen 15. listopadu 1920. Ředitelem se stal Bohdan Joza a učil na ní Havránek. Po roce se stal ředitelem Fr. Veselý, za odb. uč. byl povolán Eman. Luhan. Později tam učili Jos. Blažek, Voj. Tůma, Václ. Úbl, Klem. Potůčková a V. Bělík. V r. 1923 byl zámek upraven nákladem 150.000 K, práce řídil stavitel Rádl z Plzně. V I. poschodí byly zřízeny tři třídy, kreslírna, ředitelna, sborovna a tři kabinety; v přízemí dvě šatny a byt pro školníka, jímž se stal Michal Muchka. Od r. 1926 hradí náklady obecné školy obce Kolinec, Ujčín, Vlčkovice, Brod a Puchverk, první dvě pak náklady školy měšťanské.

Jednoroční učebný kurs byl otevřen 1. září 1936, vydržuje jej městys Kolinec. Od 1. října 1922 byla zřízena i živnostenská pokračovací škola, která trvala. 13 let. Pak byla zrušena a obvod byl přikázán Sušici. R. 1924 zemřel zasloužilý učitel Josef Mašek. Rozloučili se s ním sokolové, hasiči, divadelní ochotníci, kteří v něm ztratili výborného pracovníka. Davy lidu vyslechly řeč okr. šk. inspektora Dr. Emila Kalisty, jenž ocenil 301etou Maškovu školní práci.

Smutným byl i srpen 1932, kdy odešel navždy řídící K. Hinz. Svým životem vyoral v Kolinci hlubokou brázdu. Doprovodili ho sokolové, hasiči, občanstvo u velikém počtu a školní mládež na poslední cestě. Nad hrobem tklivou řeč pronesl okr. šk. insp. Felix Paukert.

Na měšťanské škole se zatím vystřídali Alž. Tupá, Mil. Lederer. R. 1927 odchází do pense Fr. Veselý, školu řídí pak Em. Luhan, později Lud. Úbl. R. 1931 se stal ředitelem Lad. Šebesta. Když pak byl jmenován inspektorem, vedl školu Lud. Úbl, jakož i za inspektora Eman. Adamčíka, který tam byl jmenován def. ředitelem po smrti L. Šebesty. Od 1. dubna 1939 jest ředitelem Mir. Hrdlička. Mezitím na měšťance učili: B. Matoušková, L. Suková, Mil Ondříčková, M. Úblová-Vaňhová, Růž. Fritzová, Lib. Baumgartnerová, Mat. Trs, Jan Matějka, Vojt. Kabourek. Dnešní sbor tvoří Mir. Machač, Václav Hořica, Jaroslav Zajíc, Jos. Šustr, Fr. Mára, M. Havlíková, Jana Brožová, Jos. Lerach. Ručním pracím dívčím učily od začátku školy J. Jankovcová, M. Hinzová, choti říd. učitelů, pak Lud. Jandová od r. 1884-1908, Jana Hinzová do r. 1936, Marie Malkovská, dnes působí Marie Tichá.

Na obecné škole učili Hed. Zobalová, V. Míšek, Dvořáková, J. Fügnerová, M. Hoffmanová, Mil. Machanová, Mil. Lederer, Marta Märzová, Kar. Šauerová, A. Mojžíšová, Cyril Brož, Mil. Brejchová, Marta Melková, Voj. Švehla, T. Walter, M. Šindelářová, Růž. Fritzová, Mat. Trs, Jana Piherová, Růž. Krauzová, Fr. Růt, M. Šlapáková, A. Cízlová, M. Úblová, Bož. Ouřadová. R. 1934 navštívil ob. školu zemský inspektor Dr. Emanuel Weber. Dnešní sbor tvoří: Fr. Košťálek, Jaroslav Drachovský, A. Semerád, Jan Trojan, Mil, Votýpková, M. Baťková, M. Koudelková, Kat. Grünerová. Náboženství katolickému vyučuje farář P. Jindřich Senft a Jiř. Geigrová, českomorav. Jos. Šperer.

Okr. šk. inspektorem byl jmenován Fr. Lupínek, v poslední době se rychle vystřídali v tomto úřadě Ant. Beránek, At. Kot a nyní působí na našem okrese Jos. Rohn. O úředním zájmu o školu svědčí i návštěva okr. hejtmana vrch. rady polit. správy K. Wegera v kolinecké škole a jeho vlastnoruční zápis ve škol. kronice 28. srpna 1936, kde přeje škole mnoho zdaru.

Literárně působil uč. Fr. Hlavránek, který vydal dvě sbírky veršů pod pseudonymem Boh. Květ. Uvádíme tuto báseň:

KOLINEC.

Městečko, jako v jiných v Čechách na sta, jest.
Však ten sloh krajiny! Hor architektura,
pozadí tmavých lesů, serpentiny cest,
malebné stráně luk a polí barev hra...

Tu Eden mého života je, Golgota
tu moje, slzy krvavé kde ronívám,
s tím koutem Klatovska má duše spjata
již je až k hrobu neproniknutelným tmám...

Tím končí historie kolinecké školy. Vzpomínáme vděčně všech učitelů, kteří šli trnitou cestou vývoje a byli trpělivými nositeli kulturního snažení našeho národa.

Jest jisto, že obec Ujčín a jmenovitě Kolinec zřízením měšťanské školy přinesly a přinášejí kraji velikou oběť.

Proto konečným cílem jest zřízení újezdní měšťanky a čas tomu dovolí postaví se nová účelná školní budova. Místních dětí v měšťance jest 66, přespolních 171 z 29 obcí.

Měšťanka má letos 3 postupné třídy, 3 pobočky a IV. ročník. Třída I. B jest umístěna v obecné škole a III. B. má pronajatu místnost v č. 2 u K. Kohouta.

Obecná škola má dnes 5 tříd postupných a dvě pobočky (při 2. a 4. třídě). Místních dětí jest 138, přespolních 57. Předsedou místní školní rady jest rolník Karel Krýsl.

Již po deset let používá o prázdninách budovu měšťanské školy prázdninová kolonie z Prahy-Vinohrad, do obecné školy přijíždí kolonie plzeňského Sokola V.

Při školách je zřízeno rodičovské sdruženi, jehož předsedou je cukrář Karel Kupka. Nyní se jedná o zřízení mateřské školy, která vhodně doplní kolinecké školství.

Nejslavnějším rodákem Kolince jest bezesporu Dr. Matyáš Borbonius. Jeho jméno nám ukazuje, že v tehdejší době neměla národní otázka dnešního významu, nehrála v době latinského vzdělání valné role. Dr. Borbonius se jmenoval původně Matěj Burda. Narodil se v Kolinci dne 24. srpna 1566. Jeho otec se jmenoval Štěpán, matka Kateřina z Kasejovic u Blatné. V Kolinci byla již škola, na níž učili postupně tři abecedáři Jan Písecký, Jan Celestýn a Jan Kateřinka, poslední byl rodák klatovský. Malý Matěj byl nadaný hoch a proto desetiletý byl poslán do školy sušické, kde tehdy působil bakalář Jan Bystřický, pozdější mistr, profesor a rektor university pražské. R. 1577 byl Matěj žákem klatovské školy, jejímž rektorem byl Bavorák, který uměl česky. Učili ho Jan Claudius ze Skutče a pak Jiří Tachovský. Byl tehdy svědkem ohromného požáru města 12. května 1579. Škola zůstala nepoškozena, jejím rektorem byl tehdy mistr Pavel Kubinus. Na Klatovy Burda často vzpomínal, neboť tam dostal první záchvat zimnice, která jej pak často sužovala.

Z Klatov si vzal Burdu do Loun mistr Jan Rosacius, když se z rodné Sušice ubíral na nové působiště. Když pak byl povolán na universitu, šel s ním i Burda a chodil do školy u sv. Štěpána na St. Městě a pak u sv. Michala na Novém Městě Pražském. Pak studoval v Rakovníku, v Kolíně a Chrudimi. Nedostatek peněz provázel ho po celou dobu jeho studií, proto nelze se diviti, že přikládal mimořádnou důležitost otázce peněžní. Nezapomněl si zapsati každý přijatý nebo vydaný groš a jeho zápisky vykazují mnohou zajímavost z oněch dob. Nezapomínal však ani svých dvou bratří Václava a Vratislava, jimž vypomáhal na studiích, jak mohl.

Již tehdy chtěl studovati lékařství, ale byl nucen se ohlédnouti po zaměstnání, které by ho uživilo. Proto odešel do Vel. Meziříčí, kde byl rektorem M. Jan Ursinius. Absolvent této školy byl postaven na roveň bakaláři a mohl studovati dále na cizozemských universitách. Pobyl tam čtyři roky jako student, 1 a půl roku jako učitel collega docenium. Tam také odložil své české jméno a přijal latinsky znějící Matthias Borbonius. Již tehdy začal psáti básně podle vzoru svých učitelů bratří Rosaciů.

Rok 1591 přiblížil ho k jeho snům, neboť se stal vychovatelem Jana z Vartenberka, s nímž měl cestovati po různých učelištích. Byl s ním ve Znojmě, Jihlavě, v Břehu ve Slezsku a Napajedlích. Rozhodl se studovati medicinu a proto vyhledával lékaře, u nichž se vzdělával prakticky, a to ve Znojmě u Dr. Jana Pomariusa a v Jihlavě u Dr. Jana Rukarda. Medicinské studium zatlačilo na čas jeho dílo básnické. Ale ve Znojmě pojal velký plán, napsati básně na všechny císaře římské od Julia Caesara až po Rudolfa. Hned na jaře r. 1593, když zmizel sníh, začal psáti, pokračoval pak v Jihlavě a dokončil r. 1594 v Napajedlích, když pokosili sena. Dílo ukončil děkovnou básní na svého příznivce u císařského dvora Jeronyma Arconata a dal vytisknouti v Lipsku u Michala Lantzenbergra r. 1595 na 147 listech osmerkových. Titul zní Caesares rnonarchiae Romanae, orbis dominae. Ve 14 skupinách po 14 básních jsou vylíčeny elegickým veršem skutky a život císařů. Podle A. Truhláře Caesares se nevyznačují ani uhlazeností ani krásou slohovou. Byly však přijaty s nadšením. Tajný rada Jan Kryštof z Hornštejna se vyjádřil, že Čechové v díle Borboniově dosáhli vrchole vzdělanosti. M. Jan Campanus viděl v Borboniovi slunce, proti němuž ostatní básníci jsou jako hvězdy bez vlastního světla. Císař Rudolf II. přijal básně krásně vázané na cestě z kostela přímo od Borbonia. Jmenoval Borbonia císařským poetou a 27. března r. 1596 udělil mu šlechtický erb s přídomkem z Borbenheimu. Pavel Jizbický nazval tvůrce Caesares zasvěcencen mús a bohyně moudrosti. Skladatel anthologie „Delicia poetarum Germanorum“ otiskl výňatky na deseti stranách.

V únoru 1596 se vydal Borbonius s Janem Vartenberka, Zdeňkem z Valdsteina a Janem Bukůvkou z Bukůvky na cestu do Basileje. Na cestě poučoval své žáky, avšak nikde nezazní vlastenecký cit. Borbonius byl vzdělaný muž své doby, kterého však bohoslovecké studium zbavilo vřelejšího poměru k vlasti. Jest jisto, že takových vychovatelů bylo více a je nasnadě, že vychování šlechty české před Bílou horou nebylo vlastenecké.

V Basileji se ubytovali u prof. Nového Zákona dra theol, Jana Jakuba Grynaena. Za pobytu v tomto městě zanechal Borbonius latinského básnění a často podle tehdejšího zvyku se zabýval náboženskými otázkami, které tehdy byly hybnou pákou vzdělaného světa. S velikým zájmem se účastnil náboženských disputací, o nichž posílal dopisy svým známým do Prahy. Měl již tehdy vyhraněné náboženské přesvědčení, bylť českým bratrem. Jistě mu základ vštěpovali rodiče. Jako u všech vzdělanců té doby náboženské přesvědčení bylo silnější než národní nebo politické, čímž lze si vysvětliti mnohé skutky a činy tehdejších Čechů.

Vedle výchovy svých svěřenců oddal se Borbonius pilnému studiu lékařské vědy na universitě v Basileji. V prosinci v anatomickém ústavě „divadle“ pitval profesor Kašpar Bauhin mrtvolu zločince, o čemž svědčí Borboniovy zápisy. Jindy popisuje, jak preparoval játra máčením vhorké vodě; nožem odstraňoval jaterní pletivo, až zbyly jen cévy. Dřevěný kolík zastrčil do duté žíly, druhý do vrátnice, třetí do pupeční žíly a vysušil ve stínu. Borbonius přišel již do Basileje se značnými lékařskými vědomostmi, když po třech týdnech mohl býti ustanoven jako oponent při disputaci. Po 8 týdnech a po dalších dvou měsících vydal své první i druhé these a disputoval o nich. Na konci 10. měsíce svého basilejského pobytu r. 1597 byl hotov se svou disertační prací o dně a přihlásil se k doktorským zkouškám u děkana fakulty Tomáše Coccia. Tento podle akademických zvyklostí zkoušel ho nejdříve soukromě z celé mediciny. Pak ho zkoušel prof. Plater, načež ho lékařské colegium připustilo k doktorským zkouškám. Borbonius dobře obstál i při tentamen i při examen. Promoci měl 6. března 1598.

Ještě v Basileji stihla ho radostná zvěst, že byl osvobozen a propuštěn z poddanství. Ihned napsal děkovný dopis p. Václavu Budovcovi z Budova. Ještě více však ho překvapil dopis od Šimona Skály, jeho rodáka a přítele, v němž ho vyrozuměl o jeho vokaci do Prahy za profesora lékařství na Karlově universitě. V květnu nastoupil Dr. Borbonius se svými svěřenci zpáteční cestu domů. Jeli přes Bern, Ženevu, Curych, Schafhuz, Ulm, Ingoldstadt, Řezno, Linec, Vídeň, Břeclavu do Napajedel, kamž dorazili po měsíčním putování. Mladého Vartenberka odvezl pak do Olomouce Fridrichovi z Žerotína, s nímž jednal o Vartenberkově cestě do Italie, s které však sešlo.

Dr. Borbonius zahájil lékařskou praksi v Napajedlích. Zajel si však i do Prahy, kde navštívil své přátelé, zejména osobního lékaře cís. Rudolfa, Dra Adama Hubera z Rysnpachu, u něhož vzbudil takovou důvěru, že ho požádal, aby připravil chemické léky pro samotného císaře.

Dr. Borbonius mu také žádané léky z Moravy poslal. Když se Dr. Borbonius oženil, přenesl svou praksi do Litoměřic a později do Mladé Boleslavi.

Jako na Moravě léčil zejména šlechtu na př. Fridricha z Žerotína, tak i v Čechách byl hojně vyhledáván šlechtou pro svoje umění. Léčil Heníka z Valdštejna. Není divu, že byl jmenován od uznalých českých stavů zemským lékařem se sídlem na Novém Městě Pražském, kamž se odstěhoval a koupil dům u Tunských za 5100 kop míš. (asi 352.450 K) na Koňském trhu. Byl šťasten a spokojen. Měl velký dům, odbornou knihovnu a lékárnu. Žil v důvěrném přátelství s členy akademie J. Bystřickým, Campanem, Skálou, Trojanem, Bacháčkem z Nauměřic, Huberem z Rysnpachu. Jednalo se opět o jeho jmenování na pražskou universitu. Z té doby pochází jeho jediné medicinské dílo Theoria medica, je psána v otázkách a odpovědech, kromě toho napsal spisek o tercianě (zimnici). Při léčení užíval i chemických přípravků. Byl i v zahraničí váženým lékařským alchymistou. Dopisoval si i se slavným německým profesorem z Marburku Dr. Janem Hartmannem. Z dopisu vysvítá, že používal rudy rumělkové a antimonové.

Borbonius se stal zakrátko nejhledanějším lékařem v Praze. Byl několikrát volán k Anně Tyrolské, manželce císaře Matyáše. Léčil Václava Pětipeského z Chýš, Polyxenu z Lobkovic, choť kancléře království Českého, Alžbětu Vchynskou z Tetova a Pavla Michnu z Vacínova. Poslední tři případy popisuje tak přesně, že podává zevrubný obraz tehdejších zásad therapeutických a představ pathologických. Stál u kolébky Františkových Lázní „chebských vod“. Prozkoumal první jejich účinky, stanovil jejich indikace a protiindikace písemně, a to o 2 roky dříve než vyšla o nich první tištěná monografie.

Paní Polyxena byla marně léčena mnohými kapacitami a obrátila se na Dra Borbonia, který jí proti radě císařských lékařů doporučil léčbu chebskými vodami, jíž osobně řídil. Paní Polyxenu zcela vyléčil.

Ale blížila se pohroma bělohorská, která sklála český národ a dolehla i na Borbonia. V květnu 1618 začali stavové zemští jednati s měšťany novoměstskými o účasti měst Pražských na sněmu, který byl císařem zakázán. Měšťané nabídku přijali a tlumočili ji tři měšťané, mezi nimiž byl na naléhání rychtáře Jana Chrysotoma Šrepla z Šreplsberku Dr. Borbonius, který marně se vymlouval svým lékařským povoláním. Novoměstští vyslanci si vyhradili, že proti císaři nepodniknou nic. Po bitvě na Bílé hoře nastalo zatýkání. Byl zatčen i Dr. Borbonius. Netřeba podotýkati, jakých muk prožil v žaláři, kde vězňům byl útěchou Vorlíčkův žaltář, tištěný Karlem Danielem z Karlspachu, k němuž napsal Dr. Borbonius na úvod pěknou latinskou báseň.

Všichni se připravovali na smrt. Na samotném popravišti dostalo se Dr. Borboniovi na přímluvu jeho pacientů milosti. Byl odsouzen k doživotnímu žaláři a ztrátě majetku. Po delší době byl na zákrok svých mocných přátel propuštěn. Zápisy Borboniovy svědčí, jak bylo s odsouzenými zacházeno. Mráz jezdí čtenáři po těle, když se dovídá, že rychtář novoměstský Šrepl dal lékaře, šlechtice, ulicí kráčejícího tlouci dvěma biřici opálenými kyji od domu Vosova ševce až do bytu, kamž byl vyslán ještě třetí biřic, aby mu třikrát dal kyjem přes hubu, až mu zuby vyrazí. Později byla navrácena Borboniovi svoboda, nikoli však majetek. Stalo se tak hlavně proto, aby mohl léčiti své mocné ochránce, mezi něž patřil i kníže Lichtenstein. Roku 1627 opouští Dr. Borbonius Prahu i Čechy, neboť se neodřekl víry, ačkoliv byl k tomu přemlouván. Šel přes Žitavu do Toruně, kde léčil knížete Radzivila. Zdálo se, že se stařec, posilněn vědomím své oběti pro víru, vzpruží opět k radostnějšímu životu. V Lešně se sešel i s Komenským. Po celém kraji šla o něm pověst slavného lékaře. Ačkoliv se mu vracel bývalý blahobyt, nebyl spokojen. Prožitá utrpení a stáří hlodala na jeho kořeni. Zemřel 16. prosince 1629.

Borboniovu knihovnu chová lobkovická knihovna v Roudnici. Tam také byly nalezeny Borboniovy rukopisy. Zpracoval je Max Dvořák a později MUDr. a PhDr. G. Gellner, vydala je Česká akademie.

Vzpomínáme tím vděčně slavného českého lékaře a rodáka kolineckého, kterého také uvádí Winter v Mistru Campianovi, Dr. Jindř. Vančura v Dějinách někd. král. města Klatov v poznámkách k překladu Denisových „Čech po Bílé hoře“.

V Napajedlích se Borbonius dozvěděl o bohaté a krásné panně Kateřině Leofartové z Litoměřic, která ho i nad to lákala stejným náboženským přesvědčením. Měl veliké starosti a nevěděl, jak se rozhodnouti, neboť, kdyby se oženil, nemohl by se státi profesorem na pražské universitě, kde byl přísně dodržován celibát mezi profesory. Kromě toho ztratil by i vyhlídku státi se osobním lékařem pana Petra Voka z Rožmberka. Odejel do Litoměřic, kde také skutečně navštívil sličnou pannu Kateřinu. Zvěděl však od ní, že jest již zasnoubena s nápadníkem z Perny. Dr. Borbonius se však nedal zastrašiti touto nenadálou překážkou a podnikl o svou lásku zápas. Podařilo se mu, že panna Kateřina slíbila své zasnoubení zrušiti a jemu sňatek připověděla. Při své návštěvě ji daroval zlatý prsten a později při svém rozloučení prsten se smaragdem, který svou zelenou barvou měl udržovati jejich lásku svěží. Na rozloučenou pak obdržel dvě hubičky. Odejel tedy spokojen a pln nejlepších nadějí do Napajedel. Lichotilo mu, že Kateřininu sestru Ludmilu měl osobní lékař císaře Rudolfa Dr. Adam Huber z Rysnpachu za svou první choť.

V říjnu vypravil posla s dary pro snoubenku do Litoměřic. Poslal jí dvacet loket hedvábné látky, hedvábné punčochy a pantoflíčky, bílé střevíčky a pro nastávající paní tchýni přiložil střevíce. Jak patrno, byly již dámy tohoto věku parádnice. Posel mu přinesl od panny Kateřiny snubní prsten. Za nedlouho pak navštívil osobně pannu Kateřinu, která mu připověděla manželství před svědky. Podala mu ruku a řekla: „Poněvadž vidím, že jest v tom vůle Boží, abych se vám za manželku dostala, já se vám manželstvím připovídám.“ Dr. Borbonius byl šťasten a udělal nad profesurou kříž.

Jel pak k p. Petru Vokovi do Kratochvíle, ale p. Vok přijal již jiného lékaře cizozemce, neboť pospíchal míti lékaře, boje se rány morové. Dra Borbonia odškodnil 100 dukáty (11.329 K) a 20 bečkami vína. Borbonius jel potom přes Volyň do Sušice, kde navštívil měšťana Tobiáše Pavloviče, který měl za ženu jeho sestru. Dne 15. listopadu zajel si do rodného Kolince, aby opět spatřil místa svého mládí. Tam však Jindřich Vintíř z Vlčkovic, mlajitel Kolince a jeho bývalá vrchnost, obral ho o 100 dukátů i o víno, dary to Petra Voka. Vydal mu však propouštěcí a zachovací listiny jako náhradu. V Klatovech se zdržel Dr. Borbonius dva dni. Tu mu připravil na počest večeři klatovský pastor Mistr Pavel Matthiades královéhradecký. Borbonius se pak vypravil do Litoměřic, kde byl smluven den svatby na 9. únor 1599. Na zpáteční cestě na Moravu zdržel se Borbonius v Praze, kde léčil M. Jana Campana, který mu dal za léčení 1 zl., což odpovídá asi 69 K.

Po nějakém čase dostal Dr. Borbonius do Napajedel dopis od panny Kateřiny, v němž mu oznamovala zrušení slibu manželského. Zároveň mu vrátila i dary. Borbonius byl velice zklamán a roztrpčen, ale přece v zápisech vypočítává věci, které mu nebyly vráceny Kateřinou jako 15 loket hedvábné látky, 9 loket karmazínové (červené) látky, hedvábné punčochy, botky, střevíčky a kožich. Nejvíce ho rmoutilo, že věrolomná dívka dala přednost tomu Pernanovi. V třeskuté zimě se vydal do Litoměřic za vrtkavou láskou. Podařilo se mu soka Pernanského zbaviti přízně u Kateřiny. Svatba pak byla slavena až 8. června. Jest samozřejmé, že manžel patricijské dcery se stal městským lékařem v Litoměřicích. Jeho rodinné štěstí netrvalo dlouho. Paní Kateřina zemřela po deseti nedělích. Dr. Borbonius se oženil po druhé s bezdětnou vdovou Annou Hytychovou 26. února 1601 v Mladé Boleslavi, kamž také přeložil svou lékařskou praksi.

Pro zajímavost uvádíme některé z hovorů s jeho žáky. Vystihují dobře tehdejší dobu.

Když katolický kněz Dubravius navštívil Plzeň, přišla k němu nemocná žena a chtěla na něm zařikavadlo proti nemocem. Nemoha se jí zbaviti, vyhověl jí a napsal: Z hovězího masa dobrá polévka bývá? Žena papírek zabalila a nosila na krku jako talisman. Dubravius na tuto příhodu zapomněl. Po mnoha letech se stal Dubravius budějovickým biskupem. Když dostal zimnici, léčili ho lékaři. Uslyšel však, že jakás žena má zázračný talisman, který mnoha lidem vrátil zdraví. Dal si ji zavolati a vyžádal si talisman, který nosil nějaký čas na krku. Po uzdravení jej rozbalil a přečetl. Nemohl svým očím uvěřiti. Poznal své písmo z Plzně.

František I., král francouzský, dával si předčítati před jídlem, nejčastěji latinský epigram, který mu byl věnován. Francouzsky jej chválil. Jakýs hrabě se domníval, že král chválí pokrm, proto nařídil doma kuchaři aby mu udělal jídlo epigram. Kuchař neznaje způsob přípravy, zašel do královské kuchyně, kde sklidil posměch. Hrabě pak upadl u krále v nemilost pro nedostatečné vzdělání. Témuž osudu propadl pozdější kostnický kardinál, který neporozuměl latinské větě císaře Ferdinanda, jenž maje na mysli jeho apoštolský úřad, mu řekl: „Jsi biskup, hleď proto, abys nachytal mnoho ryb. Císař učinil tak narážku na původní zaměstnání apoštolů. Biskup mu odpověděl: „Nejedl jsem vskutku lepších ryb, než které se dostanou v Kostnici.“

Jeho otec Kliment Skála držel v Klatovech dům ve Školní ulici č. 93, dvůr „na Drahách“ a louku pod Borem. Zemřel před listopadem 1599. Měl tři syny Šimona, Josefa, Marka a dcery Evu a Kateřinu. Šimon opustil Klatovy nejdříve, studoval na Pražské universitě, na níž gradu bakalářského i mistrovského dosáhnuv, stal se učitelem na proslulé škole u sv. Jiljí v Praze. Otec M. Šimona dočkal se ještě té radosti, že syn jeho r. 1595 byl přijat mezi členy koleje Karlovy za profesora universitního. Na rozdíl od jiných mladých mistrů, kteří se rádi a záhy loučili s universitou, M. Šimon Skála zůstal věren povolání učitelskému. Již v l. 1599—1601 volen byl na úřad děkana fakulty artistické a při obnově starého úřadu notáře universitního r. 1604 byl k němu zvolen.

Nového notáře rektor zavázal přísahou, která však tentokrát nezněla jen rektoru, ale i děkanovi, tedy filosofické fakultě, i mistrům všem. Přísahal, že úřad písařství universitatis věrně bude spravovati, že bude bedlivost zvlášť při poznamenávání při lidských a jiných věcí k potřebě university zachovávati, v tom cti a chvály boží vyhledávati, tajnosti rady držeti. Má tedy archiv četné jeho zápisy na př.: Probošt nově zvolený uváděn do ní slavnostně (do koleje Všech Svatých). Zváni k tomu bývali purkmistr staropražský s dvěma konšely, rektor universitní, děkan fakulty, mistři i hosté čestní. Roku 1602 pozvání ta učinil probošt Karlovy koleje mistr Skála a z jeho vypsání poznáváme poněkud slavnost oné investitury. Průvod vyšel z Karolina; „in primo ordine“ byl purkmistr, rektor Marek Bydžovský, mistr Trojan a nový probošt koleje Všech Svatých; v druhé řadě šli dva doktoři mediciny, Jessenius a Bergerus, spolu s proboštem koleje Karlovy; za nimi kráčel mistr Bacháček a hosté i přátelé university s ostatními profesory a s děkanem fakulty. Než vyšli z Karlovy koleje, nový probošt přijal svrchu vydané podmínky a slíbil ruky podáním, že je bude zachovávati.

S podivením jest, že mistři se dávali rádi zváti na svatby sedlské. S radostí učeného profesora až rozpustilou zapsal r. 1611 do knihy děkan Troilus, že byl s profesory Skálou, Kampanem, Tetaurem na svatbě Zameškalově v Michli a „skvostně byli jsme častováni majíce tu pěkné panny pražské“, zároveň s mojí holubičkou pozvané“.

O smýšlení Skálově svědčí these, které pronesl na universitě: Zdali některé omyly a chyby knížat a úřadů mají býti od poddaných přehlíženy a snášeny pro obecní pokoj? Ze znamenitějších kandidátů r. 1593 jest Šim. Skála Klatovský, jehož these také již od bakalářů zhusta byla vysvětlována: Pravdu-li dí Aristoteles, že kníže není vázán zákony.

Z dědictví po otci v Klatovech zachoval si až do r. 1605 dědinu Přerostovkou ležící v tom položení k Boru podle cesty mezi dědinami Jana Pachty a Daniele Korálka. Toho roku postoupil ji Václavu Enniovi z Fenixteldu, měštěnínu klatovskému. Nemoha pro své pilné zaměstnání a práce do města Klatov k osobnímu přiznání k tomuto postoupení přijíti, učinil tak listem panu purkmistru a radě „svým přátelům milým“. Na universitě žil M. Š. S. v přátelství s proslulým M. Martinem Bacháčkem z Nauměřic, jenž od r. 1603 rok co rok volen byl za rektora, vedle něhož býval volen Skála za prorektora. Roku 1608 dne 30. září rektor Bacháček psal Klatovským, že za své nepřítomnosti napsal list jejich panu prorektorovi M. Šimonovi Skálovi z Kolince, jejich krajanovi. Rektor svému zástupci přikládá již predikát z Kolince, jehož se mu dostalo r. 1608 zároveň s erbem, v němž byly dvě růže a pták, jehož krk šípem prostřelen.

K velkým úkolům M. Šimon Klatovský byl povolán, když majestátem cís. Rudolfa II. stavům českým vydána byla konsistoř pod obojí jako nejvyšší úřad duchovní nad spojenou církví novoutrakvistickou a bratrskou na základě společné konfese české a vysoké učení Karlovo, jehož rektoru náleželo vrchní řízení všech městských škol partikulárních. Nejlepší mužové ve stavích českých, ve stavu duchovním a mezi profesory universitními za nepokojných událostí, věšticích srážku světa protestantského a katolického ve střední Evropě, pokoušeli se o opravu církve české, university dávno pokleslé i všeho školství partikulárního. Již ku poradám o novém zřízení církve české vedle duchovních se strany novoutrakvistické a z Jednoty bratrské vypraveni byli z university čtyři mistři: rektor Martin Bacháček, prorektor Šimon Skála, děkan fakulty artistické Jan Kampanus a probošt koleje Karlovy Kryštof Mathebaeus. Do nové konsistoře vedle devíti kněží (6 novoutrakvistických a 3 bratrských) zvoleni byli tři nejstarší mistři universitní: Bacháček (1583), M. Skála (1595) a Jan Campanus od r. 1603. Těmto třem profesorům a jejich kolegovi M. Mikuláši Troilovi svěřeno bylo sepsání nového katechismu podle konfese české. Jako přísedící konsistoře M. Š. přátelskou službu vykonal mistrovi Mikuláši Vodňanskému, primátorovi města Klatov, když prostředkem konsistoře podal žádost k defensorům za dispens, aby ovdověv mohl za manželku pojmouti Dorotu, vdovu po Václavovi Ferštátkovi. Konsistoř vyřizujíc jemu toto povolení, připomenula, že vysoce učený pan M. Šimon Skála z Kolince, profesor akademie Pražské a „spolujeden assesor náš“, jménem a na místě jeho ku pamět přivedl žádost jeho takto příznivě vyřízenou.

Těžší práce byla s opravou university Pražské při obnově zašlých tří fakult, opatření nových sil učitelských a přeměně vší dosavadní správy učení Karlova. Pomoc k tomuto dílu M. Šimona Skály z Kolince prokázal při obnově fakulty právnické, kdy ohlásil čtení o právě městském. Jinak četl na staré fakultě artistické o historii římské na základě starých historiků římských; v dřívějších letech přednášíval o logice. Bohužel, při provádění pronikavých oprav při znovuzřízení university a naplnění jí novým duchem, M. Šimon Skála nebyl na straně horlivých a nezištných profesorů, kteří se o to snažili, Bacháčka, Nudožerského, Hubra, Zalužanského a Kaménka. Jako tuhý staromilec protivil se zrušení celibátu profesorů kolegiatů, ač jím z university vyháněni byli nejlepší síly po krátkém působení učitelském. Z příčin sobeckých odpíral zdravým názorům ušlechtilého M. Vavřince Nudožerského, aby správa zbylých statků university byla oddělena od činnosti profesorské. Po smrti Bacháčkově r. 1612 byl zvolen za probošta výnosné koleje Václavovy, ani potom neuznal nové správy hospodářské, jež přes jeho odpor přece byla zavedena. Ještě v srpnu 1613 byl zvolen za děkana fakulty artistické. Poslední měsíce svého života zkalil sobě prudkými spory s M. Albrechtem z Kaménku, někdy učitelem na školách bratrských, jedním z překladatelů bible Kralické. Teprve nemocí a smrtí Skálovou 10. srpna 1617 byl jim učiněn konec. Za ním brzy následoval i odpůrce jeho M. Al. z Kaménku. M. Šimon Skála byl pochován v kapli betlemské, kde nad jeho hrobem položena byla kamenná deska s erbiem jeho a nápisem, že přes dvacet let byl profesorem na universitě Pražské. Na smrt starého kolegiata učení kolegové, mezi nimi i někteří odpůrci jeho, vydali sbírku latinských básní žalostivých i oslavných.

O pozůstalost svárlivého mistra vznikl tuhý spor mezi universitou a komorou královskou. Hned nazejtří po smrti jeho proslulý lékař Matyáš Borbonius, měšťan pražský a rodák Skalův a bakalář Mikuláš Hunclinus, osobní přátelé mistrovi, přinesli zapečetěný kšaft Skálův do university, aby byl vyhlášen. Ale o bohaté pozůstalosti mistrově dověděli se v komoře královské, jež se hlásila k ní jako k odúmrtí. Ale universita tuze hájila právo svobodného kšaftování svých profesorů. Podán sic od ní opis kšaftu Skálova, ale vzkázáno do komory, že inventovat není co, protože všecko již za života Skálova bylo odneseno. Přátelům Skálovým Dr. Borboniovi a Hunclínovi oznámili z university, že kšaftu Skálova nepotvrdí jinak, než vydají-li 300 kop od potvrzení, vrátí knihy Skálou odnesené a darují-li některou knihu do bibliotéky. Požadavek university svědčí zajisté, že M. Šimon Skála zanechal značné jmění ne tak z výnosu svého úřadu profesorského jako z výtěžku expendence, totiž chování žáků bohatých rodičů při sobě v koleji k bytu a ke stolu. Z peněz od expendentových rodičů přijatých profesor měl odváděti část proboštovi koleje na chlapeckou stravu. R 1606 měl Skála s ním zlou hádku, nechtěje platit za jídlo svého chovance Kristiana Berky z Dubé. Ještě několik měsíců před svou smrtí M. S. Skála, probošt koleje krále Václava, měl v dubnu 1617 rozepři při právě města Litoměřic s paní Reginou, vdovou po mistru Janovi Tetaurovi, někdy kolegovi jeho na universitě a společníku jeho v oposici proti opravným návrhům Nudožerského, pro dluh 150 kop m., povinný mu od manžela jejího a šultbrifem pojištěný. Rukojmě za sebe k stání i dostání postavil Mikuláše Hofmanna z Kolince, komorníka při deskách zemských a Mikuláše Hunclína Klatovského, oba měšťany Nového města Pražského.

Děd M. Š. Skály byl Jan Skála, rychtář městský v Klatovech. Ačkoliv nemáme záznamů o rodišti Skálově, přece můžeme říci s určitostí, že Skála se narodil v Kolinci, jak vysvítá z poznámek dr. Borbonia a rektora Bacháčka, jakož i z predikátu „z Kolince“.

Narodil se 31. října 1818 v Kolinci, r. 1844 vstoupil do státních služeb u Královské české komorní prokuratury, později přestoupil k c. k. dvorní komoře ve Vídni, převzal pak místo asistenta učiliště pro statistiku na vídeňské universitě. V letech 1862—1865 byl vicepresidentem centrálního úřadu v Terstu a nato povolán jako sekční šéf do c. k., ministerstva financí. Obdržel za služby vyznamenání železné koruny II. třídy, diplom z 25. února 1866. Zemřel 15. ledna 1870 bezdětný. Měl znak: stříbrný šikmý trám v modrém poli.

Známým rodákem kolineckým jest též umělec Jan Král. Narodil se v domku č. 32, jenž nyní patří p. Václavu Jůzovi, roku 1823 jako syn tamějšího učitele a ředitele kůru. Již od kolébky naslouchal sladkým tonům houslí a vyrůstal v bohatém hudebním ovzduší. Není tedy divu, že volil uměleckou dráhu životní. Do školy chodil v Kolinci a v Klatovech, pak byl dán na pražskou konservatoř. Byl přijat do houslové školy B. Pixise. Jakmile ji s úspěchem absolvoval, obdržel místo prvního houslisty u stavovského divadla. Malé solo v Meyerbeerových Hugenotech přivábilo ho k viole d‘amour, jíž se později vedle komorní hudby plně věnoval. Od r. 1851 dlel ve Vídni, kde přijal místo u dvorní kapely. Ve Vídni zůstal až do své smrti 1909. Zachoval si vždy nadšený poměr k svému národu a nikdy neopomenu1 koncertovati na všeslovankých podnicích vídeňských.

Zdokonalil techniku hry violy d‘amour a vykázal jí nové dráhy. Napsal školu pro hru na housle milostné či violu d‘amour, v níž upravil učivo metodicky a připojil několik svých skladeb pro tento instrument. Nejlepší jeho skladbou pro violu d‘amour jest Réverie. Z množství jeho skladeb jest známá Romance pro housle a violu d‘amour, Fantasie na české písně, Offertorium s violovým solem a řada fantasií.

Viola d‘amour byla původně strunový nástroj, jehož užívali francouzští trubaduři k doprovodu svých písní. Teprve století XVII. a XVIII. přivedlo tento nástroj k výši vývoje. Hra však jest obtížnější, neboť viola d‘amour má sedm strun střevových a sedm ocelových. Kobylka je vyšší, dole jsou ocelové struny a nad nimi jsou střevové. Ocelové struny ton nejen zesiluje, ale propůjčují mu onu sladkou barvu, plnou touhy, pro níž byla viola d‘amour v oblibě a kterou nelze docíliti na žádném jiném hudebním nástroji. Ocelové struny jsou laděny na tytéž tony jako střevové. Její ton se podobá zvuku violy a zároveň připomíná ftagelotové tony houslí. Jan Král zachránil ji na jistý čas, ale v dnešní hudbě upadla opět v zapomenutí.

Narodil se v Kolinci 15. června 1847 v č. 69, jako syn Václava Káby, zednického mistra. Chodil do kolinecké školy, maturoval v Klatovech roku 1867, po medicinských studiích v Praze působil jako lékař v Horažďovicích a delší čas v Plzni. Jeho dávné přání se vyplnilo roku 1885, kdy přichází do milovaných Klatov jako okresní lékař. MUDr Vít Adolf Kába byl přítelem moderních vymožeností ve zdravovědě; upřímné vlastenecké city a lidumilství mu získaly hojně přátel. Byl zakládajícím členem Ústř. Matice Šk. a Družstva pro zřízení sokolovny, jehož byl 5 let předsedou. Byl též členem Umělecké besedy a Jednoty Klatovanů. Vlastnil v Klatovech dům č. 189/I. v Klášterní ulici.

Jeho manželka se jmenovala Anna, roz. Bystřická, z Jindřichova Hradce. Svatbu měli dne 11. června 1887 v Jindřichově Hradci. MUDr Vít Adolf Kába zemřel náhle v lázeňském místě Kaltenleutgebenu u Vídně dne 31. července 1896. Byl pochován v rodinné hrobce na klatovském hřbitově.

Svatá země! Tak vzdálená a přece tak blízká českému srdci svou Kalvarií, Táborem i Sionem. Posvěcená kroky Kristovými, kolébka lásky k bližnímu. Celý křesťanský svět všech dob Tě zná a miliony touží spatřiti památná Tvá místa. Je div, žes zlákala i syna horského našeho městečka Kolince na Šumavě?

Narodil se dne 23. února 1864 v č. 2, při křtu dostal jméno Jan Matěj. Otec, hospodář se jmenoval Jan Kohout, matka Marie, roz. Ulrichová. Chodil do obecné školy v Kolinci. Když vyšel ze školy, byl nějaký čas doma, načež odjel do Vídně, kde vstoupil do služeb knížete Mikuláše Dumby. Pak přestaly o něm docházeti zprávy a rodiče teprve později se dozvěděli, že vstoupil do řádu sv. Františka. Tím vyplnilo se jeho přání, které dřímalo v hlubinách jeho srdce, byvši posilováno v dětských letech zbožnou matkou a jejími modlitbami.

Ve svém dopisu z Betlema z 22. října 1884 píše své tetě Kateřině Kohoutové do Vídně: „Již dlouhý čas uplynul, co jsem z Vídně odejel a Jim o sobě nedal ještě nic vědět. Teď je ale má povinnost Jejich srdce upokojit, které se asi trápí, že jsem nevědomě odešel a že Jim nepíši. Už dávný čas jsem měl tohle předsevzetí, ale neprozradil jsem se, neboť jsem se obával nedovolení. Žádná jiná příčina to nebyla, než abych mohl Bohu lépe sloužiti a za mne i za všechny přátele se modlit.“

Z dopisu jest patrno, že odejel do Palestiny bez dovolení , a že na cestu si vydělával vlastníma rukama.

Později posílá jej představený na jeho vlastní přání z Betlema do Jerusaléma jako budoucího misionáře. Ve dvou letech končí svá gymnasiální studia v klášterní škole v Ain Karen (Sv. Jan v Horách). R 1882 jest přijat do noviciátu v Nazaretě a dostává řeholní jméno Hermes. Dne 23. září 1883 skládá své první sliby a 27. září 1886 zasvěcuje se doživotně službě Boží slavnou profesí věčných slibů řádu sv. Františka v chrámě Nejsv. Vykupitele v Jerusalémě. Po dokončení studií filosofických a částečně theologických jest vysvěcen na kněze v egyptské Alexandrii.

Pak se vrací do Jerusaléma, aby dokončil theologická studia. Zdokonaluje se v Alexandrii v arabštině, kde jest archivářem. Potom byl dvě léta kaplanem v Harisa v Syrii a r. 1884 byl představenými povolán do Jerusalema, kde byl koadjutorem nemocného faráře P. Pabla Ibáneza. R. 1904 navštívil svou rodnou vlast, spatřil opět Vidhošt i údolí Pstružné a potěšil se se svými přáteli v rodném Kolinci. Vypravoval, jak pod klášterními olivami za tichých večerů vzpomíná rád na své drahé Čechy a vroucně se za ně modlí k Nejvyššímu; neopomenul navštíviti i svého bývalého učitele Karla Hinze a podepsal se do pamětní knihy. Po návratu byl poslán do Tyru, později do Tripolisu. P. Hermes zastává od r. 1900 úřad tajného rady v Kustodii až do r. 1938. R. 1935 stal se předsedou českého spolku katolíků v Jerusalémě. Mimo svou mateřštinu ovládá dokonale arabštinu, němčinu, italštinu a francouzštinu. Docela dobře rozumí slovenštině, polštině. Jerusalémským farářem byl od 25. července 1897 až do 28. listopadu r. 1906. Roku 1914 ujímá se znovu tohoto úřadu a spravuje jej dodnes. Býti farářem v nejposvátnějším městě celého křesťanství jest velikým vyznamenáním pro kněze, ježto tento úřad předpokládá nesmírně mnoho dobrých vlastností duševních i tělesných. A kdo nezná dnešní poměry v Svaté zemi, jen stěží pochopí, co to znamená býti farářem v Jerusalemě.

Farář Hermes je horlivým pastýřem svěřených duší, kterým poskytuje nejen slovo Boží, ale i chléb vezdejší. Jest zároveň řádovým almužníkem; denně rozdá 2000 bochníků vedle darů peněžitých. Kdož by v Jerusalemě neznal Abuma Ermes (náš Otec Hermes), jehož jméno uslyšíte i v Zajordání, neboť si ho lid nesmírně váží. Věřící k němu lnou bezpříkladnou láskou, neboť v hrudi P. Hermesa bije ryzí zlaté české srdce, které se vžije do bídy i bolesti bližního.

Dne 7. července 1939 na svátek slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje dožil se náš jubilant padesátiletí kněžského jubilea zdráv na těle a svěží na duchu. V neděli dne 9. července r. 1939 připravili mu věřící a řádoví bratři dojemnou slavnost. Na mši sv. byli přítomni přečetní farníci, zástupci všech zdejších řádů kongregací. Arabské kázání měl farář z Jaffy, P. Bonav. Kiki.

Odpoledne pořádal na počest jubilantovu patriarcha jerusalemský, Jeho Blaženost Alois Barlassina, slavnou recepci ve svém paláci; na ni byli pozváni papežský legát jeho Em. Msgre Testa, představení všech zdejších řádů a kongregací, patriarcha orthodoxní církve a archimandrité východních církví, s nimiž jest jubilant ve velmi srdečném poměru. P. Hermes Kohout má dosud tři bratry, kteří však žijí v Americe. Václav jest nejstarší, František žije v Oclahamě, nejmladší Josef vlastní rozsáhlou farmu v Robertsdale v USA. Sestry Marie a Alžběta umřely v Chicagu. V Kolinci žijí dosud příbuzní.

Svému bratranci Karlu Kohoutovi mimo jiné píše r. 1935: „Jsem, chvála Bohu, taky zdráv a mám dost práce, protože se zdejší osada rozšiřuje. Latinská osada zde čítá přes 6 tisíc osob mimo šesti set Arménců latinského obřadu, kteří utekli z Turecka, mimo jiných, kteří přišli z východu. Ti lidé jsou rozplášeni po celém městě a všichni z nich potřebují podpory, aby nezemřeli hladem. V létě jsem byl v Syrii a na Libanoně podívat se na naše misionářské osady. Moc se mně tam líbilo, vládne tam větší klid než u nás. Dosud u nás nepršelo, proto voda schází a draze se kupuje. Před válkou byly zde jen cisterny a voda stačila. Nyní přivedla vláda vodu ze třech pramenů a ještě to nestačí, protože se obyvatelstvo rozmnožilo, obzvláště Židé. Přistěhovalci kupují půdu, staví osady, sázejí stromy i vinice. Kde pilně pracují, tam to vypadá krásně. Vidí se, že půda je úrodná, ale potřebuje práce.“

Ve Zpravodaji byla fotografie P. Hermesa a uveřejněn jeho dopis, z něhož vyjímáme: „Začátkem dubna nastává v Palestyně veliký ruch, neboť tisíce křesťanů putuje do Sv. země, aby shlédli místa, na kterých se dělo vše to, o čem se dovídali ze čtení evangelia. Železnicí z přístavu Jaffy přijíždějí četná procesí a jiní putují ke Kalvarii po silnici od Jericha i Jordánu. Františkánský básník, Tomáš de Celano, zvěčnil jejich touhy v knize „Via Dolorosa“. Jsou to pestré průvody a je na nich přes únavu po dlouhé cestě ve zdejších parnech vidět něco posvátného. Jakmile jsem vstoupil do řádu františkánů, zúčastnil jsem se křížové cesty, která se koná v místech, kde Kristus žil, učil a trpěl. Dodnes ji konají františkáni každý den o 4. hod. odpoledne. Za 50 let, které jsem v Jerusalemě ztrávil, byli zde miliony poutníků ze všech končin světa. Stal jsem se farářem chrámu sv. Spasitele a podnes zde působím jako jediný Čech kněz v městě pod Kalvarií. Jsem pamětník nesčetných návštěv poutníků ze staré vlasti a jejich vypravování o tom, co se stalo u nás, připomíná mně mnoho drahých vzpomínek, neboť na domov se přece nikdy nezapomene. Za půl století spatřil jsem v Jerusalemě téměř všechny korunované hlavy Evropy i jiných dílů světa. Je těžko uhádnout, co by zajímalo vaše čtenáře od františkánského mnicha, žijícího v dobrovolné chudobě a odříkání tak daleko. Snad jim řeknu něco nového, když se zmíním o křížové cestě v mém doživotním působišti. Slavné procesí, jež bývá nejpočetnější o velikonocích, ubírá se jerusalemskými ulicemi k prvnímu zastavení. Je to kaple, kde byl Ježíš bičován. Druhé zastavení jest u oblouku, kde Ježíš přijal kříž na svá bedra. Třetí na místě, kde po prvé klesl pod křížem. Čtvrté tam, kde potkat Pannu Mari. Páté označuje červený kámen na nároží domu, kde Šimon Cyrenský byl přinucen pomoci Kristu nésti kříž. Kámen, na který opřel hlavu, je poutníky líbán. Po šesté zastavuje procesí před domem, kde bydlila sv. Veronika a podala Ježíši roucho k utření obličeje. Rouška je dodnes uložená v chrámu sv. Petra v Římě. Sedmé je u oblouku, kde byl Kristu čten ortel a kde klesl po druhé. Před starodávným řeckým klášterem, kde Vykupitel potkal plačící ženy, je osmé zastavení. Deváté následuje u svatyně Božího hrobu, kde klesl po třetí únavou. Pět ostatních zastavení je v samotném velechrámu na Kalvarii. Jsou to místa, kde metali los o Kristovo roucho, kde ho přibili na kříž, kde zemřel, kde byl sňat s kříže a také pohřben. Posvátná místa jsou okuřována kadidlem a líbána poutníky. Františkáni jsou největším řádem v Palestýně. Jest Vám snad známo, že z jejich středu vyšlo pět papežů a 45 kardinálů.

Jerusalem samotný má přes 62.000 obyvatel. V posledních letech zaznamenal veliký rozvoj. Město, z něhož Vám posílám pozdrav a požehnání, je také doménou Mohamedánů a Židů. Přes to, že dochází někdy ke sporům, vládne zde Boží mír a klid. Při našem kostele jest zahrada, ze které sklízíme velké pomeranče, fíky a kde celý rok se zelenají krásné eukalipty. Jinak u františkánských mnichů se vstává časně ráno, náš život je vyplněn prací. Nemáme služebníků, všechno si děláme sami, také svůj oděv a různé potřeby. Jinak Jerusalem se šíří, staví se nová obydlí zejména kolem university a knihovny. R. 70. po Kristu Titus Jerusalem pobořil, dnes však na zříceninách jeho zloby už je zase rušno a živo, město je stále větší.“

Dopis končí srdečným pozdravem čtenářům a požehnáním staré vlasti.

Dnešní Jerusalem má přes 100.000 obyvatel. Staré město je obehnáno zdí, která má 34 věže. Ulice, kudy šel Kristus, jsou úzké a špatně dlážděné, často kryje střecha i ulici, která je tak úzká, že se dá skočiti snadno s domu na protější dům. Ulice nového města jsou široké a rovné podle evropského vzoru. Zahrada Gethsemanská patří řádu, františkánskému. Stojí v ní osm velkých, starých, částečně již rozštěpených olivových stromů. Olej těchto stromů se prodává poutníkům a z pecek oliv se dělají růžence.

Krásné červnové jitro se rozklenulo nad Kolincem. Slunce vyskočilo nad Vidhoštěm a zaplavilo svými zlatými paprsky kraj. Vůně kvetoucích luk, radostné skřivánčí písně, šplouchání a bublání Pstružné a šum blízkých lesů naplnily údolí i městečko. Kolinec se probouzel záhy k životu, a to rušnějšímu než obvykle. Některé domky byly již nově vybíleny, u jiných se zedník připravoval k své očistné práci. Uvnitř se hospodyňky jen mihaly. Upravovaly nábytek po velikém úklidu. Inu, jak by ne, vždyť jakubská pout, slavná kolinecká pout byla přede dveřmi. Hospodyně prohlížely zásoby a chystaly něco dobrého na zub pro své milé i pro hosty, což bylo starým a přísně dodržovaným obyčejem.

Nejrušněji bylo ve škole a na faře, které stály proti malému kostelíku, jenž se zvedal na návrší uprostřed hřbitova, ohraženého vysokou zdí. Paní učitelová vyšla na dvůr. Ihned k ní přiběhla drůbež, ale dnes nemohla poznati jindy tak dobrou paní. Několik kohoutků a kachen naříkalo pod jejíma rukama. Z chodby pak zaslechla drůbež bolestné bědování. Chomáče peří v koutu dvora byly neklamným svědectvím trpkého osudu chycených. Z kuchyně (dnešního kabinetu) se šířila libá vůně. Z peci (v dnešní první třídě) vybíhaly dozlata upečené koláče, jichž nebylo konce a přijímal je dlouhý úzký pokojík naproti peci (dnes kabinet). Pan učitel Jan Král již před několika dny zaopatřil si soudek piva z místního pivovaru od pana starého Mazala, stočil do lahví a pěkně postavil do chladné vody, která ve sklepě vzlínala písčitou půdou kolineckou a tvořila nehlubokou přírodní chladírnu. Jiný soudek stál nedaleko již s připravenou pípou.

V neděli po svatém Jakubu vyšel si pan učitel před školu. Prvním pohledem utkvěl na kostelíku, v němž a ve škole plynul celý jeho život. Vždyť i učitelství bylo zastíněno hraním na kůru. S úsměvem pozdravil krásné jitro, ale jeho tvář prozrazovala přece jen neklid. Jak asi dopadne dnešní slavná mše svatá. Tolik a tak vzácných hostí bude v kostele! Přijdou všichni bratříčkové z okolí? Bude celý orchestr i sbor řádně obsazen? Pan učitel došel k špýcharu nad školou a srdce mu radostí poskočilo. S vršíku od Mlázov přicházel bratr učitel Jan Kořenský z Mlázov s bratříčkem Janem Matějčkem z Chlístova. První byl výborný houslista, druhý měl krásný, zvučný, hluboký bas. Takoví dva dovedou pozvednouti krásu skladby na patřičný stupeň. Učitelé se srdečně pozdravili polibky na obě tváře podle starého učitelského zvyku. Král radostně jim tiskl ruku a promlouval: „Srdečně Vás, bratříčkové, vítám na naši pouť.“ Všichni se ubírali ke škole, kamž mezitím přicházel učitel z Velhartic s celou rodinou. Byl to stařičký Frant. Kaiser, který po uvítání řekl: „Tak, tak bratříčku, už jsem tady, myslil jsem, že už ani nepřijdu. Ale to víš, holky nedaly. Inu mládí, šťastné mládí.“ Král mu odvětil: „To by bylo hezké, abys u nás scházel, bez stříbrných hlásků tvých dcer nebyla by svatá mše celá, majíť stříbro vašich hor v hrdélkách!“ Děvčata se upejpala při této poctivě myšlené pochvale. Do školy přišel se svým pomocníkem Jiřím Laubnerem. Dostavil se i Jan Weiser z Hor Matky Boží, Petr Šafránek s pomocníkem Václ. Linhartem ze Stříbrných Hor, Josef Maydl ze Zavlekova, Josef Lukáš ze Zbynic, pomocník Ondřej Šváb z Hrádku. Uvítání bylo vždy upřímné a radostné. Škola zněla radostí a smíchem, neboť učitelští pomocníci a mládež se nikdy nezapřeli. Po malém občerstvení se ubírali všichni se svými nástroji do kostela. Naproti škole, pod hřbitovní zdí, z malých chaloupek „Špitálu“ vyhrnuly se děti, aby viděly učitele. Jen v jedné chalupě bylo jich šestnáct. Děti i dospělí stáli pod lipami na schodech před vchodem na hřbitov i u kostela, kdež se k učitelům přidali místní muzikanti flétista krejčí Kopáček, klarinetista zámečník Melzer a dvanáctiletý houslista Václav Novák z Buršic. Brzičko se zaplnil kůr, muzikanti i zpěváci zaujali svá místa a připravovali si partesy.

Náměstíčko i ulice ke kostelu se naplnily lidem. Ženy upoutala nejvíce paní stará z pivovaru, paní Mazalová, přicházející se svým manželem. Paní, trochu hrdého pohledu, byla krásná. Černý vlas pěšinkou rozčísnutý, vpředu hladký, vzadu copy v ozdobný „žihon“ spletené byly barevnou sametkou a zlatými nitkami propleteny. V uších se leskly veliké, zlaté náušnice obloukovitě prohýbané, s velikou perlou uprostřed, jež svou bělostí se odrážela od havraního vlasu. Paní byla oblečena v černé hedvábné šaty s krinolinou, zdobené tunikou. Živůtek vzadu vybíhal v široké zvonové šůsky, černý šat dával vyniknouti bělostné šíji. Na prsou se vznášelo bělostné fichu (fiši) zkrášlené velikou, zlatou broží, odpovídající náušnicím tvarem i perlou. Pan „starý“, muž vlídného pohledu s plnovousem, měl na sobě myslivecký šat. Stará Marjánka se usmála na pana fořta z Oučína. Před farou, která byla hned pod školou, zahrčel co chvíli široký kočár s panskými úředníky. Přijel pan nadlesní z Krutěnic, pan půjezdný z Tedražic, obroční ze Sedlečka se svými paními. Zástup ztichl, když z kočáru s chotí vystupoval pan ředitel Benoni z Nalžov, všemocný to pán celého panství. Za ním čiperně vyskočil mladý pán a pomáhal uctivě paní ředitelové z kočáru. V tichu bylo slyšeti Ančku Kulíčkojc: „Jejej, to hezkej panáček?!“ Pan kolinecký farář Matěj Čadek nestačil se uctivě ukláněti a uvítati vzácné panstvo, k nim se družili i páni faráři z okolí vikář Ondřej Tonner z Velhrartic, Slavíček z Hor Matky Boží, Anton Lev ze Zavlekova, Jos. Šneyder ze Stříbrných Hor, Tomáš Hlávka, farář ze Zbynic, klatovský děkan Jelínek.

Pan vrchní ředitel Benoni poslal pro učitele Krále, který ho ve chvilce zdravil hlubokou poklonou. Pan vrchní děkoval na pozdrav a říkal: „Tak, pane učiteli, tady vám představuji pana Strakatého, zpěváka z Českého divadla (Národního) z Prahy. Rád by si zazpíval při mši svaté.“ Pan učitel byl zřejmě ve velikých rozpacích, odvětil „Jak si račte přáti, ale my jsme jen obyčejní muzikanti, kdež pak můžeme s tak slavným mistrem zpěvu .. .“ Ale Strakatý mu vskočil do řeči a klepaje mu přátelsky na rameno: „Pane učiteli, vždyť já dobře znám slávu učitelského umění, nebuďte tak skromný, vždyť jsme vlastně kolegové. Vy hrajete v chrámu Páně a já v chrámu umění.“ Při těch slovech se poroučel panu vrchnímu, chytil učitele Krále pod paží a vstupovali do kostela a po točitých schodech na kůr. Tam bylo již veliké napjetí. Co se to stalo, že sám pan vrchní si zavolal bratříčka? Jakmile uzřeli usměvavou tvář Strakatého hned věděli, kolik udeřilo. Bude to asi slavný zpěvák, kterého přivezl sám pan vrchní. Hned však jim tanulo na mysli: Bez zkoušky. To si musíme dát pozor. Vyzkoušeli sice již několikráte Rybovu českou mši a uměli ji dobře, ale přítomnost neznámého slavného zpěváka vzbudila v nich nejasné pochybnosti.

V božím kostelíčku na hlavním oltáři z velikého obrazu starostlivě shlížel svatý Jakub větší. Byl asi znaven stálým putováním po nehostinném světě. Opíral se o dlouhou poutnickou hůl, na níž měl uvázaný míšek na milodary, určené chudým. Hodil se velmi dobře do starodávného rázu kostela, jehož počátky sahají do počátku čtrnáctého věku; kdo ví, jak dlouho světec patří na zdejší zbožný lid. Snad zná všechny, ba jejich otce, praotce do kolikátého kolena. Co tajných přání již slyšel. Kolika lidem poskytnul útěchy v bídě i v bolestech. Kolika lidem změnil slzy v tichou pokoru a odevzdanost do vůle Boží?

V presbytáři před oltářem usedli úředníci z panství podle stupňů svého úřadu. Za dřevěnou mřížkou pod kazatelnou zaujali místa zelení hajní, poklasní a šafáři. Chrámové prostory vyplnil lid do posledního místečka. jablko by nepropadlo. Nad hlavami čněly korouhve kostelní, bílý prapor cechu mlynářského a ostatní cechovní prapory.

Zazněl zvonek. Chrám ztichl, jen tu a tam zabzučela muška. Vstoupili kněží vážně, důstojně. Svatou mši sloužil pan vikář. Varhany se rozezvučely, zazněly housle, zaplakala měkce flétna, zahučela basa, zavířily kotle, zasmál se klarinet, tklivě zahrála viola, která pak melodii předa1a lahodnému tonu čela. Hudba brzy jásala, brzy dumavě postála ve vážné melodii, aby pak se zastřela v hluboký smutek. Srdce lidské tvořilo hudbu a zpívalo své radosti i boly. Z písní i hudby linula se láska k Bohu, pokorná úcta k Stvořiteli, pevná naděje v lepší život, zaručený Vykupitelem. Kněží, páni i lid v chrámu, sbor i orchestr, vše splývalo v jediné, veliké srdce, brzy jásající, brzy plačící, aby tlumočilo velikou zbožnou modlitbu díků Hospodinu za radosti života a útěchu v strastech všedních dnů.

Při offertoriu zazněl kostelem zvučný, melodický hlas mladého umělce a plnil chrám novou krásou. Malý kostelík nestačil však pro mohutný hlas, který s neobyčejnou lehkostí stoupal mohutněl, až zastřel varhany i orchestr. Někteří hudebníci překvapením zakolísali, někteří zmlkli,. ale ve chvíli se vše vyrovnalo, všichni se našli. Lidé se otáčeli na kůr, neboť něco takového dosud neslyšeli co Kolinec Kolincem stojí. Veliký hymnus Boží slávy a chvály vyvrcholil nejkrásnějším instrumentem světa, lidským hlasem, jenž Bůh vložil v hrdlo lidské, aby tlumočil vyšší vzněty a vedl lidstvo k lásce, spravedlnosti, kráse, k Bohu.

Slavně vyzváněly zvony. (Nejstarší byl ulit mistrem Pavlem v Klatovech 1526). Lidé opouštěli kostel. Zůstávali však stát a každý chtěl viděti slavného umělce. Nejblíže se dostal houslista Novák, který pak vykládal několika užaslým hochům: „To je zpěvák z Českého divadla v Praze. Já už taky něčemu z hudby rozumím. To vám, kluci, povídám, žádnej bejk z panského dvora by víc nezařval, jako von zazpíval.“ Jest samozřejmé, že hoch jeho věku a doby vyjádřil velikost a mohutnost tím, co venkovu představovalo největší moc a sílu, panský dvůr a v něm panský býk, kterého ztěžka ovládne několik lidí. Tento výrok je výstižným obrazem tehdejší doby.

Lid se rozcházel pomalu mezi krámy, které stály ve dvou řadách od kostela k panskému dvoru a nabízely perníkové zboží, cukrovinky a ovoce. Dobrý odbyt měl sušický pekař, který za šesták dal plnou náruč dlouhých rohlíků, jež byly neseny jako dříví na předloktí.

Kolinecká škola se naplnila učitelskými rodinami. Učitelé zasedli k dlouhému stolu v pokoji (proti kostelu v dnešní 2. třídě). Při dobrém jídle a pivečku rozvinula se brzy družná zábava. Velhartický Kaiser, znamenitý muzikant, prohodil: „Ten pan Karel Strakatý je ale zpěvák. Jeho hlas patří k tak zvaným jadrným basům. Má pěknou. hloubku a stoupá lehce do všech poloh. Jest neobyčejně hudebně vzdělán, a to již od útlého mládí. Pochází z Blatné. Bez něho by ani Societa (praž. spolek pro podporování vdov a sirotků po umělcích) nemohl pořádati koncerty. Jest to veliký vlastenec, zpíval ve „Fidlovačce“ tu krásnou píseň „Kde domov můj“ v úloze starého Mareše. Sám Škroup ho k tornu určil.“ Nato dodal učitel Matějček: „Divím se, že nejede do ciziny, kde by jeho hlas platili čistým zlatem.“ Král mu odpověděl: „Inu, jest to pravý vlastenec. Láska k vlasti je veliká věc. Vždyť vidíš, že ani námi nepohrdne a k nám se hlásí.“ Pozvedl pak číši a zvolal: „Nechť dlouho žije náš pan Karel Strakatý! At‘ žijí čeští vlastenci!“ Přípitek byl přijat s velikou radostí. Weiser z Hor obrátil se na Kořenského: “Tobě, bratříčku, se dobře pije. Máš u pánů krávu na futr (píci), dávají ti dva žejdlíky másla, užíváš panské role 400 sáhů (dodnes zvané „Na učitelce“), ale u nás v Horách je bída.“ Pak se ozval opět hluboký bas Matějčkův: „Jsou to bratříčkové starosti. Máme je všichni. Mám ve škole 117 dětí, z nich školné platí 80 po 1 krejcaru, 24 po 1 a půl krejcaru a jen dva po 2 kr. Víte všichni, jak se penízky špatně scházejí a z těch ročních 117 zlatých 56 krej. se nedobře skáče. Inu, devět řemesel, desátá bída. Jsem vlastně učitelem, ředitelem kůru, kantorem, kostelníkem a obecním písařem. Ale, bratříčku, Kaisre, od koho si dostal pochvalné uznání za opakovací hodiny?“ (Vždy v neděli a ve svátek.) Tázaný odpověděl: „Pochvalné přípisy... Mám jich několik. Od milostivé vrchnosti, od dvojctihodného ve1ebnébo pána) veledůstojné konsistoře, slavného krajského a veleslavného gubernálního úřadu, ale nejvíce mě těší od vysoké studijní dvorní komise - ten nese 30 zlatých ročně.“ Kořenský vyskočil a zvolal: „To je pochvala, bratříčkové, té rozumím. Proto na zdraví našeho Nestora, bratra Kaisra!“

Pak se začalo zpívat i hrát dlóuho, dlouho do noci. Při rozloučení všichni bratři svorně notovali: „To byla pravá pouť. Na kolineckou letošní pouť nezapomenu. O té budou mluvit ještě děti našich dětí.“ Zazvonily sklenice a výkřiky: „Na zdraví!“ Bratr Matějček pak spustil píseň „Kde domov můj“ a hned zpívali všichni v krásném sboru.

Hostina ve škole byla prostá, zábava za to bratrská. Na faře byla hostina okázalejší a zábava podléhala více obvyklým způsobům tehdejšího zámeckého úřednictva, které na ní mělo větší podíl. Středem pozornosti tu ovšem vedle dám byl vrchní ředitel a jeho milý host, umělec Strakatý. Hned po svaté mši přišly dámy blahopřáti k úspěchu panu Strakatému. Nejinak páni. Nejupříměji mu tiskl ruku pan klatovský děkan Jelínek, který mu řekl: „Opravdu jsem se těšil na kolineckou pouť, na níž mě již dávno zval milý můj přítel Čadek, ale netušil jsem, že budu přítomen tak skvělému zpěvu, jenž jest dopřán jen Praze. Jsme vám, milý pane, všichni velmi vděčni, že nezapomínáte na náš venkov. Bůh vám to bohatě oplať, že zpíváte naše krásné české písně. Otvíráte nám Čechům nové cesty snažení a ukazujete vysoké cíle českému člověku.“

Při vínečku se rozjařili. Úplně zanikl tu a tam německý hovor a všichni mluvili česky a naslouchali krásným písním, jimiž Strakatý neskrblil.

Na přání vikáře zazpíval „Kde domov můj“. Stařičký pán se nestyděl za slzy, které mu při zpěvu zalily oči. Usmíval se a tvrdil: „To jsem rád, že slyším tuto píseň pana Františka Škroupa právě od vás, milý pane Strakatý. Nikdy na to nezapomenu. Připravil jste nám všem skutečnou olympskou hostinu."

Všichni účastníci této kolinecké pouti dlouho vzpomínali a ještě dnes jest hrdostí Kolince, že kdys hostil slavného pěvce, jehož památka zůstane nesmrtelnou.

Bylo krásné, teplé červnové odpoledne ve čtvrtek. Ze zámku v Hrádku vyšel starší pán slabší menší postavy. Na sobě měl černý šat, černý klobouk, v ruce si nesl hůlku. Krásnýma modrýma očima se podíval na Svatobor, jakoby chtěl se zeptati: „Milý kamaráde, co tomu říkáš? Jdu dnes zas na kuželky do Kolince; nebude pršet?“ Chvilku pozoroval nádhernou horu a pak s úsměvem na tváři se vydal dále. Nikdy neopomněl pohladiti pohledem starodávný kostelík na Zdouni, což znamenalo: „Odpusť, ty drahý svědku dávných dob, dnes zas navštívím živé přátele, však k Tobě půjdu zítra“ Vyrazil ráznějším krokem po okresní silnici. Po obou stranách silnice voněly louky vonnou tomkou, bělaly se kopretinami a červenaly totenem i kohoutky. Chodcovy zraky těšily se nejen krásou luk, ale těkaly i po kopcích, které nedaleko vystupovaly. Minul lesík Antonku a vstupoval do Kašovic. Tam přiběhla stařena a líbala mu ruku s pozdravem: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Kněz jí srdečně děkoval: „Na věky věkův“, tiskl jí ruku, nedada si ji políbiti. „Jen buďte hodně zdráva, babičko!“ Lidé kněze všude uctivě zdravili s patrnou radostí, projevem lásky, neboť v této krajině každý znal spisovatele Františka Pravdu, zámeckého kaplana. Pravda zmírnil krok, protože silnice mírně stoupala na vrch, s něhož se otvírala rozkošná kotlinka. Na levo se bělaly na stráni Mokrosuky, od nichž stoupal lesnatý hřbet k Horám Matky Boží. Vedle silnice se vinula Pstružná. Když se řeka dotkla svými vlnami silnice, zadíval se kněz do jejich čistých vln. Pomyslil si: „Šploucháš, bubláš, ženeš se bouřlivě vpřed. Co síly se v tobě tají. Kdež pak život nás lidí se může měřiti s tvým!“

Tu však seběhl i les s Vidhoště k samotné silnici a naplnil údolíčko omamnou pryskyřičnou vůní, která ještě stupňovala lahodnost vzduchu, prosyceného ozonem prudkých, horských vod řeky Pstružné. Kněz prošel Puchverk, za nimž se údolíčko tak sevřelo, že bylo viděti jen pastvinu u Pstružné s hojnými velikými balvany a kypějící a šumící Pstružnou, jejíž vlny jaksi hněvivě nechtěly se balvanům v řečišti vyhnouti, bily do nich, až bílá pěna vysoko vystřikovala. Za řekou stoupal zalesněný vrch, vpravo pak trčely do výše žulové skály, tu a tam zdobené borovicí, hlásající vítězství života nad mrvou hmotou. Pravda stanul. Sňal klobouk. S jeho rtů splynulo: „Tak často tudy chodím, ale této divoké krásy se nikdy nemohu nasytiti. Bože, Bože, takovou krásou obdařils tento kraj, že se zdá, jako bys sám zapomněl ve svatém nadšení, z čeho ten lid má být živ!“ Tu však chodce vítala třešňová alej, za ní smutné smrky, borovice i modříny židovského hřbitova a prvé domky kolinecké. Za mlýnem zabočil Pravda do leva, kde mlýnský náhon ze Pstružné teče umělým korytem nad Kalným potokem. Přes náhon vede dřevěný můstek z povalů. Host si pomyslil: „Voda nahoře, voda dole jako v Benátkách.

Po několika krocích vcházel do pivovaru. Byla to stará, přízemní chalupa. Za domovními dveřmi byl větší dům (předsíň), z níž vedly dvéře vpravo přímo do varny a vlevo do kasina. Kasino byla malá místnost se dvěma stoly. Jakmile Pravda otevřel dvéře, všichni přítomni volali: „Buďte nám vítán“, vstávali podávali příchozímu ruce, takže jeho pozdrav v hluku téměř zanikl. Na dobrém pivečku, které vařil pan starý Mazal, si tu již pochutnávali farář Scholar z Kolince, správce De Pauli, učitel Jankovec, z Kolince, dále farář Cimburek z Mlázov, fořt Storch z Krutěnic, kolinecký kaplan Matějka. Spisovatel Pravda řekl: „Ale, pánové, jak zde můžete sedět, vždyť by v kouři zde mohla viset sekyra.“ Farář Scholar odpověděl: „čekáme právě na Vás, bratříčku, abychom šli na čerstvý vzduch a na kuželky.“ Pravda se usmál: „To jste pánové mohli zahájiti hru beze mne, ale myslím, že máte nejraději džbánek přímo od čepu? Všichni se potom ubírali do altánku před pivovar. Přidružil se k nim ještě příručí z kolineckého statku Doubek, jakož i učitelský pomocník Nosek. Při uvítání pravil Pravda: „Pane příručí, z vás přímo srší léto, bílý kabátek i kalhoty vám sluší. Jste to parádník.“ Pan správce chránil své podřízené. „Když by mladí páni se nechtěli líbit, kdo pak tedy vlastně by přišel na řadu.“ Při hře vybíral si Pravda malou kouli a stavěl ji pěkně na špičku a chtěl ji právě hoditi do kuželek, když k hostům do besídky vstoupila paní stará, choť sládka Mazala. Pravda přehodil kouli do levice a s uctivou úklonou zdravil domácí paní. Paní stará s úsměvem děkovala a řekla: „Důstojný pane, jen rázně pošlete kouli, ať jich porazí všech devět.“ Kněz podával jí kouli a prosil: „Paní stará, dejte mně dobrý počinek a ukažte mně neumělému, jak se těch devět udělá.“ Nedal jinak. Domácí paní si zakoulela, nikoli však s velkým úspěchem. Pak poslal spisovatel svůj dřevěný pozdrav a hle, všech devět se válelo. Všichni mu blahopřáli k úspěchu, ale básník skromně odmítal: „Vidíte, přátelé, jak se vyplácí rytířskost k dámám. V tom je šotek.“ V milé zábavě setrvali hosté do večera. Pan farář a pan starý vyprovázeli Pravdu až do Puchverka, kde se s ním srdečně rozloučili. Pravda tiskna jim ruku pravil: „Těším se zas na příště. Aspoň nám týden rychleji uběhne.“

Před školou v Kolinci stál starší, štíhlý muž, modrých očí, usměvavého obličeje, vroubeného věnečkem šedivých vousů. Pod přeloženým límečkem na bílé náprsence se mu černal hedvábný šátek. V ruce držel tabatěrku, otevřel ji a prsty s patrnou zálibou se vnořily do vonného obsahu, aby přinesly kýžený šňupeček. Kdož by to mohl býti jiný, než pan učitel Tomáš Jankovec. Chvilku se díval, jak děti sbíhají s vršíčku od školy a jak se rozbíhají po městečku. Bylo krásné říjnové odpoledne. Slunce hřálo a proto i učitel rád postál před školou. Zanedlouho zvolal: „Franto, ať ty krávy dobře napaseš „Kam ženeš?“ To vyháněl nejstarší jeho syn tři krávy, neboť za hraní v kostele užíval učitel pole a louky. Franta odpověděl: „Dnes ženu k Mlázovům!“ Jankovec zašel pak do školy a hned druhý jeho synek Gusta běžel pro žejdlík piva. Potom navštívil učitel své miláčky - včeličky - na zahradě a pak se dal do své práce na „ponku“ v malém pokojíčku. Právě dodělával varhany, srovnával dřevěné píšťaly delší i kratší, zkoušel klávesy. Konečně zasedl a spustil: „Tvůrce mocný.. .“ Ejhle, šlo to dobře. Jankovec se usmíval. Varhany byly hotovy a měly dobrý zvuk. Co dní na nich pracoval! Byl spokojen. Vzpomínal, jak loni sestavil harmonium a dnes ukončil s úspěchem i krále nástrojů... varhany. Byl věru všeuměl. Svým dětem vyřezal pimprlata; radost byla jen se na ně podívat. A kdo ho slyšel hrát, ze smíchu ani nevycházel. Největší jeho láskou byla ovšem hudba. Hrál na všechny nástroje, na housle, violu, čelo, basu, pískal na flétnu.

Tomáš Jankovec přišel do Kolince r. 1854 jako učitelský pomocník k učiteli Jakubu Královi, s jehož dcerou Josefou se oženil. Když Král zestárl a již velmi málo viděl, převzal po něm školu, jak tehdy bylo zvykem. I nyní byly v Kolinci dvě třídy, první učil pomocník Jan Nosek, druhou pak vedl Jankovec. Vpředu třídy visel kříž, jinak stěny nezdobil ani jediný obrázek. Na tabuli byl napsán předpis, který byl dětmi opisován... Jeden týden se psalo latinkou, druhý pak kurentem. Psalo se brkovými pery, jež učitel musel přiřezávati velmi často. Kdo chtěl nové péro, přinesl dvě brka, jedno si nechal učitel za práci. Potřeboval jich mnoho na psaní not. Na podzim hoši vytrhávali husám brky i na rynku.

Čtení, psaní a počty se střídaly. Zpěvu byla věnována náležitá pozornost, a to, jak písním duchovním, tak i světským. Již tehdy učil písni „Kde domov můj?“ Když někdo zlobil, řekl učitel: „Jdi do Kateřinky!“ žák si musil sednouti do osamělé lavice podél zdi. Při čtení se ukazovalo plácačkou. Jednou zjistil pan učitel, že Ondřej Bejvlojc, Pepík Dolejších a Mates Kaňákojc nejsou ve škole. Jistě si hrají za špýcharem nad školou. Vzal tedy Jankovec plácačku a přistihl kluky při činu: „Hoši, ihned do školy!“ Plácačka ovšem řádila klukům po zádech. Kateřinka měla pak hosty.

Mates Princů však jednou na plácačku vyzrál. V nestřežené chvíli ji ve škole sebral a potají v kostele spálil. Pan učitel však si zaopatřil novou právě tak na jednom konci se rozšiřující.

Když nastaly plískanice, bylo ve školní třídě příjemné teplo, které se linulo z velikých kachlových kamen, jež se vytápěla poleny z chodby.

Záhy však si děti na školu zvykly a chodily do ní řádně. Prázdniny byly v srpnu a v září. V prosinci začalo se cvičiti divadelní představení od Fr. Pravdy (osobního kaplana ze sousedního Hrádku): „Štědrý večer“. Učitel Jankovec i kaplan Matějka měi plné ruce práce. Představení se hrála na prostřední svátek, odpoledne pro děti, večer pro dospělé. Děti, hrající divadlo, se vžily do svých úloh, které představovaly vánoce chudé rodiny, jejíž otec podlehl zranění a matka ležela nemocna. Místo radosti zíral ze všech koutů chudičké světničky hlad a zima. Nejstarší Bětunka (Mařenka Mazalová) dělala seč mohla, aby udržela doma trochu rodinného tepla. O bídě však dobře vědí ve škole a spolužáci přinášejí dárky: jídlo, obuv, šaty, cukrovinky. Obecenstvo je dojato nářkem nejmladšího hošíka, který opakuje „Já mám hlad“. Když pak dostane darem vánočku tak velikou jako jest sám, běží k loži mamičky a říká: „Maminko, ukroj si kousek, je dobrá!“ Návštěvníci přinesou i stromek, upraví dárky na stromek i pod něj, rozžehnou svíčky a ukončí štědrý večer koledou „Narodil se Kristus pán“. Zármutek promění se v radost. Rodina prožívá šťastný Štědrý večer.

Autor hry Vojtěch Hlinka, básnickým jménem Frant. Pravda, byl představení přítomen. Měl radost, že děti pěkně hrály a že se i divákům líbilo, vzbudilo u nich pravou, čistou a účinnou lásku k bližnímu, o níž spisovateli šlo. V modrých jeho očích zářila radost, obličej se usmíval a drobná postava nabyla živosti. Šel i za kulisy a pochválil děti: „Dobře jste hrály. Mám z vás skutečnou radost. Jen se držte také tak večer a uděláte všem radost.“ Pohladil Bětunku po tvářích a zvolal: „Kde pak je ten malý šotek s tím velkým hladem a obrovskou vánočkou?“ Děti se hned seskupily kolem tak laskavého velebného pána. Jankovec jim pronesl: „Pamatujte si, děti, to je náš milý básník Fr. Pravda, který tuto hru pro vás napsaĺ. Jistě nás i vás těší, že byl s vámi spokojen. Jemu však náleží veliká část úspěchu, neboť, co se dělá s láskou, lásku vyvolává.“

Přišel i páter Matějka. Pravda podávaje mu ruku, ptal se: „Co pak uděláte s penězi, zvláště budete-li míti večer takovou návštěvu jako odpoledne?“ Páter Matějka se usmál: „Měli bychom jen štěstí, že vaše hra má takový úspěch, vždyť paní učitelová se již napůl z bytu vystěhovala ze strachu, aby se strop neprobořil pod tíhou návštěvníků.“ Hlinka hrozil na Jankovce prstem: „Vy máte ale velký strach o své tělo!“ Učitel odvětil: „Opatrnost je dobrá vlastnost, je matka moudrosti. Ale my se s velebným pánem také staráme o duše svých svěřenců a za výtěžek Vaší hry zakoupíme knihy do školní knihovny.“ Hlinka potěšen zvolal: „To vám, pánové, srdečně děkuji již napřed. Uděláte vlastenecký čin nejlepší, dáte-li do rukou budoucnosti českého národa dobrou českou knihu. Dáte mu věc nejlepší, otevřete dětem poklady nevyčerpatelné, které dnešním i budoucím zachovali nejlepší čeští vlastencové.“

Večer byla třída ještě plnější. Sešli se nejen sousedé kolinečtí, ale i z okolí. Pravda rozmlouval s p. farářem z Kolince a p. Cimburkem z Mlázov.

Po Novém roce nastala Jankovci nová práce. Chodil s některým větším hochem „po zápisu“. Chodil totiž od chalupy k chalupě a do veliké knihy zapisoval, kdo se ve stavení narodil, kdo umřel, a která nová chasa přišla. Knihu si nesl učitel sám, hoch měl košík, do něhož mu hospodyně vkládaly vejce nebo hrst lnu.

Jednou za rok, obyčejně na jaře, přijel z Myslíva pan vikář Josef Mittner. Ráno po bohoslužbách si vyzkoušel v kostele školní mládež z náboženství, načež odešel s místními hodnostáři, starostou a rodiči dětí do tříd, kde se přesvědčil o vědomostech mládeže z ostatních předmětů. Nejlépe odpovídající obdrželi po knížce, ostatní pak po obrázku. Po visitaci byla na faře hostina, na níž byli pozváni učitelé a starosta. Kostelník a hrobař nosili na stůl a vypomáhali v kuchyni.

Přes kolineckou školu přeletělo sedmdesát let. Mnoho se změnilo. Nechť však každému dítěti hluboce do srdce zaseje lásku k bližnímu, k české knize, k vlasti a k národu, Jak to činila stará škola.

Kněz Mojžíš jat. Téhož roku (1626) 20. dne měsíce června kněz Mojžíš, rozený Uher, který rok před vypověděním pod panem Janem Jiřím z Žebergka v Petrovicích na faře byl, jdouc z Vlčkovic na Kolinec do mlejna Puchverka, jest u téhož mlejna od ňákého hejtmana Don Martinova z Velhartic, kterýž u téhož mlejna dal ryby lapat, chycen, do věže na Velhartice dán. Který se velice statečnej při náboženství svém i stálej činil, ale však potom chtějíc vězení prázen bejti, kněžství svého a učení odvolal a přestoupil, a tak z vězení časného puštěn a svoboden učiněn. Rozprávěli, že se znamenitě, když jej jémali, bránil, a ten hejtman, kterej ho nejprv za krk popadl, byl by mu nic i sedláci neučinili, neb tím hejtmanem o zem dal, kdyby nebylo říšského vojáka Don Martina z Klatov, který ho v hlavu Čekanem uhodil a jíti ho pomohl.

Též toho roku (1624) 21. února umřela na Kolinci paní Mandaléna Perglarová z Janovic, a pochována v Kolinci. Též před tím umřela 9. února též na Kolinci paní Elišká Perglarová z Harasova, manželka pana Václava Otagara Perglara. Pochována též v Kolinci s paní mateří pana manžela svého, s paní Mandalenou z Janovic. (Do hrobky pod kostelem.)

Nejoblíbenějším místem odpočinku jest městský park za měšťanskou školou. Jest to bývalá panská obora. Protéká jím potok Kalný. Zdobí jej svěží louky, vysoké staré stromy, upravené pěšiny jdou podél potoka, šplhají pak do stráně, kde park přechází v les, jímž se přijde až na Vidhošt. Pod stinnými stromy a u potoka lákají chodce v parku březové lavičky.

Kterýsi správce kolineckého velkostatku měl dcerušku Filipu. Nebyla však valně zdráva a chodívala smutně. Jednou ji potká usměvavá stařenka, pozoruje ji a pak se ji zeptá: „Proč jsi, děvečko, tak zarmoucená?“ Filipka zvedne své modré oči k staré ženě. Vidí v jejím obličeji dobrotu a proto se jí svěří: „Babičko, ráda bych také běhala, zpívala jako jiná děvčata, ale nejsem zdráva. Ríkají, že mám oubytě. Cítím sama, že mně něco schází.“ Stařena řekla: „Poradím ti dobře, milá Filipko. Víš, že máte v panské zahradě ve stráni v keřích studánku? Voda v ní. je léčivá Pij ji každý den a také se v ní koupej. Uvidíš, že budeš zdráva.“ Děvčátko zvolalo: „Děkuji vám, babičko, ráda poslechnu vaši radu. Kéž by nebeský Bůh dal, abych byla zdráva! Nikdy bych vám toho nezapomněla!“ Pak se srdečně se stařenkou rozloučila a běžela domů, kde vše řekla. Správce dal studánku vyčistiti, pěkně sklenouti. Filipka vodu ze studánky pila a pilně se v ní koupala. Brzy rozkvetly růže na jejím kdysi bledém líčku a ztracené zdraví se navrátilo. Od těch dob říkají studánce Filipinka.

Studánka byla pečlivě hlezena. Velmi mnozí lidé pak z ní vodu pili. Když přijela šlechta do zámku, jiná voda nepřišla na stůl než z Filipinky. MUDr. Lažanský si pro ni posílal třikrát denně. Za dnešních dob jest Filipinka opuštěna. Lidé zapomněli na její výbornou studenou vodu, která prýští pod Vidhoštěm. Studánka jest zasypána rumem a kamením. Bylo by třeba, aby byla vyčištěna, aby jako kdysi zase sloužila lidem.

Z parku dospějeme po slunné polní cestě přes Rendlíky na východní svahy Vidhoště, jimž rozervané rokle propůjčují divoký ráz. Neschází tam ani bystrý potok s bílými peřejemi.

Nejpříjemnější procházkou za každého počasí, zejmena při západních větrech, jest po okresní silnici k Puchverku, ale odbočíme k Holubovu mlýnu, překročíme trat‘ a stoupáme do stráně Spáleného vrchu. Tam jsme jako za kamny. Zvláště brzy na jaře jest tam velmi příjemně, neboť východní slunce vyhřálo svah, takže nás ovane vonný vzduch. Našim zrakům se otvírá rozkošná kotlinka, jíž protéká Pstružná a vine se trať k Hrádku. Na stráni pracují sedláci na políčkách, u řeky kyne nám lesík, na obzoru se rýsuje Svatobor. Cesta vede chodce alejí starých třešní k Mokrosukům. Ves se připomíná již ve XIV. století, ale tvrz v ní postavil teprve Vojtěch z Perglasu, nebo jeho syn v XVI. století. Dnes uzříme tam zámeček, jenž se zbytkovým statkem obdržel správce Milner. Po pěkné silnici dostaneme se do Hor Matky Boží. Po levici nás doprovází stále les.

Když pozdě v jaře zavolá křepelka, rádi si vyjdeme do polí cestou po Vokolcích pod kostelem. Stoupáme pěšinou na Kopky. V ústrety nám vlaje svěží obilí, dále pak květnaté louky. Dostaneme se na kamenitou cestu, kde matka země vykukuje holou skálou a stráně zdobí vřes, který vyrůstá mezi balvany. Po obou stranách cesty spěchají potůčky do Pstružné. Již z dáli nám kyne prastará, mohutná lípa, která již po staletí hlídá náš rodný kraj. Těžko by její silný kmen objalo rozpjatými pažemi sedm mužů. Síla jejích kořenů vyvrátila i malou kapličku, jež byla svěřena v ochranu lipové koruně. Vyvalené kameny leží po zemi. Stín lípy láká k odpočinku. Chodec rád přijme pozvání a rozhlíží se po malebném kraji. Často usedne pták na pružnou lipovou haluz a vesele zapíská. Pěšina nás vede lukami k cestě, na jejíž obou stranách vysoko se vypjaly břízy, lísky a šípky, takže tvoří stinné loubí. Cítíš se tam zcela sám, nevidíš nikam, nepotkáš nikoho. Přejdeš malý lesík k božím mukám, za nimiž se vine cesta vroubená ohromnými ba1vany pod stráň. Vystoupíš-li pěšinkou, zjeví se ti jindřichovická myslivna. Jest překrásná. Jest celá ze dřeva, z tesaných trámů, vápnem bíle natřených. V oknech hoři muškáty a zelená se myrta. Dnes již tam nebydlí myslivec, ale hospodaří na statku p. Martykán. Myslivna jest úplně v lese. Není divu, že lišky přicházejí nejen v zimě, ale i v létě pro výpalné. Neopatrná slepice nebo kuře draze zaplatí výzkumnou touhu do širšího okolí. Večer se vracíme domů. Pod lipou sedí pár milenců a lípa naslouchá jejich mladé lásce. Za nedlouho z dutiny vyleze sova a zahouká. Upomíná tak, že není radosti bez bolu, že ze štěstí rodí se zármutek, že v srdci lidském se střídají blaho s trudem jako na zemi bílý den s černou nocí.

Dáme se na cestu za hospodářským družstvem k Ujčínu. U řeky vidíme staré přesypy písku, který je nyní vybírán k stavbám, takže tito němí svědkové bývalého rýžování zlata také pomalu, ale jistě zmizí. Projdeme drahami na pravém břehu Pstružné a míjíme několik ujčínských stavení a již jsme za vsí. Stoupáme vlevo do stráně, cestu tvoří až na skálu obnažená země. Po stranách bublají potůčky, brzy jasněji, brzy temněji, podle toho, Jak se tok skrývá v úžlabí.

Cestu vroubí po obou stranách lískoví, janovec, krušina, šipek, z nichž se vypíná bílá bříza, jejíž pružné větve se hluboce sklánějí do podrostu, aby vyslechly novinky bohatého života, který se tam odehrává. Uslyšíme švitoření sýkor i strnadů. Jinde uzří chodec štíhlé jalovce, které se měkce kolébají podle rytmu větříku, jenž jest zde v horách stálým hostem. Z lesa najednou vyběhne řada vysokého kapradí, jako by konala výzvědnou službu, aby lesní obyvatelé byli zpraveni o radostech i strastech polních tvorů. Na mezi vyrostla dvojice osamělých smrků. Toužebně zírají k lesu, kamž po větrech posílají své pozdravy. Sami odolávají prudkým větrům. Za měsíčních nocí usedne na ně sova a temně zahouká. Tuší v hromadách kamení svou kořist. Mnoho jar ještě rozproudí mízu jejich kmenů a vypne stromy k novému vzrůstu, Až se zachechtá pila dřevorubcova a její zub se zakouše do dřeva, tu bych jim přál, aby, jak životem šli spolu, zůstali si věrni i na prahu smrti.

Na malé planince zvedá se několik chalup. To jest Konín. Vzhůru vede cesta k lesu a do Hor Matky Boží. Pod políčkem upoutá naši pozornost široká mez kamení, která sleduje celou délku pole, desítky for ho tam leží. Pilná ruka sedlákova vyhazovala je z pole. Činil tak í jeho otec děd, praděd i jeho předchůdci, aby ro1e učinil úrodnějším. Kolikrát ohnula se lidská páteř, kolikrát vykročila noha, kolikrát se sevřela lidská dlaň, aby všechno kamení bylo odstraněno. Ruka ztvrdla prací v kámen, ale slovanské srdce zůstalo měkké, zachovavší si lásku k práci, veselou mysl i přirozený vtip. I dnes zahlaholí stráněmi radostná píseň. Za večera snadno zde překvapíme srnčí rodinu pasoucí se na palouku. Cítíme, že vskutku jsme v horách.

Vyjděme za nádraží, přejdeme trať a kamenitá cesta zve nás vzhůru po stráni k Ovčínu. Jak snadno se běží s vršku, ukazují nám potůčky bublající, spěchající do Pstružné. Brzy nás uvítá vonný les. Časem se ozve divoký holub a zaslechneš i hlas brávníka. V mladším porostu zahni do leva. Stojíš před božími mukami, ale zvláštními, jsouť udělány ze starého stromu, jemuž koruna byla odříznuta a spodek zpevněn srovnaným kamením. Stříška je šindelová a připomíná vížky podkarpatoruských kaplí. Na kmeni visí obrázek Panny Marie. Lavička nás zve k odpočinku. Do tmavé zeleně smrků kyne příchozímu veselejší zelení buku. Nedaleko hvízdá kos. Věru pěkné místo i pro malířský štětec. Boží muka byla postavena na pamět nešťastného ujčínského fořta, který dobrovolně odešel ze světa r. 1837.

Vonným lesem stoupáme dál, uvítá nás vysoký les. Tam uvidí chodec rozházené zbytky cihel. Vypravuje se, že v těch místech chytali posledního medvěda. Za nedlouho se dostaneme na travnatou pěšinu pod lesem. S té je pěkný rozhled do údolí Vydry. V dáli nám kyne Antygl i Luzný a za nimi Boubín. Málo jest věru míst, odkudž bychom měli takovou podívanou a proto se jí kochejme hodnou chvíli. Po několika krocích vcházíme na Kalvarii, křížovou to cestu královského horního města Hor Matky Boží, odkudž vidíme i hrad Kašperk a za pěkných dnů Zelenou horu. Na Kalvarii jest postaveno 14 zastavení křížové cesty a uprostřed kaple se studánkou, o níž se vypravuje, že to byl vchod dolů na zlato. U kříže nad studánkou konávali prý horníci bohoslužby před vstupem do dolů.

Na úpatí Kalvarie se rozkládá královské horní město Hory Matky Boží ve výši 700 m. Za svůj vznik děkuje jediné dolům na zlato, které zde bylo objeveno asi ve XII. století. Ještě teď jsou viděti na jihu města šachty, zbytky dolů. Původně se jmenovaly Hory Lámané a patřily zboží velhartickému. R 1522 povýšil je král Ludvík Jagailovský na královské horní město. Nové jméno osady vysvětluje tato pověst. Kdysi šel jeden řezbář ze Zejbýše a nesl sochu panny Marie s děťátkem do Horažďovic. Když přišel k Lámaným Horám, byl velice unaven a odpočíval. Jaké však bylo jeho překvapení, když chtěl pokračovati v cestě, nemohl sochu ani pozvednouti. Zavo!al si na pomoc blízké horníky, ale ani ti nic nepořídili. Náhodou šel tudy farář z Petrovic, kamž Lámané Hory byly přifařeny. Kněz usoudil, že se Panně Marii zalíbilo na Horách a proto poradil řezbáři, aby sochu zanesl do horské kaple. A hle! Řezbář sám lehce tam sochu dopravil. Později byla kaple rozšířena v kostel r. 1737. V kostele může návštěvník viděti památnou sochu.

Od těch dob (asi v XVII. století) nazývá se město Hory Matky Boží. Ve znaku má Pannu Marii s děťátkem ve zlatém poli, Po stranách jsou dva andělé. Panna Maria i andělé se stkví v modré barvě. U nohou Panny Marie sedí s každé strany havíř v slavnostním stejnokroji, v bílých kalhotech a hnědé bluze. V rukou drží skřížená hornická kladiva, připomínající spíše staré kutací nástroje, neboť doly byly zřízeny velmi jednoduše a ruda se tahala rumpálem. Pata štítu jest zelená. V hlavě štítu vidíme zlatou královskou korunu se dvěma hornickými kladivy. Bohužel, tento znak z neporozumění nějaký malíř přebarvil. Chodec spatří jej na starostově domu.

Zánikem dolů nastal také konec blahobytu města, Obyvatelům nezbylo než si hledati jinou obživu, neboť skromná a chudá políčka jim nemohla zaopatřiti denní chléb. Tehdy tu vznikla výroba perleťových knoflíků, která však ve světové válce zanikla, Na její místo nastoupilo domácí šití prádla a výroba obuvi. V každém domě pracoval švec. Dnes pracují ženy v továrně na prádlo a ševci u Václava Ondra v Kolinci. Mnozí se chytili hudby a jako výborní muzikanti procestovali širé kraje. Navštívili Německo, zbrousili celou Francii.

Zvláštním, ba jedinečným způsobem si přivydělával Fr. Onder, Domnívám se, že sám jediný v Čechách objevil dobrý a poctivý způsob obživy své rodiny. Když louky v půlce června voněly nejlahodnější, byl netrpěliv a vydal se každoročně se svými hochy, k nimž se někdy připojil i některý známý do Štyrska, městys Wörschachu, na Alpy. Samozřejmě, že se na cestu dobře připravoval a vzal s sebou všechno potřebné nádobí. Když dorazili do železniční stanice, vystoupili a v posledním městečku si nakoupili životní potřeby: cukr, kávu, chléb, salámy, sádlo, sůl, slaninu a mouku. Zásoby pěkně rozdělil na všechny účastníky a vesele stoupali do výšky. Škrábali se několik dní, až dospěli tam, kde končí šťavnaté louky a začínají hluboké bukové lesy, promíšené často smrky. Stromy tam byly ohromné, takové nikde u nás nespatříš. Desítky let tam rostou v klidu a jsou poráženy, až stojí kmen za to. Protože jezdili několik let na totéž místo, našli si svou chatu, v níž domorodci sušívali len. Opravili střechu a hned nanosili suchý mech, trávu a zrobili si měkké vonné lesní lože. Oh, tam se, panečku, spalo! Jedva žes dopadl na mech, již vlídný Morfeus (pohanský bůh spánku) tě přijal do své náruče, Táta se ujal kuchyně. Opravil vyhaslé ohniště a Frantík přinesl čerstvou vodu z blízkého pramene. Z nedaleké salaše si přinášeli mléko, tvaroh a sýry. Časně ráno po snídani hoši sebrali motyčku, síto, pytel a hajdy do práce. Pod věkovitými stromy se zvedaly ohromné kupy, sídla to mravenců a cíl našich lovců. Obratně motyčkou odkryli as 40 cm jehličí, až přišli na hlavní ložiska kukel. Lopatkou je rychle i s hemžícími se mravenci sebrali na síta, přeposili a uschovali do pytle. Pak opět jehličí nakupili tak, aby zbytečně mravencům, neublížili, neboť svou návštěvu u mravenců opakovali asi za 14 dní, Když byl pytel plný, šli do tábora.

Tam na slunném místě prostřeli dlouhé bílé plátno. Prostředkem nasypali mravenčí kukly s mravenci i jehličím do hromady, připomínající tvarem i délkou hromádky štěrku. Okraje prostěradel překlopili a sledovali mravenčí práci. Ti ihned chytili kukly a odnášeli je s palčivého slunce pod okraje do chládku prostěradel které byly vytuženy jehličnatými snílkami. Pak bylo vyhráno, neboť vše konali mravenci sami. Vybrali pupy tak čistě, že nebylo mezi nimi snítky. Někdy však mravenci ne a ne pořádně zabrat. Buď jim bylo příliš horko a nepracovali, jindy zas jim bylo trochu chladno a stávkovali. Tu bylo třeba domysliti, proč nepracují a přemístiti plátno tak, aby mravenci se ujali svého díla. Někdy, když si sběrač nedal dobře pozor, sebral mravence z různých kup a nerozlišil druhy mravenců, dal k sobě zapřisáhlé nepřítele. To jste měli vidět! Mravenci nechali pupy pupami a dali se do pračky. Celá klubka zápasila. Jediná pomoc byla, znepřátelené a bojem rozeštvané mravence vyhoditi a svěřiti práci trpělivějším. Jindy opět se mravencům znelíbilo plátno a odnášeli kukly do vonné trávy, odkudž by je naši lovci těžko sbírali. Tu zas se musil natáhnout podél pláten provázek, napuštěný v petroleji. Tento zápach je mravencům nesnesitelný a proto odnášeli kukly raději tam, kde je hoši chtěli míti. Z toho je patrno, že hoši musili býti opatrní při sběru kukel a rozeznávati druhy mravenců. Kromě toho i čeliti vlivu počasí. Věc tedy nebyla tak lehká, Jak se na první pohled zdálo. Nejdůležitější bylo vybrat kukly zralé, t. j. v pravý čas. Kdyby se vybraly záhy nebo příliš pozdě, místo suchých kukel zbyly by jen suché slupky.

Táta jim pěkně uvařil, hlavně kávu, někdy knedlík. K večeři mívali opět kávu, sýr, slaninu. Jednou za čtrnáct dní se rozběhli do stráni dolů, aby nakoupili nové zásoby. Celičký den to trvalo, než se vrátili. Když pršelo, táta obyčejně spal, kluci však se toulali lesy. Slídili po alpské protěži, která tam vzácně rostla. Ó, pane, jak krásně slušela za zeleným kloboukem stříbrošedá barva protěží. Někdy trhali malé růžové a vonící drobounké květy, připomínající tvarem malé růžičky. Stalo se též, že napadl sníh a ležel dva až tři dni. Celý svůj revír si rozdělili na leče, jímž říkali: jahodová, buková, v pekle, u Volze, v jelením, pod skalami, — celkem jich měli dvanáct.

Při své práci nepotkali živánka. Tu a tam stanul proti nim mohutný jelen, který jakoby z kamene byl vytesán. Honza udeřil do síta, které se rozezvučelo a měli jste vidět ty divoké, smělé skoky, kterými paroháč mizel v houštinách. Na modrém nebi často zakroužil orel, zřídka jste potkali hajného, nebo myslivce. Fořtovi dal starý lovec dvacet korun za dovolení sběru kukel. Na konci svého pobytu pak mu odevzdali nasbírané parohy, jichž měli, až Pán Bůh bránil. Dodnes si vzpomíná účastník krásných rozhledů do hlubokých údolí a rozšklebených propastí, nad nimiž někdy i mravenčí pupy vybíral. To se nesměla zatočit hlava. Sklouzl bys jako po saních dolů a nikdy bys nepřišel již zpět do milých Čech. Velikou radostí hochů bylo sednouti si na pěknou větev a klouzati po stráních. Jel jsi bleskurychle jako asi dnes na lyžích, až vítr fičel kolem uší. Ovšem žes musil dovedně se vyhýbati stromům. To byla zábava. To byl jedinečný letní pobyt.

Vyčištěné kukly sušili v sušírně na plochých prkénkách, pod nimiž topili. Musil se dávati veliký pozor, aby vysušování neprobíhalo příliš rychle. Mléko v kuklách jistě prodělávalo chemický proces, kterému jsme sice nerozuměli, ale jakost kukel musila býti nejlepší a závisela na správném způsobu sušení. Při svých nákupech, odnášeli hoši kukly na poštu a hned je zasílali obchodníkům se zpěvným ptactvem, nebo s akvarijními rybami. Nejvíce jich kupovala Vídeň a Budapešť. Objednávky již starý Onder pečlivě schránil v zimě a na jaře a vyřizoval je přímo z loviště. Zbytek pak přivezl domů, aby je odtud rozeslal opozděným zájemcům.

Za 8 neděl přinesl si každý pěkně přes stovku domů. A to byla přece jen hezká sumička peněz a hodně se za ní nakupilo. V zimě pak bylo v chalupě veseleji a radostněji. Jednou mu někdo nakukal, že ještě lepší obchody by se daly udělat ve Švédsku, kde jsou mraveniště ještě bohatší. Ondr neváhal a jel do zaslíbené země. Marně však tam ve vysokém vřesu pátral po ohromných mraveništích, tak jel opět na Alpy. Děd, otec i vnuk tento obchod drželi. Dnes však zanikl, neboť vnuci si našli pohodlnější způsob života, ale často si vzpomínají na zvláštní toulky děda, otce i svoje a říkají, že tyto doby patří k nejkrásnějším dnům jejich života. Slibují si, že někdy, až budou míti kdy a zbytečné peníze, zajedou si na stará loviště a obnoví vzpomínky zašlého mládí. Uvidí zase ledovce na Dachsteině.

Trochu obtížnější procházkou jest cesta do Hradiště, za to však skýtá pěkný rozhled. Mineme kostel a školu, stoupáme po tvrdé, kamenité okresní silnici na vrch, odkudž pak, obrátíme-li se vzad, spatříme pěkný pohled na Kolinec, nad nímž se zvedá důstojný Vidhošť. Ale nás vede dále pod Ostrou, na jejímž vrcholku zůstalo kus lesa, z něhož slyšíme hlas bažantů. Vpravo zůstává Hůrka, kdysi farský lesík, dnes pouhé vřesoviště. Pak jsme již u rybníka, pod nímž vidíme staročeský mlýn, vpravo vzhlíží k nám mlázovský hřbitůvek a již vstupujeme do Mlázov. Na návsi uzří chodec kostelík sv. Jana Křtitele ve slohu ranné gotiky. Pěkně se vyjímá společná šindelová střecha s cibulovitou zvoničkou nad západní kruchtou. Do sakristie vede gotický portálek. Za kostelíkem stojí zámek, postavený na místě staré tvrze r. 1721. Tvrz pocházela z druhé polovice XVII. století, v XVI. století byl zde jen dvůr.

Naproti zdraví nás malá fara jako klícka. Cesta pak stoupá na stráni vrchu, z něhož neustále slyšíme údery kladiv. To se hlásí kameníci, kteří tam pracují. Za nedlouho na rozcestí k Lukovišti uvidí chodec vysoký kamenný kříž, který tam postavil kameník na oslavu, že se uzdravil. Silnice šplhá do Hůrky dosti příkře, ale za to odmění nás pak pěknou vyhlídkou k Lukovišti, Vlčkovicím, údolím Kalného potoka. Obzor uzavírá Vidhošť. Jakmile přejdeme Boříkovy, jdeme již pohodlněji. Za hasičskou kolnou můžeme si voliti pěšinu lukami, která nás dovede opět na silnici, ale již za ves, Pak jest již jen několik kroků k sv. Janu, odkudž nás upoutá pohled na Klatovy. Pod námi vpravo sestupuje mohutné pásmo zalesněné Drkolné, která spolu s Čížovou po levici tvoří krásné údolí. Valnou chvíli zde chodec postojí, než se rozloučí s krásou, která ho se všech stran obklopuje.

Vrátíme se silnicí do vsi, vystoupíme k bývalému panskému dvoru a pak lesní pěšinou k Hradišstké skále, s níž na východě vidíme Bernartice, za nimi Mlázovy, blíže Bernartic k severu Boříkovy. Za Mlázovy se zvedá Vidhošt‘, za kterým se ukáže Otygl, Svatobor a za nimi vystupuje Boubín. Zejména vyniknou vrchy kolem Chlistova: Hora Chlistovská, za ní vrchy Chlistovské a Boudovka s Dobrou Vodou. Na jihu vrchovina Malonická s Malonicemi a Javořím nad malonickou stanicí, opět Borek, Teleček a Zahrádka, vzadu krásný Pancíř s Můstkem. Sejdeme k západu alejí starých duglasek, z níž se nám objeví velmi pěkně Čerchov podobný kupě sena. Pak přejdeme les a dostaneme se na louku, osázenou stromky. Uprostřed vidíme lesík, Ani netušíme, že skrývá malý rybník, podobný temnému jezeru. Větve vrb a olší se sklánějí až k vodě. Hajný na ně zavěsil střelenou vránu, do níž mouchy nakladou vajíčka. Vylíhlé larvy pak padají do vody a jsou krmivem ryb. Tato stráň jest pobočné údolí Hradištské skály, sklání se k západu, lid tam říká v Čížích. Vystupme od rybníčka k lesu. Otevře se nám malebný pohled na Klatovy a Štěpánovice s Doubravou, Bělčem i Tuhoštem v pozadí. Pak přecházíme do druhého pobočného údolí Hradištské skály do Zásek, kde se nám objeví celé panorama viditelné shora, rozšířené však o jihozápadní obzor s týnskou věží, Ostrým a Velkým Osekem. Sejdeme pak k rybníku a podél židovského hřbitova dosáhneme Chlistova, který jest se všech stran obklopen nádhernými lesy. Za vsí opustíme silnici k nádraží a pěšinou dojdeme k jindřichovické myslivně a pak již známou pěšinou do Kolince. Velmi vděčnou a známou turistickou stezkou jest údolí Pstružné z Nemilkova do Čachrova. Jest lemováno po obou stranách krásnými lesy, které se prudce svažují k bystré řece. Svěží zeleň luk odráží se od tmavé zeleně lesů. Prudká bystřina s průzračnou vodou dopřává prozkoumati kamenité dno. Často spatříme rychlého pstruha. Řeka plní údolí svou písní. Když se zalesknou sluneční paprsky v křišťálové vodě a zatopí celé údolí svým jasem, blíží se skutečnost nevýslovně krásné pohádce. Bílé břízy připomínají víly, vyběhlé z lůna tmavých hvozdů. Propůjčují údolí měkký ton. I srnčí rodina se mihne mýtinou. Neschází ani stádo skotu klidně se pasoucí. Patří samotě Hamrům. Pojednou přímo nad hlavou do výšky se vypne mohutná skála, jejíž rozsochaté balvany se snoubí s modří nebes. Tak a ne jinak si představujeme pyšné orlí hnízdo. Usedáte na břehu, noříte dlaň do rychlých vln a myslíte, že jste v lůně nebetyčných hor. Udolí se nám rozšíří, uvidíme Zahrádku a vcházíme do Čachrova, dnešniho střediska lyžařského sportu. Literárně je zajímavý tím, že jej zachytil Šmilovský ve svém Starohorském filosofu. Líčí život statkáře Jindřicha Pollanda z Kunkovic, lékaře Dr. Zdráhala z Velhartic. Šmilovský trávíval prázdniny v Čachrově.

Známou cestou přes draha z Ujčína dorazíme k Pstružné, jdouce na pravém břehu proti vodě dosáhneme brzy lesíka, kde se říká „V luhu“. Na levo vystupuje vysoko k nebi příkrá stráň porostlá vysokou travou mezi řídkým lesem, v němž často řádí vítr a proto tam najdeme mnoho vývratů. Naproti stráni na levém břehu bělá se tajanovský mlýn. Cesta, po které kráčíme, jest značkována turistickým klubem, vede nás do vysokého lesa tajanovského, z něhož vystoupíme na širokou louku. Sledujeme neustále prudký tok Pstružné, jejíž bublání se nese celým údolím. Někde zbělá voda malými peřejemi, jinde narážejíc na velké balvany, rozstřikuje se v tisíce drobných krůpějí, jimiž orosí okolní mech I kapradí. Na kámen usedne skorec, v olšinách se mihne ledňáček. Ve vodě často se mihne stříbrný pstruh, jichž je zde hojně. Do šplouchání vody se mísí veselé popěvky sýkorek. Louce se říká „pod Březovou“. Proč? Odpověď nám přináší stráň vysoko se pnoucí, která jest celičká porostlá nízkými břízkami, zeleným jalovcem, v létě pak běl bříz se mile doplňuje červení vrbovek. Tato stráň jest dostaveníčkem zvěře; zastihneš tam i dudka, který jest na Klatovsku zjevem již vzácným. Střelci tam rádi chodí na zajíce, koroptve i bažanty. Z večera stane tam často plachá srnčí rodina a louka hlaholí sladkou kosí písní. Však i zrádný lišák tam zaběhne, aby lstí se zmocnil kořisti. Věru jest to překrásný kout naší krásné krajiny.

Za malou chvíli pak vstupujeme již na silnici z Hor Matky Boží a přecházíme most přes Pstružnou, blízko něhož stojí zbytky starého mlýna. Proti nám příkře trčí skalnatý ostroh, na němž byl vybudován hrad Velhartice.

Brzičko však opustíme silnici a držíme se pěšiny na levém břehu řeky. Před sebou uzří chodec vilu městské spořitelny sušické, v níž bydlil Voskovec a Werich, a nad ní prosvitá hájovna.

Obrátíme-li se k silnici, uvidíme mlýn, pilu „ve šlajfě“, kde stojí zvláštní strom, který zde jest vzácným hostem. Jest to moruše. Jednou již chystal mlynář pilu, aby ji porazil, ale náhodný chodec mu vysvětlil, jaký strom vlastně má a mlynář ji neporazil.

Jest však nutno jíti vpřed. V řece a na jejím břehu upoutají chodce veliké listy, které děti trhají, užívajíce jich místo slunečníků. Jsou to listy devětsilu bílého, který se tu v hojnosti vyskytuje. Pak nás opět vezme v ochranu vysoký les. Zanedlouho spatříme vykopanou jámu, o níž se tvrdí, že je zbytkem hradního čerpadla vody ze Pstružné. Brzy pak se drápeme již vzhůru po strmé skále, vyhybajíce se stromům i velikým balvanům, na hrad Velhartice. Tak aspoň poznáváme, že byl hrad z této strany těžko přístupný.

Nevšedním zjevem zdejší krajiny jsou zříceniny hradu Velhartic, který byl kdysi středem celého širého okolí. Byl stavěn podle vzoru jiných sídel, ale stavitel projevil zvláštní samostatné řešení, odpovídající strategii místa, takže hrad jest vzácnou památkou středověké soustavy opevňovací.

Stojí na vysokém skalnatém ostrohu, jehož stráně příkře spadají k řece Pstružné a jest přístupný jedině od městečka. Cesta vede k hradu jak za starých dob. Vedle ní vidíme poplužní dvůr. Cesta je klikatá a směřuje k první bráně. Pozornost upoutá val, příkop, které chránily přístup k hradu. Dnes jest příkop zasypán a vejdeme do brány s gotickým obloukem nahoře, k níž kdysi spojení obstarával padací most. Uvnitř brány, jíž se říkalo vrátnice, jest nalevo střílna, napravo výklenek. Nad branou byly dvě světnice. Vcházíme do předního parkánu, v němž vpravo vybíhá z hradeb okrouhlá bašta. Vlevo na skále se vypíná horní hrad, vysoká věž a vedle ní kamenný most. S mostu na věže se chodilo po padacích můstcích. Právě tento most jest jedinečný v celých Čechách, městečko jej má ve svém znaku. Zvláštností jest právě ta okolnost, že vysoká věž, poslední útočiště hradu, bývá obyčejně vzadu, kdežto zde jest vpředu přímo nad branou, takže současně chránila přední valy. Vysoká zeď na jihozápadě se láme v trojhranný ústupek, jenž se hodil výborně pro obranu. Přední parkánek je od většího zadního parkánu oddělen prostou zdí a spojen opět branou. U hradeb vpředu vpravo vidíme zbytky bývalé vinopalny, vzadu v rohu pak pivovar. Uprostřed parkánu byla kašna, do níž se tlačila voda ze Pstružné. Vedle pivovaru stávala konírna, za níž se hradby lámou na způsob bašty a zatáčejí se k hornímu hradu. Na této jižní straně jest hrad nepřístupný pro vysoké skalnaté útesy. Do horního hradu se vcházelo jen z předního parkánu po schodech, které dnes jsou zasypány. Do paláce starých velhartických pánů vedla branka. Stavení bylo věžovité a mělo čtyři patra. Oken jest málo, jako ve všech starých stavbách. Pod stavením jsou ve skále vytesány sklepy. Nad sklepy nacházíme zbytky veliké, klenuté síně, jíž se říkalo rajský sklep. Nad ním bydlívali velhartičtí páni. Stavení jest pusté bez střechy i bez krovu. Vedle starého paláce „rajského domu“, postavil don Huerta v XVII. stol. nový palác. V přízemí dnes bydlí hajný. Zvláštností jest tu sklep, bývalá řemenná komora, v němž jest nahoře výklenek, který býval zazděn. Nikdo o něm nevěděl a proto vznikla mylná pověst, že skrýval české korunovační klenoty.

V prvním patře vidíme pokoje. Vedle nového paláce k jihu stojí starý dům věžatý s kaplí. Vedoucí úředník Klíma hledal tu poklad, prorazil zeď, čímž stavení ztratilo pevný základ a r. 1838 se zřítilo. V novější době tato část hradu byla nově opravena.

Velhartice se původně jmenovaly Vilhartice po Vilhartovi. Byla to nepatrná osada, která za svůj rozkvět děkovala hradišti. Předkové pánů z Velhartic v kraji Prácheňském Bohuslav a jeho synové Svojše a Dluhomil drželi ve svém majetku Zdoun, Bor a od r. 1254 Budětice. Ke sklonku XIII. století žili Svojše ze Vzdouně a Bohuslav z Budětic, který dostal za Dolany od kláštera Doxanského vsi Radotice, Přestánice, Staníkov, Drouhaveč a Konín, čímž znamenitě rozmnožil zboží svého rodu na Pstružné, takže si postavili velhartický hrad mezi léty 1290—1318. Zakladatel však znám není. Po r. 1318 patřit hrad Buškovi z Velhartic, příteli pozdějšímu komorníku krále Karla IV., u něhož se těšil neobyčejné přízni a od něhož dosáhl velikých výhod. Měl čtyři syny. Vilém se stal farářem v Klatovech, Jan obdržel kanovnictví v Olomouci a Vratislavi, Bušek byl královským hofmistrem a později maršálkem při císařském dvoře a Václav. Jediný Jan přečkal své bratry, vzdal se duchovního stavu a ujal se vlády na rodinných statcích Velhartic, Hrádku, Čečovic, Boru, Petrovic a Kolince. Oženil se s dcerou bavorského rytíře Petra Ekra z Eku. Boje se předčasné smrti zapsal svůj majetek svému svatu Petrovi z Eku a roku 1371 učinil nadání klatovskému klášteru, určiv jaké zádušní služby se tu mají konati za příbuzenstvo. Roku 1373 dovolil faráři Zdatovi postavit na chlumu u Velhartic kapli ke cti Božího Těla a sv. Maří Magdaleny. Umrtím své manželky se odcizil Bavorům a navázal styky s Oldřichem z Rožmberka, který byl spřízněn s druhou jeho chotí Žofkou z Opočna. Měl dvě dcery, Kateřinu a Annu. Aničky a hradu Velhartic i Hrádku se zmocnil bavorský pán Hertvik z Degenberka na Veisenšteině v Dol. Rakousích, chtěje takto donutiti Jana z Velhartic, aby mu podle smlouvy postoupil velhartické panství. To bylo příčinou války mezi ním a Oldřichem z Rožemberka, která skončila mírem r. 1387. Hertvik se vzdal nároků ze smlouvy plynoucích, vrátil Aničku i hrad dostav náhradou 1000 kop.

Smlouva byla uzavřena na Nových hradech, kamž se Jan přestěhoval se svou rodinou. Skutečným držitelem Velhartic se stal Oldřich z Rožmberka, který před svou smrtí rozhodl, aby obě dcery držely polečně zboží velhartické a provdaly se za pány z Hradce. Aničku si vzal Menhart a její sestru Jan. Jan z Hradce se stal hejtmanem prácheňského kraje a vykoupil druhou polovici Velhartic, kamž jmenoval purkrabí, a to postupně Drslava z Jindřichovic, Ondřeje ze Sohostova, Oldřicha Babku, Pavla z Vydří, Jana z Běšin, Úlehlu z Úloha, Hněvka z Neznašova. Jan byl pobožný a obdaroval kapli Sv. Magdaleny a sv. Doroty, jakož i faru velhartickou, v klatovském kostele zřídil oltář ke cti sv. Kříže, sv. Matěje a sv. Blažeje. V bouřích husitských přidal se na stranu kališnickou. Zemřel 1418 a na Velharticích sídlil jeho syn Menhart z Hradce, který často dojížděl do Prahy, neboť byl nejvyšším purkrabím pražským. Dal výsadu městečku před hradem r. 1444. Na hradě pak sídlil jeho syn Oldřich. Když Jiří z Poděbrad dobyl Prahy, zajal Menharta a odvezl do Poděbrad. Tu začal Oldřich sbírati vojsko proti Jednotě poděbradské, chtěje otce vysvoboditi. Jiří žádal, aby Menhart se vzdal nejvyššího purkrabství pražského a s ním i Karlštejna a vydal zemské klenoty, které teprve v této době byly potají nařízením Menhartovým na hrad Velhartice převezeny a tam několik let přechovávány. Pověst Hájka z Libočan, že zemské klenoty byly na Velharticích za císaře Zikmunda se však nepotvrzuje, neboť tehdy byly odvezeny do Uher. Dostaly se tam však přece, ale o něco později.

Korunovační klenoty ukazoval Oldřich táborskému hejtmanu Bedřichu ze Strážnice, jenž se na jeho stranu přidal a vymáhal zaplacení umluveného žoldu a záškodní peníz. Oldřich zemřel 1453 a podle jeho závěti dostali Velhartice sirotci po Janu z Hradce. Jejich poručník Zdeněk ze Sternberka však Velhartice prodal Děpoltovi z Ryžmberka. Když sirotci dospěli, byli by rádi zrušili trhovou smlouvu, ale nebylo to již možné. Děpolt se také na Velharticích usídlil. Po jeho smrti r. 1474 převzali hrad jeho synové Vilém a Půta. Roku 1506 přechází panství velhartické na Zdeňka Lva z Rožmitála, který na králi vyprosil pro městečko Velhartice dva výroční trhy a přeložení týdenního trhu ze čtvrtku na sobotu, aby nepřekážel novému městečku na Horách Matky Boží. R. 1510 otevřeny byly u Velhartic doly na stříbro. Zdeněk nebyl přítelem stavu městského, ale nedovolil ubližovati svým poddaným, jak o tom svědčí jeho dopis Lenhartu Pretvicovi z Havraně, hejtmanu na Sýcově, který dal ztrestati selského synka tak, že stěží zůstal na živu. Za jeho vlády r. 1511 lehla větší část Velhartic popelem. Zdeněk vyžádal si horní právo na králi, jak o tom jest napsáno v historii Kolince. Roku 1522 byly Hory Matky Boží povýšeny na horní město. Zemřel r. 1535, zadluživ nákladným životem své statky, ačkoliv patřil k nejbohatším pánům v Čechách. Jeho syn Adam Lev prodal Velhartice Adamovi ze Šternberka. Avšak v té době zemské desky shořely a pan Adam postoupil své statky věřitelům. Ve velhartické panství s Hrádkem a Kolincem se uvázali Jindřich Planský z Žeberka, Anna ze Solhauzu a Mikuláš Rendl z Ušavy a Václav Vintíř z Vlčkovic. Společné hospodaření dělalo však potíže. Před r. 1560 bylo panství velhartické rozděleno. Jindřich obdržel hrad Velhartice s městečkem, půl Hrádku a Hartmanice, Drouhavec, Stanikov, Chotěšov, Krašovice, Petrovice, Vojtice, Kněžice, Malonice, Tajanov, Konino, Břetětice, Vlastějov, Trsice, Braslav, Štěpánice, Jakubice, Smrčnou, Kunratice, Zalužice, Částkov, Kochanov, Světlou, Krušec a Radešov celé. Jan Rendl z Úšavy vzal za díl tvrz dvůr a ves Čachrov, polovici Hrádku a vsi Jeseň, Chřepice, Němčice, Kuzí, Dehtín, Přestanice, Sobekov, Zamyšle, Zvíkov, Růvnou, Javory, Těšov, Mochov, Bošov, Radostice. Milínov, Hlavňovice, Radvanice, Bystré, Častonice, Čeletice, Jarkovice, Zahrádku, Kunkovice, Braníčko, Dobřemilice, Předvojovice a Nemilkov. Díl Anny ze Solhauzu obsahoval Zbynice, Krutěnice, Vlčnov díl, Lešišov a Přetětice. Vintíři se dostalo městečko Kolinec, Mokrosuky a díl Lešišova.

Syn Jindřicha z Žeberka Sebestián držel ještě celé Velhartice, ale jeho synové Jan Jindřich a Jan Viktorýn se o ně rozdělili. Jan Viktorýn zůstal na Velharticích a Jindřich nemaje sídla, dal se na faru v Petrovicích, z níž faráře přeložil na chalupu koželuha a i farní pozemky si přivlastnil. Jan Viktorýn se svou matkou Žofií způsobil veliké pohoršení na den Hromnic r. 1581, když vzali z velhartického chrámu velikou stříbrnou monstranci silně pozlacenou a odvezli ji na Lnáře pánu z Kolovrat. Osada se bouřila a okolní zemané se sjeli do Nemilkova, odkudž poslali psaní Janu Viktorýnu, aby monstranci vrátil. Jan však jim odpověděl, že ničeho do kostela nedali a že nejsou kollátoři. Rozuměl tornu tedy tak, že kollátoři mohou kostely obírati podle libosti. Knězi Vojtěchu Pořickému, zdejšímu faráři, vzal jeho dědinu na Veselici a dal ji svému hudci; tedy více přál hudci nežli knězi. Aby mohl vyplatiti věno svým sestrám, prodal Velhartice, u nichž však zůstaly jen vsi Chotěšov a Drouhavec, Volfovi Gothartovi Perglaru z Perglas, pánu na Tedražicích, po němž je zdědil jeho syn Vácslav Otakar z Perglasu, který se však přidržel evangelických stavů a sloužil králi Fridrichovi; byl odsouzen k ztrátě statků. Panství velhartické se dostalo Donu Baltazarovi de Maradas, ale r. 1628 prodali je královští komisaři Donu Martinovi de Huertovi. Huerta byl rodem Španěl, byl to válečný dobrodruh, jenž se domohl velikého jmění. Patřil mu též Písek, Královský hvozd, Neústupov, Kolinec, Vlčkovice a Milčín, které lacino koupil. Roku 1628 byl povýšen na „svobodného pána z Velhartic“. Pronásledoval nemilosrdně nekatolíky; jednoho písaře dobříšského, který byl preceptorem na gruntech sušických, dal řetězy svázati a vhoditi do nejhlubší věže svého sídla. Huerta jednal se svými poddanými tak lakotně, surově a nelidsky, že od samé komory císařské byl napomínán a na jeho panství vyslána komise. Zemřel r. 1637. Poslední vůlí učinil dědičkou svého jmění Annu Marii „vejvodovnu z Moldavy“, která panství velmi zadlužila. Dostalo se pak do rukou konventu karmelitánskému v Menším Městě Pražském. Karmelitáni je prodali Johance Františce Račínce z Račína, která se po smrti prvního manžela provdala za Arnošta Krakovského z Kolovrat. Polovinu velhartického panství zdědili Jiří Václav a Anna z Račína, druhou pak Anna Kateřina Kolovratová ze Sulevic a Albrecht Krakovský z Kolovrat a na Libyni. Jiří Václav z Račína stal se komorním radou a radou dvorského soudu. Později se stal samostatným pánem na Velharticích a byl povýšen do stavu panského majestátem z roku 1702.

Po osmi letech koupil hrad i statek Velhartice Ludvík Ignác rytíř Bechyně z Lažan, hejtman Menšího města Pražského, po němž je zdědil Max. Josef Bechyně z Lažan, který je prodal Jos. Karlu Perglarovi z Perglas. Týž panství velice zadlužil, takže přešlo do majetku hraběte Ferdinanda Desfours v Montu a Athienville. Jeho rodina držela Velhartice 70 let. V minulém století sňatkem přešlo na hraběte Sturmfedera von Oppenweiler, za něhož byl starodávný hrad příliš zanedbán a změnil se v zříceninu. Pak jej držel baron Henneberg-Spiegel. Roku 1911 na vrchu Borku otevřel Ferdinand Markup doly na stříbro. Těžil se tam leštěnec olověný. Po smrti majitelově bylo dílo opuštěno. Dnešní majitelé panství velhartického jsou princové Windischgrätzové.

Městečko Velhartice jest ukryto zrakům návštěvníka a ukáže se teprve, když vyjdeme z hradu. V pozadí po levé straně vypíná se mohutný zalesněný Borek, pod nímž v hlubokém údolí spěchá Pstružná. Vzadu pak se k Borku důstojně řadí Teleček. Velhartice skrývají také pěkné historické památnosti. Kostel Narození P. Marie se připomíná již r. 1348 jako farní. Byl vystavěn ve slohu románském, jak se nejlépe pozná podle zdiva na severozápadní straně. Ve XIV. století byl upraven ve slohu gotickém. Boční loď byla připojena r. 1501 a obě lodi byly nově sklenuty a roku 1605 vymalovány.

Brzy po r. 1609 byla přistavěna k severní straně kobka a nad ní zřízena oratoř nákladem bratří Jana a Václava z Vrtby. Hlavní oltář jest gotický z r. 1875, z bývalého barokového oltáře na něm zůstaly sochy sv. Petra a Pavla. Socha Madonny, 2 m vysoká, vyniká líbeznou tváří, pochází z XV. věku a jest to velmi dobrá řezba.

Mezi náhrobními kameny zaujme návštěvníka ležatý epitaf s pískovcovou sochou, jež představuje rytíře ve zbroji s rukama sepjatýma, se splývajícím vlasem a vousem. Od levého rámě na prsa byl zavěšen řetěz s odznakem růže nebo lilie; u nohou rytířových leží ocasatý lev, po levé straně stojí štít s erbem pánů z Velhartic.

Na hřbitově najdeme vzácnou stavitelskou památku kostelík sv. Máří Magdaleny, vystavěný r. 1273 v gotickém slohu farářem Zdatou se svolením Jana z Velhartic. Stavba jest zachovaná v původní podobě.

Nedaleko Kolince na silnici k Sušici jsou Kašovice. Nad dvorem v háječku jest zřícenina tvrze na pahorku bez příkopů a bez náspu. Z tvrze zbyla severní polovice věžovitého stavení, jež jest vzácným dokladem k poznání bývalých obydlí. Stavení bylo čtverhranné a mělo dvě nebo tři oddělení, poněvadž druhé východní oddělení bylo rozděleno příčkou, která šla jen do druhého poschodí, kdežto příčku západního oddělení, dělící první oddělení lze viděti podzemí, které bylo pod povrchem okolní země bez oken... Přízemí, pokud se zachovalo, jest též bez oken, první a druhé poschodí má okna. V druhém poschodí tohoto oddělení byl komín, z něhož viděti dva krakorce; tu byla vytopitelná světnice, zvaná komnata. Byly tudíž nad sebou sklep, komora, světnice a komnata, navzájem spojované dveřmi. V druhém oddělení bylo podobně podzemí i přízemí. V prvním poschodí tohoto oddělení byly dvě veliké světnice s otvory zvláštního způsobu. V západní světnici jest okno uvnitř široké, zvenčí úzké jako střílna. Ve východní jest otvor na způsob dvířek, jímž se šlo ven do arkýře (snad prevítu). V druhém poschodí byl palác nebo velká světnice přes celé oddělení, jehož okna jsou uvnitř obložená. Byly tu nad sebou dva sklepy, dvě komory, ložnice, sednice a velká světnice.

Z dějin Kašovic se ví málo. Není známo, kdy a kým byly založeny. Jejích poloha blízko Hrádku svědčí o tom, že patřívaly zboží vilhartickému.

Ve XIV. století tvrz obýval některý člen rodiny pánů z Vilhartic. Ze zápisů víme, že Jan z Vilhartic, zdědiv statky po svých bratřích, zapsal věno své manželky Žofky z Opočna na Kašovicích a 30 vesnicích svého panství okolo r. 1390. Oldřich z Rožmberka získal věnné i dědické právo na Kašovicích, prodal je r. 1428 Menhartu z Hradce, pánu na Vilharticích. Avšak již zápis z r. 1565 svědčí o tom, že tvrz byla zříceninou, neboť Jan Rendl z Ušavy prodává své právo na pustém zámku a městečku Hrádku a pusté tvrzi v Kašovicích.

Jdouce vonnými lukami, přijdeme do Hrádku. V městečku jest zámek o třech křídlech z XVIII. století. Na západní straně sousedí se starší budovou asi ze XVI. stol., opatřenou čtverhrannou věží. Na jednom místě proskakuje rustika a krov, staré budovy se liší od krovu zámeckého. Svršek věže odpovídá úpravou renesančnímu slohu zámku. Staré stavení a věž zbyla ze staré tvrze, která tu stávala r. 1668, obsahujíc dole 4 světničky s klenutou kuchyní, s 3 chlévy a 4 sklepy. V poschodí bylo 5 světnic a 5 suchých sklepů a nahoře 2 sýpky. Ve věži bylo vězení a nad ním polámané hodiny. Jižně od zámku v zahradě stávala kdysi starší tvrz staršího původu, o níž vydávají svědectví bašty postavené na venkovských stranách zahrady. Tvrz zdědila jméno po nějaké starší ohradě, která zabírala bezpochyby celé návrší, na němž jest zámek. Nejstarší známý držitel byl Sezima z Hrádku, zvaný též z Frymburku, r. 1318 tak se nazýval i Protiva, jenž se Sezimou držel Frymburk r. 1349. Od r. 1371 patřil Hrádek k panství vilhartickému až do XVI. stol. Připomíná se jako sídlo Jana z Vilhartic při jednání s Ekery z Ekru.

Na Hrádku se připomínají purkrabí Matěj r. 1407-1408 a r. 1415 Ojíř z Vlčkovic. Vilém a Půta, sirotci po Děpoltovi z Ryžmberka, vydali městečku r. 1471 nový zákupní list, protože starý list byl ohněm zničen a Hrádek sám mnoho utrpěl ohněm a nepřítelem. V těch časích zašel úřad purkrabího, neboť tvrz byla opuštěna. Při rozdělení vilhartického panství dostala se půlka Hrádku Janu Rendlovi z Aušavy a Nemilkova, který prodal svůj díl pustého zámku a městečka Hrádku a co měl v blízkých vesnicích, též spravedlnost svou na Horách Matky Boží, Václavu Vintíři z Vlčkovic. Od něho se dostala Kryštofu Račínovi z Račína, jehož synům Vojtěchu a Janovi bylo vloženo do desk zemských r. 1565 vlastnické právo. Tito si asi postavili na Hrádku novou tvrz. Později držel tvrz jen Vojtěch a zůstavil ji r. 1575 svým synům Adamovi a Kryštofu, kteří dokoupili druhou polovici městečka a část Břetětic r. 1588 od Jana Jindřicha a Jana Viktorýna, bratří ze Žeberka. Kryštof byl r. 1597 zabit bleskem na loži, ale jeho manželka ku podivu zůstala zdráva. Majetek nezletilého sirotka, totiž půl tvrze, dvora a městečka Hrádku, koupil r. 1598 Adam, jehož syn Humpert byl odsouzen r. 1623 k manství a přijal r. 1626 léno na tvrz, dvůr a městečko Hrádek, vsi Zbynice, Odolenov a Kašovice. Později dosáhl propuštění Hrádku z manství, ale prodlužil se tak, že jen Hrádek udržel svému rodu. Syn jeho Arnošt Vojtěch prodal jej r. 1683 Janu Heřmanovi Černínovi z Chudenic. Tím přestává býti majitelem Hrádku rod Račínů z Račína. Pak jej r. 1693 držel Zikmund Max hrabě Hrzán, r. 1703 Adam Humprecht Koc z Dobrše, r. 1707 Humprecht Zikmund hrabě Althan, r. 1721 Marie hraběnka Truchsesová-Zejlová, od níž se dostal hr. Janu Desfoursovi, jenž přikoupil i Vilhartice a vystavěl zámek r. 1731. Potom byl v držení barona Henneberg-Spiegela. Po něm byl majitelem hrabě Sturmfeder.

V této rodině byl vychovatelem František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka, český spisovatel. Narodil se dne 17. dubna 1817 ze starousedlé rodiny v Nekrasíně u Jindřichova Hradce; do škol chodil v klášteře Žďáru a ve Svitavách, na gymnasium v Jindřichově Hradci, filosofii a bohosloví vystudoval v Praze a ve Vídni. Byv vysvěcen, kaplanoval v Jarošově u Jindř. Hradce, Kvílicích u Slaného, v ústavě slepců v Praze. R. 1847 odešel k trvalému pobytu jako hraběcí vychovatel na Hrádek u Sušice, kdež pobyl do smrti dne 8. prosince 1904.

Do literatury vstoupil Fr. Pravda r. 1848 novelou „Dvě svatby najednou“. V Štulcově „Blahověstu“ otiskoval až do konce let sedmdesátých hojné práce povídkové, jež vyšly ve třech souborech, v „Povídkách kraje“, 1851-1853, v „Sebraných spisech Fr. Pravdy“ a v „Sebraných povídkách pro lid“. K tomu se ještě druží výběr Pravdových povídek pro děti „Kytice“. Z povídek Pravdových došly zvláštní obliby „Matěj sprosták“, „Vávra kuřák“, „Žárlivý Adam“, „Štěpánův Vít učí se na kněze“, „Matka studentů“ a j.

Literární osobnost Pravdova byla od počátku táž. Charakterní kresbou rázovitých postav prostonárodních se široce epickým a jímavě prostým vystihováním svébytnosti venkovského lidu dovedl sloučiti důrazné moralisování s náboženskou společenskou tendencí. Jádrný vypravovatel měl však u něho vždy vrch nad stranickým kazatelem. Fr. Pravda sám podal svůj životopis v črtách, „Z mého mládí na Moravě“, ve „Vzpomínkách na studie v J. Hradci“ a ve „Vzpomínkách ze života v Hrádku“, tyto ve Vlasti (1891—92), ony v „Sebraných povídkách“.

Jeho význam ocenil Arne Novák v Literatuře české XIX. století a Fr. Holeček: F. Pravda, obraz jeho literární činnosti. V suchopáru let 1850-60 jest Pravda vedle Erbena a Němcové jedním z udržovatelů literární tvorby a průkopníkem myšlenky, že spisovatel má čerpati látku z ryzího národního českého prostředí - z našeho venkova. Téměř všechny své práce napsal v Hrádku.

Pravda znal osobně i K. Havlíčka a velmi si ho vážil. Později bydlil v jednopatrovém domku při silnici, kde dnes jest lesní úřad. Na domě jest pamětní deska s nápisem: Zde žil a zemřel český lidový spisovatel Fr. Pravda nebo Vojtěch Hlinka. Zasazeno 22. června 1913. Za poslední své místo vyvolil si zdounský hřbitov, kde dříme svůj věčný sen. Zdáli mu kyne velebný Svatobor.

Dnešním majitelem Hrádku jest baron Härtling, okr. hejtman v Laufen v Bavorsku.

Na malém návrší mezi lipami stojí starý svědek pradávných dob kostel sv. Vavřince na Zdouni, který se připomíná již r. 1314 jako farní kostel. Jest to zajímavá stavba z lámaného kamene, ovrhnutá a na hranách osázená kvádry. Vznikla bezpochyby na začátku XIII. století, z které doby pochází loď, k níž byla přistavěna o něco později na západní straně věž s románskými okny, jak tornu nasvědčuje zdivo nevázané ve spodních patrech k lodi a štít lodi, z něhož se otvírá do věže dvojice starých oken. Kryt věže jest zvonovitý. Chrámová loď pod starým prejzovým krytem má v obou čelech zděné štíty. Gotické presbyterium a sakristie jest přístavbou z XV. stol. Vchod do kostela vede kobkou pod věží, která je opatřena křížovou klenbou z doby pozdní gotiky, ve které jest polokulatá žulová křtitelnice, jíž se užívá jako kropenky. Z kobky se otvírá do lodi kamenný portál ve slohu ranné gotiky. Pod kruchtou je dřevěný strop z doby Vladislavovy, asi původní strop loďní, jenž r. 1691 byl nahražen nynějším nákladem Isabely Švihovské. Na šedé půdě stropu jsou tu patronovány barvou černou, červenou a zelenou střídavě jednohlavá orlice a osmicípá hvězdice s liliovitými tvary ve čtverci a se šestilistou růží. Za hlavním oltářem se prolamují tři okna opatřená kružbou, skládající se z plaménků, trojlistů a čtverlistů dokonalé kamenické práce. Presbytář jest obezděna jednoduchým žlábkovým soklem. Klenutí presbyteria pronikají pětiboká žebra, podložená konsolami s lidskými maskami. Pravá konsole má v závěru podobu plné vypuklé tváře s vyplazeným jazykem. Stěny presbytáře vykazují zbytky původní malby čtyř evangelistů z XVI. stol., které však při opravě r. 1858 byly zabíleny. Sakristie je sklenuta pětibokými žebry do kříže.

Cennější jest hlavní oltář s kamennou mensou pro svou prostou renesanční architekturu z druhé polovice XVII. stol. Uprostřed ve výklenku jest socha sv. Vavřince, po stranách Sv. Václav a sv. Vojtěch, ve svrchním nástavci jest obraz Panny Marie, ve vrcholovém štítu soška P. Marie, dobré práce. Čelní strana mensy jest ozdobena barokovou malbou znaků hrabat z Pöttingů a Lažanských.

V jižní části hřbitova se zachovala stará kostnice se čtyřbokou střechou. Kosti jsou nyní uloženy na novém hřbitově, ale sta lebek, bylo odvezeno do Prahy k vědeckému badání. Na nové části hřbitova se zvedá vysoce umělecké dílo Josefa Kotyzy z Prahy, dubový kříž. Tělo Kristovo v dubu řezané jest téměř v životní velikosti. Práce tohoto umělce zdobí svatovítský dom pražský hrad a vynikají velmi pečlivým provedením a uměleckým procítěním.

Před dávnými věky stávala asi u kostelíka tvrz, na níž seděli r. 1257 Dluhomil, r. 1290 Svojše a r. 1312 Oldřich ze Zdouně, děd, otec a syn.

Zkazkami jest obestřena i blízká mohyla, jest prý v ní zakopáno dvanáct stříbrných apoštolů.

Kostel sv. Vavřince jest pod patronátem nalžovského panství a jest filiálním kostelem zbynické fary. V posledním čase se projevuje snaha, aby se obnovila farnost zdounská, k níž by patřily Hrádek a Tedražice, jejichž obyvatelé dřímají svůj věčný sen na zdouňském hřbitově.

Když slunce zapadá a na nebi hoří červánky, pastýř pomalu žene stádo ovcí domů, tu zdouňský kostelík na malém chlumu, pokryt patinou dávných věků, vyhlíží ještě důstojněji. S úctou k němu vzhlížíme a naše srdce cítí, že matka nás všech, země Česká, přijala měkce svého syna, spisovatele Pravdu, v svoji náruč.

Nedaleko Zdouně jsou Zbynice s kostelem Zvěstování Panny Marie, který se rozměry i podobou shoduje úplně s kostelíkem zdouňským. Jest též ve slohu románském, dnes jest farním kostelem, ale připomíná se již r. 1314, kdy byl farním kostel ve Zdouni. Ve XIV. století dosazoval k němu plebány klášter doxanský. Románské době patří loď i věž, která byla přistavěna o něco později. Na východní straně lodi byl v XV. století vyzdvižen chor. V západním průčelí lodi zvedá se nevysoká věž, krytá sedlovou šindelovou střechou s pěkně kutým barokovým křížem. V oknech, vyjímaje východní, jsou na náběžnících zvětralé lidské masky. Na severní straně choru vidí návštěvník původní, dnes již zazděné okno. Na jižní straně je sakristie, která původně byla kaplí, jak to dokazuje okénko ve východním čele.

Pozoruhodná jsou nároží štítů lodních zejména západního, jehož stupňovité hrany, provedené z cihel podle původního vzoru, spočívají na zvláštníčh krakorcích, zdobených figurálními skulpturami. Strop choru má paprskovité klenutí. Jednoduše vykroužená žebra vybíhají ve značné výši bezprostředně ze zdí a opírají se o trojboké krakorce v koutech závěrových stran.

Do nynější sakristie vede gotický portál. Návštěvníka upoutá hlavní o1tář v barokovém slohu z XVIII. století. Na něm najdeme dřevěnou sochu Madonny s děťátkem na měsíci, dobrou řezbu XVI. věku. Nad portálem hlavního oltáře pozdravíme sochy sv. Petra Pavla, výborně ze dřeva řezané a polychromované ze XVII. století; pocházejí z Nezamyslic. Na vedlejším oltáři najdeme nové Herzogovy obrazy sv. Anny a sv. Martina. Velmi zdařilou prací byzanského vzoru jest obrázek Panny Marie s Ježíškem, na kterém obličej a ruce jsou velmi pečlivě malované na dřevě, roucha však skvěle tepaná ze stříbra.

Zajímavý článek Boh. Petra, řídícího v Čermné, jest otištěn ve Sborníku Sušicka o zbynickém učiteli. Stručně uvádím:
V druhé polovici XVII. století zanikly mnohé školy ve městech a jest ku podivu, že se udržela škola vesnická farní ve Zbynicích. Jistě má o to zásluhu tamější farář Petr Vojtěch Knoph, jenž založil farní matriku 1658, v níž se čte zmínka o učiteli Janu Kantorovi Krejčím. Z toho jest patrno, že byl krejčím a vedlejším jeho zaměstnáním byla kantořina a učitelství. Jeho syn Jakub dal i latinské jméno Parvus (česky malý) podle tehdejšího zvyku vzdělaných lidí. Oženil se se sestrou pana faráře Markétou r. 1664 a po smrti svého otce stal se sám učitelem roku 1672. Jakub Parvus se však dlouho netěšil šťastnému rodinnému životu, neboť mu první choť brzy zemřela. Po druhé se oženil se sestřenicí své zemřelé choti Esterou r. 1675. Svědky na této svatbě byli urození a stateční pánové Arnošt Vojtěch Račín, pán na Hrádku, a rytíř Jan Karel Ježovský z Lub. Z toho je patrno, jaké úctě se těšil zbynický učitel. Ale ani nyní štěstí manželské netrvalo dlouho. Když pak po třetí předstoupil před oltář ke svatbám s Ludmilou, dcerou Jana Zacha z Čermné, byl mu za svědka urozený pán rytíř Jan Ctibor z Bubna r. 1681.

Stříbrné Hory.

Vyjdeme-li z Kolince na sever, projdeme podél parku přes most nad Kalným potokem, Středkou (několik nových chalup). Pak stoupáme okresní silnicí. Vpravo se sklání Vidhošť mohutnou strání, které se říká „na Pačinách“. Hned u silnice vedle vysokého topolu upoutá naši pozornost asi metr vysoký kámen s vypouklým dvojramenným ruským křížem. V těch místech na začátku XIX. století Rusové prý měli střílnu, proto se tam dodnes říká „na šajbě“. Jeden Rus byl postřelen, zemřel a byl tam pochován. Na Pačinách se najdou zbytky chalupy - bývalé pohodnice. Silnice nás pak vede mladým lesem stále vzhůru. Nad Buršicemi otevře se chodci pěkný pohled na východ podobný rozhledu s Vidhoště. Projdeme pak Buršicemi, Suchou a Mladicemi a zamíříme lukami k rybníku pod lesem a brzy stoupáme státní silnicí, která byla stavěna od r. 1811-13. Nedlouho pak vstupujeme do Stříbrných Hor. Tři léta tam ztrávil mladý Karel Klostermann u výborného učitele Petra Šafránka v letech 1854-57. Ve svých pamětech popisuje dětské hry v zámeckém parku i pěknou vyhlídku od kostela. V parku stojí zámek.

Na základě poslední vůle Protivy z Paběnic přešly Nalžovy (pův. Nalezovy) r. 1473 od Viléme z Růže na Svojše z Velhartic. Roku 1533 koupil je ryt. Oldřich Pouzar z Michnic a r. 1570 Jan Vchynský z Vchynic a r. 1591 je koupil Karel Švihovský z Ryžmberka. Tento majitel bydlil často v Horažďovicích, byl vyznání pod obojí.

Jeho syn Bedřich vystavěl zámek ve slohu anglosaském r. 1630. Jeho syn Ferdinand byl hejtmanem kraje Prácheňského a přísedícím nejv. král. soudu. jeho synkem Václavem r. 1720 vymírá tento šlechtický rod, který podle pověsti přišel do naší vlasti s Čechem a Lechem. Pak bylo panství v rukou hrabat z Pöttingů a r. 1769 je koupil Fr. hrabě Taaffe. Po něm je držel jeho synovec Rudolf, pak jeho bratři Frant. a Ludvík.

Zámek je čtyřhranná budova s věžičkami na rozích na způsob bašt. V zámecké kapli je pěkně řezaný krucifix ze XVII. století. Nyní se jednalo o koupi zámku městysem Stříbrnými Horami, který by tam zřídil újezdní měšťanskou školu.

Stříbrné Hory byly založeny v XV. stol., kdy se zde dobývalo stříbro, olovo a cín. R. 1536 se dobylo 8676 hřiven stříbra (hřivna - 250 g). R. 1521 byli sem povoláni horníci z Jáchymova. Tak vznikla na stráni osada horníků, jíž Jan z Růže r. 1530 dal do znaku růži. R. 1541 zaplavila doly voda. Horníci pak pro spory majitelů odešli. O doly se nikdo nestaral. Ve třicetileté válce sloužily šachty za útočiště mnohým uprchlíkům. R. 1855 a 1892 byly sice dělány pokusy o vzkříšení dolů, ale marně. R. 1853 byl městys povýšen na město a od následujícího roku nesou dnešní jméno.

Dnešní chrám Povýšení sv. Kříže (dříve sv. Kateřiny) dal postaviti hrabě Pötting r. 1721 na místě, kde dříve stávala dřevěná kaple horníků. Stavba má v základě podobu kříže. Veškeré chrámové prostory činí velmi dobrý dojem jak svými podařenými poměry tak i pečlivou úpravou. Na hlavním oltáři jest obraz sv. Kateřiny (slabý) a dřevěná soška Madonny z r. 1727, která byla dělána podle barokového vzoru v Halle. V křížových ramenech visí obrazy Zasnoubení P. Marie a Sv. Hedviky, které jsou dobrou prací, dále Narození Páně a Snětí s kříže. Dřevěné sošky sv. Jana Ev. a Matky Boží jsou z XV. století.

V blízkých Mířenicích tráví prázdniny univers. prof. Ph. Dr. Eman Šimek, vynikající český archeolog.

Milí čtenáři, navštívili jste neznámý zapadlý kout naší drahé české vlasti. Obnovili jste si zkazky zašlých dob. Poslední naše kroky zavedou nás a kolinecký hřbitov. Když zazní motyka, otevře se Matka země, aby přijala nového hosta, jemuž ztichlo srdce a umdlela pilná ruka. Smuteční znějí zpěvy, ret šeptá Otče náš. Nesčetné tisíce Vás prošlo touto branou ve věčnost. Dojati stojíme zde s obnaženou hlavou. V hluboké úctě skláníme se před Vámi. Vzpomínáme Vás všech, děkujeme Vám za slavné Vaše dědictví, za práci, kterou jste vykonali nejen pro sebe, ale i pro nás.

Kéž Bůh je milostiv všem v tomto kraji, nám i budoucím!