Menu

Kolinec v době válečné

1938 - 1945

Ze vzpomínek pamětníků a sebrané dokumentace
Jan Vích
2015

Předehra k válce

Politicko-správní uspořádání v obci za války

Německé pořádky

Oběti války, persekvovaní z důvodů politických a rasových

Poslední dny války

Partyzánské hnutí na Kolinecku

Váleční hrdinové

První dělostřelecký pluk

Příjezd americké armády do Kolince

Obrazová příloha

Závěr války

Předehra k válce

Dramatické události, které probíhaly v roce 1938 v Československu

• Snaha vlády o vyrovnání s Němci v Československu, stupňování nepřátelské propagandy vůči Československu.

• Role Adolfa Hitlera a Konráda Heinleina v šíření nenávisti mezi obyvatelstvem Československa německé národnosti vůči Čechům.

• President ČSR Dr. Eduard Beneš nařídil dne 21. 5. 1938 částečnou mobilizaci branné moci na obsazení našich hranic v důsledku připravovaných vojenských akcí v Německu.

• Průběh mobilizace v Kolinci (viz Pamětní kniha obce Kolinecké):
  „Toho dne v sobotu asi v 5 hod. 30 minut ráno starosta obce Ludvík Úbl oznamoval občanům mobilizaci. Záložníci spěchali na četnickou stanici v čp. 190, kde dostali výstroj, dříve zde již uloženou a odjeli nákladními auty do obranných pásem, do vybudovaných betonových bunkrů od Velhartic až po hranice. Německo couvlo, naši vojáci se vrátili do svých domovů. Pohraniční Němci, štvaní z Německa, pořádali provokace proti českému obyvatelstvu, které vyvrcholily často i přestřelkami. Při jedné takové přestřelce byl v Dobré Vodě u Sušice zastřelen nacistický fanatik. Při jeho pohřbu se Němci vysmívali našim četníkům a vztyčovali jim pravice (nacistický pozdrav) až do tváří.“

• Úplná mobilizace dne 24. září 1938. Průběh mobilizace v Kolinci (viz Pamětní kniha obce Kolinecké):
  „Dne 24. září 1938 byla vyhlášena mobilizace všech příslušníků branné moci do 40 let. Již při květnové mobilizaci členové místního tělocvičného spolku “Sokol“ tvořili tzv. “železniční strážní oddíl“, jehož úkolem bylo střežit železniční trať Hrádek-Běšiny. To činili i v záři, kdy po krátké době byli vyměněni vojskem. Tato mobilizace byla vyslechnuta některými zdejšími obyvateli v 10 hod. večer z rozhlasu a hned rozhlášena po ulici. Ráno druhý den prvními stálými i mimořádnými vlaky odjížděli záložníci do svých posádek.“

  Mnichovská dohoda - zrada našich “spojenců“.

• Demise vlády Dr. Milana Hodži dne 22. září 1939 a ihned sestavení nové vlády včele s armádním generálem Janem Syrovým.

• 29. září bylo vládě doručeno písemné rozhodnutí velmocí. Byla provedena částečně demobilizace a armáda vyklidila území obsazená Němci. S pochopením všech spoluobčanů odstoupil 5. října z funkce prezidenta Dr. Edvard Beneš.

• Oslavy 28. října proběhly v pozadí těchto událostí stejně tak i volba nového prezidenta dne 30.listopadu 1938 Dr. Emila Háchy a následná demise vlády Syrového a jmenování nové vlády Rudolfa Berana. Osud českého národa a české země se naplnil 15. března 1939.

• Poněvadž obyvatelstvo české národnosti nechtělo optovati v obsazeném území pro Německo, stěhovalo se hojně do neobsazené vlasti. V říjnu 1938 přestěhovala se do Kolince z Vimperka továrna na prádlo firmy Joss & Löwenstein s úředníky i dělníky. Opět po dlouhých létech se začalo kouřit z továrenského komínu.

• Dne 14.3.1939 se odtrhlo Slovensko od okleštěné republiky a Maďarsko anektovalo Podkarpatskou Rus. Tím přibyli další uprchlíci. Kolinec dosáhl počtu téměř 1500 obyvatel, největšího to čísla v jeho dějinách.

František Machník a Kolinec

Jméno Františka Machníka, posledního předválečného ministra národní obrany svobodného československého státu, není nutné připomínat starší generaci. S odstupem doby a nestranného pohledu na jeho roli při obraně státu je nutné stručně připomenout osobnost tohoto člověka, jeho statečnost, kterou prokázal jak v době okupace, tak i po roce 1945.

Stručně ze života Josefa Machníka

František Machník (*30.4.1886 v Nebřehovicích, †21.11.1967 ve Ždánicích na Hodonínsku). Po studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích následovalo univerzitní studium na Filozofické fakultě UK v Praze, zakončené roku 1910. Stal se učitelem. Jeho kariera začala v Chrudimi, odkud se v r. 1919 přesunul na Hospodářskou školu do Klatov. Zde byl blíže své sestře Rozálii, provdané Denkové v Kolinci čp. 80 (Papírna), která ovdověla. Stal se poručníkem jejich dětí a pomáhal se správou statku. Od r. 1925 byl ředitelem Hospodářské školy a zároveň poslancem za agrární stranu v parlamentu za klatovský okres.

V červnu r. 1935 dosáhl vrcholu v politické dráze. Stal se ministrem národní obrany v třetí vládě Jana Malypetra, druhé vládě Milana Hodži a třetí vládě Milana Hodži. V této funkci setrval do r. 1938. V tomto kritickém období prokázal své diplomatické schopnosti. Byl autorem Zákona na obranu státu z r. 1936, podílel se na koncepci budování hraničních opevnění. Zastával vůči sudetoněmecké otázce jasný postoj a připravoval armádu na blížící se konflikt.

Mnichov byl jeho osobní tragédií. Vrátil se zpět do Klatov na funkci ředitele Hospodářské školy. Kariéru ředitele školy ukončil 30.4.1942, kdy byl z funkce odvolán a odešel do penze. Po konci jeho ministerské kariéry čelil František Machník mnoha pomluvám a křivým nařčením. Byl zatčen gestapem, uvězněn a následně odsouzen k trestu smrti. Na zásah prezidenta E. Háchy trest zmírněn na doživotní káznici. 29.4.1945 byl americkou armádou osvobozen v koncentračním táboře v Dachau.

Dalším útrapám a ponižováním jeho osobnosti musel čelit po válce. Konečně se podařilo Františka Machníka zavřít do komunistického kriminálu. Státní bezpečnost zatkla Františka Machníka přímo na poli v Kolinci. Výpovědi kolineckých občanů, uvedených ve vyšetřovacích spisech STB, rozhodně Františku Machníkovi neprospěly.

V roce 1952 ve svých 66 letech byl František Machník odsouzen k pětiletému vězení. Po půl roce vězení byl propuštěn na základě amnestie nového prezidenta A. Zápotockého.

František Machník ve své poslanecké funkci ovlivnil i život mnoha občanům Kolince i okolí. Připomeňme, že jeho zásluhou byly vybudovány silnice spojující Kolinec – Jindřichovice – Malonice – Chlístov. Jeho vliv v hospodářských družstvech přispíval prosperitě místních podniků i samotných sedláků. Jeho činnost v Sokole, v organizování selských jízd, nebo přízeň, kterou projevoval místním školám také nelze přehlédnout.

Zpět

2. Politicko-správní uspořádání v obci za války

• V prosinci 1938 byly rozpuštěny všechny politické strany v republice a byly utvořeny jen dvě strany; strana Národní jednoty a Národní strana práce. Dne 8. února 1939 oznámili resignaci na funkci člena obecního zastupitelstva téměř všichni řádně zvolení zastupitelé. Tím zanikly samosprávné instituce, jež po léta rozhodovaly o osudu obce.

• Dne 13. 3. 1939 přípisem okr. úřadu v Klatovech čis. 12922/39 - P-I-18-h/51 bylo nařízeno předati správu obce do rukou vládního komisaře Jindřicha Dvořáčka, dentisty v Kolinci.

• Zrušení všech politických stran v obci. Ustanovení jediného politického uskupení tzv. Národní souručenství, z milosti Němců trpěná jediná politická strana, jejímž prvním předsedou obci byl MUDr. František Franěk.

• Od 1.3.1941 vládním komisařem jmenován Miroslav Machač (učitel zdejší měšťanky).

• Od 4.9.1941 vládním komisařem jmenován Václav Onder.

• Od 15.2.1944 vládním komisařem jmenován František Košťálek, který zůstal v tomto úřadě až do dnů svobody, kdy byla správa obce definitivně převzata Národním výborem. Role komisařů v obcích byla velmi nevděčná. Proto docházelo k častému střídání osob na těchto místech. Je nutné říci, že všichni kolineční komisaři v této roli obstáli se ctí a v době jejich výkonné správy žádný z nich nezavdal příčinu k perzekuci občanů ze strany německých okupantů.

  
  
  

• Zastavení činnosti “Sokola“, vznik “Kuratoria pro výchovu mládeže“. Sokolské jednoty byly 12. dubna 1941 rozpuštěny. Majetek naší jednoty "Sokol“ byl zabaven a dán k disposici ''Kuratoriu pro výchovu mládeže“. Spolek vedený po vzoru německé “Hitlerjugend“- vykazoval bohudíky v naší obci malou činnost, takže naše mládež nebyla ve svém vlastenectví pokažena.

• Se spolkem fašistického ražení “Vlajka“ spolupracovali pouze dva mladí chlapci sourozenci Karel a Petr N. z Kolince.

• Německými příslušníky se stali tito kolinečtí občané: Kohout Karel z čp. 2 s manželkou Julií, synem Karlem (sloužil u německého letectva v Africe) a dcerou Milenou. Nejstarší dcera Marie odešla z domova v 19-ti letech, pracovala u Bati v Horažďovicích. Provdala za Františka Blažka pocházejícího z Vlastce u Písku. František Blažek byl za druhé sv. války jako politický vězeň vězněn v Klatovech, Praze a přežil pobyty v koncentračních táborech Terezín a Bernau.

• Osudy syna Karla. Karel měl převzít hospodářství v Kolinci, ale po přijetí říšského občanství musel narukovat začátkem roku 1942 k Wehrmachtu. Byl přidělený k Luftwaffe, zúčastnil se bojů v Lybii, Tunisku a Itálii. Při návratu do Čech v r. 1945 byl na hranicích zatčen a později dopraven do koncentračního tábora kdesi na Uralu. Po propuštění žil ve Vídni, kde zemřel na následky útrap ve 48 letech.

  Jelínek Josef z čp. 169 s manželkou Marií, syny Františkem a Ottou (oba sloužili v německé armádě) a dcerou Emilií.

• Hanus Ignác s manželkou Annou, německé národnosti již za I. republiky, se 3 syny (dva starší sloužili v německé armádě) a s dcerou Annou provdanou Zettlovou, jejíž muž byl u německé kriminální policie. Hanus bydlel před válkou v Ujčíně, pak ale dostal chalupu č. 9 v Kolinci, konfiskovaný majetek Leo Poppera, který jako Žid zahynul v koncentračním táboře.

• Někteří se však přijali německou příslušnost proto, aby neztratili nárok na pensi, kterou dostávali z Rakouska, části německé tehdejší říše. Byli to: Jakub Ouda z čp. 147 se ženou a Františka Sehnalová z čp. 13.

• Nutno podotknout, že ani jeden ze jmenovaných či jeho členů rodin se neprohřešil proti mravním hodnotám a nezavdal podnět ke stíhání či perzekuci žádného občana z Kolince! O své syny, kteří museli jako příslušníci “Říše“ nastoupit na frontu, měli jejich rodiny rovněž obavy. Prošli peklem války, které pro většinu z nich nekončilo 8. květnem 1945.

Zpět

3. Německé pořádky

• Doklady o arijském původu. Dne 31. 12. 1941 předložili učitelé doklady k prohlášení o arijském, tj. nežidovském původu.

• Úřední jazyk německý. Jako dalším činem poněmčovacím bylo zavedení němčiny jako úředního jazyka na klatovském okrese.

• Nacistický pozdrav. Podle oběžníku okresního výboru v Klatovech z 12. 3. 1942 č. 1376/4ř jest zaveden ve všech úřadovnách a školách pozdrav zdviženou pravicí jako znamení příslušnosti k německé říši.

• 
  

• Rekvirace zvonů. Dne 12. března 1942 byly Němci k rozlití uloupeny tyto zvony: “Maria“ - váha 68 kg. Byl ulit firmou Arnošt Diepold v Praze za cenu 2000 Kč. Posvěcen byl dne 8. prosince 1919. “Sanktusový“ - váha 14 kg. Byl ulit firmou Rudolf Perner v Českých Budějovicích za 500Kč. Posvěcen byl 8. prosince 1926.“sv. Josef“ - váha 355 kg. Byl ulit firmou Rudolf Perner v Českých Budějovicích za 10.500 Kč. Byl posvěcen o pouti na sv. Jakuba r. 1927.

• Zásobování obyvatelstva. (Pamětní kniha obce Kolinecké)
  Dávky potravin byly v celém státě stejné, ale pro zajímavost dávky v dubnu 1942: na 1 osobu na 4 týdny:
  5 kg chleba,
  2325 g hladké mouky,
  375 g krupičkové mouky,
  300g ječné mouky,
  60 g sádla,
  20 dkg soli,
  ¹/₈ litru mléka denně,
  pro děti ¹/₄ litru denně, později dostávali dospělí ¹/₁₆ litru odstředěného mléka a děti ¹/₄ litru t. zv. egalisovaného mléka tj. s menší tučností než nadojené.
  Brambory byly stanoveny na rok 60 kg, později 75 kg na osobu. Nedostatek potravin vyvolal spekulaci necharakterních jednotlivců. Vznikl "černý" obchod s lichvářskými cenami.

  
  
  

• Kontrola zemědělské výroby (Pamětní kniha obce Kolinecké)
  Na každý rok války bylo ve zdejší obci předepsáno:
  brambory 32 vagonů (22 - 24 vagonů),
  obilí předepsáno 110q (dáno 30q), hovězího masa předepsáno měsíčně 32 q (dáno na počátku vše, ke konci 10 – 15 q).

• Na vepřové maso sepisovala společnost “Prispol“ s každým zemědělcem o dodávce masa zvláštní smlouvu. Mléko se odvádělo od zemědělců do zdejšího lihovaru, který nepracoval (vaření bylo dovoleno zpravidla jen německým družstvům a odtud bylo odváženo do Klatov do mlékárny. Pro sebe si ponechával rolník (samozásobitel) ¹/₄ 1 na osobu, na děti 1 l. Mléko muselo míti tučnost nejméně 3,1%. Při menší tučnosti byl hospodář předvolán na okresní úřad, při tučnosti pod 2,7% bylo zavedeno trestní řízení. Na okresním úřadě v Klatovech jich bylo předvoláno někdy až 300. Výroba másla u výrobce byla zakázána. Aby samozásobitel nemohl si potají dělat máslo, byly odstředivky zaplombovány.

• Při kontrolách bylo pak slíděno po všech nádobách, ve kterých hospodář tajně stloukal máslo, byť by to byla jen malá konvička s dřevěným stloukadlem, která byla jako "corpus delicti" jednoho postiženého zdejšího rolníka uložena na městské radnici. Máslo pak dostávali zemědělci z klatovské mlékárny a sice 7 dkg na osobu na 4 týdny. Vajec se muselo odevzdávat 65 kusů z jedné nosnice. Kontroly za spoluúčasti hospodyně svolávaly slepice, počítaly, zda-li hospodyně nechová t. zv. černé slepice t. j. nepřihlášené. Prodej slepic, hus a kachen byl vázán. Nejhorší rok pro zemědělce byl v zimě 1944-45, kdy kontroly za účasti německé policie chodily po sklepech, ba i polích, není-li obilí či brambory zakopány.

• Roku 1941 byl vyhlášen všeobecný zákaz staveb.

• Povinný sběr odpadových surovin a kovů.

• Konfiskace závadných knih. Na počátku šk. r. 1942 - 43 bylo odesláno do Klatov 749 knih a 189 map ve váze 259,6 kg, které propadly rozdrcení na papírovinu pro "závadnost“ t. j. odporovaly novým státním poměrům.

Zpět

4. Oběti války, persekvovaní z důvodů politických a rasových

• První oběť
  Manželka ředitele měšť. školy v Kolinci Miroslava Hrdličky zemřela v Klatovech. Byla raněna mrtvicí při poslechu rozhlasu, jenž oznamoval vstup německých vojsk na naše území.

• Smrt bombardováním.
  Při leteckém bombardování Plzně zahynul dne 14.5.1943 36-ti letý tesař Václav Šatra z čp. 213 a dne 17. dubna 1945 15letý Zdeněk Korec, tesařský učen z Kolince. Oba dva jsou pohřbeni na kolineckém hřbitově. Při náletu na německé město Eilenburg zahynul dne 21. května 1944 Václav Cemper, 30-ti letý bednář z Kolince.

• Oběti koncentračních táborů (Pamětní kniha obce Kolinecké)
  Koncentračními tábory prošlo několik našich občanů. V koncentračním táboře
  Oranienburgu dotrpěl zdejší rodák, který se později odstěhoval do Klatov, 24-ti letý vysokoškolák Mirek Pivnička, který s mnoha jinými studenty byl za provokace při pohřbu zastřeleného studenta Jana Opletala v Praze zatčen a odvezen do koncentračního tábora. Tam byl nahý zasypáván do sněhu. Zápal plic skosil mladé tělo.

• V pankrácké věznici byl vězněn místní obchodník Josef Kotoun pro poslech rozhlasových relací naší emigrantské vlády z Londýna. V koncentračním táboře Weimar-Buchenwald byl vězněn 2 roky Vojtěch Dolejší z Kolince, pozdější předseda místního národního výboru.

• Listonoš Kopáček z Kolince v táboře Dachau, 6 let. Pro útěk z práce a pro pracovní sabotáž byli vězněni: Karel Jonáš v Oranienburgu 2 roky, Jindřich Krýsl v Dachau 3 roky, kratší dobu Matík, Fojt, Brožík a další mladí lidé z Kolince. Brožík na následky útrap v koncentračním táboře zemřel r. 1946.

Heydrichiáda

• Největší strach a napětí panovalo mezi obyvatelstvem po atentátu na R. Heindricha 27. května 1942, kdy německá vojska obkličovala celé vesnice, hledala nejen zbraně, ale i uschované obilí. Všichni obyvatelé se museli vykazovati občanskými legitimacemi. Osoby, narozené od r. 1917 - 1926 musily mít průkaz o totožnost (Kennkarte). K tomu potřebovaly 5 fotografií zpředu a 2 se strany. Policejní hlášení o pobytu osob bylo přísně dodržováno a nepřihlášení znamenalo smrt. Další nepříjemností bylo ustavičné žebrání na Německý Červený kříž, na Zimní nemoc, dále různé sbírky šatstva kožešin (pro ruskou frontu). Někdy nabyly sbírky formy rozkazu například k odevzdání všech lyží nad 180 cm dlouhých, mosazných klik apod.

• Zákaz poslechu cizích rozhlasových stanic. (Pamětní kniha obce Kolinecké)
  Pro poslech cizích rozhlasových stanic nebyl v Kolinci kromě obchodníka Josefa Kotouna potrestán nikdo. Lidé se válce celkem dobře snášeli. Bylo by záhodno, aby i v dobách mírových prokázali občané vůči sobě tolik solidarity a vzájemného porozumění. Otevřeně si na ulicích, v obchodech a jiných veřejných místnostech sdělovali, co hlásil “Kroměříž" tj. všechny stanice kromě “Říše“. A třeba za to byl trest smrti. Ani “říšskoněmečtí příslušníci" (přidali se k Němcům po okupaci) nevystupovali příliš proti Čechům a až na lehčí případy, neudávali.

• Neustálý strach z Gestapa.
  Nejhorší období nastalo po atentátu na SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha, zavražděného českými vlastenci. Stačilo říci: “Dobře se mu stalo", neb i sebemírnější výrok, aby život dotyčného skončil na popravišti.

• Letecké poplachy.
  První letecký poplach zažil Kolinec dne 24. 1. 1944 od 12,30 hod. - 13,30. Další poplachy až do skončení války bývaly vždy v poledních hodinách, kdy americká letadla v počtu až 450 za doprovodu stíhaček přelétávala v ohromné výši nad naší obcí směrem na Plzeň.

Popravení spoluobčané

• František Lerach z Mlázov, původně vedoucí lomu, kolem roku 1938 odešel za prací do Prahy, kde byl na letišti v Ruzyni zaměstnán jako bezpečnostní technik.

• František Lerach již od r. 1939 pracoval v domácím odboji. Spolupracoval s Obranou národa (ON) a byl dokonce napojen na zpravodajsko-sabotážní skupinu Tři králové, tvořenou pplk. Josefem Balabánem, pplk. Josefem Mašínem a št. kpt. Václavem Morávkem. V roce 1940 byl zatčen. Nakonec byl odsouzen k trestu smrti a na jeho vykonání čekal ve věznici na Pankráci.

• František Lerach byl popraven 10. října 1941 v Praze. Pochován neznámo kde! Pověstná pražská Pankrác viděla smrt zdejšího občana strojvůdce v. v. Weigerta.

• Popravy gilotinou prováděl popravčí Alois Weiß s pomocníky (jeden Němec a tři Češi). Mezi 5. dubnem 1943 a 26. dubnem 1945 bylo na Pankráci gilotinou popraveno 1075 osob (z toho 920 mužů a 155 žen) Alois Weiß zemřel ve skromných poměrech v bavorském Straubingu v r. 1969. (http://cs.wikipedia.org)

Zpět

Kolineční občané židovského původu

• Z kolineckých občanů byli odvezeni: Rudolf Hermann, dřívější majitel hostince "Na radnici" čp. 49, s manželkou a synem Karlem; také dcera, provdaná za řezníka a hostinského Roberta Olivu z čp. 49, byla i s manželem vězněna. Všichni se však jako zázrakem vrátili po válce zdrávi domů.

Zahynuli

• Z dřívějších občanů kolineckých židovského náboženství zahynuli: Popper Lev, Popperová Růžena z č. 9, Korcová Filipina, Korcová Terezie (čp. 124).

  Výňatky z dopisů – hrůzy v koncentračních táborech.

  Z dopisu pí Zdeny Weinbergerové roz. Popperové z Kolince, bytem v Bostonu, zaslaný p. Vítu Korcovi z Trutnova (předci Židé pocházející z Kolince):

  „Když Němci vtáhli do Prahy 15. 3. 1939, my jsme všichni dříve nebo později ztratili zaměstnání. První byla Fanda, protože byla auskultantkou u soudu (justiční čekatelkou) v České Lípě. Růža nemohla vstoupit na universitu. Chtěla se stát dětskou lékařskou, místo toho vstoupila na rok do English Institute učit se anglicky. Na to se začala učit modistkou.

  Já jsem ztratila místo v Exportním ústavu dne 17. 3. 1939, pak jsem se učila modistkou po 3 měsíce. Nato jsem jeden rok pracovala u soukromé telefonní společnosti, kde Honza (poznámka: to bylo „domácí“ jméno bratra Leoše) byl zaměstnán.

  Když on za pár měsíců po mně byl vyhozen, Cvachovec mu našel místo nádeníka někde za Smíchovem, kde pracoval, až byl zavolán do transportu v prosinci 1941.

  Fanda pracovala jako služka u jejich dobrých známých dr. Evžena Lederera, který býval za I. republiky ministrem školství.

  Protože Honza pracoval v Terezíně v proviantuře (s Ernou Masárkem), jezdíval do Roudnice pro chléb, spřátelil se s tím pekařem (Polák se jmenoval, jestli se nemýlím), ten nám posílával chlebenky a dopisy od Lea. V posledním nás Leo žádal, abychom se dobrovolně přihlásily do transportu, chceme-li zůstat Terezíně. To jsme s Růžou učinily, Fanda odmítla. Potom na podzim se dostala do Hendrichova transportu. V tomtéž transportu se objevila i Josefa Lepší (dcera Kafkové), protože její muž se s ní dal rozvést. Ten transport se zastavil v Terezíně. Honza Fandu z tohoto transportu ukradl…. zbytek šel hned do gasu…

  Růža a já jsme přivezly do Terezína peníze, které jsme měly přilepené na holém těle. Všechny jsme byly hladové ve dne v noci, spát se nedalo pro hlad, strach, blechy, štěnice, krysy a vši v přeplněných ubikacích.

  My tři holky jsme pracovaly v Gesudheitswesung. Sestry v nemocnici E III, já v hlavní kanceláři. Růža několikrát z hladu omdlela. Jednoho dne Leo s našimi penězi koupil v Roudnici husu. Někdo to na něj prozradil, i když ta byla Masarkovými uklizena, musili ji vrátit.

  Leo byl zatčen gestapem, týrám a hladověl, nahého mu poručili ležet na lavici obličejem dolů a 5 pochopů ho tlouklo železnými tyčemi - pohrabáči, ruky mu zlomili.

  Pak ho zavřeli samotného po 6 měsíců, nato ho poslali do Osvětčíma – Birkenau. Tam žil, živořil od září 1943 do 7. března 1944 a pak byl nucen psát lístek do Terezína, že je vše v pořádku, datem 23. 3. byl poslán do gasu - celý transport 5 000 Čechů - kdo se ovšem dožil 23. března 1944. Mluvil předtím s pí Zelenkovou, které řekl, že jim bylo řečeno, že půjdou pracovat do dolů, ale on že ví, že je zabijí.

  Na podzim 1944 jsme my všechny tři byly poslány do Osvědčína. Já byla poslední, protože jsem, když transporty byly posílány, pracovala ve dne v noci s dr. Rainišem.

  Já odjela z Terezína 23.10.1944. Za několik dní v Osvědčíně, bez jídla a teplých šatů, jsme byly prohlíženy mladým SS, přišel s bičem do baráku, musily jsme nahé se zdviženými pažemi cválat okolo tzv. komínu uprostřed baráku. On stál na tom komíně, občas někoho bičem mrskl, vyřadil (ty šly hned do gasu), zbytek jsme dostaly sprchu, jiné hadry na sebe, kus chleba, čtvereček margarinu a plátek salámu a na vlak do Saska - Oederanu. Tam nás přišlo z našeho transportu 200, 300 Polek a 50 Maďarek. Pracovaly jsme v muniční továrně, předělané z textilní fabriky, vyráběly jsme náboje. Též tam pracovalo 50 italských vojenských zajatců.

  Když v dubnu 1945 se blížila spojenecká armáda, narychlo nás nacpali zas do otevřených dobytčáků k SS vlaku s municí a vozili nás za hladu sem a tam skoro tři týdny, až nás začátkem května nechali v Litoměřicích a odtamtud jsme mašírovaly do Terezína. Některé z nás na nosítkách.

  Do Prahy jsem se vrátila prvním vlakem, který byl dán dohromady. V Terezíně jsem se sešla s bratránkem Josefem Kopeckým, Gretou Hermanovou a jejími rodiči. Josef se ptal, co potřebuji. Já jsem si přála kartáček na zuby, který jsem neviděla po 6 měsíců. Greta mi dala kabát a já našla na půdě v pekárně svůj kufr, který jsem tam nechala. Jiné dvě kamarádky mi nosily trochu jídla, co mohly sehnat.

  V Terezíně jsem se sešla s několika lidmi, kteří se vrátili do Terezína jako já a ti mi řekli, abych na Lea nečekala, ten že se nevrátí.

  Hana Masárková mi řekla později, že viděla Růžu na stanici v Osvědčímě na cestě do Bergen -Belsen. Jiná známá, co byla v transportu s Fandou, řekla, že ji nikdy v Osvětčíně neviděla po vyřazení Mendelem na stanici.

  Pavel Masarek byl popraven v Terezíně začátkem roku 1942, protože psal dopis své ženě, která ještě byla v Praze. Leo s jinými jeho kamarády musili připravit šibenici, Leův spoluvězeň v sousední cele byl ukopán k smrti, protože u něho našli pomeranč, jmenoval se Bisický. Mnoho podobných událostí se přihodilo, to bylo na denním pořádku.

  Je toho ještě mnohem, mnohem víc, to by asi potřebovalo celou knihu. Ta paní Rothchildová vzala z mého interview jenom kousek začátku, protože episody jiných lidí byly podobné.“

Práce mimo vlast

• Práce mimo vlast. Členové rodin pracovali na území německém, silně bombardovaném spojeneckými letadly, dále na pobřeží Francie (na ponorkových základnách - řezník František Šírek). Stavitel Jindřich Košťálek z čp. 212 v koncentračních táborech v Polsku, Belgii a Norsku, s vládním vojskem v Itálii, prostě všude tam, kde Němci potřebovali otroky. V Kolinci byl téměř z každé rodiny někdo pryč. Celý ročník 1924, chlapci i děvčata, byl donucen pracovat v Německu. Pozůstalí doma sledovali vždy se zatajeným dechem zprávy, které území neb německé město bylo bombardováno, poněvadž tam měli své drahé.

• Konec války se blíží, totální mobilizace pracovních sil.
  Ze školních kronik hlavní a obecné školy v Kolinci: Totálnímu nasazení se nevyhnuli ani učitelé zdejších škol.
  Již 18. září 1944 byli nasazeni od. uč. Josef Jindra a Jan Trojan k Todtově organizaci do Prahy, uč. František Mára do Roudnice n.L. Pracovnímu nasazení se nevyhnuly ani učitelky.
  22. září učitelka domácích nauk Marie Pscheidlová byla přikázána do místní továrny na prádlo „Bohemie“, Marie Kůsová do Václovy továrny na kartáče v Klatovech.

• 24. října byli povoláni další učitelé. Josef Šustr, Alois Lokajíček a Otto Novák přiděleni jako pomocní dělníci do sléváren v Hrádku u Rokycan.

• Na hlavní škole z učitelů zůstal jen ředitel J. Zajíc a odb. uč. V. Hořica. 20. listopadu byl povolán k Todtově organizaci učitel obecné školy Jaroslav Drachovský a přidělen do Roudnice n.L. Pro nedostatek učitelů byl k radosti žáků zredukován počet vyučovacích hodin a počet hodin pro učitele navýšen na 30.

Organizace Todt (Organisation Todt) vznikla v roce 1938 jako státní polovojenská organizace původně pro realizaci veřejných prací. V roce 1939 byla podřízena velení wehrmachtu. V jejím čele stál dr. Fritz Todt. Členové OT se podíleli se na stavbě silnic a výstavbě opevnění.

Identifikační známky a páska příslušníka organizace TODT

Zpět

5. Poslední dny války

Ze školní kroniky

• „Éra nacismu končí – začínáme volně dýchat. S radostí pozorujeme kolem naší školy prchající poraženou německou armádu. V prvních květnových dnech se zatajeným dechem nasloucháme blížícímu se dunění dělostřelectva …“Domažlice se vzdaly,“ „O Kdyni se bojuje,“ „Američané táhnou z Nýrska do Janovic“ a podobné neuvěřitelné zprávy slyšíme každý den. Vlakové spojení není, pošta nefunguje, rozhlas stále lže. Kdo utiší naši zvědavost.

• Konečně 5. května 1945 hodinách poprvé se zarosenýma očima nasloucháme na vlně 550 m: „Hovoří svobodná Plzeň – svobodná Plzeň hovoří.“ Dál nemůžeme poslouchat. Spěcháme na městskou radnici, radíme se o odzbrojení místní německé posádky, vyjednáváme s jejím velitelem. V tom hrozné rány, nikdo nevíme, co se děje a hrdinný německý poručík pěchoty skáče oknem z prvního poschodí a utíká nám.

• Německá posádka odzbrojena, uzavřena pod stráží ve škole, německé nápisy odstraněny.

• Revoluční národní výbor přejímá správu obce, občané hlídkují v Kolinci samém i v okolí.

• Konečně můžeme opět do své školy, zatím ještě obsazené nyní strachy tetelícími maďarskými Němci. Německá stráž dobrovolně odevzdává zbraně. Situace je stále nejasná, stále nám hrozí nebezpečí od ustupující německé armády.

• Konečně v pondělí 7. května dopoledne přijíždějí k nám Američané. Náměstí i všechny ulice se plní jejich jeppy i ostatními automobily. Obdivujeme jejich výzbroj i výstroj. V poledních hodinách zachytili Američané radiovou zprávu o německé kapitulaci. Radost je úžasná. Ze všech zbraní vojáci střílejí. Kolinečtí občané se připojují k oslavě sirénou a vyzváněním.

• Americká posádka zůstává na týden v Kolinci. Po týdnu loučí se s nimi celý Kolinec se slzami v očích. Co přátelství vzniklo mezi lidmi, kteří si ani slova nerozuměli.“

Z Pamětní knihy obce Kolinecké

• Bombardování klatovského nádraží.
  „Když se setkala spojenecká vojska ze západu s Rudou armádou z východu na Labi v Německu, vstoupila válka do konečné fáze. Totéž setkání se událo i v Rakousku. Tím byla celá Evropa až na prostor Čech a Moravy v rukou spojenců. Německé vojsko ustupovala do Čech a tím se válka přenesla i k nám. Bombardovací americká letadla, která jsme v dřívějších dobách jen viděli přelétat nad Kolincem v počtu až 450 letadel, bombardovala cíle též u nás. Tak bylo dne 20. dubna 1945 úplně rozbito klatovské nádraží. V dopoledních hodinách toho dne přiletěl od jihu bombardovací svaz a když přeletěl naše město, viděli jsme, jak shazuje kouřové cílové bomby a v zápětí k nám doletěl rachot dopadajících tříštivých pum.“

• Bombardování.
  „Kromě bombardovacích letadel přilétali s první jarními slunečními paprsky i tzv. hloubkoví letci v počtu 4 až 16 a kroužili nad naším krajem do pozdního večera. Letci pronásledovali na tratích vlaky a lokomotivy, které takměř vyřadili, takže železniční doprava byla zastavena. Snad v každém nádraží naší trati bylo viděti rozstřílené a vyhořelé lokomotivy a vozy.

• Naši občané zažili ve stanici Malonice odstřelování vlaku jedoucího z Klatov. Letec však počkal, až cestující vystoupili, schovali se, a pak teprve rozstřílel lokomotivu. Na silnicích pronásledovali “hloubkaři“, zvaní též lidově “kotláři" (pro rozstřelování parních kotlů lokomotiv) německé kolony i jednotlivé povozy. Při tom bohužel byli usmrceni i naši lidé.

• V Zavlekově byl při odstřelování německých prchajících vojsk zastřelen sedlák Šůs, sedláku Knězovi z Čermné byli zastřeleni koně, ustřeleny opratě, ale sedlák zůstal nezraněn.“

• Útěk Němců.
  „Nejvíce navštěvovaná silnice hloubkovými letci bylo asfaltová silnice z Klatov do Horažďovic. Po těchto cestách prchali též němečtí civilisté, kteří pro špatné svědomí opouštěli místa, kde dříve tak nelidsky vládli. Naše obec je viděla ustrašené táhnouti na ručních vozících jen to nejnutnější, které ještě ve spěchu ztráceli. Příslušníkům německých vojsk se nezdál ústup dosti rychlý, chodili proto v Kolinci po domech s pistolí v ruce a brali jízdní kola, motocykly, za něž dávali cár papíru jako potvrzení, v němž psali, “že to německá armáda zaplatí“. Byla to dost sprostá krádež, ba dokonce loupež, poněvadž v některých případech si dopravní prostředky vymáhali s pistolí v ruce.

• Uprchlíci z obsazených východních území Pruska‚ kteří byli usídleni v Kolinci v soukromých příbytcích, taktéž utíkali. Obec byla donucena povozy je odvézti do Kašperské hory‚ kde však zůstali až do skončení války, poněvadž útěk z Čech byl nemožný.

• V měsíci dubnu 1946 stál po několik dní na zdejším nádraží sanitní vlak s raněnými SS-manny. Poněvadž jim potraviny jako brambory, vejce aj. chyběly, vyměňovali cukr, jehož měli s sebou velké zásoby, (jinde ukradené) místním občanům. Tyto výměnné obchody, které by se nikdy neuskutečnily, kdyby bývalým “světapánům“ neteklo do bot, byly rušeny hukotem motorů obratných a všudypřítomných letadel “hloubkařů“.

Angličtí a američtí zajatci

• „Počátkem května 1945 utekli ze zajateckého tábora v Mokrosukách někteří angličtí a američtí vojáci a našli u některých nebojácných kolineckých občanů nejen dlouho postrádající nasycení, ale i osvěžení a nocleh. Jiní občané nosili zajatcům do mokrosuckého zámku velké konve polévky i jiných pokrmů.

  Někteří zajatci po válce a po příjezdu do svých domovů udržovali s našimi lidmi písemný styk. Snad nám to bude v západních zemích připsáno k dobru a upraví názor na náš stát, který vždy v dějinách trpěl příkoří od svých německých či maďarských sousedů.“

Revoluce

• Dne 4. května 1945 bylo ještě v čp. 2 u zemřelého německého příslušníka Karla Kohouta ubytováno asi 10 vojáků německé armády, kteří v noci na 5. května spěšně odjeli.

  Dne 5. května v 12.30 hodin po oznámení počátku revoluce pražským rozhlasem byly u nás na domech vyvěšeny české a československé vlajky.

  Občané se shlukli na náměstí a zastavovali, odzbrojovali a zajišťovali Němce, kteří projížděli Kolincem. Vojáci byli internováni ve škole a zbraně jim byly odebrány. Jejich velitel – důstojník byl zaveden na městskou radnici. Mezitím shromážděný dav lidí sňal s budovy radnice dřevěnou desku s nápisem “Stadtamt“ a zlomili ji. Ostrý praskot ne nepodobný ráně z pušky vyděsil důstojníka, který v nestřeženém okamžiku vyskočil oknem na radniční dvůr a utekl.“

Partyzáni

• „Téhož dne 5. května přijeli z Klatov mladí muži, příslušníci ilegálního hnutí, s páskami s nápisem “Niva“ na rukávě. Současně přišli ruští partyzáni z blízkých Lukovišť, kde se ukrývali od března t. r. Rozebrali si Němcům odebrané zbraně uložené na městské radnici a rozběhli se do lesů, kde chytali prchající Němce. Zatím naši muži, kteří hlídkovali na okrajích obce, chytili a přivedli některé prchající členy Gestapa z Klatov. Místní příslušníci německé strany nacistické byli taktéž zajištěni v budově obecné školy. Situace vojenská byla stále nejistá, třebaže německá pancéřová divise kapitulovala před Američany u Nýrska. Malé jednotky se chtěly na vlastní pěst probíti od Klatov na Sušici a do Rakouska.

  Několik pancéřových vozů projelo velkou rychlostí naší obcí a před radnicí vystřelilo; byla to opravdu šťastná náhoda, že z hustého davu nebyl nikdo raněn. Střely se zaryly do vchodu do hostince "Na radnici“ do lip a jilmů u trafiky J. Dudy na křižovatce silnic a do zdi čp. 2, kde byl poštovní úřad. Byla to pochmurná nálada za vytrvalého deště, který trval několik dní. Od Velhartic duněly dělostřelecké rány a jedna panická správa následovala druhou.“

Ruští zajatci

• „Již několik dní byli ubytováni v Kolinci ruští vojáci, ponejvíce důstojníci, kteří byli internováni ve Velharticích a v převratových dnech osvobozeni ruskými partyzány. Ti pomáhali našim protahovali lesy a chytali rozběhlé německé vojáky. Při jedné honičce na SS-manny byl ve skupině s našimi občany zastřelen jeden z Rusů Ivan Konobalov – Těrentěvič. Byl pohřben na kolineckém hřbitově.

  Také jeden Američan 20 letý voják už po skončené válce ztratil život.V poslední chalupě u lesa ve Smrčí byl na stráži. Pojednou kdosi zaklepal na dveře chalupy. Nic netuše šel otevřít dveře. Přede dveřmi stál pravděpodobně Němec s pistolí v ruce, který asi chtěl potraviny. Když uviděl amerického vojáka, vystřelil a mladý voják se bez ducha zvrátil do místnosti. Na to dal americký velitel v Kolinci několik SS-mannů, kteří měli na těle vytetovánu krevní skupinu, odstřeliti a jejich mrtvoly pochovati za kamennou hradbou nad parkem.“

Odchod Američanů

• „Američané se v naší obci zdrželi týden. Naši lidé na ně budou s vděčností vzpomínat, protože byli jimi bohatě obdarováni. Tu a tam padl i stín na přátelství mezi sebou, poněvadž někteří ze zdejších osadníků Američanům ledacos ukradli, což opačně provedli i američtí vojáci. Vždyť je všude pšenice i koukol. Měli jsme se jim ale ukázat v lepším světle, aby o nás v jejich vlasti mohli povídat jen dobré a tím získávat sympatie u jedné z prvých mocností světa.“

• Národní výbor.
  „Co se týká správních poměrů v obci za revoluce a po revoluci nastaly samozřejmě změny. Hned po vyhlášení revoluce pražským rozhlasem ujal se vlády nad obcí revoluční národní výbor v čele s předsedou Jaroslavem Muchkou.

Předání správy obce

• Dne 7. května 1945 dle nařízení předsedy okresního národního výboru v Plánici předal dosavadní vládní komisař František Košťálek správu obce do rukou místního národního výboru. Týž den odpoledne přišla zpráva z Klatov od okresního národního výboru, dle níž správa obce měla zůstat v rukou dosavadního vládního komisaře Františka Košťálka a národní výbor měl spolupracovati při vedení obce až do konečného rozřešení. Dne 11. května 1945 předal vládní komisař František Košťálek správu obce do rukou nově ustanoveného starosty obce Václava Pavlíka, rolníka z Kolince čp. 43 podle nařízení okresního úřadu v Klatovech ze dne 10. V. 1945 čj. 1/1945 pres., dle něhož funkci starosty má vykonávati ten starosta obce, který ji vykonával před 15. 3. 1939. Tehdejší starosta v Kolinci Ludvík Úbl se ve válce přestěhoval, tudíž novým starostou se stal tehdejší starostův náměstek Václav Pavlík.

• Z předešlých řádek vidíme, že při kolébce naší nové republiky stál organizační chaos, jak ani jinak snad po tak dlouhé a kruté porobě nemohlo být. Byl často způsoben samozvanci, kteří se chopili úřadů a moci z více méně poctivých důvodů. Celá revoluce se děla na rozdíl od revoluce v roce 1918 daleko bouřlivěji, protože v českém obyvatelstvu byl nastřádaný spravedlivý hněv, vášnivá, nesmiřitelná nenávist a touha po odvetě proti nacistickým shovadilcům, trýznitelům a katům, proti nimž rakouští policejní úředníci byli pouzí břídilové.“

Stíny velké doby

• „Ale i toto údobí politického převratu bylo poskvrněno nepěknými skutky. Tak dlouho odříkaná svoboda stoupla některým jednotlivcům do hlavy, že každého druhého osočovali ze spolupráce s Němci. Působilo velice trapně a bylo vrcholem nevděku, když při vydávání potvrzení o národní spolehlivosti učitelům zdejších škol se na několik osob, které za války neměly žádný odpovědný úkol, na nichž Němci kromě práce nic nechtěli, postavilo proti vydání. Tyto horké hlavy dobře neuvážily těžký úkol českého učitele za války a důvodem k oposici jim bylo v jejich malém životním rozhledu rozdílné společenské postavení učitelů. Tyto rozpory byly podporovány kvasnou půdou revoluční.

  Stejně tomu tak bylo i s některými bývalými vládními komisaři. Určitá část z nich pracovala za války pro blaho obce a snažila se provésti bezpečně obec a její občany úskalími německých nařízení a zákonů. Nedočkali se však vždy vděku. Jednotlivci, kterým snad vládní komisař za války některou žádost zamítl, se v revoluci z oněch osobních důvodů striktně postavili proti komisaři. Nová změna ve vedení obce často způsobila nesnáze i škody.

  Dalším nepěkným zjevem byly krádeže zabavených věcí prchajících Němců, které byly živeny dlouholetým odříkáním a strádáním.“

  Staly se i mnohem závažnější věci. Krvežíznivost, bezdůvodná brutalita a loupeživost spojila několik jedinců v Kolinci ve smečku bestiálních zabijáků!

Jak popisuje osvobození Kolince ing. Ladislav Ouda

• Vlastní osvobození Kolince.
  „Osvobození Kolince začalo 5. května 1945 (sobota) na základě hlášení rozhlasu. Vznikl Místní národní výbor. V té době byla v Kolinci malá německá posádka několika vojáků, vedená poddůstojníkem a tito lidé se dali k disposici MNV, zastavovali německá auta a spolu s občany zajímali osádky.

• Odpoledne se v Kolinci objevili první partyzáni. Tyto akce pokračovaly i v neděli 6.5.1945. To do Kolince přijelo i auto s partyzány, je to dokumentováno obrázky 1 (před radnicí; 2 a 3 (na dvoře lihovaru). Velitelem partyzánů byl ruský poručík Nikolaj (obr. 4 na dvoře lihovaru). Tito partyzáni spolu s dalšími lidmi večer 6.5. a v noci na 7.5. osvobodili zajatecký tábor v Mokrosukách i ve Velharticích. Sami Američane i Rusové, bývalí zajatci potom střežili německé strážné - vojáky, kteří je dříve v táborech hlídali. Těchto Němců bylo asi 70 v každém táboře. Američané a jejich spojenci zůstali ve statku v Mokrosukách a čekali na příjezd svých vojsk.

• Ruští zajatci se rozptýlili do okolí a každý sháněl zbraň, aby mohl bojovat proti Němcům. Do Kolince jich přišlo okolo 100. Během několika hodin to už nebyli otrhaní zajatci, ale občané, protože jim Kolinečtí dali oblečení. Na obr. 5 zajatci v otrhaném oblečení ( zde s Pepíkem Trojanů) a na obr. 6 již oblečení do „civilu", jsou to podporučíci Boris a Gregor, oba z Čkalova.

• První průzkumná vozidla americké armády přijela do Kolince v poledne dne 7.5.1945 (obr. 7, na náměstí) od Sušice a pokračovala směrem na Plánici. V této průzkumné skupině byl americký voják, který hovořil česky. Jeho rodiče pocházeli od Pardubic.

• Od úterý dne 8.5.1945 projížděla americká armáda Kolincem (obr. 8. a 9). Tato vojska jela od Sušice.

• Kolem poledne přijelo velké množství vozidel a tanků do Kolince od Velhartic, takže bylo plné náměstí a celá ulice (obr. 10 před “Kovářů“, 11 před Žižků (dnešní radnice), 12 před Knězů a 13 před restauraci Na Radnici, 14 na náměstí. Z tohoto vojska zůstala v Kolinci dosti veliká posádka. Tak jak bylo toto množství vojsk v ulicích a mnoho lidí okolo nich, zachytil jeden voják radiem zprávu, že byla podepsána kapitulace německé armády. Zpráva se rychlostí blesku rozšířila a všichni se radovali. Nastala strašná palba do vzduchu a lidé doma se schovávali do sklepů, protože nevěděli co se děje, mysleli, že začal boj.

• Když přijela do Mokrosuka americká armáda, byla radostně přivítaná bývalými zajatci a převzala od nich do zajetí německé strážce. Velitel americké jednotky (pravděpodobně velitel praporu nebo pluku) na místě řekl, vyberte ty německé vojáky, kteří se k vám chovali násilně, bili vás, ponižovali nebo jinak vám ubližovali. Bylo jich vybráno myslím 14. Tito Němci byli potom zastřeleni nad zastávkou v Mokrosuku.

• Z pobytu americké armády v Kolinci je několik dalších obrázků (15,16,17,18). Američané bydleli po několika osobách prakticky po celém Kolinci. Americká posádka rozmístila v Kolinci na všechny strany - vjezdy do Kolince - tanky a hlídky.

• Osvobození se slavilo velkým shromážděním a slavnostním pochodem. V čele pochodu byly neseny vlajky (obr. 19 - anglickou vlajku nesl Franta Jílek). Ve slavnostním průvodu kráčeli také bývalí sovětští zajatci (obr. 19 a 20), kteří také tehdy žili v Kolinci.

• “Boje" v Kolinci o v okolí
  „Jak jsem již vypověděl. V Kolinci a v jeho okolí k vlastním bojům při osvobozování nedošlo. Němci se Američanům vzdali již v Německu. Byl to boj partyzánů z Drkolné proti pohybu německých vozidel na hlavní silnici Klatovy - Horažďovice a také při osvobozování zajateckých táborů.

• Dne 12.5. (možná 14.5.1945) se německý voják přiblížil ve Smrčí k domům, chtěl asi něco k jídlu, ale tam narazil na amerického vojáka na stráži a zastřelil jej. Ačkoliv již bylo po válce a všichni vojáci měli radost, že válku přežili, najednou opět mrtvý. Za osvobození Kolince padl tento americký voják. Jeho jméno mi není známo, měl by mít v Kolinci památník (pamětní desku) a mělo by se na něj vzpomínat. Byl převezen do Ameriky. V tomto období, přibližně až do konce května, snažilo se od Prahy, ale i z jiných míst přejít do Německa mnoho jednotlivých německých vojáků.

• Po zastřelení amerického vojáka vydal americký velitel rozkaz, že každý německý voják, který bude dopaden se zbraní, bude zastřelen. Tak docházelo k zachycování jednotlivých německých vojáků a skupinek. Ti co byli chyceni se zbraní, byli zastřeleni. Dva jsou pochováni nad parkem za zdí v pasece (dnes velký les). Jeden je pohřben mezi silnicí do Sušice a Pstružnou (v blízkosti domu Šosů).

• Čtyři holandští SS-manni, kteří se dostali před Kolinec v malém autobuse, byli zastřeleni a jsou pochováni na Hladomřích. Skupinka ozbrojených německých vojáků byla také v Antonce u Kašovic. Při jejich obklíčení byl zastřelen jeden z bývalých sovětských zajatců. Tato skupinka tam byla také zlikvidována. Zastřelený sovětsky zajatec je pohřben na kolineckém hřbitově. Obrázek z jeho pohřbu má č. 22.

• Někdy koncem května se Kolinec rozloučil s ruskými partyzány a bývalými zajatci, kteří autobusem odjeli ke svým. Na obr. 23 je ruský kapitán (jejich velitel), který kolineckým děkoval za pohostinnost a pomoc.

• Také americká armáda dlouho v Kolinci nezůstala, prakticky za několik týdnů byl prostor mezi Klatovy, Sušicí a Nepomukem opuštěn a v něm byla rozmístěna vracející se naše brigáda ze západu. V Kolinci byla dělostřelecká jednotka, prakticky až 25.července 1945.

• Ačkoliv v Kolinci a jeho okolí nebyly žádné boje, přesto za Kolinec padli dva vojáci. Zvláště nešťastné je to, že to byli mladí lidé, kteří přečkali válku, Američan na frontě, Rus na frontě i v zajetí a několik dnů po krvavé válce padli. My živí dnešní i budoucí občané Kolince bychom na ně měli vždy s úctou vzpomínat, nezapomenout, že oni obětovali své životy za naši svobodu.“

Jak popisuje osvobození Kolince Jaroslav Kupka ve své knize „Šťastné mládí“ (Tehdy 15-ti letý chlapec)

Výňatky z knihy:

• „Když se přiblížil konec války na dohled, očekávali jsme už příjezd osvobozující armády. Obec na náměstí vztyčila velké heslo "Vítáme sovětskou armádu." Tu jsme očekávali od východu od Vlčkovic. Na kostelní věži se držela hlídka, která hlásila, když zahlédla už zdáli nějaký pohyb na silnicích. Pátého května začalo povstání v Praze a my jsme je s napětím sledovali ve zprávách z rádia. Den předtím se rozhodlo, jak přispět ke skončení války a jak zneškodnit projíždějící Němce, kteří občas městečkem na tanku nebo na obrněném vozidle co nejrychleji projeli, plně osazení vojáky s namířenými puškami nebo kulomety.

• Rozhodlo se, že na okraji náměstí od východu, odkud Němci přijížděli, se v zúženém místě silnice udělá ze kmenů stromů, které tu ležely, zátaras, Němci budou muset seskočit s tanků a my je odzbrojíme. Asi ty hlavy, které rozhodovaly, nebyly dost uvážlivé, protože v celé obci byly k mání tři ruční granáty a jedna puška s pěti náboji, všechno staré, zrezivělé, jak se to celou válku někde na půdě za komínem pod podlahou ukrývalo. S tím bychom asi těžko zajali po zuby ozbrojenou skupinu Němců odhodlaných za každou cenu se prostřílet.

• Ještě že se našli rozumní lidé, kteří to těm zbrklounům vysvětlili, jinak jsme mohli dopadnout jako některá jiná města, která ukvapeně přecenila své síly. Takže do rána druhého dne se zátarasy rozebraly.

• Dopoledne 5. května hlásila hlídka na věži, že se blíží sovětské tanky. Všichni lidé se shromáždili na náměstí je přivítat. Jenže když dojely tanky na okraj městečka, volali z věže, že to nejsou Rusové, ale Němci. Plné náměstí, když dostalo místním rozhlasem tuto informaci, se rozběhlo schovat. Jen jsme stačili vběhnout do domů, už projížděly náměstím tři tanky, na nich seděli po zuby ozbrojení fašisté a stříleli z pušek a kulometů dopředu a do ulic, aby se jim nikdo neodvážil postavit do cesty. Jeli na plný plyn a zřejmě byli odhodláni udělat cokoliv. Bylo to tak rychlé, že tatínek, který byl také na náměstí a po výzvě rychle utéci, se rozběhl domů, doběhl do vrat zrovna ve chvíli, kdy už Němci projížděli a vystřelená kulka zrovna ve výši hlavy se zaryla do cihly u našich vrat, takže tatínek o metr předběhl svou smrt. Dodnes tam rýha od německé střely připomíná tu šťastnou náhodu.

• V tomto případě byly proti přijíždějícím použity zbraně, kterými obec disponovala. Bylo po nich z úkrytu mířeno jedinou puškou, která však nevystřelila a pod tank byl vhozen jeden ze tří ručních granátů předválečné výroby, který také neexplodoval. Větší problém byl pak co s odjištěným granátem ležícím na silnici uprostřed náměstí. Až se našel jeden odvážlivec, granát zvedl, odnesl do parku a hodil jej do kamenitého břehu řeky, ale ani tam se granát neprobudil a tak jej vhodili s oběma dalšími granáty do opuštěné studny, kde asi odpočívají dodnes.

• Od Velhartic se ozývaly detonace, jak tam americká armáda dobývala velhartický hrad, ve kterém se shromáždili Vlasovci. To byli ruští vojáci, kteří byli Němci zajati a později se dali do služeb fašistů a pomáhali Němcům proti své zemi. Ovšem to bylo proto, že některé národy se cítily v Rusku za komunistů utlačované a dobytí svého území od Němců brali jako osvobození od utlačovatele. Proto se dali naverbovat proti komunistické moci.

• Když tedy americká armáda byla tak blízko, museli si naši fangličkáři pospíšit a narychlo se namalovalo na náměstí nové heslo - "Ať žije americká armáda!" A za týden tam přibylo třetí - Ať žije československá armáda! - to když přijela naše jednotka ze západu.

• Jenže 5. května se u nás ještě nic nedělo. Teprve druhý den odpoledne projely obcí americké průzkumné tančíky. Američané udělali pořádek s Němci v zajateckém táboře v Mokrosukách. Večer se Američané zase vrátili k Velharticím.

• Najisto jsme tady čekali osvobození další den, 7. května; jenže opět se nic nedělo, jen jsme poslouchali z rádia úpěnlivé volání z Prahy o pomoc. Byli jsme z toho dost vyděšení, protože jsme měli v Praze několik příbuzných, a to už jednou zažili ve své čtvrti bombardování. S nadějí jsme uléhali, že snad už konečně zítra osvoboditelé přijedou.

• A dočkali jsme se. Od Velhartic se přivalila americká armáda generála Patona, která svými tanky, děly, náklaďáky a džípy zaplnila celé městečko. Vojáci stáli na tancích a rozhazovali nám žvýkačky (my jsme tenkrát nevěděli, co to je a teprve s vojáky jsme se učili žvýkat) - rozhazovali čokolády a cigarety.

  Vítali jsme je srdečně, natrhali jsme květy šeříků, které už tenkrát začínaly i u nás rozkvétat a házeli jsme je na tanky, holky vylézaly nahoru na tanky mezi vojáky a dávaly se s nimi fotit. Prostě všeobecná nálada na nejvyšším stupni radosti.

  Všichni z naší rodiny kromě maminky a tety Otyly jsme byli venku a vítali a prohlíželi osvoboditele. Před polednem jsem zaběhl domů pro něco k jídlu a podívat se na maminku. Měl jsem však pak problémy dostat se zase z domu, protože maminka měla pořád o nás strach, aby se třeba nic nesemlelo, když jsme tam všichni. Ale dostal jsem se zase do ulice k Jindřichovicím, kde byla právě ta těžká technika.

  Najednou z ničeho nic začala mela. Všichni vojáci naskákali do svých aut a tanků a vybíhali ven s puškami a revolvery a spustili palbu. Bylo to jako v nejtěžší řeži, jenže nepřítel nikde, střílelo se do vzduchu, my nic nechápali. Teprve z radostných gest osvoboditelů a různých drobností jsme si vyvodili, že skončila válka.

  Bylo 8. května 1945 a v rádiu bylo slavnostně oznámeno, že došlo k podepsání kapitulace Německa. Američané se to dozvěděli z radií v autech a tancích a z radosti každý vystřílel asi všechnu munici, co měl u sebe. Pálilo se i z těžkých kulometů namontovaných v džípech, ale naštěstí všechno do vzduchu. Nato hned jsme se přidali i my nadšeným křikem a zpěvem.

  Naopak hrůzné okamžiky zažila naše maminka, protože ta byla doma a najednou slyšela mohutnou střelbu zvenku a samozřejměji nenapadlo nic jiného, než že na městečku zuří bitva s Němci a umírala pro nás strachy. Teprve když rozradostněná Rezka přiběhla domů sdělit novinu, že válka je u konce, utřela si maminka slzy a pomalu se dostávala ze šoku.“

Zpět

6. Partyzánské hnutí na Kolinecku

Z dopisu Františka Máry

Asi nejobjektivněji píše o partyzánech, působících koncem války na Kolinecku, František Mára. Z části jeho dopisu ze srpna 1977 učiteli dějepisu Karlu Knollovi uvádím:
„V oné době jsem pracoval jako místopředseda Revolučního národního výboru v Kolinci, a proto budu moci na některé otázky částeč­ně odpovědět. Údaje nebudou úplné pro administrativní chaos v této době. Některá ruská jména mohou být trochu zkomolena, což bylo způsobeno přepisem azbuky do latinky.“

„Celkem na Kolinecku v květnu 1945 bylo kolem 80 sovětských zajatců (Ujčín i Lukoviště), z nichž někteří působili jako členové partyzánských jednotek v uvedených místech.

Seznam partyzánů, kteří byli ubytováni v obci Ujčín:

1. Gutov Anton, velitel
2. Bratazov Dimitrij
3. Vorobjev Jevgenij
4. Belakov Gavril
5. Krištal Dimitrij
6. Gordus Ivan
7. Vorobjev Vladimir
8. Železin Anton
9. Jelezov Afanasi

Seznam partyzánů, kteří působili v okolí Lukovišť a Nového Dvora:

1. Romanzov Nikolai, velitel, nar. r. 1916, národnosti ruské
2. Korobov Michail, nar. 1919, národnosti ruské
3. Sobolev Vasilij, nar. 1915, národnosti ruské
4. Lopatkin Vladimir, nar. 1920, národnosti ruské
5. Lobanov Dmitrij, nar. 1918, národnosti ruské
6. Chrjakov Pjotr, nar. 1915, národnosti ukrajinské
7. Saveljev Grigorij, nar. 1920, národnosti ruské
8. Petrov Grigorij, nar. 1918, národnosti ukrajinské
9. Nemišev Alexej, nar. 1921, národnosti ukrajinské
10. Svonarev Eigen, nar. 1921, národnosti ruské
11. Juškin Alexej, nar. 1918, národnosti ruské
12. Proskurjakov Anatolij, nar. 1921, národnosti ruské
13. Pogrebnoj Ivan, nar. 1922, národnosti ukrajinské
14. Tkačev Vasilij, nar. 1920, národnosti ruské
15. Borisov Michail, nar. 1919, národnosti ruské
16. Gerasimčuk Viktor, nar. 1922, národnosti ukrajinské
17. Kurbatov Alexej, nar. 1919, národnosti ruské
18. Maslenikov Nikolaj, nar. 1916, národnosti ruské
19. Beljakov Gavril, nar. 1920, národnosti ukrajinské
20. Mendus Andrej Ivanovič, nar. 1920, národnosti neznámé
21. Chicharev Andrej Michailovič, nar. 1914, národnosti neznámé
22. Sopritin Gavril, nar. 1914, národnosti neznámé
23. Gudima Nikolaj, nar. 1917, národnosti neznámé
24. Petrjenko Andrej, nar. 1912, národnosti neznámé
25. Mačin Alexej Jevdokimovič, nar. 1916, národnosti neznámé
26. Modrij Alexej, nar. 1915, národnosti neznámé (pozn. též v Ujčíně č. 36)
27. Chmelar Feodor, nar. 1921, národnosti neznámé
28. Sulanko Viktor Alexandrovič, nar. 1908, národnosti neznámé
29. Vasilev Ivan Grigorevič, nar. 1918, národnosti neznámé
30. Makarov Michail Matvjejevič, nar. 1910, národnosti neznámé
31. Šestakov Iljij Fedorovič, nar. 1906,
32. Martinuk Michail Mihailovič, nar. 1919, národnosti neznámé

Z českých občanů byli při této jednotce tito:

1. Novák Rudolf, nar. 12.4.1919 v Komořanech, okr. Most, bytem v Lukovišti č. 21, jako podvelitel Nikolaje Romanzova.
2. Kocina Karel, nar. 17.9.1908 ve Chvalkově, četn. strážmistr v Kolinci č. 26.
3. Housar Antonín, nar. 9.5.1897 v Křížovicích, okr. Klatovy, zemědělec v Kolinci č. 175, jako spojka.
   Z obce Číhaň:
   
4. Ulrich Pavel nar. 25.6.1919 v Bystrém, kovář bytem v Číhani čp. 31, jako spojka (donášeč zpráv).
5. Rašek Štěpán, nar. 12.2.1910 v Číháni, kameník v Číháni čp. 21, jako spojka (donášeč zpráv).
6. Marx František, nar. 19.7.1895 v Číháni, kameník v Číhani č.64, jako spojka (donášeč zpráv).
   Z osady Nový Dvůr:
   
7. Uhel Karel, nar. v Mlázovech 12.10.1921, úředník bytem v Novém Dvoře čp. 1, (ubytování a stravování partyzánů).
8. Uhel Jakub, nar. 22.8.1889, domkář, bytem na Novém Dvoře, čp. 1 (ubytování a stravování partyzánů).
9. Uhel Jan, nar. 8.12.1923 na Novém Dvoře, bytem Nový Dvůr čp. l, (ubytování a stravování partyzánů).
10. Novák František, nar. 7.8.1902 v Číháni, rolník na Novém Dvoře č.7, (přechovávání partyzánů).
11. Maule Emanuel, nar. 1.1.1908 na Novém Dvoře, bytem Nový Dvůr č. 5 (podpora partyzánů).
12. Novák František, nar. 18. 10.1877 v Zavlekově, rolník na Novém Dvoře čp. 2 (přechovávání partyzánů).
13. Tesař Vojtěch, nar. 3.8.1906 na Novém Dvoře, rolník na Novém Dvoře čp. 3 (přechovávání partyzánů).
14. Novák Jan, nar. 28.10.1906 na Novém Dvoře č. 4, (přechovávání partyzánů).
15. Novák Václav, nar. 3.10.1897 na Novém Dvoře, rolník na Novém Dvoře (přechovávání partyzánů).
    Z obce Ujčín:
    
16. Krejčí František, starosta obce Ujčín.

Kromě těchto jednotek pracovala na Kolinecku skupina 50 sovětských zajatců pod vedením kapitána Kobzaje při očišťování lesů od německých band. Z této skupiny padl ruský zajatec Ivan Těrentějevič Konobalov.

  Velmi závažný pohled na všechny sovětské zajatce by Vám mohl poskytnout František Lerach, klempíř v Kolinci čp. 154, nar.4.10.1906 v Kolinci, bratra řed. ZDŠ Ant. Zápotockého v Klatovech Josefa Leracha, který by snad mohl zprostředkovat schůzku. Jmenovaný odvážel všechny sovětské zajatce 18.5.1945 nákladním autem místního hasičského sboru na příkaz do Chomutova nebo do Mostu.“

Legendární samopal 2.sv. války PPŠ-41 (Pistolet-Pulomět Špagina model 1941)

Přepis dopisu revolučního národního výboru v Kolinci z r. 1945

Výkaz a souhrn ilegální činnosti Karla Kociny, četnického strážmistra v Kolinci, okr. Klatovy

Městys Kolinec může opravdu poděkovati osudu, že měl v řadách místního četnictva muže, jakým je pan Karel Kocina. Po celou dobu okupace Němci nestal se případ, že by byl někoho udal a zjištěné případy různých udání hleděl vždy všemožně zmenšiti a ve všem podpořiti české lidi.

Jak jsme zjistili, pracoval ilegálně po dobu okupace již i ve Kdyni, kde byl rovněž služebně ustanoven, kde zachránil řadu občanů před zatčením Gestapem, hlavně když se jednalo o zatčení Otakara Váchala a společníků, kdy dal odstraniti před provedenými domovními prohlídkami všechen na půdách a jinde poschovávaný písemný materiál komunistický, seznamy členů, vlajky SSSR, zbraně a podobně. Tímto jednáním zachránil mnoho občanů od jistého odsouzení k smrti a event. týrání v koncentračních táborech.

V tomto jednání pokračoval pak soustavně i v Kolinci. Dne 23.?.1945 obdržel od partyzánských spojek příkaz, řádně organizovati partyzánské oddíly v okolí Kolince, které pracovaly bez soustavného vedení. Tuto práci zdárně provedl za spolupráce ruských důstojníků nadpor. Korobova a poručíka Nikolajeva Romanzova v úsecích Nový Dvůr – Lukoviště a v úsecích Ujčín – Velhartice, za spolupráce por. Ant. Gutova s oddílem, který měl zpočátku 32 mužů a později celkem 86 mužů.

Teprve budoucnost řádně ocení činnost této partyzánské jednotky pro zdejší kraj, ježto dnes není ještě ani možno vše spočísti a oceniti všechnu jejich záslužnou práci, spočívající v porušování německých vojenských přísunů, zadržování Gestapáků a Esesmannů, zabírání věcí a zbraní, zajišťování zrádců a kolaborantů, odzbrojování německých vojáků (viz posádku v Kolinci), získávání zbraní, vyčištění zdejšího kraje od prchajících německých tlup a podobně. V tomto jednání hrál p. K. Kocina hlavní úlohu jako zdejších poměrů a kraje dobře znalý příslušník četnictva.

Jeho zásluhou bylo, že již v sobotu dne 5.května 1945, hned při zprávách rozhlasu o pomoc a při volání svobodné Plzně byla odzbrojena vojenská posádka německá – silně ozbrojená, sestávající z 18-ti členů - vesměs den před tím povýšených poručíků – Schule der Fahnenjunker der Artillerie V. inspektion, kteří byli řádně zajištěni a tím byl Kolinec ušetřen od možných ztrát na majetku a životech.

Již dne 5.5. s organizoval z místních vojáků stráže na silničních přechodech do Kolince, které se rovněž plně osvědčily.

Zvláště se tato partyzánská jednotka vyznamenala v boji již dne 5.5.1945 v obci Kocourov okr. Klatovy , kde sama napadla, čítajíc pouze 24 mužů, německou tábořící jednotku o síle 150 mužů, řadu jich potřela a 100 Němců zajala. Při tom byli zraněni jen 2 partyzáni, jeden Čech a 1 Rus. Na bojišti zůstalo 8 zabitých Němců.

Týž den k večeru zakročili v Kolinci proti projíždějícím německým tlupám, které na motorových vozidlech projížděly, po lidech střílely a hleděly si všemi prostředky uvolniti volnou cestu do Říše.

V tu dobu již byli partyzáni trochu lépe vyzbrojeni, a proto také dle toho jednali. Z místních občanů nebyl nikdo náhodou zraněn a jeden Němec na projíždějícím autu byl partyzány postřelen.

Partyzáni se všemožně starali o vyčištění kraje od Němců, starali se o zajištění majetku a hlavní práci v tom měl právě p. Kocina, který byl stále v jejich čele a svým rozvážným jednáním zachránil nejen spousty národního majetku, ale i lidských životů.

V neděli dne 6.5.1945 napadla tato partyzánská jednotka zajatecký tábor ve Velharticích, kde bylo přes 500 ruských zajatců, které hlídalo 94 (?) Němců. Při boji o vyproštění těchto zajatců padl 1 německý důstojník a 5 vojáků. Z partyzánů nebyl zabit ani poraněn nikdo.

Dne 12.května 1945 padl ruský partyzán Ivan Konovalov Těrentěvič při bojích s německými bandity u Kašovic, kde' se denně bojovalo, ježto zde byl vhodný přechod přes trať a silnice směrem na Bavory.

Jeden Rus, Ivan Konobalov, který byl pak za spontánní účasti všech obyvatel kolineckých a za veliké účasti občanstva okolního na hřbitově v Kolinci pohřben a na podnět strážmistra Kociny byla mezi místním občanstvem uspořádána sbírka na důstojný pomník tomuto partyzánovi, která vynesla v Kolinci neobvyklou částku přes 17.000 K a stále se ještě doplňuje.

Že byla úspěšná činnost p. strážmistra Kociny uznávána správně i ruskými vojenskými kruhy dokazuje fakt, že byl předvolán na ruský štáb na den 18.května 1945 do Protivína, kde mu bylo uloženo ruským majorem MGVD zatčení ruského majora samozvance Jevtušenka, který působil jako velitel ruských partyzánů Klatovech. Rozkaz byl za spolupráce ruských poručíků Gutova a Romanzova proveden a jmenovaný major zatčen a dopraven na ruské velitelství.

Pan št. strážmistr je i nadále ve styku s velitelstvím ruské armády, která stále vyhledává jeho služeb a používá jeho rad a pokynů.

Při výkonu této činnosti může plně využíti jeho všestranné a skutečně obdivuhodné zdatnosti v ovládání jízdy na všech motorových vozidlech. Rovněž mu hodně napomáhala v této jeho záslužné práci naprostá znalost němčiny, hlavně při výsleších Němců, které mnohdy uvedl v pochybnost, že je Čechem.

Pan strážmistr ani po skončení bojů neustal ve své zdárné činnosti a za nynějšího částečného uklidnění pomáhá všestranně při konsolidování místních poměrů k zdárnému prospěchu obce a jako člen místního národního výboru hledí všemožně pomáhati, aby obec brzo vplula do spořádaných poměrů a klidu. Při tom nutno zvláště zhodnotiti, že činí tak naprosto nezištně a nehledí a hlavně nehleděl na osobní nebezpečí přes to, že je ženat a otcem 2 malých dětí.

Místní národní výbor nemůže dnes, jak výše uvedeno, ještě plně zhodnotiti všechnu práci a obětavost št. strážmistra Kociny, považuje však za svoji povinnost, za tuto všechnu práci co nejsrdečněji poděkovati s přáním, aby velmi dlouho mezi námi zůstal a svoji vzácnou přízeň nám i celé obci i nadále v neztenčené míře zachoval.

V dalším jeho životě přejeme mu i celé jeho rodině hodně zdaru.

Zpět

7. Váleční hrdinové

Josef Simet

• Josef Simet. Příslušník 311. čs. bombardovací perutě RAF v Anglii (F/Lt) plnící protiponorkové služby z letecké základny TAIN – Severní Skotsko.

• Zahynul jako kapitán letounu Liberátor PP-D 10.4.1945 v 4.46 hod po startu k operačnímu letu. Je pohřben na hřbitově v St. Duthus v Tainu (Severní Skotsko) – hrob F-45. Spolu s ním zahynul Palme Zdeněk, Hayek Arnošt, Vaniš Josef, Kenneddy Otto, Scholz Rudolf, zraněni zůstali – Munzar Zdeněk, Vrba Vladimír a Chovanec Josef všichni byli účastni bojového letu.

Stručný životopis Josefa Simeta

• Narodil se v 24.4.1914 v Boříkovech č.p. 27. Do obecné školy v Mlázovech začal docházet v r. 1920. Po páté třídě začal studovat gymnázium. Po studiích sloužil v letech 1936-37 v Prostějově u letectva. Následovalo studium na vojenské akademii v Hranicích na Moravě, které ukončil v r. 1939 a je jmenován poručíkem letectva čs. armády jako letec-pozorovatel a umístěn u prostějovského leteckého pluku č. 1 TGM. Po okupaci Československa odešel Josef Simet a s ním téměř všichni piloti z vlasti přes Polsko do Francie do řad Cizinecké legie.

• Po kapitulaci Francie dne 22.června 1940 se Josef Simet přesouvá se skupinou škpt. Bušiny lodí do anglického přístavu Liverpool. Prochází čs. depot v Cosiordu, stanicí, kterou prošel veškerý létající i pozemní personál u britského královského letectva RAF. Po přijetí do RAF je Josef Simet přemístěn k výcvikové jednotce v Bassingbourne a zařazen jako radiotelegrafista u čs. bombardovací perutě.

• Létá v posádce F/O Pohlodka a zúčastni se celé řady náletů na Německo. Za zásluhy je v r. 1941 vyznamenán již druhým čs. válečným křižem. Koncem roku 1941 Josef Simet povýšený na Flight Officera končí povinnou "túru" 200 operačních hodin nad nepřátelským územím. Po kratším odpočinku je převelen k výcvikové jednotce 1429 COTF jako instruktor radiotelegrafické služby. Podává si žádost do pilotního kursu. Sen se mu splňuje a cvičí se krátce na jednomotorových strojích.

• 31.3.1944 je odeslán na Bahamské ostrovy k 111.OTU - operační výcvikové jednotce. Školí se na letounech Mitchell a Liberátor. Kariéru válečného pilota začíná na moderních čtyřmotorových bombardovacích letounech Liberátor s osmičlennou posádkou. Účastni se dálkových operačních letů v hodnosti kapitána u čs. 311. perutě na základně ve skotském Tainu.

• Přišel 10.duben 1945 plně naložený Liberátor PP-D EV 955 hlubinnými náložemi, ve kterém J. Simet letí jako velitel letadla se zřítil v 04.06 po startu ze základny v Tainu.

Zahraniční odboj a rodina Josefa Simeta

• Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha začalo v září r. 1942 běsnění německých okupantů. Státní sekretář Karl Hermann Frank dal podnět k provedení „akce E“ = aktion Emigranten (akce emigranti) v září 1942.

• Tato akce byla schválena říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. Rozkaz k jejímu zahájení vydal Rechssichewrheitshauptamt v Berlíně velitel Sicherheitspolizei a Sicherheitsdients v Praze.

• V jejím průběhu gestapo pozatýkalo příbuzné (manželky, rodiče, sourozence) českých vojáků, kteří odešli za hranice.

• Internační tábor ve Svatobořicích byl jediným svého druhu v okupovaných Čechách a Moravě. Měl dvě pobočky – v Lutíně (okres Olomouc) a v Bojkovicích (okres Uherské Hradiště). První transport dorazil již 17. září 1942. Průměrně zde žilo asi 1200 vězňů, celkem tábor zakusilo asi 3500 osob, z toho 2000 žen. Podmínky vězněných nebyly až tak kruté jako v jiných vyhlazovacích táborech. Němci se obávali, že v případě mučení a týrání vězněných osob by následovala odplata na německých internovaných rodinných příslušnících zajištěných na území Anglie a Spojených států. Samotné gestapo dohlíželo na dodržování lidskosti.

• 6. září roku 1942 sebralo gestapo doma v Boříkovech bratry Josefa Simeta Ludvíka a Františka a 64 letou matku Simetovou. Odvezli je Moravu do Svatobořic. Zde byl vybudován koncentrační tábor, kde byli internováni hlavně členové rodin, kterým uprchli letci do zahraničí. Internovaní vyprávěli, co zažili hladu, hlavně v prvních měsících. Velitelem tábora byl poněmčený Čech, nadporučík František Císař neboli Franz Kaiser. Jeho oblíbenou zábavou prošla i paní Simetová.

• Sama uvádí: „Měla jsem špatnou vzpomínku. Protože jsem pobožná venkovská žena a všude bylo plno lidí, hledala jsem tiché místečko, kde bych se mohla soustředit a za svého syna pomodlit. Večer jsem vyšla z baráku, ale uviděla německého dozorce. Polekala jsem se a dala na útěk. Dřeváky na nohou hlasitě klapaly. Dozorce mě zjistil a zavřel do místnosti, která byla márnicí a pitevnou.
  Byl tam jen oplechovaný stůl a podlaha betonová a řada rakví. Věděla jsem, že budu zavřena až do rána. Kam si lehnout? Jediné teplejší místo byla dřevěná rakev, a tak se do ní uložila a strávila tam noc a den o hladu.

• Jako na světlou vzpomínku vyprávěla, že roku 1944 na Štědrý večer přiletělo mnoho letadel nad jejich tábor, celý osvítili a obletěli jej 3x a zas odletěli, byli to naši letci.

• Z koncentračního tábora přišli matka a oba bratři až na konci války. Začátkem roku byli vězni transportováni vlakem do lágru v Plané nad Lužnicí. Po cestě zkusili mnoho, hlavně hlad. Vlak dojel do Plané až 17.dubna roku 1945.

• Letec Josef Simet provedl 45 náletů na Německo, pak byl poslán do Korey jako instruktor do letecké školy a pak zase zpět. Ve Skotsku byl naposled a tam při letecké havárii přišel o život 10.4.1945 stár 32 let, pochován je ve Skotsku ve městě Tain.

Smuteční tryzna

• V divadle 5.května v Praze (dnes ve Státní opeře) se konala dne 21.10.1945 smuteční tryzna za naše letce padlé v Anglii za 2. Světové války. Přijeli na ni pozůstalí po zahynulých letcích z celé republiky, mezi nimi i paní Simetová. Ze vzpomínek p. Simetové: „Mluvil tehdy jako hlavní řečník Jan Masaryk, bylo to moc smutné, všichni plakali.“ Druhý den šla paní Simetová na ministerstvo národní obrany v Praze v Dejvicích, kde ji byly vydány věci, patřící jejímu zahynulému synovi. Bylo to několik fotografií z jeho výcviku v Americe a z jeho pohřbu, hodinky a snad ještě pár věcí. Pro ni nejsmutnější chvíle, kdy místo shledání se synem měla jen několik věcí na jeho památku.“

Pomník

• Na pomník padlých z první světové války, stojící na návsi v Boříkovech, byla v roce 1945 vsazena litinová deska s tímto zněním:
  Svému milému rodáku štábnímu kapitánovi Josefu Simetovi hrdinnému letci Československé zahraniční armády z vděčnosti za účast v osvobození naší vlasti v II. Národním odboji spoluobčané Boříkova.

Přísaha letců RAF

Přísaháme při všem, co je nám svato a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády Republiky Československé a všech svých velitelů presidentem a vládou ustanovených.

Přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu.

Přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže čest a vědomí povinností občanských.

Tak přísaháme!

Zpět

8. První dělostřelecký pluk Čsl. samostatné obrněné brigády generála Aloise Lišky

Převzato: http://www.rotanazdar.cz

• Československá samostatná obrněná brigáda vznikla z První československé samostatné brigády, která má svůj původ v První československé smíšené brigádě ve Velké Británii. Ta byla založena 12. srpna 1940 a jejím velitelem byl generál Bedřich Miroslav-Neumann.

  

• K 1. červenci 1941 byla reorganizována na První československou samostatnou brigádou, tvořenou třemi pěšími prapory, smíšeným přezvědným oddílem a 1. dělostřeleckým plukem (měl dva oddíly, velitelem byl plukovník dělostřelectva Alois Liška) a ženijní rotou. 8. března převzal velení první československé samostatné brigády plk. děl. Alois Liška, který byl 1. srpna t. r. povýšen na brigádního generála.

• V srpnu posílili početní stav muži ze středního východu. Jednalo se o vojáky 200. čs. lehkého protiletadlového pluku, který byl rozpuštěn ke dni 26. srpna 1943. 1. září t. r. byla ustavena československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii. Hlavní údernou sílu brigády tvořily tanky, na něž byla brigáda přezbrojena a velitelem brigády zůstal brig. gen. Alois Liška, jeho zástupcem byl jmenován plk. děl. Karel Klapálek, původně velitel 200. čs. lehkého protiletadlového pluku.

Stručný přehled činností Čsl. obrněné brigády za 2. sv. války

• 28. září 1943 - Přesun Československé samostatné obrněné brigády do prostoru Northampton (střední Anglie), kde probíhal přeškolovací výcvik na novou bojovou techniku.

• 28. říjen 1943 - Slavnostní přehlídka brigády před presidentem republiky Dr. Eduardem Benešem. Přehlídce velel plk. děl. Karel Klapálek. květen 1944 - Přesun do jihovýchodního Skotska, do prostoru poblíž Edinburghu, kde brigáda dokončila výcvik a zde ji rovněž zastihla i vzrušující zpráva o invazi spojeneckých vojsk v Normandii.

• 5. říjen 1944 - Přesun k obklíčenému přístavu Dunkerque.

• 8. říjen 1944 - Brigáda převzala od britských a kanadských jednotek obléhání města a přístavu.

• 9. říjen 1944 - První bojový střet s Němci, brigáda měla prvního raněného – radista des. Chuchvalec.

• 28. říjen 1944 - Zvláštní útočná akce u příležitosti výročí státního svátku.

• 5. listopad 1944 - Nový násilný průzkum. Akci provedlo 43 tanků s podporou pěchoty, především z 2. tankového praporu. Boj však tentokrát dopadl hůře než útok 28. října. Stanovené cíle se nepodařilo zajistit. Nepodařilo se přípravu akce před Němci utajit, víceméně selhal průzkum před útokem, v boji vázla součinnost mezi pěchotou a tanky.

• 6. listopad 1944 - Reuter vydal zprávu o bojích Čechoslováků u Dunkerque. Byla to po letech první úřední zmínka o bojích našich mužů na západní frontě (vyjma letců, kteří měli značnou publicitu).

• 10. duben 1945 - Německé jednotky prorazily obranu Francouzů, kteří byli podřízeni naší brigádě a vytlačili je z pozic. Úspěšný protiútok Čechoslováků. Pozice byly dobyty zpět, avšak za cenu ztrát na životech.

• 27. duben 1945 - Brig. gen. A. Liška znovu žádá britské velení o uvolnění brigády a o její nasazení při osvobozování západních Čech, avšak neúspěšně.

• 30. duben 1945 - Kombinovaný oddíl je v Německu poblíže hranic rodné vlasti. Pplk. Alois Sítek, velitel oddílu, obdržel povolení k přesunu do Chebu.

• 1. květen 1945 - Asi v 10 hod dosáhl kombinovaný oddíl státní hranice. Pro identifikaci přesného místa hranice Československa byl vyslán napřed kpt. Kraus. Po malé slavnosti a vztyčení státní vlajky, kdy vojáci zpívají státní hymnu a málokdo se stydí za slzy, vydal se oddíl do Chebu.

• 9. květen 1945 - Viceadmirál Frisius podepsal na velitelství československé brigády kapitulaci Dunkerku.

• 12. a 13. květen 1945 - Československá samostatná brigáda se vydává na cestu do vlasti, do Československa.

• 18. květen 1945 - Brigáda dorazila do Plzně.

• 30. května 1945 - Brigáda projíždí slavnostní přehlídkou Prahu.

• 1. červen 1945 - Přejmenování brigády na tankový sbor se stanovištěm ve Stříbrných Horách. Z každého tankového praporu vznikla brigáda, tzn. celkem čtyři tankové brigády.

• 27. září 1945 - Oficiální předání 1. čs. tankového sboru československému velení při slavnostní přehlídce v Praze.

• V roce 1945 měla brigáda válečné počty na těchto stavech: 6 163 mužů, 96 děl, 273 motocyklů, 1 883 automobilů, 307 tanků a 278 obrněných transportérů.

Standarta dělostřeleckého pluku 1

(Převzato: http://www.rotanazdar.cz/?p=1319)

• Standarta dělostřeleckého pluku 1, byla zhotovena v USA, krajany z americké obce sokolské. Původně měla být předána ve Francii, ale evakuace zbytku československé armády na britské ostrovy tomu zabránila. Tvarem i velikostí vychází ze standarty používané Československou meziválečnou armádou. Na líci je vyšit stříbrný československý lev a heslo „Pro čest a vlast vítězně vpřed“, na rubu je pak stylizovaná americká vlajka a symboly obce sokolské.

• Standartu předal pluku osobně prezident exilové vlády dr. Edvard Beneš dne 4. prosince 1940, tedy na den patronky dělostřelectva. Slavnostní projev pronesl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a standartu převzal velitel pluku plk. Alois Liška, pozdější velitel Československé samostatné obrněné brigády. V poválečném období, byla z nám neznámého důvodu, vyměněna žerď. Bílou, masivní žerď se špičkou ve tvaru palcátu a s mosaznou jedničkou na jedné straně, nahradila poměrně nehezká tenká žerď, spirálovitě natřená v barvě trikolóry a s velkým mosazným kosočtvercem na jejím vrcholu.

František Poledník – radista dělostřeleckého pluku Čs. samostatné obrněné brigády

• Rodák z Němčic na Hané (*15.6.1909), student reálného gymnázia v Kroměříži, absolvent hospodářské školy v Nitře.

• Od r. 1925 bydlel s rodiči na Slovensku. Krátce po okupaci a demobilizaci čs. armády se zapojil do odboje. Za pomoci francouzského velvyslanectví v Budapešti a známých na Slovensku emigroval v r. 1940 přes Budapešť a Jugoslávii do Francie. Zde vstoupil do čs. zahraniční armády.

• Po porážce na francouzské frontě se čs. armáda stáhla do severní Afriky. Zde čs. vojáci bojovali po boku západních armád proti Rommelově armádě.

• V roce 1. září 1943 se stali součástí Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii.

Z archivu cpt. Františka Poledníka

>

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

Z archivu cpt. Františka Poledníka

3. dělostřelecký oddíl Čs. samostatné obrněné brigády v Kolinci

• Krátce po odsunu americké armády přijeli do Kolince jednotky 3. dělostřeleckého pluku Čs. samostatné obrněné brigády. Pozice v obci zaujala 74. rota.

• Velení zabralo budovu měšťanské školy. Vojáci byli ubytovaní podobně jako američtí po domech. Byli přijati obdobně vřele a s vděčností bylo o ně postaráno. V samotném Kolinci našlo později několik vojáků svůj domov.
  Z těch, kteří se v Kolinci usadili to byli: Slovák Jozef Krupa, Kroupa, Mazánek, Jan Roztočil, Josef Roztočil, Ladislav Golde. V Tržku Ladislav Bernatík a v Malonicích František Poledník.

• 30.května se vojáci účastní slavnostní vojenské přehlídky v Praze k ukončení války.

• 25.července 1945 předalo velení 3. dělostřeleckého oddílu školní budovu místnímu národnímu výboru a následně jsou vojáci demobilizováni.

Zpět

9. Příjezd americké armády do Kolince

Kolinec osvobodil 359. pěší pluk, součást 90. pěší divize generála Pattona dne 7. května 1945

Stručný přehled činností 359. pěšího pluku

(převzato: Spolek ČZD Čachrov: “Z Normandie až na Čachrov“, 2015)

Po vylodění na pláži Utah prošel 359. pěší pluk tvrdým bojovým nasazením o kótu 122 s jednotkami SS, dále osvobodil Saint-Lo, Avranches, Fler, Argentan, Le-Bourg-Saint-Leonard, Chambois, uzavíral i Falaiský kotel.

Poté pluk bojoval o Le Mans, obsazoval Paříž, osvobodil historickou Remeš, dobyl 9. listopadu 1944 Méty a následně bojoval na řece Sáře o přístupy k německému Dillingenu.

Patřil k jednotkám generála Pattona, které likvidovaly německé jednotky tzv. „Heinies“, při bitvě v Ardenách po linii Longvilly, Troisvierges k obklíčenému Bastogne.

Siegfriedovu linii 359. pěší pluk překonal 6. února 1944 a pokračoval na Mainz k Rýnu, který padl 22. března. 24. března přes pontonový most překročil 359. pěší pluk Rýn u Niersteinu k Darmstadtu.

Dále rychle postupoval na Würzburg, Norimberk a Amberg k československé hranici. Při postupu Německem na ně ze zálohy útočili „Hitlerovi smradi“ a zákeřně zabili 7 vojáků, ale 359. pěšímu pluku nemohli v dalším postupu zabránit.

Postup 90. pěší divize generála Georg S. Pattona

Příjezd americké armády do Kolince

Historické hranice Čech překročily průzkumné jednotky 90. pěší divize 18. dubna 1945 v Ašském výběžku.

359. pěší pluk postupoval jižněji, prošel Železnou Rudou a na opuštěné říšské a protektorátní hranice na „Kunkovickém rozcestí“ dorazil k 15. hodině dne 5. května 1945. Za drobného deště v 15.30 hod. pokračoval na Čachrov, který byl první osvobozenou českou osadou ve směru jejich postupu.

V podvečer ještě provedla průzkumná jednotka obsazení nedaleké „sudetské“ vesnice Bradné a hlavní průzkumné jednotky po „protektorátní“ silnici pokračovaly v osvobozování Běšin, Neznašov, Vrhavče, Lub až ke Klatovům. Vedlejší zajištění trasy postupujících bojových jednotek provedl malý průzkumný oddíl 359. pěšího pluku a osvobodil Strážov.

Další jednotky směřovaly v následujících dnech na Velhartice a Kolinec a osvobozovaly další místa na Klatovsku a Nepomucku. Na Čachrově v hotelu „U Chalupských“ zřídil 359. pěší pluk plukovní velitelství a podřízená velitelství sídlila v Klatovech, Radinovech a Kolinci.

Na osvobozených územích byly bojové jednotky 359. pěšího pluku srdečně vítány a jejich pobyt, mnohdy i v rodinách, byl velmi příjemný pro obě strany.

Přehlídkou v Čachrově dne 13. května 1945, ale i v dalších osvobozených místech, skončil své působení 359. pěší pluk v Čechách a přesunul se do německého Sulzbach-Rossenbergu. Jejich pozice vystřídaly útvary tzv. zajišťovací, převážně Červeného kříže.

10. Obrazová příloha

Zpět

Zpět

Z pobytu americké armády v Kolinci

Američané bydleli po několika osobách v domech prakticky po celém Kolinci. Americká posádka rozmístila v Kolinci na všechny strany - vjezdy do Kolince - tanky a hlídky.

Zpět

11. Závěr války

Slavnostní průvod Kolincem

Osvobození se slavilo velkým shromážděním a slavnostním pochodem. V čele pochodu byly neseny vlajky. Průvod se uskutečnil dne 9.května 1945. Občané se řadili na silnici k Mlázovám před lipovým parčíkem. Poté se průvod vydal pochodem přes náměstí, jindřichovickou ulicí, nádražní ulicí, přes Rybníčka zpět na náměstí. V čele průvodu šli čtyři vlajkonoši nesoucí vlajku Spojených států, Anglie, Československa a Sovětského svazu (anglickou vlajku nesl František Jílek). Za nimi dechová hudba Václava Kněze, četníci, legionáři a finančníci a ostatní obyvatelstvo. Ve slavnostním průvodu kráčeli také bývalí sovětští zajatci, kteří tehdy žili v Kolinci. Na náměstí se uskutečnil slavnostní koncert orchestru za dirigování úředníka městského úřadu J. Hackera.

Zpět