Menu

Dějiny obce Boříkov a osad Bernartic a Hradiště

Josef Knížek 1949, upravil Jan Vích 2008
(neprošlo jazykovou úpravou)

Obsah

Úvodem

Počet obyvatelstva a obytných stavení v Boříkovech, Bernarticích a Hradišti

Přiškolení obce

Domácí tkalcovství

Náboženské památné předměty

Pomník padlých vojínů

Pivovary

Flusárny neboli louhárny

Drahota obilí a jiné zajímavosti ze starších dob

Stavba železniční trati Klatovy-Horažďovice

Projekt železniční trati Klatovy-Plánice

Poštovní doprava

Majetkové poměry našich zemědělců před parcelací velkostatku

Přehled dějin selského stavu

Velkostatek Boříkovy

Ves Boříkovy

Velkostatek Bernartice

Ves Bernartice

Velkostatek Hradiště

Ves Hradiště

Mlázovy

Velkostatek Mlázovy

Rudolfova alej

Doslov

Prameny z nichž byly zprávy čerpány

Seznam perokreseb

O kronice a rodném kraji (závěr kroniky)

Kostel sv. Jana Křtitele v Mlázovech

Jindřichovská lípa

Dodatek ke kronice

Poděkování p. Anně Uždilové

Zpět

Pisatel této knihy zdraví její čtenáře a dovoluje se jim představit. Narodil se 29. září 1883 v Boříkovech čp. 17, nyní již zbořeniště. Jeho rodiče Vavřinec Knížek a matka Marie rozená Červená z Bernartic čp. 15, měli při chalupě asi 4,30 ha chudých pozemků. Jako nejstarší z dětí,byl již v útlém věku nucen pást dobytek a vykonávat různé práce při hospodářství. Do školy zača1 chodit až od sedmi let, poněvadž otec, aby měl pastevce, ten jeden rok u pana řídicího učitele umluvil. V té době měly děti ve věku od dvanácti let od 1.května do začátku prázdnin úlevu od návštěvy školy.

U svého dědy Matěje Červeného v Bernarticích vyučil se hudbě a již v 16 a 1/2 letech odjíždí na letni sezonu k cirkusu do Německa. Od té doby byl, vyjma vojenské služby, zaměstnán u různých cirkusů v různých evropských státech vždy v letní sezoně až do roku 1914, kdy ho v Maďarsku zastihla mobilisace. Z počátku u dělostřeleckého pluku v Plzni cvičil nováčky, pak byl poslán na ruskou frontu, později na frontu italskou. Po šťastném návratu z fronty v roce 1918 převzal od již ovdovělého otce hospodářství. V roce 1945 propachtoval svoje hospodářství v Boříkovech a v květnu 1946 odešel za synem Janem do Nýrska.

Dodatek: Na některé žádosti jmenuji zmíněné evropské státy. Jsou to: Německo, Holandsko, Dánsko, Švédsko a Finsko.

Úvodem.

zpět

S pomocí Boží a dobrých lidí podařilo se mně toto dílo, které věnuji našim občanům, aby skrze něj mohli nahlédnout do minulosti naší obce a života našich předků.

Z dobrých lidí musím v prvé řadě uvést přítele Karla Poláka z Bezděkova, který nezištně a svědomitě pořídil výpisy z archivu ministerstva vnitra v Praze a z největšího dílu ze starých pozemkových knih a jiné zajímavosti z různých pramenů. Příteli Poláku, vduchu Vám tisknu ruku a děkuji za Vaši pomoc, neboť bez ní by nebylo tohoto díla. Nebyla to práce lehká, neboť mnoho starých zápisů je psáno německy a pokud jsou český, jsou psány švabachem a obojí je těžko čitelné. Nemenší můj dík patří důstojným pánům farářům v Mlázovech a Kolinci, kteří ochotně dovolili pořídit potřebné výpisy z farních matrik a staré latinské zápisy přeložili. Děkuji též mojí neteři paní Anně Uždilové, choti profesora v Praze, za obstarání chybějících zápisů o Bernarticích a Hradišti. Z tohoto spisu, aspoň z části, poznáme těžký život našich předků a vzduchu jej budeme s nimi prožívat. Sledování života našich předků budiž také pro nás výstrahou, že i naši potomci budou na nás zpět prohlížet a náš současný život a jednání soudit a proto se vynasnažme, abychom před jejich soudem obstáli čestně.

Napsat dějiny naší obce bylo mojí snahou již před více léty. Vykonáváním funkce obecního starosty, kteroužto funkci jsem od roku 1923 do roku 1946 ke spokojenosti i nespokojenosti našich občanů zastával a práce s tím každým rokem vzrůstala, bylo mně to znemožněno. Nebylo to věci ke škodě, neboť v pozdější době a po příchodu do Nýrska jsem získal ještě více cenných pramenů k doplnění tohoto díla.

Psáno v Nýrsku v listopadu 1949.

Josef Knížek.

Původní název obce ,,Boříkov“ Byl ve smyslu výnosu presidia vrchního zemského soudu z 6.září 1924 opraven na ,,Boříkovy“. Lidově se stále užívalo názvu Boříkovy. Podle tohoto výnosu bylo též opraveno několik názvů vesnic v okrese Klatovském.

Počet obyvatelstva a obytných stavení v Boříkovech, Bernarticích a Hradišti obytných stavení v obci ve starých dobách.

zpět

Pokud mohlo být zjištěno, bylo původně v Boříkovech 7 popisných čísel včetně zámku. Roku 1789 Schaller uvádí již 9 popisných čísel, v Bernarticích téhož roku 6 popisných čísel včetně zámku, Hradišti 10 popisných čísel.

Počet obyvatelstva a obytných stavení.

Boříkovy: Roku 1825 Domů 19, obyvatel 167. V popisných číslech 2 a 4 dvě židovské rodiny o 8 členech. Roku 1839 domů 20, obyvatel 196 mezi nimi dvě židovské rodiny. Roku 1846 domů 20 obyvatel 199. Roku 1862 domů 20, obyvatel 198 katolíků a 20 židů. Roku 1870 domů 20, obyvatel 171. Roku 1881 domů 25, z nich 3 neobydlené, obyvatel 141 vesměs katolíků. Z toho 71 mužů, 70 žen z nichž bylo 35 svobodných, 27 vdaných a 8 vdov. Domovské právo mělo 48 mužů a 41 žen. Jedna osoba ženská blbá uměla pouze číst. Roku 1894 domů 22, 3 popisná čísla neobydlená. Obyvatel 135, z nichž jeden evangelík a 6 Němců. (Poznámka: Evangelík byl toho času správce velkostatku Seifert, ostatní členové rodiny byli asi katolíci. Rodina tato byla národnosti německé.) V dalších létech není počet domů uváděn. Roku 1900 bylo 138 obyvatel, roku 1910 bylo 159, roku 1921 153, roku 1930 bylo 138 obyvatel. Po roce 1930 do dnešní doby nebyl soupis obyvatestva prováděn. Rozdíl v počtu domů v letech 1881 a 1891 asi povstal tím, že nynější dvojdomek číslo popisné 24 a 25 byl původně označen č. p. 11/a , b , c , d.

Bernartice: Roku 1826 domů 27 , obyvatel 185. V popisném čísle 15 dvě židovské rodiny o 4 členech. Roku 1839 domů 27 , obyvatel 203 , z toho dvě židovské rodiny . Roku 1846 domů 27 , obyvatel 249 . Roku 1851 domů 28, obyvatel 210. Roku 1862 domů 28, obyvatel katolíků 196 a 8 židů. Roku 1870 domů 27 , obyvatel 199. Roku 1881 domů 32, obyvatel 205. Roku 1891 domů 31, obyvatel 195. Roku 1900 obyvatel 166, roku 1910 bylo 188, roku 1921 bylo 189, roku 1930 bylo 162 obyvatel.

Hradiště: Roku 1839 domů 10, obyvatel 76. Roku 1881 domů 10, obyvatel 83. Roku 1900 obyvatel 71, roku 1921 obyvatel 81, roku 1921 obyvatel 81, roku 1930 obyvatel 71.

Přiškolení obce.

zpět

Do roku 1934 byla celá obec přiškolena do Chlistova. Od roku 1834, kdy byla majitelem velkostatku Mlázov a Boříkov Františkem Václavem Veitem vystavěna škola v Mlázovech, byly Boříkovy přiškoleny do Mlázov. Bernartice byly přiškoleny do Mlázov od 15. září 1878. Hradiště zůstalo dále přiškoleno do Chlistova.

Domácí tkalcovství

zpět

Ve starších dobách, podle podání našich dědů a babiček, se ještě na počátku XVIII. století ve většině zemědělských domácnostech, ponejvíce v zimní době, provozovalo domácí tkalcovství. Ještě kol roku 1890 je v Boříkových provozoval můj otec Vavřinec Knížek v čp. 17, v Bernarticích Vojtěch Král čp.8, Josef Krbec čp.11, Matěj Červený čp.15 a Vojtěch Šmídl čp.23. Postup výroby byl následující:

V podzimu, kdy již bylo méně práce, vyrosený len se sušil při ohni v tak zvaných boudách, které se ještě dodnes na některých místech v obvodu obce nacházejí. K tomu účelu sešlo se několik žen, které sušený len přímo od ohně na mědlicích drhnutím zbavily stébel. Lněná vlákna se pak pročesala a z pročesaného lnu se po sepředení tkalo jemnější plátno, z něhož se ještě v uvedené době v mnohých domácnostech šily košile. S přísadou červené nebo modré příze, koupené v obchodě se tkal tak zvaný kanafas na povlaky a sukně pro ženy. Po vyčesaném lnu ze zbylé koudele tkalo se hrubší plátno na slamníky a jiné domácí potřeby. Jiným způsobem tkaní se vyráběla znamenitá pytlovina a mytlink na letní pracovní kalhoty pro muže. Nutno ještě poznamenat, že přadena určená na tkaní kanafasu se předem bílila. Za slunných dnů se rozprostřela na drnu a kropila vodou, což se opakovalo po několik dnů až zbělela. Tím samým způsobem se bílilo již hotové plátno.

Dalším domácím výrobkem byla šerka. Lněná osnova na stavu se prohazovala se předenou ovčí vlnou. Po dohotovení se látka dopravila do Sušice do valchy. Valchováním ubyla značně na šířce, ale vlákna vlny vystoupila více na povrch.V této době se šerky používalo na pracovní kalhoty, vyjímečně také na kabáty.

Za utkání jednoho lokte hrubého plátna a šerky se tkalci platilo 6 krejcarů, od jemného plátna až 10 krejcarů. Denně se utkalo hrubého plátna asi 5 loktů, jemného méně. Mimo toho se používalo obleků z továrních látek a pro neděle a svátky výhradně z látek továrních. Jisto je, že ve starších dobách se snad až na nepatrné vyjímky, požívalo látek výroby domácí.

Náboženské památné předměty

zpět

Kaple.

O kapli sv. Jana Nepomuckého v Boříkových, stojící při silnici proti čp.. 3 je již zmínka z roku 1654. Podle podání starých lidí byla původně vystavěna ze dřeva a během doby se úplně rozpadla. V první polovině XVIII. století byla místními občany zdarma vystavěna z kamene, k čemuž potřebné povozy zdarma dodal majitel velkostatku František Václav Veith. Schody zhotovil a jiné kamenické práce zdarma provedl kameník Pavel Baštář, zhotovitel dále uvedeného Velkého kříže.

Velký kříž.

Při silnici Mlázovy-Boříkovy na rozcestí k Lukovišti stojí štíhlý kamenný kříž, který roku 1879 zhotovil Pavel Baštář, kameník v Boříkových. Vysoký je 4,80 m, rameno 1,35 m. Kámen byl vzat z vedlejšího návrší, nyní již zalesněného. Posvěcen byl 22.května 1879 farářem Cimburkem. Podle farní pamětní knihy v Mlázovech bylo svěcení přítomno na 2.000 lidí. Toto potvrzovali i pamětníci. Jeho zhotovitel byl dne 2. března 1887 v témže lomu svalivším se na něj balvanem usmrcen….

V obvodu celé obce nachází se více železných křížů s kamennými podstavci, jejichž popis by vyžadoval mnoho místa. Musím se však zmíniti o původu kříže v Bernanticích u čp. 8, nynějšího hostince. V té době ještě mnozí lidé věřili ve strašidla. Manželka tehdejší majitele hostince Vojtěcha Krále jedné noci vyšla ven a měla vidění, jako by se z hořejší strany něco proti ní valilo v podobě obrovského sudu. Velice se polekala a rychle se vrátila do světnice. Jmenovaná byla mojí tetou a já v té době malý hošík a dodnes si pamatuji její ustrašené vyprávění o tom. Pamatuji si, že brzy na to se mluvilo o postavení kříže v těchto místech. Kříž pak nechal postavit Vojtěch Holeček, majitel čp. 4, který ještě některé kříže v okolí svým nákladem postavil. Dále ještě za zmínku stojí prastarý kamenný sloupek s obrázek Panny Marie, postavený na skupině obyčejných balvanů při silnici na okraji Hradiště směrem k Boříkovům. O jeho původu ani starší lidé nemohli podat zpráv. Socha sv. Jana Nepomuckého na největším bodu při silnici u Hradiště postavena Vilibaldem Manetinským, který byl majitelem velkostatku Hradiště od roku 1762 do roku 1768. Na podstavci jest vyryt následující latinský nápis, nyní již těžko čitelný.

Na hořejším dílu:
ConGeDent
So La Menanxio

Na spodním dílu:
Anno
VopossessLo
Bonelli
hraDischt
TransLata
Est
In manetInsk

Následkem těžké čitelnosti není jisti, byl-li text nápisu správně podchycen. Velká písmena v nápise značí římská číslice, ktré udávají rok postavení sochy.

Pomník padlých vojínů.

zpět

K uctění památky zdejších občanů padlých na bojištích ve světové válce, která započala v červenci 1914 a skončila v říjnu 1918, byl v roce 1930 postaven pomník na návsi v Boříkových. Zhotovili jej místní kameníci zdarma, neboť obec neměla k tomu potřebné finanční prostředky. Slavnost odhalení konala se 11. května v témže roce, vysvěcen byl 18. května téhož roku.

V roce 1948 byla na pomník připevněna pamětní deska k uctění památky kapitána letectva Josefa Sumera z čp. 27, který za německé okupace jako poručík letectva uprchl do Anglie, aby v tamní armádě bojoval za obnovení naší samostatnosti. Padl 10. dubna 1945, krátce předskočením vítězné války. Deska byla 28. října toho roku slavnostně odhalena za velké účasti obyvatelstva místního i přespolního a vojenské posádky z Klatov.

Pivovary.

zpět

V každé osadě vlastnila vrchnost pivovar a místní hospody byly povinny vrchnostenské pivo odebírati. V Boříkových nebyl jeho rozsah zjištěn. V Bernarticích na 2 sudy nacházel se v čp. 28. V Hradišti na 3 sudy. Kde byly umístěny v Boříkových a Hradišti, nebylo zjištěno. Jisto je, že to nebyly zvláštní stavby, vařilo se v místnostech tomuto účelu vyhovujících.

Flusárny neboli louhárny.

zpět

Vyráběl se v nich louh a draslo. Stávaly též v každé osadě taktéž v majetku vrchnosti, do nichž, jak dále uvedeno, byli poddaní povinni popel odvádět. Pokud jsou záznamy, majitelé statku Boříkovy Wolfram a po něm Wollner projímali flusárny židům z Kolince, Chlistova, Bernartic a jinými za 30 zlatých i více ročné. Posledně roku 1815 židu Šimonu Blochovi z Bernartic na 1 rok za 100 zlatých.

Drahota obilí a jiné zajímavosti ze starších dob.

zpět

Stručný vyňatek z knihy Geschichte der deutsche Siedlungen in Chodenwald, kterou napsal Josef Baln, učitel v Nýrsku, který po roce 1945 byl s ostatními Němci u Nýrska vysídlen do Německa.

Název knihy zní v českém překladu asi takto: „Dějiny německého osídlování Chodska“. Chodsko není od našeho kraje příliš vzdáleno a jisto je, že podobné poměry byly i v našem kraji. Z této knihy uvádím toto: „Brambory k nám přišly v roce 1720 roku na podzim namohli sedláci následkem velkého sucha ztvrdlá pole orat. Také v letech 1753, 55, 58-60, 66 a 67 byla v létě velká sucha. V letech 1770-71 následkem špatného počasí a neúrody stoupla cena žita v prvním roce za 2 zlatých na 8 zlatých bavorské mince, v druhém roce až na 36 zlatých a ani za vysoké ceny nebyl chléb ke koupi. Obilí se také podloudným způsobem vyváželo do Bavor, odtud i do Švýcarska jiných míst, kde se za 1 strych žita platilo až 100 zlatých bav.mince. Mnoho lidí následkem hladu a onemocnění tyfem zemřelo a mnoho se jich před hladem vystěhovalo do Maďarska. V roce 1772 byla zase dobrá úroda, ale rok deštivý. Cena žita klesla na 1 zlatý a 30 krejcarů. V pozdějších letech se zvýšila na 2 a 3 zlaté, výjimečně až na 4 zlaté za 1 strych.

Roku 1730 byly zřízeny obilní kontribuční fondy, do nichž zemědělci byli povinni určitý díl odvádět pro případ další neúrody. I v pozdějších letech byly ceny obilí nestálé řídily se podle úrody a to od 3 zlatých až do 10 zlatých za 1 strych. Do chleba se také přidávala ovesná mouka a více lidí po požití tohoto chleba onemocnělo.

V roce 1802 bylo mnoho myší, které mnoho škody natropily. V roce 1803 zase mnoho myší. V tomto roce 16. května napadlo mnoho sněhu, který zůstal ležet 4 dny. Bylo jím způsobeno mnoho škody na obilí a mnoho stromů polámáno. Ve většině hospodářství nebylo krmivo pro dobytek a pást se také nemohlo. Krmili slámou z postelí, doškama ze střech a listím ze stromů.

Rok 1805 následkem deštivého a studeného počasí, byl opět neúrodný. Cena žita stoupla na 12 zlatých.

V roce 1811 byl státní bankrot. Cena papírových peněz klesla na jednu pětinu. Kdo měl 19. února 1.000 zlatých, druhý den měly cenu pouze 200 zlatých.

Stavba železniční tratě Klatovy – Horažďovice.

zpět

Komisionelní šetření o stavbě této trati se konalo již v roce 1877. Trať byla dostavěna v roce 1888. Zvláštní osobní vlak k prohlídce trati vyjel 30. září 1888. Pravidelné vlaky začaly jezdit 1. října 1888.

Projekt železniční trati Klatovy – Plánice.

zpět

V souvislosti s tímto zmiňuji se též o projektované stavbě dráhy Klatovy – Plánice. Přilehlé okresy nabízely značné peněžní podpory na tuto stavbu. Jednání se protahovalo a ke stavbě nedošlo. Pravděpodobně z důvodu, že by byla silně pasivní.

Poštovní doprava.

zpět

Sommer ve svém spise z roku 1839 ve stati o Boříkovech uvádí nejbližší poštu Klatovy. Poštovní úřad v Kolinci byl zřízen teprve v roce 1867. Do doby než byla dostavena trať Klatovy – Horažďovice, děla se osobní a poštovní doprava dostavníky. Byl to vůz tažený koňmi, s místností pro 4, snad i více osob. Jezdil jednou denně po zdejší silnici, ale cestujícími byl málo používán. Jako malý hošík pamatuji, že jsem v něm jednou zahlédl jednoho cestujícího, jindy žádného. Kdy tento způsob dopravy byl zaveden, nebylo možné zjistit.

Doručování poštovních zásilek dělo se následovně: Obchodník v Mlázovech žid David Lövith vedl poštovnu. Poštovní zásilky mu denně z Kolince donášel posel. Dopisy do okolních přiškolených obcí zasílal adresátům po školních dětech. Za doručení dopisu vybíral pro sebe poplatek 2 krejcary, za korespondenční lístek 1 krejcar. Tehdy se dopisy známkovaly 5ti krejcarovou známkou. Tento způsob poštovní dopravy trval asi do roku 1900.

V té době patřily Bernatice také do obvodu poštovního úřadu v Kolinci. K poštovnímu úřadu v Malonicích byly přiděleny asi po roce 1895 z následujícího důvodu: Bernartický občan Ondřej Červený,byl co hudebník v letní sezoně zaměstnán u cirkusu v Německu. Manželce zaslal dopis, který jí školní děti nedoručily.

Obchodník Lövith několikrát upomínal manželku Červeného o poplatek 2 krejcary, což tato vždy odmítla platit. Ondřej Červený po návratu z Německa zařídil, že byly Bernartice přiděleny k poště v Malonicích, kde již v tu dobu chodil přespolní listonoš. Za nedlouho na to začal chodit listonoš i z Kolince, zpočátku každý druhý den, později denně. V roce 1950 21.února byly Bernartice opět přidělěny do obvodu poštovního úřadu v Kolinci současně se Sluhovem.

Majetkové poměry našich zemědělců před parcelací velkostatku.

zpět

V té době byli, až na malé výjimky, téměř všichni zemědělci odkázáni na vedlejší výdělek, neboť jejich malé výměry pozemků nestačily na jejich obživu. Mnozí v čas potřeby pracovali u velkostatku, kde si nějaký ten zlatý přivydělali a jiné výhody získali. Byla jim poskytnuta pastva pro dobytek a v zimě, nebo i v létě, kdy nebyly polní práce, mohli pracovat v lese ač za nepatrnou úkolovou mzdu, ale patřilo jim veškeré odpadové dříví, čímž získali palivo pro celý rok.

Řemeslníci, jako zedníci, tesaři,kameníci i prostí dělníci na jaře odjížděli za prací do sousedního Saska, odkud na podzim se slušným výdělkem vraceli. Jejich manželky s dětmi sami malé hospodářství doma obdělaly. I někteří hudebníci odjížděli na letní sezonu k cirkusům do Německa nebo jiných států.

Při parcelaci boříkovského velkostatku získali pozemky i občané z Bernartic a Hradiště, někteří i z Mlázov a Lukovitě. Mnozí se tím značně zadlužili, ale za války v letech 1914-1918 si dluhy zaplatili a pak litovali, že si nekoupili více pozemků.

Dějiny obce.

Poněvadž o velkostatcích máme nejstarší zprávy, zmiňuji se předem o velkostatku a pak o jednotlivé osadě. Jak dále seznáme, nevlastnila šlechta jen velkostatek, nýbrž i celou ves a při prodeji a koupi velkostatku byla vždy jmenována i ves. K snadnějšímu pochopení poměrů mezi tehdejší šlechtou a poddanými uvádím předem:

Přehled dějin selského stavu.

zpět

Slované, kteří přišli do našich zemí asi v pátém století po Kr. žili v rodovém zřízení, které po stránce majetkové se vyznačovalo kolektivním držením půdy. Pravděpodobně brzy po příchodu křesťanství rodové zřízení, snad podobné jihoslovanské zádruze, se rozkládá, půda přechází do individuálního vlastnictví a veškeré obyvatelstvo se rozděluje na vrstvu svobodných a otroky. Ve 12.století ze svobodného obyvatelstva se vydělila šlechta jako stav s politickými právy a domohla se službou v panovnické družině rozsáhlých velkostatků (dominační panství). Zbytek svobodného obyvatelstva splynul s otroky v polosvobodnou vrstvu a stav poddanský (selský).

Poddaní jsou na majitelích půdy t.j. šlechtě, panovníkovi, duchovenstvu, klášteřích, biskupovi v záležitostech soukromoprávních, odvádějí dávky původně naturální: obilí, drůbež, zemědělské produkty a konají povinné práce/roboty/. Tato závislost pramení z toho, že veškerá půda na které hospodaří, je považována za půdu vrchnostenskou a poddaným propůjčena jen do odvolání. Poměr mezi poddaným a vrchností je zároveň však poměrem veřejno-právním, t. j. vrchnosti náleží pravomoc správní, soudní a finanční. Poddaný neměl po celý středověk přímý styk se státem (panovníkem), vrchnost od něho přijímala práci, soudila jej ve věcech civilních i trestních a vykonávala i správu politickou. Tento stav v podstatě potrval po celý středověk až do roku 1848, i když v něm jednotlivé stránky podléhaly vývoji.

Tak ve 13.století ustupují naturální dávky a roboty, aby byly nahrazeny dávkami peněžitými, t.j. úroky, činže. Tato změna souvisí se vznikem měst, přechodem naturálního hospodářství k hospodaření peněžitému a kolonisaci. Do Čech proudili němečtí kolonisté, kteří se usazovali na dosud neobdělané půdě a zakládali nové vesnice. Středověký velkostatek se parceluje mezi kolonisty a proto ve 13. a 14. století pozvolna se převádějí roboty v peněžité platy. Protože platila zásada, že každý se spravuje svým právem, které bylo v podstatě právem městským, od dosavadního českého práva se lišilo následujícími znaky:

1. Poddaný při propůjčení půdy položil zálohu.
2. Půda mu náležela v dědičném nájmu a mohl býti s gruntu sehnán jen z důležitých příčin.
3. Mezi poddaným a vrchností se uzavírala (obvykle kolektivní) písemná smlouva o poddanských povinnostech.
4. Poddaným náležela určitá práva samosprávy vykonávané konšeli. Právo nákupní bylo pro své výhody přijímáno i sedláky na české půdě.

Po skončení husitských válek šlechta zřizuje vlastní dvory a z hospodářských příčin začíná znovu hospodařit ve vlastní režii. Proto byly znovu zaváděny roboty a pro nedostatek poddaných a velkou potřebu pracovních sil za Vladislava Jagellovského se zakazuje svobodné stěhování poddaných. Tím se dále omezuje svoboda poddaného, který dle některých autorů stal se svobodným nevolníkem připoutaným k půdě. Zato se rozšířilo dědické právo sedláka k půdě a připadnutí gru¬ntu na vrchnost se omezilo většinou na vymření rodu.

Břemeno robot a dávek vzrostlo ještě v době pobělohorské. Zvýšený luxus a neutěšená hospodářská situace nutily vrchnosti ke zvyšování jejich požadavků vůči poddaným. Stát začal regulovat selské poměry až ke konci 17. století (robotní patent z roku 1680) a pronikavěji teprve za Marie Terezie a Josefa II. Josef II. roku 1781 vydal patent o zrušení nevolnictví. Poddaným dovoleno se svobodně stěhovat bez svolení vrchnosti, dávat děti na studie a na řemeslo.

Ke zrušení feudálního poměru mezi vrchností a poddaným došlo teprve zákonem o zrušení roboty a poddanství ze dne 7.září 1848 přijatým na sněmu v Kroměříži. Veřejnoprávní vztah mezi vrchností a poddaným byl zrušen bez náhrady, kdežto roboty a dávky poddaní musili vyplatit. K usnadnění náhrady byly zřízeny tak zvané vyvazovací fondy, do nichž přispěla země jednou třetinou. Tím byl odstraněn od středověku trvající rozdíl mezi pánem a sedlákem, mezi půdou panskou (dominikál) a poddanskou (rustikál). Sedláci, jejichž statky náležely více méně vrchnostem, stali se plnými vlastníky svých gruntů. Vrchnostenská pravomoc soudní, politická a berní přešla na nově zřízené okresní soudy, okresní hejtmanství a berní úřady.

Velkostatek Boříkovy.

zpět

První známí páni na Boříkovech byli vladykové čeští Boříkovští z Košumberka. Považuji za vhodné předem se zmínit o hradu Košumberku a jeho držitelích, jak uvádí Sedláček.

Východně od města Chrudimi leží obec Slatiňany, v jejímž obvodu na čedičové skále v druhé polovině XIII. neb na počátku XIV. století vystavěn byl hrad Košumberk. První jeho známý držitel Ojíř z Košumberka žil asi na počátku XIV. století. Vdova po něm sedíc na hradě se sirotky Ojířovými mocí a křivdou zbavena jest hradu Bohuňkem z Pfafentalu, ale král Jan poručil, aby v držení tohoto hradu zachována byla. Jakého rodu tito držitelé byli není známo, než možno říci, že patřili k rodu potomních Voračických z Paběnic. Jedna větev těchto usedlá byla potom v západních Čechách, zvouc se Boříkovskými z Košumberka. Jejich jeden předek Vilém z Košumberka a na Boříkovech měl roku 1365 jeden podací hlas při kostele Chlistovském. Jeho potomek Oldřich z Košumberka připomíná se seděním na Boříkovech roku 1442 až roku 1477 a byl roku 1453 purkrabím na Vilharticích, ve kterém úřadě následoval po něm roku 1458 jeho syn Vilém. Na konci XV. století seděli na Boříkovech bratři Ctibor a Jan, Oldřichovy synové, z nichž Ctibor se již roku 1485 připomíná a asi okolo roku 1520 zemřel. Zůstali po něm synové Vilém a Burjan. Tento se v roce 1541 připomíná na Otíně a roku 1543 koupil Vlčkovice. Zemřel roku 1551 o svátku Božího Těla a pochován jest ve farním kostele v Kolinci, o čemž svědčí dosud zachovalý náhrobek s erbem. Zanechal dcery Voršilu a Marianu.

Když se tyto roku 1551 dělily, dostala Voršila tvrz, dvůr a část vsi, Mariana ostatek Vlčkovic. Na Vlčkovicích se sestry dobře nesnášely, neboť roku 1555 nadala Mariana Voršile, že je lotryně lotryňská a lhářka přesvědčená.

Voršila se poprvé provdala za vladyku Jana Radkovice z Radkovic a podruhé za Kryštofa Škorně z Malonic a ještě roku 1603 žila. Mariana se provdala za Jana Třemovského z Předenic.

Vilém dostal se v držení Předslavě tím, že pojal za manželku roku 1553 Voršilu ze Žihovic. Přečkav ji, oženil se ještě dvakráte. Měl tři dcery. Anna provdána za Bavora Sádlo z Kladrubec na Předslavi, Eufonii provdanou Mejtolárovou z Mejtolu a Bohunku, kterou Jiřík Chlumčanský z Chlumčan a na Zeměticích pojal za manželku. Roku 1550 dělil své zboží předslavské mezi své dcery a žil ještě roku 1573, kdy zapsal svůj statek, tvrz, dvůr, ves Boříkovy a ves Bernartice své dceři Eufonii provdané Mejtolárové. Podle další zprávy Vilém Hořikovský z Košumberka a na Boříkovech daroval roku 1556 věnem na statku Boříkovech 300 kop grošů pražských českých své manželce Kateřině z Holzbauru.

Zajisté bude zajímat výpis ze Sborníku historických prací profesora Martina Koláře o dějinách Tábora, jak pan Zdeněk Malevic z Chýnova roku 1520 Táborské potřel na Blanici. Zmiňuje se též o Boříkovských z Košumberka o nichž uvádí: Bohuslav, strýc Vojířův, na mučení vyznal, že díl lupu, který pobrali, nesli mezi jinými i Boříkovští oba bratři domů. V poznámce dále Kolař píše: Byli vladykové, kteří se psali Boříkovskými z Košumberka dle vesnice Boříkova dvě hodiny jihovýchodně od Klatov a dle Košumberka v témže okolí a nyní již zaniklého. (Zde jest omyl, neboť Košumberk leží na Chrudimsku).

Koku 1577 Eufonie Mejtolárová prodala zboží boříkovské Ondřeji švábovi z Nízkého Přívozu. Podávám o tom výpis ze zemských desk:

V pátek po svatém Matouši 1577 Eufonie Mejtolarová z Košunberka a na Boříkovech přednesla, Že dědictví své, totiž tvrz Boříkov, dvůr poplužní s poplužím, s dědinami, lukami, rybníky, potoky, lesy, pastvinami, obilím což na zimu i z jara oseto jest, štěpnicemi, zahradami, ves Boříkovy i ves Bernartice, vesnice celé a domy kmetův s platy, s lidmi osedlými i neosedlými, aneb z těchto gruntů sběhlými, krom vymíněných, s robotami, slepicemi, se vším a všelijakým k tomu příslušenstvím i se vším panstvím, tak a v témž a v týchž mezech, tak jak toho sama v držení a užívání byla a také tak, jakž smlouva trhová spečetěna mezi stranami v to učiněna plněji svědčí a v sobě šíře obsahuje a zavírá, žádného práva nepozůstávajíce, prodala Vondřejovi Švábovi z Nízkého Přívozu a jeho dědicům a budoucím za sumu 3.100 kop vše míšeňských, úplně a docela zaplacených jemu toho nadepsaného dědictví s dítky postoupila. Zpraviti má ona sama (chybí jedno slovo - v rukopise nečitelné) a dále se strany podle dotčené smlouvy trhové ve všem zachovati mají a povinny jsou."

Podle Vančurových Dějin města Klatov Ondřej Šváb z Nízkého Přívozu a na Boříkovech dlužil roku 1582 jednou 33 kop 40 grošů, podruhé 52 kop 33 grošů obchodníku Janu Hoškovi v Klatovech za věci krámské. Byl proto poháněn i s jinými dlužníky k zemskému soudu.

Po Ondřeji Švábovi se pánem na Boříkovech připomíná již před rokem 1594 do roku 1615 Jiří Pernklo ze Šenraitu s manželkou Elizabetou Chánovskou z Dlouhé vsi.

O rodu Pernklů, kteří byli též majiteli Mlázov, jest v Ottově naučném slovníku poznamenáno toto:

„Pernklo, tož Pernklob z německého Bährenklau, ze Šenraitu, příjmení starožitné rodiny rytířského německého původu, jež v století XV. do Čech se přistěhovala."

Zmíněný Jiří Pernklo sedel roku 15B7 v Tisové a získal před rokem 1594 statek Boříkovy. Jiří, jenž ještě roku 1615 držel Boříkovy, měl syna Arnošta Kryštofa, jenž zavražděn v Praze od Jana Kunráta Chrastského z Chrastu.

Jiří Pernklo, áč byl pánem na Boříkových do roku 1615, ještě se zde roku 1637 připoníná, kdy zde učinil následující poslední pořízení, jak bylo podáno ze ženských desk:

Jiří Pernklo ze Šenraitu a na Boříkovech přednesl, že o dcerách svých, kteréž nyní má, aneb potom, že by mu jich Pán Bůh ještě více dáti ráčil, takovéto pořízení činí a tomu chce když ho Pán Bůh z tohoto světa pojíti ráčil, aby též dcery jeho při synech jeho bratří svých pozůstávati a podle povahy statku povinnen pozůstalý z téhož statku, aby na ně nakládáno bylo. Jestli že by pak týmž dcerám jeho při bratřích svých pozůstávati býti nevědělo, tehdy budou moci se od nich odebrati, kdyby se jim líbilo bydleti a oni synové jeho, aby byli povinni na každou dceru jeho po 10 kopách míšeňských každoročně, ale vždy při svatém Jiří po 5 kopách míšeňských a při svatém Havle též po 5 kopách míšeňských vydávati.

Dal-li by pak Pán Bůh, že by která z dotčených dcer jeho k místu totiž poctivému vdání svolí a vědomím přátel svých přišla, tehdy to tak tímto pořízením nařizuje, aby pokaždé z nich po 100 kopách míšeňských věna dáno bylo a vejprava poctivá i svatební veselí podle možnosti učiněno bylo. Dále také jestli která z dcer jeho, u kteréhokoliv z synů jeho byla, tehdy druhý syn, aby na ni svou polovici nadepsaného vydání, totiž každý rok tonu bratru u kterého by byla po 5 kopách míšenských na termíny svrchupsané vydával, s takovou při tom vyminkou, že on Jiří Pernklo ze Schönreithu to po sobě vymiňuje a v moci své pozůstavuje, aby mohl a moc měl pořízení toto, buďto ve všem, neb na dále změniti, jeho ujíti, k němuž přidati, aneb je dokonce z desk zemských vymazati dáti, když by se jemu koliv vidělo a zdálo. Vše podle vůle své, bez překážky jednoho každého člověka."

Roku 1615 a v témž roce i na Hradišti následuje snad syn nebo vnuk předešlého Jan Karel Pernklo ze Šenraitu, který jak uvádí Bílek v Dějinách konfiskací súčastnil se povstání českých stavů. Ač katolík, podepsal odbojným stavům přísahu proti Ferdinandovi II. a pro nastolení Bedřicha Falckého, vyhradil si však, že se nesúčastní akce proti katolíkům. Konfiskační komisí 22.listopadu 1622 byl sproštěn trestu, podržel dále statek Boříkovy a musel se zavázati, složiti klášteru u sv. Jakuba v Praze 100 rýnských zlatých. Poněvadž se potom zadlužil, prodány byly Boříkovy roku 1670 skrze pány k tomu nařízené jeho synovci Františku Jiřímu Pernklovi ze Šenraitu .

Z doby předchozího majitele Jana Karla Pernklo uvádím zde soupis poddaných z roku 1651. Je velmi důležitým pramenem pro poznání dějin. Poznáme z něho ubohý stav poddaného lidu.

Celkem bylo na statku 42 lidí včetně s rodinou vrchnostenskou. V soupisu čteme: „Já Jan Karel Pernklo ze Šenraitu a na Boříkovech a Hradišti v letech 61 a manželka moje v letech 58, dcera Alžběta Kateřina v letech 20, Alena Anna v letech 18, Ludmila Sybila v letech 17, Kagdalena Anna v letech 16.

Adam	poddaný	myslivec	77 letý	katolík
Markéta	"	manželka	52 letá	"
Jan	"	syn	21 letý	"
Marjana	"	manželka	19 letá	"
Kateřina	"	dcera	12 letá	"
Anna	"	vdova	62 letá	"
Řehoř	"	pacholek ovčácký	40 letý	"
Anna	"	manželka	34 letá	"
Anna	"	dcera	13 letá	"
Šimon	"	syn	12 letý	"
Dorota	"	dcera	10 letá	"
Kateřina	"	vdova	52 letá	"
Eva	"	dcera	13 letá	"
Adam	"	syn v službě	15 letý	"
Mandalena	"	dcera v službě	9 letá	"
Jíra	"	krejčí	67 letý	"
Anna	"	manželka	50 letá	"
Kryštof	"	syn v službě	12 letý	"
Jan	"	syn	18 letý	"
Jiří	"	syn	12 letý	"
Šimon	"	cizopasný nádeník	48 letý	"
Anna	"	manželka	47 letá	"
Anna	"	dcera	12 letá	"
Jan	"	syn	10 letý	"
Markéta	"	vdova	54 letá	"
Jan	"	syn	20 letý	"
Anna	"	poddaná pánů z Vrtby	51 letá	"
Anna	"	cizopasná v službě	25 letá	"
Kateřina	"	poddaná děvečka v službě	53 letá	"
Anna	"	poddaná děvečka v službě	47 letá	"
Zuzana	"	poddaná děvečka v službě	20 letá	"
Apoléna	"	poddaná děvečka v službě	18 letá	"
Mandalena	"	poddaná děvečka v službě	13 letá	"
Václav	"	při koních	27 letý	"
Jakub	"	na obě oči slepý	15 letý	"

Na Boříkovech 21. aprilis 1651.
Jan Karel ze Šenraitu.“

Současně uvádím výpis z berní role ze zemského archivu v Praze.
Statek Boříkovy náležející panu Janovi Karlovi Peraklovi v kraji plzeňském.
Ves Boříkovy, pohořelí sedláci: Václav Marek (později Mraček) měl 30 strychů polí. Matouš Benger 30 strychů. Prostí sedláci: Jan Marek měl 30 strychů, Jan Kopec 30 strychů. Chalupníci: Jiřík Šebesta měl 30 strychů ze kterých osíval 2 strychy na zimu a l strych na jaro. Jan Marek měl 12 strychů polí z nichž neosíval ničeho. Krávu neměl, měl jen dvě jalovíce. 9.ledna 1655 při visitační komisi ošacováno na půl osídleno.

V tomto stavu se nacházely Boříkovy po třicetileté válce.

Nástupce Jana Karla Pernklo František Jiří Pernklo zemřel roku 1622. Zanechal vdovu Voršilu Salomenu rozenou z Příchovic. Měli 5 synů a 3 dcery. Syn Jan Vilém byl pánem na Mlázovech a Lukovišti. Lukoviště roku 1717 prodal. Zemřel 1.března 1722. Dcera Barbora Kateřina provdala se dne 25.února 1695 za rytíře Viléma Gabriela Berga z Bergu. pána na Bernarticích, jemuž vdova Voršila dne 14.dubna 1701 statek Boříkovy prodala za 4.300 zlatých rýnských.

Jak předešlých majitelů Boříkov tak i vdovy Voršily majetkové poměry nebyly příliš skvělé. Svědčí o tom dále uvedená její žádost v příčině prodeje statku Vilému Gabrieli Bergovi:

„Roku 1700 2.září Václav Arnošt Markvart z Hrádku, Jan Václav Kuneš z Machovic, Jan Jakub z Adelsheimu, Václav Hložek ze Žampachu, Jiří Václav Švabek z Švalbenfeldu píší místodržícím a činí zdání, přikládajíce žádost paní Voršily Salomeny Pernklové rozené z Příchovic o prodeji statku. Paní píše, že patero dětí v těch létech neúrody vychovati bych nemohla, kdybych u dobrých paní, jak vůbec vědomo, některý zlatý sobě nevysloužila. Nyní pak přicházející již já k létům dáleji vystáti a dotčeného statečku držeti mně nemožné jest, protože dva synové na vojně jsou, ti velkého vydání potřebují. Dcera pak vdávajíc se za pana Berga, taky své věno chce míti, odkud bych jim to dala, jinšího prostředku nevynacházím, jako aby se týž stateček Boříkov prodal a ostatní peníze co pro zletilé dva syny přijde pod úrok v bezpečné místo se daly, nichžto lepší vychování míti budou, nežli na statku."

Paní Voršila Salomena koupila roku 1695 od statku Aučína výsadní hospodu v Boříkovech s polma a lukama za 700 zlatých rýnských, kterou s těmito pozemky a za tutéž cenu roku 1702 prodala svému zeti Vilému Gabrielu z Bergu.

Po Vilému Gabrieli z Bergu, neznámo v kterém roce, následuje jeho syn Maxmilián narozený roku 1711. Není též známo, kdy týž zemřel, ale ve zprávě se uvádí, že dědičky pozůstalosti po Maxmiliánovi Bergovi z Bergu prodaly roku 1772 deskový statek Boříkovy v klatovském kraji s příslušenstvím rytíři Václavu Enisovi z Atteru a Iweag za 14.800 zlatých rýnských. Jeho manželka paní Evženie Haugvic z Biskupic zemřela 7.července 1789.

Z vrchnostenského přiznání habely dvora Boříkovského z roku 1749 majitele Maxmiliána Berga z Bergu poznáváme, že 50 strychů panských polí vynáší 2 a 1/2 věrtele zrna čistého po jednom korci. Ostatních 42 strychů je v půdě kamenité a neúrodné. Dva musí při tom kameny kopati. Žádný užitek. Pastviny jsou kamenité a močálovité. Ovocné stromy pro velké mrazy zmrznou a ovoce neuzraje. Dlouho zde leží sníh. 5 poddaných sedláků s voly pracují (robotují) týdně dva dny po celý rok. Nemají vlastního kusu dobytka. Těžko se na skalnaté půdě živí a chleba dobývají, roboty špatně vybejvají. Kontribuce mnohdy za ně vrchnost zapravuje.

Uvádím též robotní seznam z 15.února 1778 tak, jak mně byl dodán.
Maxmilián Melíšek č.4 platil 13 zlatých 48 krejcarů, robotoval 5 dní s 2 voly a ruční roboty s jednou osobou 6 dní.
Matěj Mráček č.6 platil 11 zlatých 7 a 1/2 krejcaru.
Martin Mráček č.9 platil 10 zlatých 27 a 1/2 krejcaru.
Jan Skopec Č.2 platil 10 zlatých 40 krejcarů.
Sedlák Josef Hanzík č.5 platil 10 zlatých 54 krejcarů a robotoval 3 dny.
Chalupníci: č.10 hospoda l zlatý 46 a 1/2 krejcaru, ve žních 12 dní s l osobou různé roboty.
Každý podruh robotoval ročně 13 dní.

Strava ve žních, senách a otavách ke stolu pro 10 osob: 2 žejdlíky mouky do polívky, 5 žejdlíků hrachu, 10 mouky, 4 mléka do kaše, 1/4 žejdlíku soli a 1/4 máku, k tomu na každou osobu denně 1 a 1/2 libry chleba a 1/2 libry buchty. 15.února 1778 hrabě Walis poznamenal, že tato robota je proti královským patentům.

Není zjištěno, kdy majitel Boříkov Václav Enis zemřel. Podle výpisu svobodná paní Enisová z Atteru zároveň s Františkem Enisem jako poručníkem Marie Enisové z Atteru prodali Moricovi svobodnému pánu z Trautenbergu roku 1796 deskový statek Boříkovy za 18.000 zlatých a 200 zlatých klíčného. Od tohoto koupil statek Boříkovy roku 1798 pražský měšían Jan Smicheus za 23.000 zlatých. Jan Smicheus prodal statek Boříkovy roku 1801 Václavu hraběti Bořkovi Dohalskému z Dohaltic pánu na Mlázovech za 30.000 zlatých. V zápisech nacházíme poznámku, že Václav hrabě Dohalský žaloval u krajského úřadu, že jeho poddaní nekonají mu ruční robotu v senoseči a žních po 26 dní.

Od Václava hraběte Bořka Dohalského koupil roku 1804 sta¬tek Boříkovy Josef Wollfram za 19.343 zlatých 3 a 1/2 krejcaru. Od toho roku 1809 koupil tento statek Josef Kejbl za 90.000 zlatých. Josef Kejbl prodal jej roku 1810 za 81.000 zlatých, polovinu budějovickému občanu Janu Medlingerovi, druhou polovinu manželům Janu a Anně Wollnerovým, měšťanům plzeňským. Téhož roku Jan Medlinger prodal svoji polovinu manželům Wollnerovým, majitelům první poloviny za 20.000 zlatých. Tito propachtovali statek Emerichovi z Elvenichu pánu na Hradišti. Ve zprávách se praví, že požárem v máji roku 1831 byl pachtýř těžce poškozen. Není uvedeno, které budovy byly požárem poškozeny. Od manželů Wollnerových koupil statek Boříkovy roku 1833 rytíř František Veith, majitel Mlázov, Volšova a Žikova za 17.000 zlatých konvenční měny.

U rytíře Františka Václava Veitha se musíme na chvilku pozastavit. Byl to pán vlastenec a přítel českého školství a byl již v roce 1833 navržen k uznání. V roce 1834 svým nákladem nechal vystavět v Mlázovech faru a školu, při které zřídil "bohatou knihovnu. Býval přítomen školním zkouškám a pilné žáky poděloval stříbrnými mincemi a častoval je. Od toho roku děti z Boříkov chodily do školy v Mlázovech. Lokalie (farní osada) byla v Mlázovech zřízena teprve roku 1848. Před tím byly Mlázovy a Boříkovy přifařeny do Kolince.

Jiná památka po Veithovi jsou snad tři staré lípy v Boříkovech, z nichž dosud se udržel usychající k men v zahradě proti č.6. Druhá lípa stála níže v zahradě u cesty proti čp. 13 a třetí proti čp. 13 na návsi. Na této lípě byla umístěna zvonička, v poslední době již jen na holém kmeni. Protější lípa v zahradě již napolo uschlá a značně vysoká byla 16.června 1938 právě o svátku Božího těla silným nárazovým větrem vyvrácena a pádem strhla zvoničku na protějším kmeni. Zvon zůstal neporušen. Pozdější majitelé Kleistové považovali tyto lípy za stromy památné, neznámo z jakých důvodů. Podle vyprávění starých lidí zdejší občan František Visingr z čp. 22 u kterého jsem zjistil rok narození 1822 říkával, že sázení lip pamatuje. Jako malý chlapec k sázení přihlížel a jeden z dělníků ho řádně lopatou udeřil přes zadnici, aby prý nezapomněl kdy se tyto lípy sázely. Podle toho by sázení lip spadalo do doby, kdy Veith Boříkovy koupil.

O jednom členu rodu Veithů zajisté bude zajímat v zaniklé již časopise Národní politika dne 15.června 1929 č.164 uvěřejněný tento článek:

Velký boháč, k smrti žebrák.

V Kolíně zemřel 6.t.m. (6.6.1929) pan baron Vilém Veith, typicky známá osobnost z kolínských ulic. Byl to již stařeček. Třebaže chodil dům od domu a nabízel polní květy, rákosí a písek na drhnutí, šel vždy s vrozenou mu elegancí, v chatrných sice jen šatech, ale s rukavičkami v ruce a se skřipcem na šňůře. Pocházel z bohatého rodu. Jeho praděd Jakub Veith koupil v roce 1827 od královské komory kolínské panství za 610 tisíc zlatých. Měl několik továren na sukna a mimo Kolína ještě další panství: Liběchov, Choceboř, Červenou Lhotu, Neudek, Žíreč, Vrutice, Mlázov, Dub u Vodňan, Veliny, Semily, Jeseny, Jirna, Sukorady, Broceň, Žíkov,Volšov, Klenová a Lažany u Chomutova. Nejstarší syn Jakuba Veitha oženil se s baronkou Deymovou ze Stříže a po smrti této s její sestrou Erikou. Měli více dětí, z nichž Emerich měl v držení Lažany, kde Vilém Veith, o němž zde píšeme, se narodil. Později přesídlil se svými rodiči do Českých Budějovic a tam absolvoval reálku. Vilém byl nestálé povahy a na potulkách světem se dostal až do Jižní Afriky, kde v Kapském Městě měl dva hotely a byl váženým občanem. Za angloburské války byl kornetem burské jízdy a byl také od Angličanů zajat. Velké jeho jmění mu po burské válce bylo skonfiskováno a on, jako obtížný cizinec, poslán do Rakouska. Ve Vídni vyučoval cizím řečem, neboť znal 5 jazyků. Za války vedlo se mu tam velmi bídně a proto přesídlil do Kolína a v roce 1924 byl ubytován v domě chudých. V sobotu zapadla hrouda po pravnuku kdysi bohatého majitele kolínského panství, který za svých lepších časů, nikdy by nebyl věřil, že on, který jen pro svou osobu měl 7 černošských sluhů, 4 jízdní koně a kočárek tažený pštrosem, zemřel v bídě v městě, jehož panství vlastnil bohatý jeho praděd.

Od Františka Václava Veitha koupil 24.března 1851 statek Boříkovy Bernard z Kleiatů, c.k.auditor u vojska s manželkou Marií rozenou Neupauer za 28.500 zlatých konvenční měny. Současně koupil též Mlázovy. Veith i Kleist sídlil na Mlázovech. Jako jsem o Veithovi mohl napsat jen dobré, nemohu totéž napsat, aniž bych mu chtěl křivdit, o Bernardovi z Kleistů. Jako hoch pamatuji, staří lidé o něm říkali, že když jel z Mlázov do Boříkov, postavil se na bryčce a rozhlížel se, jak lidé na jeho polích pracují a také říkával: „Já budu ty lidi dřít, až budou chcípat." Zemřel 26.května 1868 a je pochován v hrobce v kostele mlázovském.

Po jeho smrti ujala se vedení statků pozůstalá vdova Marie. Roku 1878 5. června koupila statek Hradiště asi za 48.000 zlatých. Zemřela 17.května 1898. Poněvadž v tu dobu úřady nepovolovaly otevření hrobky zevnitř kostela, byla zatím pohřbena na místním hřbitově a po zřízení vchodu do hrobky z přilehlé zahrady, byla ze hřbitova převezena do hrobky. Měli tři děti. Syna Bedřicha, dcery Terezii a Marii.

Po matce převzala statky Mlázovy, Boříkovy a Lukoviště dcera Terezie, která zůstala neprovdána. Za jejího vedení statky upadaly do dalších dluhů a mnohdy ani neměla peníze na výplatu čeledi a občanům, kteří při polních a jiných pracích vypomáhali. Tehdy se platilo mužům denně 30 krejcarů, v zimě kdy se pracovalo méně hodin 25 krejcarů, ženám 18 krejcarů. Pole byly obdělávány zaostale a někdy i nedbale a podle toho byl i výnos. V Mlázovech měli parní mlátičku, v Boříkovech a Lukovišti jednu ruční společně. Mnoho se mlátilo cepy a to buďto za plat, anebo jak se tehdy říkalo, z míry. Po vymlácení určitého množství se obilí odměřilo, při mlácení cepy 16 díl, při mlácení ručním strojem 20 díl připadnul mlatcům co mzda k rozdělení. Provádělo se to tak, že lepší obilí se mlátilo za plat, horší z míry, aby se toho mnoho mlatcům nedostalo.Když bylo určité množství obilí vymláceno, odváželo se do Mlázov a mlatci, což byli ponejvíce ženy, případně někteří dospělejší hoši šli ssebou obilí odnést na sýpku. Když byli hotovi, byli počastováni likérem z místního lihovaru a domů se někdy jelo hodně zvesela a za zpěvu, až je jednou za to pan farář Petřík v neděli v kostele veřejně pokáral (jezdilo se kolem fary). Slibovali, že mu příště zazpívají ještě více.

Bedřich se v roce 1894 oženil s vdovou Marií Steinbachovou rozenou Weberovou z Vídně a v témže roce převzal statek Hradiště. Zemřel 11.března 1909. Dětí neměli. Marie se též v roce 1894 provdala za Jana Deyla, který byl pak správcem na těchto statcích. Manželství toto nebylo příliš šťastné a zůstalo též bezdětné.

Majitelka Terezie Kleistová následkem neúnosných dluhů prodala v červenci roku 1906 statky Mlázovy, Boříkovy a Lukoviště židům Vilému Strausovi a Šimonu Sappertovi obchodníkům z Karlových Var za 414.000 korun. Ti statek Mlázovy prodali Taafeovi z Nalžov za 200.000 korun a statky Boříkovy a Lukoviště v následujících letech rozparcelovali mezi místní občany a také se zřídila některá nová hospodářství. V době než se statek Boříkovy rozparceloval, byl zde mladý správce jménem František Chromý, který návozem nechal na náklad statku zvýšit cestu od dvora směrem k silnici.

Zbyly ještě lesy a zámek. Lesy koupil říšský němec Bruno Rentsch z Görlitz v Sasku. Ke kácení způsobilé nechal vykácet a pak rozprodal mezi občany. Vykácené i s pařezy za 120 korun l hektar, ostatní mladé lesy za 350 korun i více za l hektar. Zámek v roce 1916 koupil Josef Líva, majitel čp. 20. V roce 1921 zřídil v něm hostinec.

Předchozí majitelka statku Terezie Kleistová se odstěhovala do Vídně, kde 9.března 1929 zemřela v nemocnici co chudá a obec Mlázovy měla za ni zaplatit léčebné výlohy. Na odvolání, že má ještě v Mlázovech domek, obec pak výlohy neplatila.

Ves Boříkovy.

zpět

Jak vpředu uvedeno, čítaly Boříkovy ve starých dobách 7 popisných čísel včetně zámku. Dosvědčují to výpisy z berní role z roku 1654 a tereziánského katastru z roku 1719. Krátce před rokem 1800 a později majitelé statku prodávali poddaným stávající již chalupy, dalším buďto je za určitý poplatek vystavěli, nebo místo pod stavbu prodali.

Tento počet popisných čísel dosvědčuje následující výpis z tereziánského katastru z roku 1719 o stavu dobytka podle něhož měli sedláci:

Adam Mráček	2 voly	1 krávu	1 jalovici	-
Martin Mráček	"	"	"	2 ovce
Šimon Tröml	"	"	"	3 ovce
Václav Schleiser	"	"	"	3 "
Jan Skopec	"	2 krávy	1 tele	3 "
Ovčák	-	-	1 jalovici	-

Podle visitace z téhož roku, měl každý kol 35 strychů gruntů, jeden z nich 28 strychů, ovčák 4 strychy. Výtěžek po strychů v dobré půdě 4 mandele, v prostřední 3, ve špatné 2 mandele. Výtěžek v zrně v první třídě 2 a 1/4 věrtele, v druhé a třetí třídě po 2 věrtelích po l strychů. V postupních smlouvách jest vesměs uvedena stará plošná míra. Tato se dělí následovně:

1 jitro	=	1.600 čtverečných sáhů 3 míry
1 míra	=	533 čtverečných sáhů
1 strych též korec	=	800 čtverečných sáhů
1 věrtel též 4 misky	=	200 čtverečných sáhů

Uvádím současně poměr staré a nové plošné, délkové a duté míry a váhy:

1 jitro	=	57 arů 55 m2
1 strych	=	28 arů 77 m2
1 míra	=	7 arů 19 m2

Míry délkové:

1 sáh délkový	=	1,896 m
1 český loket	=	59,4 cm
1 vídeňský loket	=	77,75 cm

Míry duté:

1 strych	=	94 litry
1 sud	=	4 vědra = 2,264 hl
1 vědro	=	40 mázů = 0,566 hl
1 máz	=	2 pinty = 4 žejdlíky = 1,415 litru
1 pinta (holba)	=	0,71 litru
1 žejdlík	=	40 mázů = 0,3543 litru
1 český žejdlík	=	0,48 litru

Váhy:

1 vídeňský cent	=	100 liber = 56 kg
1 vídeňská libra	=	32 loty = 56 dkg
1 lot	=	4 kventlíky = 17,5 g
1 kventlík	=	4,38 g

Ze starých postupných smluv jest i zde použito některých, dnešní době nezvyklých slov, jsoucích v rozporu s dnešní spisovnou češtinou. Veškeré zápisy jsou podány ve zkráceném výtahu, mnohé z němčiny přeložené.

Robota jest uvedena Jen u některých popisných čísel. Vztahovala se však s nepatrnými rozdíly na všechny poddané. I podruh musel 13 dní robotovat.

Čp. 1.

Bývalý zámek, který jak vpředu uvedeno, po parcelaci velkostatku v roce 1916 koupil Josef Líva, majitel čp. 20. V roce 1921 zřídil zde hostinec, aniž by co přestavoval, neboí stávající místnosti tomuto účelu plně vyhovovaly včetně dosti prostorného tanečního sálu. Po něm v roce 1940 následoval jeho syn Josef s manželkou Boženou.

Zámek byl, neznámo v které době, upraven z bývalé tvrze, kterou vystavěli Boříkovští z Košumberka. Dosud jsou znatelná bývalá malá okna. Vrchnosti si zde také pořádali taneční zábavy, při nichž jim můj děd Matěj Červený z Bernartic čp. 15 se svojí kapelou hrával.

Čp. 2.

Chalupa tato stávala pod cestou nad rybníkem směrem k návsi a říkalo se tam v Židovně, čemuž nasvědčuje soupis obyvatelstva z roku 1825, kdy byla obydlena židovskou rodinou. Byla majetkem velkostatku a poslední zmínka o ní je z roku 1837. Není známo, kdy byla zbourána.

Čp. 3. (U Truhlářů)

1. října 1806 Václav Bašata a Francka koupili od majitele statku Josefa Wolfráma kovárnu v Boříkovéch za 350 zlatých. Od těchto ji 30. března 1815 koupil bratr Bašatův, Vojtěch Bašata z Hostie za 400 zlatých. Další záznam není úplný. Vojtěch Bašata se zde uvádí ještě v roce 1851 a po něm kovář Josef Komár. Podle trhové smlouvy ze dne 31. prosince 1862 převedeno právo vlastnické na kovárnu čp. 3 oe zahrádkou a příslušenstvím v ceně 325 zlatých z manželů Josefa a Kateřiny Komárových na manžele Vojtěcha a Annu Lívových. Vojtěch Líva byl synem Jana Lívy, šenkýře z Bernartic čp. 28. Tím zanikla kovárna v Boříkovech, neboť Vojtěch Líva byl vyučen truhlářem. Dále následují: 9. dubna 1906 syn Josef Líva, 29. ledna 1913 Jindřich Čuba ze Srbic, který se oženil s Karolinou, dcerou Josefa Lívy. 27. července 1922 Matěj Novotný a Františka majitelé čp. 12, kteří si ponechali část pozemků a chalupu se zbylými pozemky prodali 18. července 1924 manželům Josefu a Anně Matoušovým. Dále následují: 19. dubna 1927 Josefa Rubášová a Anastasie Ceplechová. 14. května 1929 jedna polovina z Josefy Rubášové na Josefa Rubáše rolníka v Tršku. 2. května 1939 koupil toto čp. Josef Maule z Nového Dvora, který v roce 1945 přesídlil do pohraničí a chalupa zůstala neobydlena.

Čp. 4. (U Líďáků)

Zvaná „Čapkovská" chalupa, vedená pod čp. 4/a a 4/b. (4/a - pozdější čp. 23). Podle robotního seznamu z 15. února 1778, kdy byla jestě v majetku vrchnosti, zde sídlil Maxmilián Melíšek. 26. prosince 1815 majitel statku Jan Wollner prodal dominikální chalupu čp. 4 manželům Josefu a Anně Rendlovým za 500 zlatých. 16. listopadu 1817 manželé Rendlovi prodali jednu polovinu chalupy č. 4 se zahrádkou Kateřině Mráčkové za 280 zlatých. Druhou polovinu 14. září 1818 Antonínu Tenglerovi za 385 zlatých. Antonín Tengler prodal tuto polovinu chalupy č. 4 15. srpna 1820 Františku Vaňkovi z Nemělkova za 375 zlatých. Od tohoto ji 16. listopadu 1826 koupil Jeho bratr Jiří Vaněk za 160 zlatých. Zde je uvedena následující robota: Činže při sv. Jiří 30 krejcarů, při sv. Havle 30 krejcarů. 6 a 1/2 dne ruční roboty. V čase žní a senách 5 dní roboty více. Každý rok 3 libry koudele na 9 kop sepřísti, každou kopu na 60 nití a do vrchnostenského kvelbu odvést. Pod konfiskačním trestem zakázáno jinam odprodati.

Další majitelé obou polovin chalupy se dosti často střídali a ze spletitého výpisu nebylo možno přesně zjistit, jak kteří majitelé po sobě následovali. Uvádím pouze jména: Josef a Magdalena Mráčkovi, Kateřina rozená Hubrová, Josef Drážka. Dále jest jedna polovina chalupy již označena čp. 23, což jest uvedeno na jiném místě. 24. srpna 1849 manželé František a Anna Dražkovi prodali tuto chalupu Františku a Ludmile Visingrovým za 240 zlatých konvenční měny. Po těchto 10. dubna následuje syn Jakub s manželkou Johanou. Tito 26. června 1914 koupili bývalý hostinec v Hradišti čp. 9 a svoji chalupu 22. prosince 1916 prodali obci, která ji používala za chudobinec. 26. května 1937 obec prodala toto čp. Václavu Dražkovi, majiteli přilehlého čp. 23. Roku 1943 bylo čp. 4 zrušeno a budova používána co skladiště.

Čp. 5. (U Honzíků)
Rustikální dvůr.

15.února 1778 se zde uvádí sedlák Josef Hanzík. 15. února 1796 podle výpisu z pozemkových knih Martin Mráček postupuje rustikální dvůr synu Josefu. (Dvůr si zakoupil, poněvadž otec Martin jej ještě zakoupený neměl). Dále jsou vyjmenovány všechny pozemky a jejich výměra, což souhlasí s dnešním staven, vyjma přikoupené louky. Za sumu trhovou 300 zlatých, položil 80 zlatých, každoročně k vyplacení té sumy 10 zlatých, týdně l a 1/2 dne roboty. Prádlo 2 štůčky a l stůčku na 80 kop a každá kopa na 60 nití předená. Z ohledu, že v panských lesích dříví bere, má l a 1/2 dne v týdnu potažité roboty konati, 2 strychy popele odváděti, aneb za strych 12 krejcarů platiti. Rodičům zdravu do smrti dávati, mladšího bratra a sestru Magdalenu do jejich vzrůstu u sebe ponechati.

Podepsáni:
Mauritz Fr. von Trautenberg
Franz Kristián Böhr, správce.

Následujícího majitele se nepodařilo zjistit. Pravděpodobně byl jím František Kolář, který je zde roku 1839 uváděn. 23. dubna 1846 převedeno právo vlastnické ze zemřelého Františka Koláře na manžele Jakuba a Annu Kolářovi za 400 zlatých konvenční měny. 1. října 1878 polovina usedlosti z Anny Kolářové převedena na Matěje Koláře s podmínkou, že právo hospodaření přísluší do libosti Jakubu Kolářovi. Smlouvou z 9. března 1880 stali se vlastníky Matěj Kolář s manželkou Barborou, rozenou Procházkovou ze Sluhova. 2. srpna 1924 následuje duje syn František s manželkou Barborou rozenou Krejčovou ze Lhůty. 15. prosince 1934 po předčasně zemřelém Františku Kolářovi dědí též druhou polovinu manželka Barbora. V roce 1945 se svým druhým manželem přesídlili do pohraničí.

Čp. 6. (U Bucifálů) Dominikální chalupa.

Roku 1778 se zde uvádí Matěj Mráček. 6.února 1798 Jan Melíšek koupil od vrchnosti chalupu č. 6, kterou předešle užíval za 110 zlatých. 50 zlatých složil ihned, ročně 5 zlatých na dva termíny. Týdně 3 dny pěší roboty. 20.listopadu 1808 Jan Melíšek předal své dceři Kateřině dominikální chalupu č. 6 s příslušnými k tomu pozemky a l krávu za 300 zlatých, 20 dní ruční roboty, zbožný a bohabojný život vésti a nespolehlivé lidi nepřechovávati. Dcera musí rodiče do smrti vydržeti a tito podle svých sil na hospodářství vypomáhati.

Podepsáni:
+ + + Kateřina Melíšková
+ + + Jan Melíšek
+ + +Josef Knížek

Kateřina Melíšková podle svatební smlouvy z 18.listopadu 1808 provdána za Kašpara Kocuma z Nového Dvora, který přinesl přínos 250 zlatých.

Svědkové:
Josef Knížek
Andreas Treml

8. března 1828 Kateřina Kocumová prodala chalupu Č. 6 Janu a Kateřině Novákovým za 424 zlatých. (10.března 1828 Kateřina Kocumová koupila chalupu č.7 v Boříkových). 15. března 1828 tito odstupují chalupu tuto synu Františkovi a jeho manželce Josefce za 212 zlatých. Tito 18. února 1831 Josefu a Anně Pavuzovým z Bernartic za 280 zlatých konv. měny. 28.ledna 1836 po Anně Pavuzové převzal polovinu chalupy její manžel za 140 zlatých. Od téhož převzal chalupu syn Pavel za 240 zlatých konv. měny. 15. listopadu 1840 Pavel Pavuza s manželkou Johanou prodali ji Matěji a Marii Lorencovým z Křištína za 424 zlatých konv. mince. 12. července 1848 po zemřelém Matěji Lorencovi nastupuje nevlastní syn Jiří Rajtmajer. 10. ledna 1853 koupí přešla na manžele Matěje a Kateřinu Oudovi za 452 zlatých 13 krejcarů a tito ji 2. září 1859 prodali Janu a veronice Kohoutovým za 654 zlatých. Tito prodali tuto chalupu 20. listopadu 1874 bez pozemků Josefu a Františce Bucifálovým za 360 zlatých. 25. června 1902 Josef Bucifál převzal polovinu chalupy po zemřelé manželce. Tuto polovinu 16 srpna 1902 předal druhé manželce Františce roz. Oudové z Mlázov. 10. března 1908 nastupuje Ludvík Ouda syn druhé manželky s manželkou Annou roz. Novákovou z Podolí.

Čp. 7. (U Sejpků)
Doininikální chalupa.

2. května 1803 postupní smlouvou Martin Geiger chalupník z Boříkova kupuje od vrchnosti tak zvanou novčáckou chalupu č. 7 s polnostmi:
U ovčárny 868 čtv. sáhů
Ovčácká 1 jitro 444 čtv. sáhů
V Koutech 1 jitro 400 čtv. sáhů
Kus pastviny na Skopcovské 811 čtv. sáhů s malou zahrádkou u chalupy 12 sáhů za 372 zlatých.

Povinnosti:

18 dní ruční roboty, ročně 3 zlaté činže, z polí a luk 10 zlí tých 30 krejcarů.

Podpisy: Jan Stehlík, správce
Petr Jelínek, Matěj Jelínek
Václav Babon z Běšin

17. ledna 1805 Martin Sejpka s manželkou Kateřinou rozenou Bartošovou koupili od Martina Geigera chalupu č. 7 s pozemky za 489 zlatých. Činže 6 zlatých, 18 dní roboty. 30. ledna 1826 Kateřina Sejpková prodala tuto chalupu Šimonu a Marii Tomanovým s pozemky za 760 zlatých. 10. března 1828 manželé Tomanovi prodali se svolením otce Ondřeje Tomana chalupu č. 7 Kateřině Kocumové (viz čp. 6) za 372 zlatých. 21. února 1835 převedeno právo vlastnické z Kateřiny Kocumoré na Františka Kocuma, který podle svatební smlouvy z 21. února 1835 postoupil právo spoluvlastnické své manželce Ludmile rozené Kolářové za přínos 120 zlatých konvenční mince. Odevzdací listinou z 23. dubna 1869 převedeno na Antonína Simeta a manželku Marii rozenou Kocumovou. 20. února 1905 nastupuje syn Václav s manželkou Annou Novákovou z Lukoviště. Od těchto 5. listopadu 1937 chalupu převzal syn Václav s manželkou Amalií.

Čp. 8/a + 8/b. (U Visingrů)

Čp. 8/a jest uvedeno dále pod pozdějším čp. 22. Podle farní matriky 4. dubna 1797 zemřel Ondřej Kníže, chalupník v Boříkovech č. 8. Zde jsou uvedeny výpisy podle čp. 8/b: 12.ledna 1835 po Josefu Vosmíkovi takovou chalupu užíval syn Josef Vosmík, který si ji koupil od vrchnosti Františka Václava Veitha, majitele statku mlázovského za 120 zlatých. Na základě tržní smlouvy z 31. května 1853 jest převedeno právo vlastnické k chalupě č. 8/b v Boříkově a patřičnými pozemky ve výměře 5 jiter 1.200 čtv. sáhů v ceně 586 zlatých 24 krejcarů konv. měny z Václava Vosmíka na manžele Jana a Marii Vlčkovi. 12. září 1881 tuto usedlost vydražil Josef Bejvl, hostinský a kovář v Hradišti. 8. září 1882 postoupil polovinu manželce Magdaleně. Manželé Bejvlovi toto čp. 30.dubna 1898 postoupili svému zeti Františkovi Simetovi z čp. 7 a manželce Anně roz. Bejvlové. 13.dubna 1916 koupila toto čp. bez pozemku Marie Šlehofrová, 11. prosince 1916 Kateřina Štýbrová. 27. listopadu 1917 koupil toto čp. František Visingr majitel přilehlého čp. 22.

Čp. 9.
Rustikální chalupa.

Tato chalupa stávala nad nynějším čp. 12, kde je nyní zahrada patřící k čp. 12. Také byla zmínka že vyhořela, což mohlo být asi po roce 1882. Před rokem 1890 již to bylo zbořeniště. V roce 1778 se zde uvádí Martin Mráček.

V pozemkové knize jest uvedeno následující: 27. ledna 1797 Josef Kníže před úřad předstoupil a žádal o zákup své polovi¬ční chalupy č. 9 v Boříkově, kterou mu úřad prodal s polmi:
U T 27 na Skopovici 702 čtv. sáhů
„ „ 56 u Hřínova 1 jitro 32 „
„ „ 63 na Kopanině 240 „
„ „ 77 na Hůrce 1230 „
2 Jitra 604 sáhů
a louku U T na Trávníčku 1.192 čtv. sáhů za 150 zlatých, položil 40 zlatých hned. Při sv. Havle každoročně 5 zlatých vrch nosti odváděti má. Každý týden půdruhého dne pěší roboty dle patentu z r oku 1775 a l kus prádla na 80 kop a l kopu na 60 nití přísti povinnen bude. Dovoluje se kupujícímu v panských lesích drobné a suché chrastí sbírati, dobytek mezi vrchnostenské stádo hnáti, dříví pak stojaté klestiti nebo dokonce poraziti. Z ohledu té dobročinnosti zavazuje se kupující tejdně l a 1/2 dne pěší roboty a v senách a žních a otavách každoročně 26 dní pěší roboty jak se jemu nařídí. Každý rok 2 strychy popele vrchnosti odevzdati proti 12 krejcarům za strych. l osobu na panský mlat proti sedmnáctému strychu mlátiti posílat. Bohabojný a křesťanský život vésti, žádné podezřelé lidi u sebe nepřechovávat, v obci pokojně se chovat, na oheň bedlivý pozor dáti, komín často vymetati nechat.

1. srpna 1801 případně 1803 Josef Kníže prodal rustikální chalupu č. 9 s polmi 2 jitra 604 čtv. sáhů a lukama 1.192 čtv. sáhů Vavřinci Melicharovi za 180 zlatých, z nichž prodávající mu přijde 50 zlatých, do důchodu vrchnosti 7 zlatých 30 krej carů, na sebe přejímá kapitál 92 zlatých 30 krejcarů a 5 zlatých ročně z toho platit nápadníkům Knížkovským totiž:
+++ Vavřinec Melichar
+++ Johan Marek, rychtář.
Kontrakt stvrzuje třesoucí se rukou Wenzel Graff Dohalský Borzek von Dohalitz.

Podle jiného záznamu o tomto převodu Vavřinec Melichar byl zetěm Josefa Kníže. Výměnek, byt a stravu při stole do své smrti a křesťanský pohřeb vystrojiti. Přenechává 2 krávy v ceně 40 zlatých. 10. dubna 1805 Vavřinec Melichar prodal Martinu Geigerovi a manželce Barboře čp. 15 pole pod 2 jitra 604 čtv. sáhy a louku pod 1.192 čtv. sáhy, náležející k rustikální chalupě č. 9 za 287 zlatých. 7. listopadu 1805 Vojtěch Kníže kou¬pil od Martina Geigera pole náležející k chalupě č. 17 pod 2 jitra 604 čtv. sáhy a k této chalupě náležející pahorek za 434 zlatých.

Není známo, kdo následoval po Vavřinci Melicharovi, ale pravděpodobně Tomáš Janda, jak následující zpráva uvádí:
20.července 1820 Tomáš Janda a Eva synu Josefu Jandovi předali kontraktem tuto rustikální chalupu nezakoupenou od vrchnosti s polma pod 2 jitra 985 čtv. sáhů a lukama pod l jitro 1.275 čtv. sáhů za 600 zlatých. 5.května 1834 manželé Jandovi prodali tuto chalupu Janu a Barboře Zimmermanovým s pozemky pod 3 jitra 42 čtv. sáhů za 240 zlatých. Tito ji 26. ledna 1841 prodali Ondřeji a Marii Jaklovým za 720 zlatých (odtud pošlo pojmenování „U Jaklů"). 3. ledna 1873 převedeno právo vlastnické k usedlosti č. 9 v Boříkově s pozemky ve výměře 4 jitra 600 čtv. sáhů z Ondřeje a Marie Jaklových na manžele Kašpara Jaklovi. 30. června 1881 tuto chalupu vydražil František Potužák za 1.644 zlatých. 6. prosince 1882 převedena na Ondřeje Potužáka. 19. února 1891 se co majitelé uvádí Antoním a Magdalena Němcovi majitelé čp. 23. V tu dobu již to bylo zbořeniště a já jako malý hošík pamatuji, jak to Němec boural.

Čp. 10. (U Pavlů)
Výsadní hospoda.

Výsadní hospoda v Boříkovech byla do roku 1695 v majetku pánů na Oučíně. Svědčí o tom tento zkrácený výpis: „Roku 1654 Adolf Florian Lehomský z Malenic a na Aučíně prodal paní Dorotě Ctirepické z Hišperka a na Čkyni statek Aučín s příslušenstvím, v tom též „krčmu vejsadní" ve vsi Boříkov. V tu dobu ke statku Aučínu patřily čtyři takové vejsadní krčmy. Podle výpisu z Archivu ministerstva vnitra, roku 1695 Václav Vojtěch a Oldřich Ernfrajol, bratři Fruweinové z Podolí, odprodali paní Voršile Salomeně ovdovělé Pernklové Příchovické z Příchovic od statku Aučína jednu výsadní hospodu ve vsi Boříkov s polma a lukama za 700 zlatých rýnských. Paní Voršila Salomena Pernklová byla toho času paní na Boříkovech. Hospoda tato byla v držení majitelů statku do roku 1796, jak zní následující zpráva:
Hospodářský úřad statku Boříkovského prodává 28.srpna 1796 Michaele a Anně Adamovským dominikální hospodu č.10 s polma v Luzích, U Hospody, U Hanzíkovic louky, s lukama v Luzích, U Skály a pak mezi vrchnostenským polem pod hospodou za 500 zlatých. V hotovosti složeno 350 zlatých, z ostatních 150 zlatých platiti 5% úrok a 16 zlatých na splátku kapitálu, mimo toho roční činži 12 zlatých splatnou při sv. Havle a sv. Jiří, 13 dní ruční roboty, v senách a ve žních vždy vrchnostenské pivo bráti, vlastním povozem pro ně jeti. Vrchnost si vymiňuje všechen popel, který se má vrchnosti odvésti za 12 krejcarů strych.

Vrchnost dovoluje 2 krávy a čtyři kusy ovčího chovati, mezi vrchnostenské stádo hnáti a ve vypsané dny do lesa na pařezy a suché chrastí choditi.

Vrchnost sobě vymiňuje přednostní právo při prodeji, jakož i zrušení prodeje anebo koupi v případě, že by se šenkýř vrchnosti nelíbil. (Byl nelidný).

Podepsáni kupující + + +, které podepsal Josef Stehlík, + + + Josef Kolář svědek, + + + Ondřej Kníže, svědek, Josef Wöln správce. Kontrakt stvrzuje M. Frant. Trautenberg.

25. února 1797 Michal a Anna Adamovský prodali hospodu č. 10 Matouši a Anně Žufanovým za 700 zlatých. Tito ji 16. říj¬na 1799 prodali Jakubu Kolářovi za 820 zlatých. Z dalšího uvádíme, že šenkýř Kolář dělal dluhy.

Protokol při úřadě Boříkovském 25. 5. 1801:
Vrchnost Johan Smicheus žaluje na Jakuba Koláře na dluh 34 zlatých 53 krejcarů.
Podepsáni: J. V. Hůtař správce, Tomáš Marek rychtář a svě¬dek Johan Smicheus. Jakuba Koláře podepsal Filip Hansovitz.

6. června 1803 žid Isak Polák z Malonic žaluje Jakuba Ko¬láře šenkýře v Boříkovech pro dlužných 30 zlatých. 5. června 1603 Jakub Kolář prodal tuto hospodu Lorenci Polákovi měšťanu z městečka Velhartic za 1.725 zlatých. Mimo obvyklých po¬dmínek 13 dní ročně roboty.

Nebylo zjištěno komu Lorenc Polák hospodu prodal. Podle další zprávy 5. srpna 1806 Jan a Terezie Hasnedlovi prodali hospodářství č. 10 Františku a Kateřině Jelínkovým za 1.600 zlatých. Od těchto 16.března 1807 hospoda pachtoval Martin Geiger na 3 léta za 62 zlatých ročně. 28. září 1807 manželé Jelínkovi prodali Martinu Kováříkovi ze Životic na panství Lnářském hospodu č. 10 za 800 zlatých. Tento 17. března 1808 Ondřeji a Antonii Mertlovým za 1.580 zlatých. 2. srpna 1821 manželé Mertlovi prodali tuto hospodu Janu a Magdaleně Tenglerovým z Chlistova za 2.070 zlatých.

V roce 1851 byl pachtýřem na této hospodě Antonín Simet, syn zemřelého Jiřího Simetha z Lukoviště.

Po zemřelém Janu Tenglerovi převedena polovina této usedlosti na manželku Magdalenu v odhadní ceně 640 zlatých. Další dvě data zde nesouhlasí a nemohou být proto postupně uvedena.

Roku 1854 nebo 1855 kupní smlouvou přešlo toto čp. z Magdaleny Tenglerové na Matěje a Evu Baštářovi za 800 zlatých stříbra. Pro Magdalenu Tenglerovou zajištěno právo doživotního bytu a stravy. Po těchto 17.srpna 1873 následují manželé Jan a Marie Baštářovi za 1.200 zlatých, roku 1879 17. dubna koupila tuto hospodu majitelka statku Mlázov a Boříkov Terezie Kleistová. V této době byla asi zrušena hostinská koncese.

9.června 1909 po parcelaci velkostatku koupili toto čp. manželé Václav a Anna Snederflerovi, majitelé protějšího čp. 25. Tito 13.června 1936 tuto chalupu s pozemky předali své¬mu zeti Jaroslavu Kratochvílovi a manželce Jaroslavě, dneš¬ním majitelům.

Mimo zde uvedených majitelů hospody ještě se vyskytují Josef Mráček a Josef Kolář, které následkem chybných dat nebylo možno postupně mezi ostatní zařadit.

Čp. 11. (U Pavlů a Klempířů)
Pozdější čp. 24, 25.

Čtyřdílná chalupa označená dílčími popisnými čísly 11/a, b, c, d později 24, 25, 26, sestávající ze čtyř malých obytných místností a přístavků pro krávu nebo kozy a malé stodůlky. Je zde též zmínka o společné kuchyni. Ve všech chalupách v té době byly tak zvané černé kuchyně. Byla to místnost do níž z kamen v protějších místnostech a pece na chléb vcházel dým a odtud do komína v klenutém stropě.

Podle pověsti je původ chalupy č. 11 následující:
Před mnoha léty zámek vyhořel, nebylo však zjištěno v kterém roce. Vrchnost pak vystavěla tuto chalupu, aby v ní ubytovala svoje lidi.

V záznamech nebylo možno vždy zjistit o který díl chalupy se jednalo a proto uvádím data postupně, bez ohledu na díl chalupy.

28. května 1799 Václav Ježek, krejčí v Boříkovech č. 11 koupil od vrchnosti 1/4 chalupy a 2 strychy pole za 120 zla¬tých. Chalupa pod kámen vystavěná, k straně k hospodě, spo¬lečná kuchyní, též také 1/4 půdy a ke straně mlázovské chlév se nacházející k společnému užívání za 40 zlatých a pole U T 127 v Koutech pod l jitro za 80 zlatých. 6. února 1801 Tomáš Huspek koupil od vrchnosti Smicheus 1/4 chalupy a kus pole pod 2 strychy a 2 věrtele louky za 155 zlatých. 14. února 1801 Anna Sajdlová koupila od vrchnosti 1/4 chalupy od kamene k straně lukovišťské vejdouc do síně vpravo se společnou kuchy¬ní, též nad jeho dílem kus půdy za 35 zlatých.
Svědkové: - - - Martin Kníže, Martin Zimmerman. 11. ledna 1803 Anna Sajdlová, nyní Knížetová prodala Františku Grüblovi za 35 zlatých 1/4 chalupy č. ll. Z toho kupující měl odvádět vrchnosti do důchodu při termínu sv. Havla činže 1 zlatý a 26 dní ruční roboty od sv. Jana do sv. Václava a jednu schopnou osobu na panskou práci za obyčejnou mzdu. V zimě povinnost mlátit za 16 díl. Dále odvádět 2 strychy popele pachtýři panské flusárny. V případě, že by popel neodváděl, platit 12 krejcarů za strych. Mimo toho spřísti 6 liber koudele. Vrchnost povoluje jednu krávu chovat a na panských pastvinách pásti. (Následují obvyklé podpisy). 15. února 1803 vrchnost Johann Stehlík, správce prodává Václavu Grüberovi Chlistovskému poddanému 1/4 chalupy Č. 11 za 40 zlatých ročně, dom. činže 16 zlatých při dvou termínech, týdně 2 dny roboty. 27.listopadu 1804 Wolfgang Pollak a Ludmila koupili od Franze Grübla v přítomnosti svědků Martina Kováříka a Andrease Tremla 1/4 chalupy 5. 11 za 44 zlatých. Robota a pod. jako v předchozím odstavci. Wolfgang Pollak, manžel zemřelé Ludmily Pollakové odstupuje a předává týž díl chalupy synu Mathesovi asi 28. prosince 1804 (datum zkomoleno) za 200 zlatých. Sestrám Marianě a Evě každé mateřského a otcovského podílu 50 zlatých. Otci stravu a byt. Robota a pod. jako obvykle. 30. června 1806 Martin Geiger koupil od vrchnosti dominikální díl chalupy č. 11 za 50 zlatých.

Poněvadž prodeje se krátce po sobě střídají, uvádím pou¬ze jméno kupujícího a cenu. 2. ledna 1807 Mariana Bejblová 1/4 chalupy za 50 zlatých. 2.ledna 1807 Ignác Plánička 1/4 chalupy za 88 zlatých. 29. května 1808 Josef Drážka z Jindřichovic 1/4 chalupy za 82 zlatých. 25. listopadu 1809 Jan Jeřábek z Neznašova 1/4 chalupy za 100 zlatých. 4. ledna 1815 Martin Zajíc z Velhartic 1/4 chalupy za 40 zlatých. Z toho má vyplatit podíly dceři Markétě 10 zlatých, Barboře 10 zlatých a rodičům nevěsty 20 zlatých.

9. ledna 1817 Antonín Čížek se Švihová 1/4 chalupy za 205 zlatých. 15. března 1817 Jan Tengler 1/4 chaluhy za 130 zlatých. 16. dubna 1818 Matěj Syrový z Trautzendorfu 1/4 chalupy za 240 zlatých. 13. dubna 1819 Ondřej Pojar z Bernartic 1/4 chalupy za 200 zlatých. 2. dubna 1822 Antonín Tengler 1/4 chalupy za 225 zlatých. 10. května 1829 Jiří Vaněk z Boříkova 1/4 chalupy za 204 zlatých 24 krejcaru, l. dubna 1832 Ondřej Mertl 1/4 chalupy za 91 zlatých. 12. prosince 1841 Eva Kocumová 1/4 chalupy za 96 zlatých, 6. listopadu 1842 František Pavuza č.ll/d za 289 zlatých. Podle svatební smlouvy z 6. června 1847 Franz Wertl se oženil s Evou Housarovou z Vlčkovic. Za 101 zlatých 21 krejcarů převzali díl chalupy č. 11 po zemřelém Matěji Polákovi. 24. června 1859 Martin Lang 11/a za 204 zlatých 75 krejcarů. 17. listopadu 1876 Bartoloměj Reiser 11/a za 200 zlatých. 21. října 1856 Jan Wolmut díl č.ll /24/ za 172 zlatých. 28. října 1856 Matěj Pacholík 1/4 chalupy za 125 zaltých. 26. září 1874 Matěj Babka 1/4 chalupy za 160 zlatých. Týž prodal tento díl 12. října 1875 Veronice Tremlové. 28. prosince 1856 Matěj Pacholík 1/4 chalupy za 125 zlatých. 29. 1istopadu 1880 Johana Simetová 11/c. 3. 1istopadu 1867 Vojtěch Schmid z Čihaně l díl za 140 zlatých. 1. dubna 1883 Václav Marek. 7. května 1888 Václav Marek. 6. května 1891 Jan Kudrna a Terezie. 16. února 1888 (zde se data rozcházejí) manželé Kudrnovi koupili druhý díl chalupy. Tím se stali majiteli obou dílů chalupy směrem k Lukovišti označených čp. 24. 12. června 1923 po zemřelém Janu Kudrnovi přechází polovinu čp. 24 na manželku Terezii Kudrnovou. 10. prosince 1937 následuje dcera Anna provdaná Šlehofrová.

Další díly chalupy č. 11 jsou nyní označeny čp. 25 a 26. Čp. 25 po Františku a Markétě Pavuzových podle odevzdací listiny ze dne 25. května 1887 převedeno právo vlastnické na nezletilého zletilého syna Jana Baštáře. Čp. 26 /11/d/ 2. března 1884 po Johaně Simetové převedeno na manžele Vojtěcha a Marii Černých 6. března 1902 následuje nezletilý Jan Schnedörfler. 14. červece 1919 Václav Schnedörfler a Anna rozená Baštářová majitelé čp. 25. Tím čp. 26 zrušeno. 2. února 1945 následuje Marie Šimková rozená Schnedörflerová co dědička po zemřelé matce.

ČP 12. (U Novotných)

13. března 1796 Jan Reuth koupil od vrchnosti za 150 zlatých místo pod chalupu, kterou má vystavěti úřad, 6 sáhu dlouhou s jednou místností, komorou a stájí ze dřeva. Složil 50 zlatých, ostatních 100 zlatých ve splátkách při sv. Jiří 6 zlatých a při sv. Havla 6 zlatých. Roční činže 4 zlaté ve dvou termínech.
Podepsáni: Josef Wöhr, správce
+ + + Jan Reuth

18. června 1828 po zemřelé Kláře Reitové připsána dědici Josefu Reitovi za 150 zlatých. 30. září 1854 byl učiněn kontrakt na novou chalupu. Za dřívější vrchnosti Jana V/olnera Josef Reit vyhořel a vrchnost jej žádala, aby spáleniště za jiné místo ji vyměnil, že mu chalupa bude na něm vystavěna, což se stalo již za nové vrchnosti v roce 1833. Zednická práce činila 129 zl. tesařská 81 zl. 50 krejcarů. Celkem 210 zlatých 50 krejcarů. Nebylo zjištěno, kdo byl dalším majitelem. Podle farní matriky se v roce 1857 v čp. 12 uvádí Matěj Reisinger, tovaryš ševcovský. 12. července 1856 co knihovní majitelka Rosalie Šebestová. 17. května 1888 Josef Slavetinský a Anna. 11. února 1896 Jan Šebesta a Rosalie. 4. března 1896 koupili Matěj Novotný a Františka jednu polovinu čp. 12, Jan a Marie Šmahovi druhou polovinu. 9.ledna 1902 převzali manželé Novotných druhou polovinu od manželu Šmahových. 4. prosince 1928 nastupuje syn Václav Novotný s manželkou Josefou rozenou Rubášovou co nynější majitelé.

Čp. 13. (U Antoušů)

28. dubna 1790 urozený rytíř pan Václav Enis z Atteru pán na Boříkovech a Aujezdu prodal Janu Markovi z Boříkov místo k vystavění chalupy, kterou vystaví vrchnost na své útraty za 90 zlatých. Pole Kopanina na Kobyle nad lesem U T 35 pod 1.419 čtv. sáhů, pole Kopanina v pahorku U T 36, pole ladem ležící U T 47, louku Mráčkovic u nového rybníka nad hradišťskou loukou U T 135. 13 dní roboty. 28. května 1799 Jan Marek rychtář a rustikální chalupník v Boříkovech koupil od vrchnosti 2 strychy pole za 80 zlatých. Z pouhého ohledu a nynější francouzské vojně, dobrého chování v úřadě rychtářském, též také v doufaní dalšího zachování. 23. srpna 1828 podle dědičného jednání po zemřelém Janu Markovi převzal chalupu č. 13 s polma pod 3 j 474 čtv. sáhů, lukama a pahorky pod 2 j 660 čtv. sáhů syn Jan za 206 zlatých 30 krejcarů. Podíly matce Evě Markové, sestře Anně provdané Knížkové, sestrám Dorotě, Marii a hospodáři každému 33 zl. 51 1/2 krejcaru.

10. března 1828 podle svatební smlouvy Jan Marek oženil se s Marií Nádeníkovou z Těšetin. Věno nevěsty činilo 140 zlatých. Podle svatební smlouvy z 22.srpna 1849 syn Jana Marka Václav oženil se s Františkou Kadlovskou, dcerou Jana Kadlovskeho z Mlázov. Věno nevěsty činilo 300 zlatých, chalupu převzal za 600 zlatých. 25.ledna 1887 nastupuje František Marek a Kateřina. 3. října 1905 Jakub Marek a Johana rozená Bejvlová z Hradiště. 24. října 1920 Matěj Marek a Alžběta rozená Červená z Bernartic čp. 15.

Čp. 14. (U Šafářů)
Bývalá pohodnice.

Chalupa tato stávala za hradištským rybníkem u lesa Hájku. Vyhořela neznámo kdy a pole kde stávala, nese dosud název na Pohodnici. Také nebylo zjištěno, kde bylo vystavěno nynější čp. 14.

Na čp. 14 se asi vztahuje tento výpis, v němž není čp. uvedeno a který byl později zjištěn:
„24. dubna 1800 vrchnost Johan Smicheus prodal Antonínu Führbacherovi Cavillers 4 strychy pole a l strych louky k postavení chalupy za 200 zlatých."

13. března 1803 Führbacher prodává Václavu Wiesingerovi ze Štipoklas na Plánicku chalupu č. 14 s kusem pole zvaným Mráčkovským pod 2 Jitra a louku za lesem za 985 zlatých.
Potvrzují:
Wolfram, držitel statku
Viktor Chudoba, správce

11. srpna 1807 Václav Wiesinger pohodník propachtoval Vojtěchu Puhlovi z Liběšic chalupu č. 14 na tři roky za 45 zlatých ročně. 4. září 1800 podle svatební smlouvy Josef Heinrych předává své dceři Marianě podílu 300 zlatých, která se provdala za Václava Wisingera, drnomistra v Boříkovech.

Nebylo zjištěno, kdo následoval po Václavu Wisingerovi, ale asi Václav Hejduk, který 3. května 1816 prodal tuto chalupu vrchnosti Janu Wollnerovi s polem a loukou za 1.450 zlatých a již 27. května 1816 vrchnost opět prodává čp. 14 s polem Václavu Hejdukovi ze Štipoklas za 1.250 zlatých. 21. června 1818 Václav Hejduk prodal ji s polma pod 2 jitra Matěji Červenému z Chlistova za 1.455 zlatých. 13. prosince 1818 Matěj Červený s povolením vrchnosti prodal Václavu Schlöhoferovi z Tajanova u lesa Hájek ležící chalupu č. 14 s polem za 1.260 zlatých. 7. února 1825 po licitaci 21. listopadu 1834 (třetí) sirotkům Schlöhoferovým patřicí chalupu s pozemky pod 2 jitra koupil Franz Kolář. 21. února 1835 tržní smlouvou převedeno z Františka Koláře na Jana Koláře a Marii rozenou Lukšovou za 315 zlatých konvenční měny.
Svědek: Vojtěch Knížek,
rychtář.

7. prosince 1877 a to již nynější čp. 14 převedeno na Karla Koláře a manželku Annu rozenou Karasovou z Hradiště. 6.listopadu 1911 na syna Karla, který v brzku zemřel. 22. října 1917 Janu Visingerovi a dceři Kateřině, kterou Jan Visinger pojal za manželku. 30. listopadu 1932 následuje syn Jan Visinger s manželkou Annou rozenou Krýslovou z Bernarti co poslední majitelé.

Čp. 15. (U Krejčů)

1. dubna 1805 Martin Geiger, hajný koupil od vrchnosti stavební místo pro postavení chalupy č. 15 - 6 sáhů dlouhé a 5 sáhy široké za 150 zlatých. Vrchnost dala materiál na stavbu. Činže 2 zlatý. 10. dubna 1805 Martin Geiger s manželkou Barborou koupili od rustikální chalupy č. 9 pole pod 2 jitra 604 čtv. sáhů a louku pod l jitro 192 čtv. sáhu za 267 zlatých. Po Martinu Geigrovi asi následuje Vavřinec Melich (také Melichar), který již 16. ledna 1806 prodal tuto chalupu s polem pod l jitro 400 čtv. sáhů Josefu Kolářovi za 250 zlatých. Dále následují: 15. března 1809 František a Eva Beranovských za 452 zlatých. 6. srpna 1810 František a Marie Jíchovi za 790 zlatých. 24. května 1828 Matěj a Marie Minaříkovi ze Sušice za 900 zlatých. 8. ledna 1833 Pavel Janda a Anna z Boříkova za 368 zlatých. 28. října 1853 nezletilý Jan Janda, 15. ledna 1861 převedeno právo vlastnické na manželku Kateřinu rozenou Jílkovou. 31. října 1893 Jakub Kolář a Marie rozená Stočková z Hradiště. 13. dubna 1916 Jan Vosmik a Filomena. 2. října 1924 František Přerost a Terezie rozená Novotná z Boříkov. Tito v roce 1945 přesídlili do pohraničí.

Čp. 16. (U Tremlů)

12. prosince 1834 Ondřej Treml koupil od vrchnosti kus dominikálního pole ve výměře 3 jitra 620 čtv. sáhu za 420 zlatých. I stavení na témže gruntě vrchnost vystavěla a postoupila mu je do úplného vlastnictví za 100 zlatých.

Před tím 25. ledna 1827 (je-li datum správné) byla uzavřena následující svatební smlouva: Matka Marie Kurzová odevzdává své dceři Kateřině a jejímu nastávajícímu manželi l krávu a na hotovosti 160 zlatých. Kateřina Kurzová, vlastní dcera po zemřelém Tomáši Kurzovi ze vsi Divišova, ženich Ondřej Treml vdovec z Boříkov. Bratr nevěstin František Kurz povinnen nevěstě vyplatit 80 zlatých podílu. Ondřej Treml měl majetek odhadnutý na 918 zlatých, z čehož měl vyplatiti dítkám po nebožce Marii, první manželce a to Matěji 250 zlatých a Janu 250 zlatých. Ostatních 418 zlatých připadají ovdovělému Ondřeji Tremlovi, z kterých své nastávající manželce 300 zlatých pojišťuje a zadává proti jejímu věnu.
Svědkové: Franz Kolář, Josef Vosmik, Franz Kurz.

18.prosince 1872 Matěj Treml prodal tuto chalupu s pozemky 3 jitra 626 sáhu čtv. manželům Tomáši a Alžbětě Vlasákovým za 600 zlatých r.č. 18. ledna 1898 následuje syn Jan Vlasák s manželkou Josefou rozenou Hasnedlovou ze Sluhova. 27. září 1929 syn Jan Vlasák s manželkou Annou rozenou Průchovou z Lukovistě co dosavadní majitelé.

Čp. 17. (U Marků)
Bývalá panská ovčárna.

O tomto čp. jsou záznamy poněkud spletité. Podle zápisu z 5. října 1809 vrchnost prodala rustikální chalupu č. 17 manželům Františku a Marii Jíchovým z Jindřichovic. V tu dobu podle dalšího zápisu z 25. října 1809 Ondřej Lukeš z Lukovistě koupil od vrchnosti Josefa Kejbla ovčárny polovinu, ležící proti Martinu Sejpkovi (t.j. proti čp. 7) ku zřízení obydlí pod čp. 18 se zahrádkou a polma za 650 zlatých. A dále 2.listopadu 1809 vrchnost Josef Kejbl prodal manželům Bartoloměji a Marii Matoušovým z Hradiště panskou ovčárnu ku zřízení obydlí a s 1/2 zahrádkou pod č. 17 označeným, s polem U T 100 Hoškovic pod cestou lukovišťskou pod 2 jitra 800 čtv. sáhů a s loukou Mořivou pod polem Hoškovic pod 800 čtv. sáhů za 1.800 zlatých.

V následujících letech není o čp. 17 zpráv až do roku 1834. V poslední době znovu podniknutý pokus o získání těchto zpráv zůstal bezvýsledný. Jisto je, že Vojtěch Knížek byl majitelem čp. 17 již delší dobu před rokem 1834.

16. listopadu 1834 manželé Vít a Kateřina Tesařovi prodali Vojtěchu Knížkovi pole dominikální U Top Ovčácký zvané pod l jitro 444 čtv. sáhů za 195 zlatých. 4. ledna 1814 podle poslední vůle 4. ledna 1846 zemřelého Vojtěcha Knížka syn Jan stal se dědicem za 600 zlatých a dominikálníma polma za 150 zlatých. Pole ve výměře 3 jitra 1.444 čtv. sáhu a louky 1.192 čtv. sáhů s tím závazkem, že povinnen bude sestře Marii a Kateřině po 300 zlatých podílu vyplatiti. Dluhy k rukám Václava Dolejšího z Boříkov 100 zlatých, Janu Markovi 50 zlatých. Matce Josefě Knížkové dáti výminku 1/2 strychu pšenice, 1/2 strychu žita a 6 zlatých. Z pole dominikálního U Top 40 3 zlaté 45 krejcarů činže platiti.
Podepsáni:
Appelhauer, justiciár.

10. dubna 1844 Jan Knížek prodal Matěji Visingrovi, majiteli č. 4 pole U Top 40 Ovčácká pod 1.022 čtv. sáhů za 132 zlatých. 27. prosince 1853 sjednána svatební smlouva Jana Knížka a jeho druhé manželky Marie rozené Rubášové z Tršku. Věno nevěsty 180 zlatých stříbra. Jan Knížek po 19 letém manželství zemřel 15. května 1872. 3. října 1872 na základě právního přiřknutí c. k. okresního soudu v Klatovech převedeno právo vlastnické k chalupě č. 17 v Boříkově z Jana Knížka na nezletilého Vavřince Knížka v ceně 1.220 zlatých 56 krejcarů s pozemky 3 jitra 1.218 čtv. sáhů. Zástavní právo na podíly Františka, Anny, Marie, Barbory a Julie Knížkových po 100 zlatých. Vavřinec Knížek se oženil s Marií Červenou z Bernartic čp. 15. 7. března 1913 postupní smlouvou převedeno právo vlastnické z Vavřince Knížka na syna Josefa a manželku Filomenu rozenou Drážkovou z Chlistova. Tito 1. února 1927 prodali chalupu čp. 17 bez pozemků Josefu Dolejšímu z Mlázov a koupili chalupu čp. 28. 26. května 1937 chalupu čp. 17 koupila obec ku zřízení chudobince.

Čp. 18. (Ratejna)
Bývalý čeledník.

Nynější čp. 18, v poslední době obydlí pro čeledíny velkostatku, svého času též myslivna. Podle podání starých lidí býval prý zde krajský (?) úřad a věznice, kde byli vězněni neposlušní poddaní.

V době parcelace velkostatku 10. ledna 1911 koupil toto čp. Jakub Marek, majitel čp. 13 a asi 5 ha pozemků. Z jedné obytné místnosti zřídil stáj a vedle vystavěl stodolu. 29. září 1920 předal toto čp. s pozemky od velkostatku synu Václavovi a manželce Anně rozené Babkové z Bernartic.

Čp. 19. (U Chaloupků)

27. srpna 1827 vrchnost Jan Wollner prodal Václavu a Magdaleně Dolejším pozemek ku postavení chalupy č. 19 - 6 sáhů dlouhou a 3 sáhy širokou za 25 zlatých.

4. září 1845 Jan Dolejš, syn Václava a Magdaleny Dolejší oženil se s Annou Zimermanovou, dcerou Karla Zimermana ze Stobořic, která mu přinesla věno 120 zlatých. 5. ledna 1852 Jan a Marie Markovi (asi majitelé čp. 13) koupili od Jana a Marie Dolejších chalupu č. 19 s pozemky l jitro 1.475 ctv. sáhů za 920 zlatých stříbra. 5. února 1867 převedeno na Vojtěcha a Annu Markovi. 29. září 1878 na Václava a Františku Markovi. 13. září 1885 nastupuje syn Jakub Marek a Johana. Tito roku 1905 převzali po rodičích čp. 13. 13 března 1912 postoupeno toto čp. zeti Vojtěchu Královi a manželce Františce. 14. března 1914 převzali opět toto čp. Jakub a Anna Markovi. 7.července 1917 koupil tuto chalupu bez pozemků Václav Štábe, 2. listopadu 1918 Anna Dvorská, 24. dubna 1919 Anna Šlehofrová a Marie Francová každá jednu polovinu. 4. ledna 1920 Emanuel Přerost a Marie, 20. ledna 1920 Marie Šlehofrová, 3. března 1927 obec Boříkovy, 4. září 1935 Čeněk Šlechta a Anna. Tito v roce 1945 přesídlili do pohraničí.

Čp. 20. (U Truhláříků)

15. září 1829 Jan Wollner majitel statku prodal Jiřímu Vaňkovi u kovárny ležící pusté a neužitečné místo k postavení dominikální chalupy za 20 zlatých konvenční mince.

Podle odevzdací listiny panského soudu v Mlázovech z 8. dubna 1837 převedeno právo vlastnické k domu čp. 20 a zahrádce, na které domek stojí a k poli č. top 127 pod l jitro z Jiřího Vaňka na Jana za 300 zlatých konvenční měny. 20. června 1876 převedeno na Antonína a Annu Vaňkovi za 276 zlatých r. č., 5.června 1905 následuje Antonín Líva a Marie rozená Vaňková. 2. března 1912 syn Josef Líva a Marie rozená Novotná z Boříkov, 2. září 1916 Magdalena Šlehofrová z Bulkov, 16. září 1923 Anna Karlovská, dcera Magdaleny Šlehofrové. 2. dubna 1935 opět Magdalena Šlehofrová.
Toto čp. vyhořelo v roce 1903 a opět v roce 1913 neb 1914.

Čp. 21. Nestává a nikde není o něm zmínka.

Čp. 22. (U Visingrů)
Původně 8/a.

12.ledna 1798 vrchnost prodává Jakubu Jandovi panskou chalupu č. 8 za 100 zlatých. 50 zlatých složil ihned, ročně 5 zlatých splátek ve dvou termínech. Týdně tři dni pěší roboty a 26 dni pěší roboty ročně v senách, ve žních a otavách. Poněvadž ten kupec ještě V roce 1798 jako panský pacholek u panského dvora sloužiti musí, odevzdává mu vrchnost chalupu již nyní bez roboty v tomto roce. 3. února 1803 Jakub Janda prodal Martinu Geigrovi v přítomnosti Matese Čapka z Kolince, Matěje Kuthana, Matěje Jílka a Františka Hobzy chalupu č. 8 za 125 zlatých. Týdně 3 dni ruční roboty, l strych popele proti 12 krejcarům, 4 libry masa bezplatně vrchnosti odevzdati, 26 dní roboty v senách, ve žních a otavách. Pole 3 strychy 3 věrtele a 2 1/2 mírky. Luk 2 strychy a 2 věrtele. 19. dubna 1803 Martin Geiger prodal Janu Maňasovi chalupu č. 8 za 170 zlatých. 18. listopadu 1803 prodal Jan Maňas tuto chalupu s grunty Janu Tesařovi za 195 zlatých. 1. února 1807 sjednána svatební smlouva mezi Františkem Matíkem z Jindřichovic a jeho dcerou Kateřinou nevěstou a zdejším poddaným Vítem Tesařem ženichem a jeho otcem Janem. Otec nevěstin dává 3 zlaté a jedno roční tele. Ženichův otec postupuje manželům chalupu č. 8 v Boříkově. 9. listopadu 1819 Vít a Kateřina Tesařovi prodali Františku Visingrovi z Lukoviště tuto chalupu s grunty za 750 zlatých. 13. března 1835 nastupuje syn Matěj Visingr.

Podle svatební smlouvy z 6. října 1845 Matěj Visingr se oženil s Barborou Švarcovou z Radinov. Věno nevěsty 160 zlatých. Dále následují: 16. června 1858 Josef a Anna Visingrovi za 800 zlatých, 18. září 1883 Matěj a Františka Visingrovi, 4. dubna 1899 vdova Františka Visingrová. 12. října 1918 syn František s manželkou Žofií rozenou Hroudovou z Lukoviště. Po zemřelém Františku Visingrovi vdova Žofie. Tato v roce 1945 přesídlila do pohraničí.
Čp. 22 byla tato chalupa označena asi v době, kdy se majiteli stali Visingrové.

Čp. 23. (U Madleňáků)
Původně 4/a.

Dřívější majitelé této chalupy jsou uvedeni vpředu pod čp. 4. 14. srpna 1858 koupili tuto chalupu manželé Štěpán a Marie Němcovi. 14. března 1863 převedeno toto čp. na nezletilého Antonína Němce. Antonín Němec, není zjištěno v které době, oženil se s Magdalenou Simetovou z čp. 7. Tito 5. února 1896 prodali tuto chalupu Jiřímu Francovi. 14. října 1899 následují manželé Jan a Magdalena Novotných. 7. prosince 1936 následuje Václav Dražka s manželkou Marií rozenou Novotnou. Tito též v roce 1945 přesídlili do pohraničí.

Čp. 4, 25, 26, jsou uvedena vpředu pod čj. 11, později označeným čp. 24, 25 a 26.
Díl chalupy č. 26 byl spojen s čís. 25 a č. 26 tak zrušeno.

Čp. 27. (U Vosmiků)

Při parcelaci velkostatku manželé František a Anna Simetovi majitelé čp. 8 koupili od velkostatku mezi jiným též pole pod silnicí směrem k lesu Hájku a na něm proti čp. 24 v roce 1909 vystavěli chalupu označenou čp. 27. 29. srpna 1955 převedeno toto čp. na syna Ludvíka a manželku Annu. Tito v roce 1945 přesídlili do pohraničí.

Čp. 28.

9. června 1909 manželé Antonín a Kateřina Korcovi z Lukovišt koupili od velkostatku část pozemků a bývalou panskou stáj, z níž zřídili obytné a hospodářské stavení. 17. února 1910 koupili tuto chalupu Antonín a Josefa Strachovi. Dále následují: 29. prosince 1915 Josef Šlehofer a Jana, 15. prosince 1917 Kateřina Šmídová, 28. ledna 1918 Josef Šlehofer a Jana, 21. ledna 1927 Josef a Filomena Knížkoví. Tito v roce 1946 pozemky propachtovali a odešli se synem do pohraničí.

Čp. 29. (U Šlechtů)
Bývalá panská myslivna.

V této budově byla též koňská stáj a stodola, takže bez úprav mohla být použita k zemědělským účelům. 9. června 1909 ji asi 12 ha pozemků koupili manželé Josef a Magdalena Šlechtovi. Josef Šlechta se podruhé oženil s Alžbětou Knížkovou z Boříkov. 10. prosince 1942 stává se vlastníkem syn Josef Šlechta a manželka Jaroslava. Tito v roce 1945 přesídlili do pohraničí.

Čp. 30. (U Roubalů)

4. června 1910 manželé Antonín a Kateřina Korcovi z Lukoviště koupili od statku stodolu, kterou přestavěli na obytné a hospodářské stavení a k tomu část pozemků. 16. dubna 1912 koupili tuto usedlost manželé Matěj a Antonie Roubalovi z Čimic u Sušice. 26. února 1925 následuje syn Antonín Roubal s manželkou Annou rozenou Bejvlovou z Hradiště. V roce 1945 se přestěhovali do pohraničí.

Čp. 31. (U Martinů)

Manželé Václav a Marie Lívovi z Bernartic čp. 19 koupili od velkostatku pole a louku u dvora a v roce 1910 zde vystavěli obytné a hospodářské stavení. 13. března 1940 převedeno na syna Josefa Lívu a manželku Annu. Na jaře roku 1949 toto stavení vyhořelo a v témže roce znovu vystavěno.

Čp. 32.

Jakub Bejvl, hostinský a kovář v Hradišti č. 9 koupil v roce 1905 chalupu č. 11 v Hradišti, kde zřídil hostinec. Na sousedím pozemku, který již se nachází v katastru obce Boříkovy vystavěl kovárnu a stodolu. Později k tomu přistavěl obytné místnosti a tak vzniklo čp. 32 na katastru boříkovském. 26 února 1926 následuje syn Ondřej Bejvl s manželkou Barborou. Po předčasně zemřelém Ondřeji Bejvlovi přešla druhá polovina 10. června 1936 na manželku Barboru později provdanou Šabkovou.

Velkostatek Bernartice

zpět

Jak nám zprávy z nejstarších známých dob potvrzují, byly Bernartice původně majetkem pánů na Boříkovech. Svědčí o tom následující první zjištěný záznam: Roku 1573 Vilém Boříkovský z Košumberka zapsal svůj statek, tvrz, dvůr, ves Boříkovy a ves Bernartice své dceři Eufonii Mejtolárové z Košumberka. Tato prodala roku 1577 dědictví své ves Boříkovy a Bernartice s příslušenstvím Ondřeji Švábovi z Nízkého Přívozu za 3.100 kop míšeňských. Tato zpráva jest podrobněji rozvedena v popisu velkostatku Boříkov.

Není zpráv, kdo byl pánem na Bernarticích po Ondřeji Švábovi. Prexler uvádí, že Bernartice patřily před bělohorskou bitvou zemanům Hájkům z Robčic. Jak známo tato bitva se odehrála v listopadu 1620. V tomto roce se co majitel Bernartic uvádí Jakub Hájek. Prexler píše: před bělohorskou bitvou patřily Bernartice zemanům Hájkům z Robčic, kteří se súčastnili povstání českého a sice Jakub, Jan, Jindřich, Šebestán a Jan Václav. První tři roku 1528 odešli ze země do vyhnanství zůstavše při protestantismu. Poslední pak Jan Václav byl již roku 1629 katolíkem a tudíž při komisi 15. dubna 1629 pokuty zbaven, podržel opět Bernartice na 6.000 kop míšenských odhadnuté a na 3.500 kop zadlužené.

Zde uvedení bratři Hájkové byli synové Václava Hájka na Ujčíně a manželky Apolonie z Kadova.

Roku 1635 se zde uvádí syn předešlého Pavel. Koku 1640 Otakar Perglas z Perglasu.

Roku 1649 jmenuje se na Bernarticích a Mlázovech urozená paní Magdalena Kryselda Pernklová ovdovělá Tomková z Čejkov.Od této 5. srpna 1667 koupil statek Bernartice její bratr Jindřich Ladislav Tomek z Čejkov. Po jeho smrti vdova Magdalena Sybila rozená z Kadova provdala se roku 1676 za Maxmiliána Václava Pernklo ze Šenreitu.

Podle dále uvedeného výpisu z Archivu ministerstva vnitra ďědila pozůstalá vdova čtvrtý díl statku. Další zpráva praví, že Jindřich Ladislav Tomek z Čejkov s bratry dali roku 1669 své mateři stateček neb dvorec poplužní Bernartice co věno. Uvádím zde žádost paní Magdaleny Sybily Tomkové nyní již provdané Pernklové rozené z Kadova v záležitosti dědictví po zemřelém prvním manželi: Výpis pořízený v Archivu ministerstva vnitra zní doslovně:
„Ve čtvrtek po neděli Septuagesima t.j. 22. Febr. Letha Páně 1679 15. měsíce září vzácným prostředkováním urozených a statečných rytířův pana Daniela Pachty z Rajova a na Waltinově, Liblizích a Bosyni, J. M. Cís. Raddy královského místodržicího a soudce zemského a purkrabí kraje Hradeckého v království českém, pana Ladislava Hrobčického z Hrobčic na Rakovicích a Žíkovech, též J. M. C. Raddy soudce zemského a královského hejtmana kraje Prácheňského, jakožto od královského soudu zemského většího v témže království českém, s porovnánín, k porovnání níže položených stran zřízenými komisaři, mezi urozenou paní Magdalenou Sybilou prve Tomkovou z Čejkov a již Pernklovou rozenou z Kadova z jedné, a urozeným a statečným rytířem panem Henrichem Radislavem Tomkem z Čejkov na Mlázovech, též panem Janem Františkem Palmou, přísežným zemským prokurátorem v království českém, jakožto od připomenutého královského slavného soudu zemského většího, k ruce Janovi Ferdinandovi Tomkovi odtud z Čejkov, ještě let právních nemajícím, v této případnosti daným curatorem strany druhé, stala se smlouva dobrovolná cele a dokonale přátelská, porovnání a to takové:
Jakožto jest někdy urozený a statečný rytíř pan Jindřich Václav Tomek z Čejkov, na Mlázovech nyní jmenovaných stran manžel a otec, z prostředků živých, bez kšaftovních pořízení vykročil, po jehožto smrti ona paní Magdalena Sybila, tehdáž ovďovělá Tomková již Pernklová rozená z Kadova, vezmouce na pozor vyměření cís. zem. ob. 39 a 49 v pominulém létu 1676 do J. M. C. královského plného soudu zemského většího se ušla a ohlásila, že nemajíce ona s týmž předešlým panem manželem svým někdy Jindřichem Václavem Tomkem žádných smluv svatebních ji vedle nyní připomenutého zříz. zem. O 49 o statku po něm pozůstalém díl čtvrtý přísluší, neméně, že je týž neboštík pan manžel její v trojích postách (?), předem 600 kop míšeňských, v druhé 300 a v třetí 100 zlatých r. všech sum hlavních dlužen zůstal, poníženě král. hlavního soudu zemského žádajíce, aby ji v tomto opatření učiněno bylo. Když pak následovně stav vdovský v druhý manželský proměnila, zase do téhož král. slav. soudu zemského většího jiného spisu podala a poníženě žádala, aby jistí páni komisaři zřízeni byli, kteří by po nejednom připomínaném prvním panem manželem jejímu někdy Jindřichovi Václavu Tomkovi z Čejkov pozůstalé pozemky a jiný statek šacovali, v díly uvedli a odtud čtvrtý jí přináležející díl pro ni odbyli, nicméně i v těoh od manžela jejího jí povinných dluzích jí zaplatili. Načež královský soud zemský větší k přátelskému té věci porovnání z prostředku svého s počátku jmenované pány komisaře, jako i pro lepší sirotčí zastání výš dotčeného curatora jest zříditi ráčil, jakž k ním o to prošlý milostivý dekret de dato na Hradě Pražském v středu po památce sv. Lukáše Evangelisty Páně t.j. 20. oktobris létha 1677 plněji svědčí."

Roku 1679 od předešlé majitelky přešly koupí na Jindřicha Václava Tomka z Čejkov, pána na Mlázovech a Lukovišti. Roku 1683 a ještě roku 1687 uvádí se na Bernarticích Eva Příchovská se svým manželem Vilémem Příchovským z Přichovic. Roku 1690 do roku 1709 jmenuje se na Bernarticích Vilém Gabriel Berg z Bergu, který se 25. února 1695 oženil s urozenou panou Barborou Kateřinou Pernklovou ze Schönreithu, dcerou zemřelého Františka Jiřího Pernkla a jeho manželky Voršily Salomeny paní na Boříkovech. Tato 14. dubna 1701 postoupila svému zeti Vilému Gabrieli Bergu statek Boříkovy.

Na začátku roku 1719 Vilém Gabriel Berg z Bergu prodal statek Bernartice Janu Sobětickému ze Sobětic a již v únoru v tomto roce vedli spolu spor o kus lesa při statku bernartickém. Jak byl spor rozřešen nebylo zjištěno, neboť část spisů v této věci nebyla v Archivu ministerstva vnitra nalezena. Roku 1731 koupil statek Bernartice rytíř František Sobětický ze Sobětic. V roce 1735 se zde připomíná Pavel Sobětický.
Podle oculární visitace statku z roku 1722 byli v Bernarticích chalupníci:
Martin Paleta měl čtyři kusy pole pod 11 strychů 2 věrtele. Z toho osíval 10 strychů 2 věrtele, louku jednu pod 4 vozy sena a l vůz otavy. Choval krávu a jednu kozu. Tomáš Wittman měl 3 kusy pole pod 4 strychy 3 1/2 věrtele, z nichž osíval také tolik. Louku měl pod 3 vozy sena a l vůz otavy. Choval l tele. Jakub Skopec měl l pole pod 2 strychy l 1 věrtele. Choval l kozu. Adam Mrázek měl l pole na vrchu pod l strych a louku pod a 2 vozy sena a l 1/2 vozu otavy. Dobytek neměl.

Komise visitační píše: „Tato pole všechna jsou na vrších, kamenitá, větším dílem s jedním potahem obdělávána. Výnos po jednom strychu v dobré půdě činí 4-5 mandelů, v prostřední 2-3 mandele. Na zrnu po l věrteli v půdě dobré, 2 v prostřední a špatné také 2, což značiti má, že je půda všude špatná. Louky jsou také v neúrodné půdě".

Po Pavlu Sobětickém roku 1748 připomíná se na Bernarticích Josef Wiederspergar z Wiederspergáru, který se v tomto roce oženil s Polinesou Ludmilou Pikhartovou de Krinstal (Grünthal?). Svatba byla na Bernarticích. Josef Wiederspergar byl též majitlem statku Hradiště a je to on, jenž jak ve výpise Hradišti uvedeno, zranil týneckého poddaného Jane Holečka. V létech 1756-1789 připomíná se zde Antonín Josef rytíř z Těšínů. Zajímat bude vrchnostenský přiznávací list Antonína Josefa Běšína z Běšin z 10. ledna 1750 statku Bernartice:
Zní doslovně:
"Dvůr Bernartice u vsi Bernartic ležící má 30 strychů půdy. 8. strychú leží ladem, 3 strychy pastvišťat, 2 strychy štěpnic, 10 vozů sena a 4 vozy otavy, 3 strychy křovin a porostlin. Při tom poslušně oznámiti zapotřebí jest, poněvadž při tom statku Bernartickém v jedné studené a skálové půďe pole se vynachází a mnohým rokem velký díl od osetí skrze dlouho ležící velké sněhy k vyhynutí přijde, jakož i také sáný škrobot (?) kdežto při tom všem výsevku ani pod l strych rovného pole, nýbrž pro velké kamení a hromady k spatření jest, kdežto větším dílem s motykama okolo kamení kopati se musí. Poněvadž téměř ani jedna brázda pro skáloví pohodlně se orati může, z té příčiny sotva 2 1/2 zrna mnohým rokem ale ani semena se neobdrží. Z luk nápodobně samá kyselá píce pro samý hovězí dobytek se sklidí. Zahrad a sadů se týkající nevynachází se nic, toliko jenom nějaký starý strom při dvoře. Lesy podobným způsobem toliko jenom porostlinama s drobným dřívím, takéžto v samých skalách a výškách pozůstávají.
Zahradník (domkář) je l, chalupníků 2 a robotují týdně přes celý rok 3 dni.
Poslušně k vědomosti se slouží, že ty vysazený obyvatele oba dva chudí lidé v nouzi postavení jsou a tu povinnou robotu dost bídně vykonávají a větším dílem skrze celý rok strava se jim od vrchnosti poskytuje, aby tudy jenom vrchnost robotu míti mohla, též s potřebnýma semeny k zasetí jejich políček se pomáhá, jakož také kontribuci za ně zakládati se musí, tak bídně své živobytí vedou."

Roku 1789 koupil statek Bernartice Jan Pergler z Perglasu, roku 1792 Antonín Lorenc, roku 1799 Martin Lom s manželkou Terezií. Martin Lom zemřel 18.ledna roku 1800 ve věku 45 roků. Statek dále vedla manželka Terezie. Tato 29. srpna 1800 vedla spor s poddanými o výkup z roboty. Dle knihy pozemkové každý poddaný konal ruční robotu a to týdně jeden den po celý rok. Poddaní nabízeli výkup 7 krejcarů za l den. Vrchnost trvala na 10 krejcarech, což poddaní odmítli a zavázali se raději k další robotě. Pak se shodli na 8 krejcarech. Terezie Lomová zemřela roku 1822 ve věku 48 roků. Oba manželé zemřeli na souchotiny. Pokud bylo zjištěno, měli 6 dětí z nichž Anna a Josef nedožili se ani l roku. Dále v držení statku, následuje syn František, který se roku 1811 oženil a v roce 1812 zemřel.

Roku 1812 v soudní dražbě získal tento statek Jakub Schram, majitel statku Nový Čestín, po něm 18. prosince 1844 následuje Karel Schram. Tento byl posledním majitelem celého statku.

Roku 1845 se zde jmenuje František Václav Veith, majitel statků Mlázov a Boříkov. V tomto případě se zajisté jedná o zbylé lesy a pastviny (draha) neboť ty byly v držení majitelů statku Mlázov a Boříkov. Při parcelaci velkostatku Boříkov byly též prodány místním občanům.

Ves Bernartice

zpět

V dodaných výpisech o Bernarticích je též robota uvedena jen u některých popisných čísel. Z tohoto si čtenář učiní úsudek o jejím rozsahu. Výpisy jsou podány ve zkráceném výtahu a nalezneme v nich mnohé zajímavosti v postupních smlouvách našich předků a také co se týče po stránce pravopisné. Značná část výpisů je přeložena z němčiny.

Čp. 1. (U Šrámů)

Bývalý zámeček s přilehlou kaplí sv. Jana Nepomuckého. Tuto kapli 30. října 1798 koupil Jan Neder, správce na Bernarticích za 17 zlatých 30 krejcarů. Důvod a účel této koupi není znám. Zbytky zdiva bývalého zámečku kol roku 1860 odklízel Antonín Kolář, majitel nynějšího čp. 1. Zámeček stával v blízkosti nynějšího stavení směrem k cestě asi v místech, kde se nyní nachází sklep.

Následkem mezery v dodaných výpisech ustal jsem v dalším psaní a znovu se pokusil získat úplnější zprávy, což se mně podařilo. Začínám opět znovu. Zde zmíněný Antonín Kolář byl synem Františka Koláře, chalupníka z Boříkov č. 5. Jeho manželka Kateřina byla dcerou majitele č. 6 v Bernarticích.
Zprávy zní:
„ 5. září 1836 manželé Antonín a Kateřina Kolářovi koupili od vrchnosti místo k vystavění chalupy 4x2 1/2 čtvr. sáhů za 22 zlatých. Ruční roboty ročně 26 dní, 2 strychy čistého pole proti zaplacení, spřísti 2 libry lnu bezplatně. Nepostaví-li chalupu do třech let, pozemek bez náhrady připadne vrchnosti.“
Chalupu vystavěli roku 1838. Označena byla čp. 1.
Dále, neznámo v kterém roce, nastupuje syn Antonín s manželkou Ludmilou. O nich je zmínka v roce 1862, kdy koupili kus pole od čp. 6. 5 strychů a loukou Trávník pod l strych 2 věrtele a l 1/4 mírky za 502 zlatých. Na gruntě vázne činže 3o krejcarů z l strychu, t.j. celkem 3 zlaté 17 1/2 krejcaru.

Rod Vejskalů měl tuto chalupu v držení do roku 1857, kdy na základě kupní smlouvy z 15. října 1857 výměrem okresního soudu v Klatovech z 28.ledna 1858 převedeno právo vlastnické z dědiců Vejskalových na Jakuba Voláka za 772 zlatých.

2. března 1858 Jakub Volák prodal tuto chalupu s pozemky manželům Ondřeji a Barboře Karasovým za 1.535 zlatých konvenční mince. Dále následují:
24. ledna 1878 Jan a Magdalena Karasovi, 3. prosince 1907 Bartoloměj Karas s manželkou Barborou Královou z Bernartic. 30. října 1941 Štepán Karas s manželkou.

Čp. 3. (U Dragounů)

12. ledna 1793 vrchnost Antonín Lorentz prodal manželům Antonínu a Anně Vlčkovým chalupu č. 3 s pozemky 9 strychů 3 věrtele 2 1/4 mírky za 520 zlatých. 1. října 1796 táž vrchnost prodala manželům Baltazaru a Marii Anně Ketzerovým pro syna Matěje Ketzera pole Kobyla 2 jitra 550 čtv. sáhů, kus louky 1.200 čtv. sáhů, pole Dlouhá za 278 zlatých ihned splatných.

31.října 1796 manželé Antonín a Anna Vlčkovi prodali Baltazaru a Marii Anně Ketzerovým pro syna Matěje Ketzera chalupu č. 3 se zahradou 100 čtv. sáhů za 204 zlatých, které ihned zaplaceny.

Jak vzniklo pojmenování chalupy Č. 3 u Dragounů? Matěj Ketzer sloužil u pluku dragounů 7 roků. Po návratu od vojska nosil červené kalhoty vojenské a vysoké boty. Všeobecně se mu říkalo dragoun a toto pojmenování se na chalupě udrželo do dnešní doby.

23. ledna 1805 uzavřena svatební smlouva mezi Matějem Ketzerem a nevěstou Marií Dražkovou, která se stává spoluvlastnicí chalupy č. 3. 10. února 1843 Matěj Ketzer postupuje dceři Magdaleně, choti Jakuba Beneše chalupu č. 3 s pozemky v ceně 169 zlatých 12 krejcarů konvenční mince. Ženich Jakub Beneš z Javoří přináší manželce věno 220 zlatých a stává se spoluvlastníkem chalupy. Otci povinni jsou poskytovati do jeho smrti teplý, světlý a pokojný byt a tento výměnek: 3 strychy žita, 1/2 strychu pšenice, 1/2 strychu ječmene, 2 mírky semene, 2 strychy brambor sázet do hospodářova pole, chovat l krávu.

Dále následují: Roku 1884 Václav Beneš a manželka Anna, 11. října 1906 Václav Jakl a manželka Antonie rozená Benešová. 22. listopadu 1926 po zemřelém Václavu Jaklovi převedena polovina na manželku Antonii. 17. ledna 1940 Václav Jakl s manželkou Helenou.

čp. 4. (U Chytráků)

Roku 1722 se zde uvádí Antonín Mrázek. 2. září 1792 vrchnost Antonín Lorentz prodal Tomáši a Anně Lívovým místo k postavení obydlí, které jsou povinni postaviti do roka ode dne koupě. Pole 4 jitra 1.150 čtv. sáhů, louky 2 jitra 805 čtv. sáhů za sumu 600 zlatých. 26. října 1805 Tomáš a Anna Lívovi odevzdávají synovi Francovi chalupu č. 4 s polmi za 1.000 zlatých, z čehož se odráží synovský podíl 200 zlatých a z ostatních 800 zlatých Franc zaplatil s manželkou a jejím otcem Janem Babkou 300 zlatých a zbývajících 500 zlatých zavazuje se zaplatiti na čtvrtletní výpověď. Franc není povinen platiti případné dluhy na chalupě, ani podíly bratrům a sestrám. (Bratr Jan Líva dostane chalupu č. 11). Rodiče nedávají dobytek. Franc je povinnen rodičům a bratru Mathesovi do jejich smrti stravou a bytem. Rodičům má chovati krávu, bratrovi jalovici. Bratru Janovi má dáti l strych žita, 2 strychy ovsa a 2 strychy brambor. Rodičům síti 2 mírky lněného semene. Franc přebírá veškeré povinnosti na chalupě váznoucí. Kdyby Franc a nastávající jeho nevěsta Kateřina Babková zemřeli bez dědiců, chalupa připadne bratru Martinovi.

28.října 1805 uzavřena svatební smlouva France Lívy s Kateřinou Babkovou, která se stala spoluvlastnicí.

l6.února 1842 Franc Líva postoupil synu Janovi a manželce Marii dominikální chalupu č. 4 s polnostmi v hodnotě 800 zlatých konv. mince, z čehož vyplatí sestře Josefě a Anně po 300 zlatých a Martinu Lívovi jako dluh 20 zlatých. Zbytek 180 zlatých si ponechá otec Franc Líva a syn je povinnen jej vyplatiti po čtvrtletní výpovědi. Nastupující jsou povinni dáti bratru Vítovi za 4 léta 2 roční volíky, sestrám Josefě a Anně při provdání každé l truhlici, l almaru, l misník, 2 vědra a l kbelík. Franc Líva odevzdává manželům polní nářadí: l vaz, l nákolesník, l bránu, l trakař, 2 řetězy, 3 sekery, 2 travní kosy, l velkou pilu, l malou pilku, l železnou palici a drobné nářadí. Vrchnosti nastupující jsou povinni úrokem 7 zlatých 13 1/2 krejcaru, t.j. 30 krejcarů z l strychu.

Otec Franc vymiňuje si tento výminek: 3 strychy žita, 2 věrtele pšenice, l strych ovsa, 2 strychy brambor sázet na dobré pole, l věrtel dobrého semene lněného sít, l záhon zelí, l krávu chovat. Kdyby se otec oženil, syn mu má vystavět sedničku a opatřit ji světlem a teplem.

31.března 1847 manželé Jan a Marie Lívovi prodali chalupu č. 4 Janu a Anně Mazancovým z Vlčkovic s pozemky 4 jitra 320 čtv. sáhů za 1.000 zlatých. Tito prodali ji 24. srpna 1858 Janu a Františce Holečkovým za 800 zlatých. Dále nastupují:
20. června 1878 Vojtěch a Františka Holečkovi, 31.prosince 1914 Jan a Anna Holečkovi, 18. února 1949 Václav a Marie Holečkovi.

Čp. 5.

6.října 1793 Antonín Lorentz prodal Tomáši Boublíkovi chalupu. č. 5, kousek louky (2 mírky) na zahrádku, obojí ležící mezi cestou do Klatov, loukou Tomáše Lívy a zahradou Prokopa Koláře. Pole Na stráni pod 7 strychů 3/4 mírky a louku pod l strych 3 věrtele 3 1/2 mírky za sumu 225 zlatých. Ihned složeno 10 zlatých. Zbytek 215 zlatých složí Boublík o sv. Jiří roku 1794 bez úroku. Na chalupě vázne činže 45 krejcarů z l strychu a robota l den v týdnu. Kupující mají však složiti ještě 225 zlatých a budou platiti jen činži 30 krejcarů z l strychu.

Odevzdací listinou z 31. května 1843 v pozůstalosti manželů Tomáše a Evy Boublíkových převzal chalupu Jakub Boublík a pozemky za 606 zlatých. 2. března 1859 Jakub Boublík postoupil tuto chalupu s pozemky Josefu Boublíkovi, který se oženil s Annou Kubíkovou, dcerou Matěje Kubíka, která mu přinesla věna 378 zlatých. Po propuštění z moci otcovské stala se spolumajitelkou chalupy č. 5.

24.dubna 1888 nastupují manželé Josef a Anna Boublíkovi. 14. července 1917 po zemřelém Josefu Boublíkovi manželka Anna. 3. května 1919 svatební smlouvou František a Karolina Boublíkovi. Tito ji 25.srpna 1923 prodali majiteli protějšího čp. 3, který přestavbou zde zřídil stodolu a čp. 5 zrušeno.

Čp. 6. (U Havlů)

24. října 1792 majitel statku Antonín Lorentz prodal Prokopu Koláři k postavení bytu bývalý ovčinec a díl louky Pod hrází ve výměře 250 čtv. sáhů na zahrádku, pole 3 jitra 400 čtv. sáhů a louku k Sluhovu l strych 2 věrtele a 1/2 mírky za 462 zlatých. Závdavek činí 55 zlatých 9 krejcarů. 175 zlatých 51 krejcarů složí kupující o sv. Jiří 1793, ostatek 231 zlatých v 10 ročních termínech od sv. Jiří 1793 se 4% úroky.

30. června 1802 Prokop Kolář postoupil chalupu č. 6 s pozemky manželům Havlu a Marii Kolářových za 700 zlatých. Mimo jiných závazků jsou kupující za sbírání dříví v panském lese povinni sepřísti každoročně vrchnosti 2 libry lnu proti zaplacení l krejcar za 5 kop. Vrchnost má předkupní právo při prodeji chalupy.

2. března 1819 předala Marie, vdova po Havlu Kolářovi, chalupu č. 6 na zetě Josefa Malého s tím, že ji bude poskytovati výživu a péči. Pro špatné zacházení však Marie Kolářová chalupu předává dceři Josefě ovdovělé Lom (?), která ji má dáti obydlí až do konce života a výměnek: 4 strychy žita, 2 mírky ječmene, l strych pšenice, 8 strychů brambor, 2 strychy ovsa, 2 mírky hrachu, sůl (2 mírky), 2 sáhy dřeva, 30 zlatých (vše ročně) a chovat krávu. Zde se zprávy rozcházejí. Vdova předává chalupu provdané dceři a podle další zprávy jak dále uvedeno, předává ji zeť Josef Malý. 12. prosince 1862 vkládá se právo vlastnické na chalupu č. 6, náležející manželům Josefu a Marii Malých, v ceně 630 zlatých na syna Martina. 10. listopadu 1884 přešla dražbou na Jakuba Blocha. 13. června 1888 nastupuje Kateřina Jaklová.

6. ledna 1901 Karolina Jaklová, která se v témže roce provdala za Jakuba Babku, který se stal spoluvlastníkem. 19. dubna 1947 po zemřelém manželovi Jakubovi přejímá druhou polovinu chalupy manželka Karolina.

Čp. 7.

6. září 1792 držitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Martinu a Anně Sejpkovým k bytu bývalé maštale a na zahrádku 2 mírky louky Pod Hrází ležící mezi stavením Prokopa Koláře, zahradou Martina Suka a cestou do Klatov. Pole Na stráni pod 7 strychů a l mírku, louku Pod hrází l strych 2 věrtele 2 mírky za 518 zlatých.

28. ledna 1805 koupila paní Terezie Lomová, majitelka statku z pozůstalosti Martina a Anny Sejpkových chalupu č. 7 za 840 zlatých, z čehož zaplatí sirotkům po Anně Sejpkové 441 zlatých 49 krejcarů do chudé kasy s 5% úrokem a ostatních 384 zlatých 11 krejcarů soudu do 14 dnů.

26. února 1805 Terezie Lomová prodala Mikuláši a Voršile Pavuzovým chalupu kdysi Martina Sejpky s polnostmi pod 6 strychů za 905 zlatých. Tito ji 24. února 1812 prodali Václavu Bejblovi za 100 zlatých (snad bez pozemků?). Kupující neplatí dluhy prodávajících. Prodávajícím má Bejbl poskytovati byt do jejich smrti.

16. března 1812 prodal Václav Bejbl tuto chalupu manželům Simonu a Magdaleně Krbcovým za 320 zlatých. Kdyby kupující chovali husy a hnali je na panská pastvišťata, jsou povinni vrchnosti každoročně dávati l mladou husu.

4. září 1868 na základě intimatu učiněn převod vlastnického práva z manželů Simona a Magdaleny Krbcových na Jakuba a Františku Šebestovi. 25. října 1885 převedeno na Jana Šebestu a další nezletilé děti po jedné pětině. 21. prosince 1895 převedena jedna polovina na Jakuba Šebestu a další pravděpodobně sourozence po jedné desetině. 12. února 1902 jedna desetina Štepána Šebesty převedena na Josefu Vratislavskou. 4. března 1927 postupní smlouvou převedena tato chalupa na Marii Vratislavskou, která se provdala za Františka Hasnedla ze Sluhova.

Čp. 8 ( U Vlasáků)

1. listopadu 1791 držitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Matouši a Marii Sukovým starou chalupu č. 8 a rustikální grunty pod 3 strychy 702 čtv. sáhů za 108 zlatých. Závdavek složil jen 8 zlatých. 100 zlatých zaplatí kupující v ročních splátkách po 5 zlatých s 4% úroky. Na gruntě vázne robota l den týdně.

16. srpna 1806 koupili manželé Jakub a Dorota Vlasákovi tuto chalupu od Marie Sukové za 567 zlatých ihned splatných. 29.srpna 1812 Jakub Vlasák prodal chalupu č. 8 synu Jakubovi za 400 zlatých. Z toho nastupující syn zaplatí Sukovým sirotkům 81 zlatých 7 krejcarů, Holečkovým 29 zlatých 39 krejcarů. Ostatek 298 zlatých 14 krejcarů zůstane na chalupě jako hypotéka s 5% úroky. 2. září 1812 Jakub Vlasák tuto chalupu propachtoval 9 pozemky ve výměře 2 jitra 680 čtv. sáhů od l. září 1815 Antonínu Drážkoví za 30 zlatých ročně.

Protokol o jednání z 11. listopadu 1832 o chalupě č. 8, kterou užíval Josef Král a kterou žádal jako syn posledního knihovního majitele Jana Vlasáka Jakub. Smlouvou z 29. srpna 1812 stal se majitelem chalupy Jakub Vlasák. Protože však byl nepřítomen, otec Jan Vlasák odkázal chalupu manželce Dorotě testamentem z 22. května 1814, která ji prodala roku 1817 Josefu Královi za 384 zlatých. 20. července 1867 převedena tato chalupa z Josefa Krále na manžele Matěje a Annu Královi. 14. května 1884 na Vojtěcha Krále a Annu Královou rozenou Knížkovou z Boříkov. 10. března 1908 na syna Václava a manželku Barboru, 25. března 1942 na syna Bartoloměje a manželku Emilii. Roku 1908 Václav Král tuto chalupu přestavěl a zřídil hostinec.

Čp. 9. (U Honsů)

Bývalá pastouška z doby vrchností. Podle protokolu z 15. prosince 1974 přiřknuta obci Bernartice. 18. února 1880 převedena Janu Visingrovi, 18. února 1915 Josefu Visingrovi, 25. července (roku ?) Josefu Stiebrovi, 5. září 1947 tuto sešlou chalupu se zahrádkou koupil majitel protějšího čp. 12 FrantiSek Novák a ji zboural.

Čp. 10. (U Kolářů)

28.srpna 1802 držitel statku Antonín Lorentz prodal Vondrovi Lukášovi místo k vystavění chalupy od pastviště U Top 283, kteréžto stavení je Lukáš povinnen postaviti do roka ode dne koupě, kus pastviště ve výměře 100 čtv. sáhů na zahrádku, pole Zahrada ve výměře l jitro 295 čtv. sáhů, louku nad rybníkem pod l strych l věrtel za 223 zlatých 45 krejcarů. Kupující není povinnen robotou, jen činží 30 krejcarů z l strychu. 7. února 1803 Vondra Lukáš postupuje synovi Karlu Lukášovi bez placení chalupu č. 10 v ceně 250 zlatých, kterou koupil s polnostmi od vrchnosti za 223 zlatých. Syn je povinnen splniti všechny povinnosti na chalupě váznoucí. Pro případ nouze otec si vymiňuje chalupu prodati nebo zadlužiti.

2. listopadu 1803 Ondřej a Karel Lukášovi prodali manželům Simonu a Kateřině Housarovým chalupu č. 10 za 600 zlatých ihned splatných. Z každého strychu pozemků platit do důchodu jako činži 30 krejcarů o sv. Jiří. Vrchnosti přísluší předkupní právo. Za sbírání dříví v panském lese odvádí se vrchnosti l libra spředeného lnu za poplatek l krejcar za 5 kop. Kupující se zavazuje zaplatiti pohledávky majitele statku Antonína Lorentze.

1. května 1814 koupil Jan Kopecký od bemartické vrchnosti chalupu č. 10 s pozemky za 235 zlatých vídeňské měny, které složil hotově. Kupující je povinnen 26 dní ruční roboty od sv. Jiří do sv. Havla, sepřísti l libru lnu za poplatek l krejcar od 5 ti kop. Podruh, který by bydlel v jeho chalupě, je povinnen 13 dní ruční roboty. Za sbírání dříví v panském lese má kupující dodati vrchnosti 2 strychy popele bezplatně.

15. června 1830 ve smyslu závěti ze dne 22. července 1826 předána chalupa č. 10 po Janu Kopeckém zletilému synu Václavu Kopeckému v ceně 100 zlatých s tím, že vyplatí matce Dorotě provdané Lívové a bratrům Jakubu, Vítu, Janu a Josefovi podíly 16 zlatých 40 krejcarů.

21. dubna 1839 prodal Václav Kopecký tuto chalupu 3 pozemky Tomáši Červenému za 240 zlatých konvenční miny. Následují obvyklá ustanovení o robotě (26 dní), lnu a sbírání dříví. Dále smí chovati dvě krávy a 2 ovce při placení obvyklého poplatku za pastvu.

2. dubna 1848 hospodářský úřad statku prodal Tomáši Červenému z Bernartic pole na Housárkovic pod l jitro 220 čtv. sáhů a louku pod 1.050 čtv. sáhů za 313 zlatých. 31. prosince 1855 po Tomáši červeném přešlo vlastnictví na nezletilého Matěje Červeného za 520 zlatých stříbra. Další majitelé následují: 10.května 1875 Antonín a Františka Dolejšovi. 2. prosince 1905 po zemřelém manželi přejímá polovinu manželka Františka. 21.května 1919 svatební smlouvou nynější majitelé Matěj a Josefa Dolejšovi.

Čp. 11. (U Vejpychů)

7. listopadu 1791 držitel statku Antonín Lorentz prodal Janu nu Šimáčkovi, který koupil od Vojtěcha Voláka chalupu č. 11 kousek pole k Mlázovům ve výměře 300 čtv. sáhů za 14 zlatých. 26. srpna 1792 Antonín Lorentz prodal manželům Janu a Anně Šimáčkovým pole, louky a pastviště ve výměře 5 strychů l věrtel a 4 mírky za 198 zlatých 30 krejcarů.

7.března 1803 prodal Jan Simáček Ondřeji Tremlovi chalupu č. 11 s grunty za 1.100 zlatých. Jan Šimáček dostal od Tremla závdavkem 100 zlatých a chalupu v Lukovišti za 700 zlatých. Zbývajících 30 zlatých Třeml uhradí tak, že zaplatí dluh do Chlistova Vítku Mandákovi a 20 zlatých ponechává Šimáček u jeho vdané dcery.

10. ledna 1805 prodal Ondřej Treml Janu Lívovi resp. jeho otci Tomáši Lívovi (majiteli č. 4) chalupu č. 11 s pozemky za 2.000 zlatých. Závdavkem složeno 100 zlatých. Za 700 zlatých převzal Treml od Lívy pole a ostatek zaplatí Líva následovně: 200 zlatých holce Jana Šimáčka Káči, 700 zlatých Janu a Anně Šimáčkovým. Ve věci pohledávky Šimáčkových dohodnuto však, že v chalupě budou hospodařit Šimáčkovi společně s Janem Lívou, kterému budou poskytovat stravu a veškeré potřeby. Kdyby dcera Kateřina nechtěla si Lívu vzíti, Líva je povinnén zaplatiti oněch 900 zlatých a Šimáček mu má chalupu postoupiti. Jan Líva bude povinnen otci vyplatiti z chalupy 400 zlatých.

27. prosince 1805 manželé Ondřej a Marie Tremlovi koupili od Tomáše a Jana Lívy chalupu č. 11 s rustikálními grunty za 1.300 zlatých a dominikální grunty za 300 zlatých. Z prodejní sumy se sráží 700 zlatých za pole prodané Janu Lívovi, ostatek 900 zlatých zaplatí hotově.

16. října 1807 manželé Ondřej a Marie Tremlovi prodali tuto chalupu Václavu Krbcovi ze Sobětic za 1.900 zlatých, které zaplaceny hotově.

10. ledna 1842 v pozůstalostním řízení po Václavu Krbcovi zemřelém 10. prosince 1836 přiřčena chalupa č. 11 a 12 strychů gruntů synu Šimonu Krbcovi v ceně 330 zlatých stříbra (počítaje 3 dvacetníky na l zlatý). Sestrám Magdaleně, Kateřině a Anně, bratru Josefu povinnen podíly po 60 zlatých, matce 30 zlatých a bratru i matce poskytovati stravu a byt.

5. února 1870 podle svatební smlouvy z 5. února 1870 převedeno ze Šimona Krbce na manžele Josefa a Annu Krbcovy s pozemky 12 strychů v postupní ceně 290 zlatých r.č. Dále následují:
1.února 1901 Jan Krbec a Marie, 2. ledna 1929 po zemřelém Janu Krbcovi manželka Marie.

Čp. 12.

26.srpna 1792 Antonín Lorentz prodal manželům Vojtěchu a Josefě Sukovým pole ve výměře 2 strychy 3 věrtele a l mírku a louku l strych 2 věrtele zvanou Trávník za 215 zlatých. Na gruntě nevázne žádná robota jen činže 30 krejcarů z l strychu.

18. března 1802 prodali manželé Vojtěch a Josefa Sukoví manželům Vojtěchu a Marii Dolejším rustkální chalupu č. 12 s pozemky za 625 zlatých. Ihned složeno 155 zlatých, zbývajících 470 zlatých stává se hypotékou na chalupě č. 12. Pěší robota l den v týdnu.

29. března 1803 prodali manželé Vojtěch a Marie Dolejších Martinu Brabcovi chalupu č. 12 s grunty za 1.200 zlatých. Ihned splaceno 300 zlatých, další ve splátkách a 600 zlatých zaplatí Brabec při prodeji svojí chalupy v Chlistově. 26. prosince 1803 narovnáním mezi Martinem Brabcem a Vojtěchem a Marií Dolejšími: Brabec vrací chalupu č. 12, kterou koupil od nich za 1.200 zlatých (splatil jen 300 zlatých).

25. května 1821 Vojtěch Babka koupil od Vojtěcha a Marie Dolejších tuto chalupu s pozemky za 338 zlatých stříbra ihned splacených.

26. března 1825 Vojtěch Babka prodal tuto chalupu Jakubu a Anně Dolejším ze Stříteže za 300 zlatých stříbra hotově složených. Jakub Dolejší se zavazuje bratrům Janovi, Matěji a Václavovi, kdyby jeden nebo druhý k nějakému štěstí přijíti a se ženiti měl, každému jeho výbyt dle možnosti dáti a uděliti. Dále následují:
14. července 1875 Marie Nováková, 17. ledna 1899 Karel Novák a Josefa, 2. prosince 1930 po zemřelém Karlu Novákovi převzala polovinu manželka Josefa. 13. února 1936 syn František Novák, který se roku 1944 oženil a manželka se stala spolumajitelkou.

Čp. 13. (U Kameníků)

16. října 1802 prodal hospodářský úřad bernartický Barboře Kundstatdtové" pro jejího syna Januse Kundstatdta židovskou chalupu č. 13 s přilehlou flusárnou a zahradou za 221 zlatých ihned zaplacených. Kupující jsou povinni ročně platiti činži 10 zlatých a to 5 zlatých o sv. Jiří a 5 zlatých o sv. Havlu. Kupující je povinnen chalupu opravovati. Vrchnost však nemá k chalupě žádného práva. Kupující může pásti dobytek na panském pastvišti za poplatek l zlatý z l krávy a 3 krejcary z l ovce. Za sbírání dříví v panském lese platí l zlatý ročně. Všechny jazyky z poraženého dobytka je kupující povinnen odvésti bezplatně vrchnosti. Držitelé chalupy jsou povinni vůči vrchnosti a úředníkům zachovávati respekt a pokornost.

28. dubna 1805 Barbora Kundstatdtová a její syn Janus prodali manželům Šimonu a Anně Holečkovým flusárnu u č. 13 za 90 zlatých, které zaplaceny při prodeji. Činže 6 zlatých ročně.

27. března 1810 prodala židovka Barbora Kundstatdtová chalupu č. 13 Matěji Holečkovi za 215 zlatých hotově splacených. 17. dubna 1810 Matěj Holeček prodal tuto chalupu Josefu Polákoví pro jeho syna Václava za 300 zlatých.

4. května 1814 projednána pozůstalost po Josefu Polákovi, který zanechal grunty v ceně 900 zlatých a chalupu č. 13 za 300 zlatých. Z tohoto připadají podíly na otce Josefa a děti Josefa, Matěje a Václava po 90 zlatých 41 krejcarů.

Podle dále uvedeného vyjádření Václav Polák nechal postaviti kříž.
„Vyjádření z 19.září 1846, kterým Václav Polák prohlašuje že nechal vystavěti 23. července 1846 železný kříž na tesaném kameni ke cti a chvále Spasitele našeho a že fundaci ve výši 12 zlatých k udržování kříže určenou pojišťuje na své chalupě č. 13."
(Poznámka pisatele: Jest to kříž stojící pod čp. 12 při rozcestí k Mlázovům).

Na základě odevzdací listiny z 14. května 1862 po Václavu Polákovi, zemřelém 4. prosince 1861 vloženo právo vlastnické k chalupě č. 13 a polím 5 strychů 2 věrtele na Antonína Poláka v ceně 400 zlatých. Podíly Ludmily Polákové a Jana Poláka po 150 zlatých a podíl matky Josefy Polákové 80 zlatých. Dále v držení následují: 6. října 1872 František a Františka Braunovi, 25. 1istopadu 1880 po zemřelém Františku Braunovi manželka Františka, 29. listopadu 1889 František a Františka Vávrovi. 11. srpna 1893 převedena jedna polovina Františku Přerostovi. 18. srpna 1896 druhá polovina převedena z manželů Vávrových na Josefu Přerostovou. 20. prosince 1909 po zemřelé manželce Josefě převzal polovinu manžel František Přerost. 27. října 1926 svatební smlouvou převedeno toto čp. na Karla Fleisiga a manželku Julii, dceru Františka Přerosta. Karel Fleisig koupil v roce 1926 sousední chalupu čp. 26 a z chalupy čp. 13 zřídil kůlnu a tím čp. 13 zrušeno.

Čp. 14.

2. října 1794 majitel statku Antonín Lorentz povoluje manželům Janu a Ludmile Stočkovým na svém panském gruntě vedle louky Trávník podle cesty do Sluhova vystavěti chalupu č. 14. Chovati l krávu a 2 ovce. Pásti na panském pastvišti v panském stádě proti ročnímu poplatku 15 krejcarů z l krávy, 3 krejcary z l ovce a příspěvku na obecního pastýře a sbírati dříví v panských lesích. Za to jsou manželé Stočkovi povinni od sv. Jiří do konce roku každoročně l dnem pěší roboty týdně.

4. prosince 1807 prodala majitelka statku Bernartic Terezie Lomová vojáku Janu Stočkovi z č. 14 7 strychú polí a 2 3/4 strychů luk za 350 zlatých. Následují obvyklá ustanovení o robotě a pod. (zápis končí podpisovou formulí:
„Vše věrně, bez ošemetnosti."

18. září 1835 prodali manželé Jan a Ludmila Stočkovi Jakubu a Anně Volákovým chalupu č. 14 s polmi 3 strychy 2 věrtele za 100 zlatých. Kupující jsou povinni prodávajícím do jejich smrti poskytovati slušnou stravu.

1. ledna 1850 Jakub a Anna Volákovi prodali tuto chalupu s polmi pod 2 jitra 800 čtv. sáhů Václavu Kopeckému za 500 zlatých stříbra. Dále v držení následují:
12. června 1861 Josef a Kateřina Kopeckých za 560 zlatých, 30. září 1892 jedna polovina z Kateřiny Kopecké převedena na Barboru Michalovou. 16. února 1893 jedna polovina z Josefa Kopeckého převedena Janu Michalovi. 7. března 1923 František a Karolina Boublíkovi, 28. července (roku?) Jan a Marie Tomáškovi.

Čp. 15. (U Červených)

O původu této chalupy není v dodaných výpisech ničeho uvedeno. První zpráva jest tato:
14. září 1792 držitel statku Antonín Lorentz prodal Janu Palletovi pole od č. Top 269 (k Mlázovům) ve výméře 2 strychy a louku č. Top 266 pod l strych za 150 zlatých. Závdavek složil 10 zlatých.

7. května 1796 Jan Palleta prodal manželům Ondřeji a Kateřině Pojarovým chalupu č. 15 s grunty za 190 zlatých. Hotově zaplaceno 90 zlatých. Zbytek 100 zlatých zaplatí v ročních splátkách do důchodu bernartického po 5 zlatých s 4% úroky počínaje od 1. května 1796. Kupující povinen robotou l den v týdnu. Dále jsou uvedena ustanovení o dobytku a dříví a pod.

Roku 1819 od manželů Pojarových koupil tuto chalupu František Červený za 1.300 zlatých. František Červený zemřel 25. března 1839. Následuje jednání o pozůstalosti:
„Dle odevzdací listiny vydané od magistrátu král. města Klatovy nařízením apelačního soudu v Praze z 18. března 1845 č. 2.503 k projednání pozůstalosti Františka Červeného z Bernartic delegovaného dne 15. listopadu 1845 jure karet převedeno jest právo vlastnické k chalupě č. 15 v Bernarticích se zahrádkou, k poli k Mlázovům pod 1.500 čtv. sáhů, k louce k Sluhovu pod 408 čtv. sáhů, k druhé louce pod polem pod 266 čtv. sáhů, k poli č. Top 266 pod 800 čtv. sáhů na syna jeho Matěje Červeného v ceně 520 zlatých konvenční mince“.
Dále je uvedeno domácí a hospodářské nářadí za 5 zlatých 12 krejcarů, stará ovce 2 zlaté, koza l zlatý 30 krejcarů. Matěj Červený po ujetí se majetku ve 22 letech zaplatí do bernartického důchodu 100 zlatých. Matce Marii provdané Holečkové 100 zlatých a sestře Anně 100 zlatých. Matce povinnen poskytovati do její smrti výminek a stravu. Do dosažení plnoletosti Matěje Červeného spravuje majetek poručník bratr Tomáš Červený. Dále v držení následují:
14. března 1890 Ondřej a Anna Červených, 15. listopadu 1925 polovinu Anny Červené přejímá syn Matěj Červený, 24. května 19 druhou polovinu přejímá syn Ondřej, 11. prosince 1928 převedena celá usedlost na Matěje a Boženu Červených, 28. srpna 1948 na dceru Karolinu Červenou.

Čp. 16. (U Zedníků)
16(a) a 16(b)

16/a 23. prosince 1793 držitel statku Antonín Lorentz prodal Prokopu a Barboře Pollakovým chalupu č. 16, za kterou jsou povinni složiti manželům Vojtěchu a Josefě Sukovým 140 zlatých. Dále držitel statku týmž manželům prodal 22 strychů l 1/2 mírky pozemků za 903 zlatých. Hotově složeno 721 zlatých, dalších 182 zlatých splatí v 10 ročních termínech od sv. Jiří 1793 se 4% úroky. Mimo jiných povinností má Pollak sepřísti 3 1/2 strychů lnu za obvyklý poplatek.

1. února 1803 manželé Prokop a Barbora Polákovi prodali tuto chalupu s grunty majitelce statku Terezii Lomové za 1.865 zlatých hotově vyplacených.

15. července 1803 Terezie Lomová prodala chalupu č. 16 bez pozemků Jakubu a Anně Malých za 270 zlatých. Kupujícím je dovoleno sbírati dříví v panském lese, za sepředení l libry lnu při placení 5 kop l krejcar. Dovoleno chovati l krávu a hnáti v panském stádě za poplatek 30 krejcarů ročně splatných o sv. Havle.

5. prosince 1825 sjednána svatební smlouva mezi Matějem Malým a Josefou Kopeckou, dcerou dominikálního chalupníka Pavla Kopeckého č. 22. Rodiče ženichovy Jakub a Anna Malých odevzdávají mu chalupu č. 16 v ceně 270 zlatých. Z toho Matěj Malý v platí sestrám Anně a Dorotě po 100 zlatých, zbytek 70 zlatých rodičům. 200 zlatých povinnen vyplatiti do roka bez úroků, pak s 5% úroky. 70 zlatých zůstává pojištěno na chalupě. Rodiče ženichovy si vymiňují byt a stravu. Kdyby se ale pro byt nebo stravu vespolek snésti nemohli, náleží jim polovina užitku z chalupy a zmíněných 70 zlatých. Nevěsta Josefa Kopecká přináší ženichovi 230 zlatých, l krávu a l ovci. Otec Pavel Kopecký vyplatí z toho 100 zlatých do roka ode dne sňatku, do dvou let dalších 100 zlatých a později 30 zlatých. Krávu a ovci odevzdá po sňatku ihned. Podíl 230 zlatých bude pojištěn na chalupě č. l6. Pro případ smrti se stanoví dědické právo zbývajícího manžela, kterému náleží případně stejný díl jako dětem.

22. září 1858 převedeno právo vlastnické k chalupě č. 16 z manželů Matěje a Josefy Malých na manžele Antonína a Marii Malých za 320 zlatých.

Výměrem z 25. září 1868 na základě směnné smlouvy z 11. září 1868 vkládá se převod vlastnického práva k čp. 16 z Antonína a Marie Malých na manžele Jiřího a Marii Vávrových z Podolí.

20. dubna 1870 Jiří a Marie Vávrovi prodali tuto chalupu Vojtěchu a Marii Přerostovým za 149 zlatých. 30. června 1885 polovina z Marie Přerostové převedena na Františka Přerosta.
Dále: 2. srpna 1887 polovina po Vojtěchu Přerostovi převedena na Františka Přerosta. 11. srpna 1893 následuje Františka Braunová, 25. listopadu 1898 Anna Vávrová, 15. prosince 1898 manželé Alois a Marie Babkovi, 14. dubna 1934 syn Alois Babka s manželkou Rosalií.

Čp. 16/b.

O tomto čp. nebyly do roku 1868 dodány žádné výpisy. 11. září 1868 tak jako u čp. 16/a převedeno právo vlastnické k chalupě 16/b se zahrádkou a pozemky z manželů Antonína a Marie Malých na Jiřího a Marii Vávrových z Podolí. 30. ledna 1882 odevzdací listinou převedeno toto čp. na Jana a Josefu Vávrovi. 25. února 1890 Jan Vávra přejímá jednu polovinu po zemřelé manželce Josefě. 25. května 1896 následuje Anna Vávrová (snad druhá manželka?), 15. prosince 1898 Alois a Marie Babkovi jako u čp. 16/a.

20. prosince 1888 čp.l5/a a 16/b knihovně spojeny a označeny čp. 32.

Čp. 17. (U Ševců)

26. července 1792 držitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Vojtěchu a Barboře Pollakovým pole zvané Zahrada č. Top 259 ve výměře l strych a louku Svidovku č. Top 260 pod l věrtel a 3 mírky za 85 zlatých, které kupující splatil hotově.

7.května 1796 rodiče Vojtěch a Barbora Polákovi postupují dětem Vojtěchu a Magdaleně Babkovým chalupu č. 17 a podle ní postavené 3 komory, novou stodolu, dvoreček a zahradu o 101 čtv. sáhů, pole č. Top 257 k Trávníku pod 2 jitra 445 čtv. sáhů, louku Svidovku č. Top 261 pod l jitro 1.200 čtv. sáhů a skalnatý porostlý palouk č. Top 258 v sumě 200 zlatých, kterou rodiče dětem dávají celou. Nastupující jsou povinni l dnem roboty týdně. Dále jsou uvedeny obvyklé povinnosti vůči vrchnosti. Kdyby nastupující manželé nectili svoje rodiče jak se patří, nemá smlouva platnosti.

15. května 1845 odevzdává se pozůstalost Vojtěcha Babky zemřelého 30. ledna 1838 synu Josefu Babkovi chalupa č. 17, 2 jitra 447 čtv. sáhů polí, l jitro 1.300 čtv. sáhů luk v ceně 320 zlatých. Nastupující je povinnen platiti c.k. daně a činži vrchnosti 8 zlatých 8 krejcarů ročně a l dnem v týdnu pěší roboty. Ostatním dědicům má vyplatiti:
sestře Marii provdané Bajerové 40 zlatých, sestře Barboře provdané Janáčkové z Chlistova 80 zlatých, dětem Josefa Babky 18 zlatých, na mše a modlení 42 zlatých, na opravu kříže za stodolou 20 zlatých. 120 zlatých zůstává mu jako otcovský a mateřský podíl. Bratru Bartoloměji ze Stříteže je Babka povinnen po čas živobytí každoročně vydati 8 centů sena. Z otcovské pozůstalosti má vydati sestře Barboře 2 dvouleté volky, Marii l ovci, bratru Bartoloměji l ovci, Janu Kopeckému l skopíka, Vojtěchu Sejpkovi l skopíka, Prokopu Hrachovi l ovci. Josef Babka přijal z pozůstalosti l roční jalovici k ruce dcery Barbory za 10 zlatých. Marie Babková přiznává příjem k rukám syna 120 zlatých t.j. za života Vojtěcha Babky 80 zlatých, od Josefa Babky 40 zlatých.

3. dubna 1848 hospodářský úřad statku Mlázov, Boříkov a Bernartic prodal Josefu Babkovi z Bernartic pole č. Top 262 pod l jitro 730 čtv. sáhů za 240 zlatých.

21. května 1853 svatební smlouvou převedeno právo vlastnické k č. 17 z manželů Josefa a Marie Babkových na Bartoloměje Babku a manželku Kateřinu rozenou Stočkovou za 1.000 zlatých.

14. června 1878 nastupují Bartoloměj a Barbora Babkovi, 10. června 1912 syn Josef Babka. 20. února 1918 svatební smlouvou jedna polovina převedena na manželku Barboru.

Čp. 18. (U Popelů)

Tato chalupa byla původně asi označena čp. 6, což dosvědčují v níže uvedeném zápise jména držitelů a také tato chalupa je starší než později zřízené nynější čp. 6. Chalupy se číslovaly od č. l v pořadí jak stojí.

24.srpna 1792 Antonín Lorentz držitel statku Bernartic prodal manželům Pavlu a Anně Tichým chalupu č. 6 v Bernarticích se vším příslušenstvím, zahradou, polem Beranovským pod 8 strychů, louku pod 3 strychy za 745 zlatých, z čehož ihned složeno 42 zlatých 30 krejcarů závdavkem. Zbývajících 330 zlatých kupující zaplatí o sv. Jiří 1793 a 372 zlatých 20 krejcarů v 10 ročních splátkách od sv. Jiří 1793 se 4% úroky. Na gruntě nevázne žádná robota ani kontribuce, jen činže 30 krejcarů z každého strychu a císařské daně. Kupujícím se povoluje chovati koňského, hovězího, ovčího a svinčího dobytka i drůbeře, hnáti je na panské pastviště, za což budou platit do vrchnostenského důchodu kromě částky určené obcí na obecního pastýře. Z klisny nebo dospělého koně 30 krejcarů, hříběte 15 krejcarů, krávy 15 krejcarů, jalovice 7 1/2 krejcarů, ovce 3 krejcary, svině 10 krejcarů ročně. Škody na vrchnostenských loukách a polích jsou povinni nahradit. Dále se povoluje kupujícím sbírání dříví v panských lesích, za což jsou povinni sepřísti vrchnosti ročně 2 strychy lnu proti zaplacení 5 kop krejcarů (?).
(Poznámka: Poplatek za předení lnu je ve všech výpisech nesrozumitelný. Snad to má být od 5 kop l krejcar). Prodávající strana si vyhrazuje předkupní právo. V případě neplacení v příslušných termínech, ztrácí kupující závdavek. Kdyby chalupa byla postižena ohněm, potlučením obilí, nebo padl dobytek, prodávající se pro ten rok zříká příslušné splátky 77 zlatých 15 krejcarů, která se přenáší na druhý rok. Úrok se však musí platiti v tomto případě.

2. května 1797 manželé Pavel a Anna Tichých prodali Anně Vlčkové rozené Jakvizové chalupu č. 18 se zahrádkou, polem Beranovským pod 8 strychů a louku Trávník pod 3 strychy za 760 zlatých. 31. srpna 1797 Anna Vlčková prodala Vojtěchu a Marii Dolejším chalupu č. 18 s grunty 11 strychů za 896 zlatých. Hotově splaceno 200 zlatých, další v obvyklých splátkách.

12. března 1802 Vojtěch a Marie Dolejších prodali tuto chalupu s grunty manželům Janu a Evě Fleischovým za 1.635 zlatých. (Zde je uvedena výměra pozemků 18 strychů 619 čtv. sáhů).

30. listopadu 1803 Jan a Eva Fleischovi prodali tuto chalupu Vojtěchu Uzlovi za 327 zlatých. Uzel ji 20. února 1804 prodal Matěji Vlkovi s polnostmi 3 strychy za 500 zlatých.

9.května 1831 místní soud v Češtíně projednal pozůstalost po Matiáši Vlkovi, zemřelém 3. února 1828 s testamentem. Majetek přiřčen synu Janu Vlkovi s tím, že vyplatí sourozencům Šimonu, Prokopu, Janu, Anně, Marii (z prvního manželství), Matiáši, Josefu (z druhého manželství), po 20 zlatých. Matce Marii náleží ročně 2 strychy žita, 1/4 strychu ječmene, 1/4 strychu pšenice, l míra brambor, l kráva a l ovce. Za poručníka určen František Červený.

Podle svatební smlouvy 24. března 1856 Jan Popel se oženil s Annou Kirchnerovou, která se stala spolumajitelkou čp. 18 v ceně 320 zlatých. Dále v držení následují:
28. prosince 1871 Jan Popel s manželkou Annou, 26. března 1892 Jakub a Anna Popelovi, 26. března 1921 Matěj a Marie Popelovi co nynější majitelé.

Čp. 19. (U Martinů)

28. října 1792 držitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Adamu a Anně Zajícovým místo k stavení mezi cestou ke Sluhovu a vlastní loukou pole Velký pod 3 strychy 2 mírky a louku Svidovku l strych 2 věrtele za 218 zlatých. Závdavek 109 zlatých 30 krejcarů. Zbytek splatí v 10 letech od sv. Jiří 1793 s 4% úroky.

31. října 1809 prodali manželé Adam a Kateřina Zajícovi chalupu č. 19 Tomáši Lívovi za 1.300 zlatých hotově splacených.

2. listopadu 1825 narovnáním mezi dědici po Tomáši Lívovi, který podle poslední vůle ze 7. února 1825 zanechal nezletilému synu Martinu Lívovi chalupu č. 19, pole a různé pohledávky, celkem majetek v hodnotě 1.325 zlatých 24 krejcary. Z toho připadají podíly dceři Ludmile 250 zlatých, Anně 166 zlatých 45 krejcarů, Barboře 166 zlatých 45 krejcarů, synu Františkovi 166 zlatých 45 krejcarů, vdově Dorotě 308 zlatých. Syn František odstupuje svůj podíl bratru Martinovi za poskytování bytu a stravy doživotně a Martin za odstoupení částky vydává ve prospěch sester Anny, Barbory a Marie. Od tohoto vyrovnání připadne vdově Dorotě s úroky do 31. října 1825 354 zlatých 54 krejcarů, dceři Ludmile na chalupě č.19 250 zlatých, dcerám Anně, Barboře a Marii po 240 zlatých 10 krejcarech. Mezi svědky byli Jan Rubáš, manžel Barbory a Petr Rubáš, manžel Marie.

29. března 1862 odevzdací listinou tato chalupa převedena na nezletilého syna Václava Lívu. Ten předčasně zemřel a chalupa 30. listopadu 1880 převedena na jediného nezletilého syna Václava. Pozůstalá vdova se opět provdala za Antonína Korce a měli spolu ještě několik dětí. Václav Líva svatební smlouvou ze dne 30. dubna 1902 se oženil s Marií Babkovou, dcerou Bartoloměje a Barbory Babkových z Bernartic čp. 17, která se stala spolumajitelkou této usedlosti. 23. dubna 1912 koupili tuto usedlost Václav a Marie Rubášovi. 11. listopadu 1913 bez pozemků Anna Štýbrová, 24. září 1946 Antonín a Jana Krýslovi majitelé protějšího čp. 20.

Čp. 20. (U Pavlů)

28. října 1792 držitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Matěji a Dorotě Holečkovým místo k stavení, které jsou povinni postaviti do l roku ode dne uzavření smlouvy na cestě do Sluhova, pole 6 strychů, louku Beranovskou pod l strych za 315 zlatých. Závdavek složili 47 zlatých 30 krejcarů. 40 zlatých zaplatí o sv. Jiří 1793 bez úroků a zbytek 177 zlatých 30 krejcarů v 10 ročních lhůtách od sv. Jiří 1793 s 4% úroky. Robotu vykonávati nebudou, jen platiti činži z l strychu 30 krejcarů ročně.

15. srpna 1845 vydán doručující list na chalupu č. 20 pro Jana Holečka, syna v roce 1836 zemřelého Matěje Holečka. Z odhadní ceny 260 zlatých připadá sestře Kateřině pro její neduživost vedle světlého a teplého bytu 40 zlatých konvenční mince, sestře Petromile 20 zlatých, Marii 20 zlatých, bratru Josefu 40 zlatých, sestře Ludmile 40 zlatých, bratru Františku 40 zlatých, pohřební útraty 20 zlatých. Kdyby některý z dědiců svůj svobodný stav proměnil, Jan má mu vystrojiti svatební oběd, nebo mu má vyplatiti 6 zlatých.

8. června 1870 převedena z Jana Holečka chalupa č. 20 s pozemky na manžele Václava a Reginu Švarcovi za 1.340 zlatých r.č. a pole od Františka Holečka za 60 zlatých r.č. Dále v držení následují:
30. prosince 1888 Antonín Kolář a Anna, 12. ledna 1899 Antonín Krýsl a Marie, 7. listopadu 1910 po zemřelé manželce Marii druhá manželka Josefa, 6. června 1934 syn Antonín Krýsl s manželkou Janou.

Čp. 21. (U Housárků)

15. dubna 1793 držitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Blažeji a Kateřině Dolejším místo k postavení chalupy, kterou jsou povinni postaviti do roka ode dne koupě, které hraničí na jedné straně s polem Martina Sejpky a Panskou zahradou, na druhé straně pak s cestou, vedoucí do Sluhova. Pole zvané Beranovský od č. Top 204 pod 4 strychy 2 věrtele a 1 1/2 mírky a louku zvanou Beranovskou pod l strych 2 věrtele za sumu 250 zlatých rýnských. Závdavkem složeno 70 zlatých, ostatek 80 zlatých složí kupující o sv. Jiří 1793 bez úroků a zbytek 100 zlatých v 10 ročních lhůtách od sv. Jiří se 4% úroky. Na gruntě nevázne robota, jen činže 30 krejcarů z l strychu.

2. února 1795 manželé Blažej a Kateřina Dolejší prodali manželům Šimonu a Anně Bartošovým pro syna Prokopa chalupu č. 21 s pozemky za 500 zlatých. Hotově složeno 400 zlatých, zbytek 100 zlatých ročními splátkami po 10 zlatých se 4% úroky do bernartického důchodu. 12. dubna 1804 Šimon a Anna Bartošovi postoupili synu Prokopu chalupu č. 21 s grunty za 500 zlatých. Nastupující syn zaplatí otci dle možnosti 60 zlatých, na otcův funus zaplatí 6 zlatých, na dluhy 33 zlatých, do chudinské kasy l zlatý, celkem 100 zlatých. Dále je povinnen zaplatiti matce Anně 100 zlatých, sestře Máři při nezletilosti 100 zlatých, sestře Dorotě 100 zlatých a 100 zlatých mu zůstává jako podíl. S chalupou přebírá 6 kusů dobytka, z čehož sestrám odevzdá pří jejich zletilosti každé l krávu. Rodičům je povinnen poskytovati byt, teplo, světlo, chovat l krávu a kozu, každoročně dávat l strych brambor a 2 mírky semene.

29. září 1815 předává Marie Bartošová, vdova po Prokopu Bartošovi podruhé provdána za Matěje Cihláře chalupu č. 21 o ceně 368 zlatých 68 krejcarů manželu Matěji Cihláři s tím, že vyplatí Bartošově dceři Dorotě 100 zlatých (dle kursu od roku 1804 74 zlatých 44 krejcary vídeňské měny). Na uhrazení dluhů a jiných závazků 28 zlatých vídeňské měny. Mateři Anně 66 zlatých 44 krejcary a další dluhy 151 zlatých vídeňské měny. (Ustanovení o výminku a j. jako předchozí).

12. července 1835 Matěj a Marie Cihlářovi prodali chalupu č. 21 s grunty 6 strychů 1 1/2 mírky Vojtěchu a Markétě Přerostovým za 680 zlatých konvenční mince hotově vyplacených. 2. října 1842 otec Vojtěch Přerost postoupil chalupu č. 21 synu Václavovi v ceně 192 zlatých konvenční mince. Václav zaplatí bratrům Vojtěchovi a Francovi, sestrám Marii, Františce a Petrolíně po 24 zlatých při jejich zaopatření či provdání. Rodičům též 24 zlatých. Nastávající nevěsta Václava Přerosta, dcera France Lívy mu přinese věnem 300 zlatých (Václav je povinen otci týmž výměnkem jak v předu uvedeno).

4. května 1847 Václav a Josefa Přerostovi prodali tuto chalupu Františku Procházkovi s pozemky 6 strychů 1 1/2 mírky za 500 zlatých ihned zaplacených. Prodávající si vyhrazují 1/2 sklizně žita a jsou povinni vykonávati všechny povinnosti do sv. Jiří. Kupující má jim poskytovati l rok v chalupě svobodný byt. Prodávající se zavazují po dobu pobytu v chalupě vykonávat na ně přináležející jízdu při stavbě farního domu aneb školy a při cestách. Dále jest uveden obvyklý výminek a mimo toho 1/2 strychu pole k užívání. 30. prosince 1872 postupní smlouvou převedeno č. 21 z Františka Procházky na manžele Františka a Marii Pojarovi v postupní ceně 850 zlatých. 5. července 1892 po zemřelém Františku Pojarovi převzala polovinu manželka Marie, 5. ledna 1927 převedeno na dceru Marii, která se provdala za Vojtěcha Hasnedla ze Sluhova a 6. června 1927 stali se spolumajiteli čp. 21.

Čp. 22.

Údaje ve zde uvedeném prvním výpise plně nesouhlasí s místem, kde měla být chalupa vystavěna a kde nyní stojí. Snad bylo toto místo před stavbou zaměněno. Podle podání pamětníků byl též v tomto čp. hostinec a hostinským byl Jan Krýsl, který byl majitelem chalupy od roku 1856 do roku 1893. Hostinec mohl být zrušen nejpozději asi před rokem 1875-80.

9. prosince 1793 majitel statku Antonín Lorentz prodal manželům Pavlu a Evě Kopeckým místo k vystavění chalupy mezi cestou z Boříkov, místem Ondry Lukáše a vlastní zahrádkou a panským rybníčkem, pole Beranovský č. Top 307 4 strychy 2 věrtele 1 1/2 mírky a louku Beranovskou od č. Top 286 l strych 2 věrtele za 250 zlatých. Závdavek byl dán 45 zlatých, 80 zlatých zaplatí o sv. Jiří 1794, zbytek v 10 ročních splátkách se 4% úroky. 21. února 1848 odevzdacím listem po Pavlu Kopeckém, zemřelém bez poslední vůle 16. listopadu 1826 a po jeho první manželce zemřelé roku 1816, stává se majitelkou chalupy č. 22 s grunty dcera Kateřina Kopecká, provdaná Hrbková v ceně 50 zlatých. Nastupující vyplatí dcerám Josefce Malé 190 zlatých, Ludmile 55 zlatých, Anně 55 zlatých, nevlastní matce Barboře 200 zlatých. Nastupující je povinna poskytovati matce 2 strychy obilí a byt v malé světničce.

18. března 1848 Kateřina Hrbková postupuje polovinu chalupy č. 22 manželi Josefu Hrbkovi, který dává l krávu, l jalovici l kovaný vůz a zavazuje se platiti dluhy. V případě úmrtí manželé se navzájem prohlašují dědici. 14. února 1856 Josef a Kateřina Hrbkovi prodali tuto chalupu s pozemky manželům Janu a Josefě Krýslovým za 1.284 zlatých.

4. července 1893 nastupují manželé Josef a Marie Krýslovi, 28. listopadu 1902 po zemřelé manželce převedena polovina na manžela Josefa Krýsla. 3. února 1903 převedena polovina na druhou manželku Karolinu. 12. listopadu 1930 stávají se majiteli Josef Hasnedl ze Sluhova s manželkou Karolinou rozenou Krýslovou.

Čp. 23. (U Šmídlů)

30. března 1802 Terezie Lomová majitelka Bernartic prodala Marii Laumanové místo k postavení chalupy-hospody č. 23 na panském pastvišti proti Janu Šimáčkovi v rozsahu 6 x 10 sáhů za 150 zlatých ihned zaplacených. Držitelé hospody jsou povinni platiti do bernartického důchodu z každého sudu vyšenkovaného piva l zlatý, mají však právo voziti pivo na svůj náklad od kohokoliv. Dovoluje se též kořalky, mouku, housky a chléb péci a prodávati a chovati dobytek. (Dále je uveden poplatek za pastvu jako obvykle). Protože držitelé hospody robotou nebudou povinni mají o sv. Jiří dávati 1 libru spředeného lnu proti zaplacení 5 kop 1 krejcar.

23. listopadu 1803 koupil Jakub Osvald, pastýř dvora střezměřského od Marie Laumanové hospodu č. 25 za 600 zlatých, které Osvald ihned složil. Z každého sudu piva má platit 1 zlatý. Má však svobodu odkohokoliv pivo bráti. Jen v případě, že by se zdejší pivo nespotřebovalo, má povinnost je odebírati a prodávati o 1/2 krejcaru levněji. Dovoluje se též páliti kořalku a brandlovati. Další jako předešle.

16. října 1806 Jakub Osvald prodal hospodu č. 23 manželům Pavlu a Anně Hošťálkovým za 345 zlatých ihned zaplacených. Kdyby se pivo vařilo v Bernarticích, povinnen je bráti pivo tamní o 1/4 krejcaru na mázy levnější než je prodejní cena.

30. ledna 1809 prodali Pavel a Anna Hošťálkovi hospodu č. 23 Antonínu Huršťákovi za 350 zlatých.

12. března 1813 František Bradáč koupil od Antonína Huršťáka hospodu č. 23 se zahradou a loukou za 190 zlatých vídeňské měny.

18. května 1815 koupil Matěj Mužík od Františka Bradáče tuto chalupu za 500 zlatých.

20. dubna 1816 prodal Matěj Mužík Janu Mužíkovi z Glosau hospodu č. 23 za 625 zlatých hotově zaplacených. Dřívějšímu majiteli Františku Bradáčovi zaplatí 100 zlatých, vrchnosti dluh 25 zlatých a Matěji Mužíkovi o sv. Havle 1816 175 zlatých.

24. února 1817 Jan Mužík prodal Petru Schmidlovi z Hor Matky Boží hospodu č. 23 za 630 zlatých ihned zaplacených. Mimo obvyklých povinností má vrchnosti dodati 2 strychy dobrého popele za obvyklou místní cenu. Dále je vrchnosti povinnen 13 dní roboty v roce.

31. května 1843 chalupa č. 23 po Petru Schmidlovi, zemřelém 9. dubna 1831 přiřčena synu Janovi v ceně 104 zlatých konvenční mince. Matce zaplatí 64 zlatých, bratrům Matěji 20 zlatých, Jakubovi 20 zlatých, což má zaplatiti do sirotčí kasy s 5% úroky. Matce je povinnen poskytovati kvartýr až do smrti, bratrům do 12 let a matce ještě chovati kozu.

11. května 1883 přejímá tuto chalupu Vojtěch Šmídl, 3. srpna 1909 svatební smlouvou syn Josef Šmídl s manželkou Barborou.
Poznámka: Nastoupením Šmídlů zanikla hospoda.

Čp. 24.

Tato malá ze dřeva vystavěná chalupa sousedící se zadní části dvorka čp. 2 byla v posledních letech přeměněna na kůlnu.

14. listopadu 1804 Anna Blochová koupila od Terezie Lomové, paní nad Bernartici kousek půdy, kde někda stará ratejna bejvala za 50 zlatých, které ihned zaplaceny. Vrchnosti má kupující platiti roční činže 4 zlaté a to 2 zlaté o sv. Jiří a 2 zlaté o sv. Havle. Smí chovati l krávu a platiti z ní l zlatý činže, z ovce 3 krejcary, z kozy 10 krejcarů. Za sbírání dříví v panském lese platí o sv. Jiří 15 krejcarů. Vrchnost si vyhrazuje laudemium a právo předkupní. Kdyby se kupující, anebo někdo z jejích lidí proti vrchnosti, anebo proti jejím úřadům slušně nechoval, vrchnost zaplatí 50 zlatých a chalupy se ujme.

15. srpna 1826 Antonín Dražka koupil od Anny Blochové dominikální chalupu č. 24 za 165 zlatých.

22. srpna 1826 Josefa Winterová koupila od Antonína Dražky tuto chalupu za 205 zlatých vídeňské měny hotově zaplacených.

23. srpna 1826 Josefa Winterová prodala ji Pavlu Kiessarovi za 60 zlatých konvenční měny stříbrné.

20. června 1827 Pavel Kiessar prodal tuto chalupu Martinu Kubíkovi za 90 zlatých stříbra.

30. ledna 1830 Jan a Barbora Procházkovi koupili od Martina Kubíka chalupu č. 24 za 112 zlatých konvenční mince. Protokoly z 29. dubna 1832 a 8. května 1832 v Čestíně o vyrovnání mezi dědici po Janu Procházkovi, domkáři v Bernarticích č. 24, syny Václavem a Františkem se strany jedné a macechou Barborou Procházkovou se strany druhé:
Pozůstalá manželka přejímá polovinu chalupy č. 24 po vydání šatstva a peněz po zemřelém Janu Procházkovi. 27. dubna 1874 Barbora Procházková prodala tuto chalupu Petru Modrákovi. Od tohoto koupili ji 17. prosince l874 manželé Vojtěch a Anna Přerostovi za 285 zlatých.

30. května 1898 od manželů Přerostových koupili tuto chalupu majitelé č. 2 manželé Jan a Magdalena Karasovi. Z této chaloupky zřídili kůlnu a tím čp. 24 zrušeno.

Roku 1931 Vojtěch Kolář, mistr krejčovský koupil od svého otce Vojtěcha Koláře č. l díl pole při cestě proti čp. 15 a vystavěl zde domek, který byl označen čp. 24.

Čp. 25.

25. července 1804 majitelka statku Terezie Lomová prodala Vojtěchu Uzlovi rybníček Jordánek s pastvištětem s tím závazkem, že zde postaví chalupu (později č. 25) za 100 zlatých. Zaplatil hotově 75 zlatých, zbytek zaplatí o sv. Jiří 1805. Kupující je povinnen platiti každoročně o sv. Jiří a o sv. Havle po l zlatém. Dále následují obvyklá ustanovení o dobytku, sbírání dříví a pod.

2. ledna 1805 Matěj Vlk prodal Janu Uzlovi kus zahrady pro postavení chalupy č. 25.

10. srpna 1846 odevzdává se domek č. 25 (nyní zbořeniště) po Vojtěchu Uzlovi dle dědičné pořádnosti z 20. srpna 1845 dceři Marii Uzlové v ceně 240 zlatých konvenční mince. Marie Uzlová přejímá kromě domku postaveného na bývalém rybníčku Jordánku polovinu louky Na hrázi 1 strych 3 věrtele, kus pole Na velkém poli 4 strychy 1 věrtel, 1 krávu, 2 roční telata, domovní a polní nářadí: 1 váz, 1 dřevěnou bránu, 1 nákolesník s kolečkama, 1 motyku a 1 sekeru. Postupní cenu 240 zlatých zaplatí Marie Uzlová takto: sestře Kateřině 80 zlatých, otci Vojtěchu Uzlovi 80 zlatých. Dalších 80 zlatých připadá na její podíl. Bratru Janovi, který dostal 317 zlatých 30 krejcarů žádný podíl už nenáleží. Protože otec Vojtěch Uzel zemřel, jeho podíl po odražení 16 zlatých připadá ve prospěch Marie Uzlové.

11. října 1846 Marie Uzlová prodala Jakubu Blochovi, skláři pozemek, na kterém dříve stávala chalupa č. 25 s pozemky se svolením svého manžela Matěje Potužáka za 800 zlatých. Hotově složeno 24 zlatých, během 4 týdnů zaplatí kupující 76 zlatých, pro sestru Kateřinu Uzlovou je pojištěno 80 zlatých. Zbytek 620 zlatých splatí Bloch ve třech letech od sv. Havla 1846 bez úroků.

31. května 1865 povoluje se na základě kupní smlouvy z 28. dubna 1865 vklad práva vlastnického na stavební parcelu se zahrádkou a pozemky 4 3/4 strychů polí a 1 3/4 strychů luk náležející Jakubu Blochovi na Viléma Blocha v ceně 840 zlatých a vklad zástavního práva této sumy na Jakuba Blocha a jeho choť Esteru Blochovou.

15. listopadu 1866 převedeno z Viléma Blocha na Maxmiliána Blocha v ceně 840 zlatých. 28. prosince 1871 koupili tuto chalupu s pozemky od Maxmiliána Blocha Perdinand a Kateřina Kubátovi za 550 zlatých. 10. srpna 1898 po zemřelé Kateřině Kubátové přejímá jednu polovinu dcera Anna Kubátová. 15. září 1908 převedena druhá polovina na Annu Kubátovou, provdanou Stejspalovou. 7. ledna 1947 převedeno toto čp. na nezletilého vnuka Josefa Laška.

Čp. 26.

24. dubna 1808 Šimon Bloch s manželkou prodali chalupu č. 26 s polmi ve výměře 5 strychú 2 věrtele a loukami l strych 2 vertele Janu Uzlovi za 900 zlatých. Uzel hotově složil 750 zlatých. Vrchnosti je povinnen složiti do sv. Jiří 1811 50 zlatých, dokončiti stavbu chalupy a platiti roční činži 4 zlaté z chalupy, 2 zlaté 45 krejcarů z polí a 45 krejcarů z louky. Celkem 7 zlatých 30 krejcarů o sv. Jiří.

23. srpna 1812 Jan Uzel prodal tuto chalupu Prokopu Dolejšímu ze Stříteže za 600 zlatých. Kupující přejímá pohledávku žida Simona Blocha 977 zlatých. Vrchnosti povinnen úrokem 4 zlaté o sv. Jiří.

29.října 1846 - vyjádření dědiců po Prokopu Dolejším ze Stříteže Jana, Františka, Anny a Marie: Prohlašují, že chalupa č. 26 v Bernarticích náleží Jakubu Blochovi, synu Simona Blocha, který ji 23. srpna 1812 koupil za 600 zlatých a nikoliv zemřelému otci Prokopu Dolejšímu, který domek nechal napsati jen na své jméno, protože Šimon Bloch nemohl dostati dovolení k zakoupení chalupy.

20. listopadu 1846 prodal Jakub Bloch Vojtěchu a Kateřině Sekyrovým dominikální chalupu č. 26 za 300 zlatých. Jakub Bloch si vyhrazuje byt v chalupě do konce roku 1847. Vrchnosti jsou kupující povinni domovní činží 4 zlaté, nejsou však povinni robotou.

29. prosince 1885 převedeno právo vlastnické na Jana Sekyru. 18. října 1906 po zemřelém Janu Sekyrovi nastupuje manželka Terezie Sekyrová.

l. září 1913 následuje v držení chalupy bez pozemků Alžběta Drazká, 17. listopadu 1914 Kateřina Štýbrová, 10. listopadu 1920 Karolina Dubská. 6. listopadu 1923 Marie Šlehofrová, 5. dubna 1924 František Přerost majitel sousedního čp. 13, 17. října 1926 Karel Fleisig s manželkou Julií rozenou Přerostovou.

Čp. 27.

21. června 1815 Josef Pavuza zakoupil od vrchnosti kousek vrchnostenského místa pro vystavění chalupy č. 27 6 x 4 sáhy za 60 zlatých. Hotové složil 10 zlatých, ostatek splatí s 5% úroky. Vrchnosti je kupující povinnen 26 dny pěší roboty ročně dokonalým dělníkem. Kdyby přijal do chalupy podruha, bude podruh povinnen 13 dní pěší roboty. Kdyby však on nebo podruh v nařízený den robotu neodbyl, musí „ pokutní" roboty za 1 den 2 dny odbýti. Kdyby se to mnohokráte státi mělo, tak vrchnost tu chalupu v 80 zlatých na sebe vzíti právo zanechává. Dále kupující povinnen vrchnosti odvésti 1 strych popele bez platu. Vrchnost si vyhrazuje právo předkupní. Taková chalupa se musí od kamene stavěti na pahorku naproti Husárkovi dle rybníka k cestě a tak, aby žádnému nepřekážela. Dovoluje se kupujícímu hnáti 1 krávu na panská pastvišťata proti ročnímu platu 15 krejcarů.

Další majitelé až do roku 1885 při nejlepší vůli se nepodařilo zjistit. 15. června 1885 nastupují zde manželé Jan a Magdalena Šubertovi. 22. července 1899 vdova Magdalena Šubertová, 21. října 1904 postupní smlouvou Tomáš Šubert, 10. září 1942 dcera Terezie, provdaná Balounová. 9. dubna 1947 tuto sešlou chalupu koupil majitel čp. 8 Bartoloměj Král a ji zbořil.

Čp. 28. (U Šenkýřů)
Bývalý panský pivovar, později hostinec.

l2. května 1848 koupili manželé Jan a Marie Lívovi od hospodářského úřadu statku Mlázov, Boříkov a Bernartic stavení bývalého pivovaru nyní hospody č. 28 za 120 zlatých hotově složených. Protože toto stavení dosud nemělo čísla, dává se mu č. 28. Kupující manželé dostanou kousek mrtvého gruntu pod pastouškou, aby mohli postavit sklep neb loch, poněvadž při tom stavení žádné takové místo se nevynachází. Dále jim připadne 148 čtv. sáhů od pole č. 306 a 845 čtv. sáhů od louky. U stavení se ponechává plac mezi č. 26 a pivovarem.

14. července 1848 tržní smlouvou převedeno právo vlastnické k místnímu placu č. parc. 35 při hospodě č. 28 z manželů Jana a Marie Lívových na manžele Víta a Josefu Bejblovi v ceně 50 zlatých.

29. května 1875 převedena polovina chalupy z otce Jana Lívy na syna Jana Lívu za 214 zlatých rakouského čísla.

21. února 1876 nastupuje Matěj Babka s manželkou Annou rozenou Lívovou. 1. února 1901 syn Josef Babka s manželkou Josefou rozenou Oudovou z Mlázov. 7. dubna 1927 převedena polovina po zemřelé Josefě Babkové na dceru Annu, která se provdala za Václava Pavezu z Číhaně a 30. ledna 1928 stal se majitelem druhé poloviny chalupy.

Čp. 29. (U Vítů)

Zprávy o původu chalupy č. 29 a prvních držitelích se nepodařilo získat.
14. června 1868 jsou uvedeni co majitelé manželé Vít a Josef Bejvlovi, 7. října 1873 opět manželé Vít a Josefa Bejvlovi. Roku 1901 Josef a Anna Volákovi, 15. října 1938 po zemřelé Anně Volákové převedena jedna polovina na syna Josefa Voláka.

Čp. 30.

Také i zde nebylo možno starší zprávy získat. 14. února 1872 majitel Josef Bejvl, 29. listopadu 1887 manželé Jakub a Josefa Bejvlovi, 9. prosince 1892 Josef a Josefa Bejvlovi. 29. listopadu 1900 polovinu Anna Bejvlová, 6. listopadu 1903 Jan a Barbora Čarkovi, 21. prosince 1903 Jan Volák, 9. října 1946 Marie Štýbrová.

Čp. 31. (V pohodnici)

Také i o tomto čp. původní zprávy schází. 12. října 1884 majitel Jan Visingr, 3. ledna 1887 jednu polovinu Marie Visingrová, 16. února 1903 polovinu Jan Visingr, 10. července 1924 Jan a Barbora Visingrovi, 8. června 1934 Tomáš Šubrt a Božena, majitelé přilehlého čp. 27, 7. listopadu 1935 Anna Štýbrová, 7. května 1948 František Novák již co zbořeniště. Toto čp. byl dvojdomek s čp. 27.

Čp. 32.

Toto čp. povstalo v posledních letech sloučením čís. pop. 16/a a 16/b. Zprávy o něm jsou uvedeny v těchto dvou popisných číslech.

Velkostatek Hradiště.

zpět

Prvá tvrz obehnána hradbou a valy rozkládala se nad nynějším zámečkem na nejvyšším bodě a dosud jsou patny její zbytky v lesním remízu, odkud je nejkrásnější pohled až k Plzni a zase k pomezním horám šumavským. Od hrazení nese také svůj název Hradiště. První písemný záznam je o Hradišti již roku 1379, kdy se připomíná v berním rejstříku kraje plzeňského majitel Hradiště Zdeněk, který tu měl 3 čtvrti vsi a dvůr. V Ottově Naučném slovníku je o Hradišti okres Klatovy uvedeno, že tu v druhé polovině XIV. století seděl Oldřich z Hradiště, což jest pravděpodobně vzato z následujícího: Roku 1383 6/3 Bětka, vdova po Peškovi de Vldszichovirie zemřela a její věno králi odúmrtím připadnouti mělo. Ulrych de Vldszichovirie v proklamační lhůtě přihlásil svůj nárok k tomuto dědictví. Dostalo se ho však Protivovi z Hasejovic vojínu, který deskami zemskými prokázal, že koupil je od Ulrycha de Hradišť za 100 kop grošů denárů pražských. (Ulrych snad česky přeloženo Oldřich). Koku 1410-1416 seděl tu Zachař z Hradiště, který držel část Chlistova, jež pak až do roku 1471 náležela k Hradišti.

Od roku 1416 není o Hradišti určitých zpráv. Podle Ottova Naučného slovníku byli v XV. století držitelé Hradiště Běšínové z Běšin. Roku 1603-1615 se na Hradišti uvádí rytíř Petr Tobiáš Karel ze Svírova a na Hradišti. Od roku 1615 do roku 1652 byl majitelem Hradiště Jan Karel Pernklo ze Schönreithu, pán na Boříkovech. Další majitel Hradiště se uvádí Jan Jaroslav Dlouhoveský. Od toho roku 1683 koupili Hradiště manželé Jan Jindřich a Johanna Beningerova Schottenberger a ještě v tomto roce je prodali Antonínu Ferdinandovi Ubekovi ze Schvarzbachu a jeho manželce Anně Maxmilianě rozené ze Schönreithu. Roku 1704 jak uvádí Sommer, koupila Hradiště paní Marie Anastasie Kotzová z Dobrše rozená z Běšin a ta je opět v tomto roce prodala Leopoldu Widerspergárovi z Widerspergáru.

Rok 1704 uvedený Sommerem asi není správný, neboť podle farní matriky klatovské byl dne 2. ledna 1702 v děkanském kostele oddán Antonín Wiederspergar pán na Hradišti s pannou Rosalií Kocovou z Dobrše, dcerou urozeného pána Jana Koce z Dobrše. Podle téže matriky byl 6. dubna 1704 pokřtěn Jan Josef Kašpar, syn rytíře Antonína Wiederspergara z Wiederspergáru a na Hradišti a manželky jeho Rosalie. Kmotři jsou uvedeni: Velebný pán Kašpar Daniel Špaček, děkan klatovský, urozený statečný rytíř pan Norbert Koc z Dobrše, urozený pán Jakub Zborský J.M.C. královský rychtář, urozená paní Helena Kocová.

Antonín Wiedrspergár zemřel roku 1741, zanechav syny Jana Josefa a Václava. Jan Josef převzal statek. A nyní zde máme dvě zprávy, jak se Wiederspergárúm na Hradišti vedlo:
l) Josef Wiederspergar z Wiederspergáru, majitel dvora Hradiště měl být roku 1747 pro dlužné kontribuční veřejné dávky exekován, ale statek byl opuštěn, pustý, bez dobytka a vzdělaných polí, takže by exekant tam nenašel nic k jídlu.
2) Krajský hejtman Smidgräbner shledal 4. července 1747 dvůr Wiedrepergárův a našel dvůr spustlý následkem špatných let a špatného osevu. Správu dvora vedl po několik let bratr jeho Antonín Wiederspergár, který nejen nechal dluh vzrůst a statek zpustošil. Přesto slibuje písemně majiteli, že zaplatí dlužné kontribuční dávky v 6 ti pololetních termínech.

Snad také budou zajímat následující výpisy z farní matriky stobořické, týkající se rodu Wiederspergárů. Hradiště v té době bylo přifařeno do Stobořic.

1) Dne 30. června 1726 v Hradišti narodil se a 1. července pokřtěn ve filiálním chrámu páně chlistovském ode mne podepsaného. Jméno při křtu dáno bylo: Jan Křtitel, Jan Evangelista, Jan Nepomucký, Pavel, Prokop, Melichar, Václav, Kajetán, jehož otec urozený a statečný pan rytíř Widresperk z Hradiště, paní máteř Barbora rozená z Kadova. Kmotři: urozený a statečný rytíř pan Vilém Perk z Mlázov, urozený a statečný pan rytíř Jaroslav Augustin z Kadova pán Chlistovský, urozený statečný rytíř pan Václav mladý pán z Kadova Chlistovský, urozená paní Josefa Kocová rozená Pernklová z Mlázov, paní Terezie z Kadova rozená Vaňovská.

Podepsán farář
Antonín Rodovský.

2) Dne 25. listopadu 1740 z nepořádného lože splozená a 27. v chrámu Páně Stobořickém ode mně podepsaného křtěna jest Maria Anna. Otec urozený pán Václav Wiedrspergar z Wiedrspergaru pán na Hradišti, dle vlastního vyznání i také jméno vůbec jest. Matka Kateřina Stridlová, svobodná a poddaná. Nepoddaná kmotra Marjana Fojtová, Jan Klersteina, Geratová, všichni ze Stobořic.

Jiná zpráva z Archivu ministerstva vnitra. Uvádím tak, jak byla podána.
Roku 1762 ve čtvrtek památný den sv. Cesari, t.j. 27. srpna Polinesa, ovdovělá paní z Vidersperku, rozená Pikkartová žádá úřad královských desk zemských. Úřad ustanovil v přičině zranění Jana Holečka týneckého poddaného, prokurátora na stateček Hradiště, po manželu jejím jí zanechaný. Paní si stěžuje, že stateček k prodeji přišel a na jejího chudého syna a sirotka přináležející podíl od pana kupujícího pana Manetinského v deskách zemských ložené kupní smlouvy z 25. května 1761 v kvaternu šestém památné měděné barvy nijak zajištěn nebyl. Dotyčný nebožtík pan manžel jak ze zápisu přichází nám na jevo, poranil dotyčného týneckého poddaného Holečka. Stobořický farář vysvědčuje, že dotyčný po tomto zranění ještě 14 let byl naživu a její manžel byl skrze tento skutek dlouhý čas ve vazbě, až konečně byl od týneckého sekvestora s dotyčným poddaným smluven. Paní proto žádá o výmaz a zrušení tohoto prokurátora.

Roku 1762 byl statek Hradiště v soudní dražbě prodán Vilibaldu Manetínskému, který postavil na nejvyšším bodě při silnici sochu sv. Jana Nepomuckého. Manetinský prodal tento statek roku 1768 rytíři Jindřichu Elvenichu, po jehož smrti roku 1801 následuje jeho syn Emerich. Na počátku srpna 1834 převzal statek od otce Emericha syn František, který byl majitelem do roku 1864.
Jak dále uvedeno, bratr byl setníkem u pluku husarů. Svědčí tom tato zpráva: „Setník Elvenich, který velel husarům při známé jejich srážce s lidem v roce 1848 v Běchovicích, při které, když lid-gardisté nechtěli vojsku vydat zbraně, tito začali do lidu bezohledně stříleti, takže na místě zůstalo 10 mrtvých a 80 raněných. Tento setník byl bratrem majitele panství Hradiště na Klatovsku." (Viz o tom Kniha vděčných pamětí Fr. Samuela Vecla I.-II. od Aloise Jiráska).

Od roku 1864 byla majitelkou statku Anna Krütznerová, o které je zmínka ještě roku 1868. Po Anně Krütznerové následuje obchodník se dřívím v Praze pan Möller, který jak zpráva uvádí pro neschopnost placení dluhů dal statek Hradiště v zástavu a tak o něj přišel. Dále je v ní psáno, že pan Möller a jeho paní byli šlechetní a dobří. Mnoho peněz dali na úpravu polí, luk, zámku a vystavěli skleník. Lid tamní je ctil a miloval.

Dne 5. července 1878 koupila stateček Hradiště (asi za 48.000 zlatých) paní Marie z Kleistů, majitelka statku Mlázov, Boříkov a Lukoviště. V roce 1894 22. června předala paní Kleistová statek Hradiště svému synu Bedřichovi, který se v tomto roce oženil. (Bližší zprávy jsou o tom uvedeny v zápisech o Boříkovech). Za něho statek upadl tak, že v roce 1904 byl dán na statek sekvestor. Byl jím Silvestr Kordík ze Strážova.

Podle rozvrhového usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 1906 vloženo právo vlastnické manželům Josefu a Anně Kováříkovým. Tito některé pozemky sousedící s domky místních zemědělců těmto odprodali. V roce 1914 24. října koupili tento statek manželé Karel a Marie Hanzlíkovi. Od těch jej 3. dubna 1926 koupil ing. Jaroslav Jahn, továrník z Prahy s manželkou Annou. Ing. Jahn zemřel v Praze 6. srpna 1940. Díl statku převzala po něm dcera Blanka, provdaná Řivnáčová. Ing. Jahn držel pouze lesy a zámek, hospodářské budovy a ostatní pozemky propachtoval. Na začátku války v roce 1939 pachtýř odešel a dcera paní Řivnáčová vedla statek do doby, kdy po válce byl vydán zákon, dle něhož nikdo nesměl vlastniti více než 50 ha pozemků včetně lesů. Pole a louky jsou zatím rozpachtovány mezi místní zemědělce.

Ves Hradiště.

zpět

O Hradišti není záznamů o tom, v které době se chalupy v Hradišti stavěly. Všechny chalupy byly majetkem vrchnosti a ta je po roce 1800 poddaným s pozemky prodávala. Zápisy o těchto prodejích jsou v pozemkových knihách psány výhradně německy a mně v zkráceném výtahu do češtiny přeložené dodány. I pozdějších je více německých. Robotu úplně v dodaných výpisech pisatel uvedl jen u čp. 3, u dalších jen částečně s odvoláním na toto čp.

Čp. 1.

Zámek, o němž nemáme zpráv, kdy byl vystavěn.

Čp. 2. (U Petříčků)

Tato chalupa původně stávala pod panskou zahradou asi v místech, kde nyní stojí kříž proti čp. 4. O tom svědčí i číslování chalup po řadě stojících. Majiteli statku se chalupa v těchto místech nelíbila a proto ji s majitelem zaměnil za kůlnu a místo, kde nynější čp. stojí. Za jakých podmínek se záměna stala a v které době není známo.

9. ledna 1811 Jan, syn Václava Hanzlíka z Bystrého oženil se s Evou Věkovou, dcerou Jakuba a Barbory Kocíkových v Hradišti č. 2. Téhož dne majitel statku rytíř Emerich z Elvenichu prodal Janu Hanzlíkovi a jeho manželce Evě tuto chalupu s pozemky za 400 zlatých. Hotově složeno 150 zlatých, zbytek splatí kupující ve splátkách po 30 zlatých od sv. Havla 1812 do roku 1819. Zeměpanská daň: Militari-ordinarium 36 3/4 krejcaru, 1 den ruční roboty týdně, 8 liber sepředeného lnu, 3 kopy smržů, 3 žejdlíky lískových ořechů atd. (viz další výpis).

28. března 1857 Jan Hanzlík prodal rytíři Františku Elvenichovi chalupu č. 2 za 920 zlatých konvenční mince. 25. června 1864 František rytíř Elvenich prodal manželům Theodoru a Emilii Körnerovým chaluhu č. 2 za 1.000 zlatých a trhovou smlouvou téhož data prodal týmž manželům chalupu č. 11 za 300 zlatých.

3. prosince 1864 Theodor a Emilie Körnerovi prodali tuto chalupu majitelce statku Anně Krütznerové za 400 zlatých a chalupu č. 11 za 100 zlatých.

21. června 1867 se souhlasem okresního soudu v Klatovech a rozhodnutím zemského soudu z 3. října 1868 č. 23.895 stalo se připsání pastvin U Top 162 pod 550 čtv. sáhů a 113/a pod 850 čtv. sáhů ke statku paní Krütznerové.

Dále v držbě nastupují: 5. listopadu 1869 manželé Petr a Anna Stočkovi, 11. ledna 1912 syn Petr Štoček s manželkou Annou, 10. září 1924 Jan Vosmík s manželkou Filomenou a 4. listopadu 1932 syn Josef Vosmík s manželkou Annou rozenou Vlkovou z Mlázov.

Čp. 3. (U Sedláků)

7. září 1806 majitel statku rytíř z Elvenichu prodal manželům Martinu a Marii Karasovým chalupu č. 3 s grunty za 750 zlatých. Hotově složeno 50 zlatých. Ostatek 700 zlatých splatí kupující v ročních splátkách po 50 zlatých vždy při sv. Jiří rokem 1808 počínaje. Veškeré daně, dávky a vrchnostenské povinnosti přecházejí na stranu kupující. Dávky: Militari-ordinarium 2 zlaté 7 3/4 krejcaru. Kupující je vrchnosti povinnen 1 1/2 dne ruční roboty týdně, 8 liber sepředeného lnu, 3 kopy smržů, 3 žejdlíky lískových ořechů, 3 dny ruční roboty za každé dobytče dvouleté, 2 dny za jednoleté, l den za každé tele, l den za každou ovci, (Poznámka pisatele: V tomto případě se asi jedná o pasení dobytka na panském pastvišti nebo v panském stádě) 4 sáhy dřeva, sušené ovoce kolik vrchnost nařídí.

31. ledna 1840 Martin a Marie Karasovi svatební smlouvou postoupili tuto chalupu s pozemky v ceně 320 zlatých konvenční mince synu Matěji a jeho manželce Barboře rozené Kohlerové z Malonic. Otec Martin si ponechá obhospodařování do 1. května 1844. Tím dnem syn Matěj Karas přejímá veškeré povinnosti vůči vrchnosti. Sourozencům sestře Barboře, Anně, Josefě je povinnen vyplatiti podíly po 80 zlatých. Kateřině a Josefě Nových, sirotkům po zemřelé sestře Marii Nové po 20 zlatých, rodičům 80 zlatých, z čehož 8 zlatých se počítá na pohřební útraty. Podíly sourozencům je povinnen vyplatiti vždy před jejich sňatkem. Před odevzdáním hospodářství zavazuje se otec živiti l krávu, l ovci, 2 mírky lnu zasíti, l strych brambor sázeti a syna opatřiti ročně 2 blůzami, l kalhotami a vestou ze šerky. Po odevzdání hospodářství zavazuje se syn Matěj Karas rodičům ročně poskytovati 3 strychy ječmene, 1/2 strychu pšenice, 1/2 strychu žita, 1 strych ovsa, 2 mírky lněného semene, 2 strychy brambor, živiti l krávu a l ovci a poskytovati po dobu života světlé a teplé obydlí. V případě úmrtí jednoho výměnkáře náleží druhému s výjimkou obydlí, krávy a ovce 1/2 výminku. Marie Kohlerová z Malonic dává dceři 160 zlatých, 1 krávu, 1 ovci a nářadí jako věno. V případě smrti ženichovy do roka a do dne, dostane nevěsta od Martina Karase 160 zlatých jako věno a nad to dalších 80 zlatých. V případě úmrtí nevěsty vrátí ženich její matce věno 160 zlatých.

8. srpna 1880 postupní smlouvou převedeno na syna Františka Karasa a manželku Kateřinu. 10. října 1902 přejímá manželka Kateřina polovinu po zemřelém manželovi.

14. března 1914 koupili tuto usedlost Vojtěch a Františka Královi, majitelé čp. 19 v Boříkovech. 4. ledna 1928 koupí převedena na Karla a Anežku Šafránkovi, 26. srpna 1946 na Petra a Marii Kubíkovi z Chlistova.

Čp. 4. (U Prokopů)

1. října 1827 Emerich rytíř z Elvenichu prodal Josefu Vlčkovi chalupu č. 4 s pozemky za 200 zlatých. Při sv. Jiří 1828 splatí 20 zlatých a od sv. Havla 1828 do roku 1836 vždy po 20 zlatých. Dávky: Militari-ordinarium l zlatý 13 krejcarů, l den ruční roboty týdně. Další podle předchozího zápisu.

30. června 1838 manželé Jan a Anna Petrmichlovi koupili tuto chalupu od Anny Vlčkové, vdovy po Josefu Vlčkovi, zemřelém 18. dubna 1837 za 490 zlatých 39 krejcarů. Ovdovělá Anna Vlčková provdala se podruhé za mezi tou dobou ovdovělého Jana Petrmichla.

3. února 1854 Jan a Anna Petrmichlovi svatební smlouvou po¬stoupili tuto chalupu Blažeji Vávrovi a jeho manželce Marii rozené Vlčkové za 533 zlatých 3 krejcary.

Další tři výpisy jsou poněkud nejasné. 17. března 1883 se podle notářského spisu uvádí manželé Jan a Marie Syrovátkovi. 20. října 1883 jednu polovinu Blažeje Vávry vydražil JUDr. Hynek Weilsl. 13. února 1884 se opět uvádí manželé Jan a Marie Syrovátkovi, každý na jednu čtvrtinu. 10. května 1893 tuto chalupu koupili manželé Prokop a Terezie Pencovi, dosavadní majitelé čp. 7. Jejich dcera Marie provdala se za Václava Visingra z Bernartic a rodiče jim 10. října 1900 tuto chalupu s pozemky postoupili. 28. srpna 1945 převedeno na syna Jaroslava a manželku Marii.

Čp. 5. (U Pavlů)

1. února 1834 prodal Etnerich rytíř z Elvenichu chalupu č. 5 jak ji drželi manželé Jan a Marie Fürstovi Petru Tučkovi a je¬ho manželce Anně za 250 zlatých. Hotově splaceno 40 zlatých, 210 zlatých splatí kupující do 1. ledna 1845 při ročních splátkách po 20 zlatých. Při nedodržení splátek počítají se 5% úroky. Vrchnost povoluje po 3 léta užívání sklepa na vrchnostenské zahradě.
Dávky: Militari-ordinarium l zlatý 14 krejcarů. Ruční robota l den týdně a další jak vpředu uvedeno.

13. května 1853 po zemřelém Petru Tučkovi převzala toto čp. vdova Anna. Synové Josef nebo Jakub mají chalupu po matce převzíti při zletilosti za 400 zlatých.

31. prosince 1859 na základě odevzdací listiny vkládá se právo vlastnické na chalupnickou živnost č. 5 z Anny Tučkové zemřelé 21. dubna 1859 na nezletilého Josefa Tučka v ceně 420 zlatých a pojišťují se podíly sourozenců Josefy Tučkové 134 zlatých 40 krejcarů, nezletilého Jakuba Tučka 126 zlatých a náhrada 12 zlatých 60 krejcarů za krávu a truhlu na šaty 36 zlatých.

Podle svatební smlouvy z 20. listopadu 1860 Josef Tuček se oženil e Josefou Jandovou, dcerou Vavřince Jandy, čímž se tato stala spolumajitelkou.

12. října 1868 kupní smlouvou převedeno právo vlastnické k chalupě č. 5 v ceně 950 zlatých z manželů Josefa a Josefy Tučkových na manžele Vojtěcha a Kateřinu Petrmichlovi. Na chalupě se zajišťuje zbytek kupní ceny 446 zlatých ve prospěch manželů Tučkových.

3. listopadu 1903 svatební smlouvou převedeno právo vlastnické na syna Martina Petrmichla a manželku Magdalenu. 26. července 1928 po zemřelém otci přejímá jednu polovinu syn Martin Petrmichl. 23. dubna 1934 koupili tuto usedlost Jan a Barbora Visingrovi z Bernartic.

Čp. 6. (U Krejčáků)

15. prosince 1803 Emerich rytíř z Elvenichu majitel panství Hradiště prodal Pavlu Hošťálkovi z Kostřína v kraji blatenském chalupu č. 6 s pozemky za 600 zlatých, z čehož hotově složeno 200 zlatých. Zbytek splatí kupující v ročních splátkách po 30 zlatých od sv. Jiří 1805 počínaje s výjimkou 100 zlatých, které složí v pololetních splátkách o sv. Jiří a sv. Havle, počínaje od sv. Havla 1804. V případě neplacení má vrchnost právo ujmout se chalupy. Kupující přejímá povinnost platiti daně a dávky, vrchnosti povinnen 1 1/2 dne ruční roboty týdně, sepřísti 8 liber lnu a odevzdati 3 kopy smržů. Za povolení pásti dobytek na panském je povinnen robotou za dvouleté dobytče 3 dny, za roční dva dny, za tele a ovci po l dnu ruční roboty ročně. Za možnost sbírati dříví a listí v panském lese je povinnen nen 3 dny ruční roboty ročně a ručí za škody způsobené.

1. srpna 1805 Anna Hošťálková podle plné moci svého manžela Pavla Hošťálka prodala tuto chalupu s pozemky, se všemi břemeny a příslušenstvím Bartoloměji Matoušovi z Tajanova za 900 zlatých. Kupující svoluje, aby prodávající si ponechal brambory, len, 1 vůz, hák, železný hák a veškeré nářadí. Kupující dává vrchnosti dlužné 2 strychy letního a 3/4 strychu zimního osiva. Obydlí do sv. Havla 1806 zůstává prodávajícímu, který propouští kupujícímu jen komoru.

15. září 1809 Bartoloměj Matouš prodal chalupu č. 6 Antonínu Hadovi, domkáři ze Stobořic za 1.315 zlatých.

28. dubna 1810 Antonín Rada prodal ji Vítu Volfovi, domkáři z Tajanova za 1.580 zlatých. Polí 4 jitra 424 čtv. sáhu, louky 1 jitro 695 čtv. sáhů. Robota 1 den týdně. (Další viz u č. 3). Za sbírání dříví v panském lese 4 dny ruční roboty.

14. října 1810 Vít Volf prodal tuto chalupu Vojtěchu Pihlovi z Boříkov za 1.600 zlatých. 27. prosince 1811 Pihl ji prodal Josefu Kolářovi z Lukoviště.

16. února 1821 od Koláře koupil ji Bartoloměj Štoček ze Stříteže za 452 zlatých.

12. října 1872 Bartoloměj a Marie Stočkovi postupní smlouvou předali tuto chalupu manželům Matěji a Anně Pojarovým za 800 zlatých.

19. srpna 1877 pozemek čp. 78 pod 1 jitro 360 čtv. sáhů oddělen od č. 6 a co nová vložka převeden na manžele Vojtěcha a Annu Lívovi (snad z Boříkov).

28. března 1878 koupil toto čp. Karel Ruda za 400 zlatých. 1. května 1884 převedeno na Annu Ledererovou. 28. prosince 1885 postupní smlouvou na manžele Matěje a Kateřinu Havlíčkovi.

4. března 1889 kupní smlouvou na Františka a Johanu Hintrholzovi. 22. března 1905 následují manželé Karel a Johana Krýslovi. 20. června 1912 syn Karel Krysl s manželkou Annou.

16. února 1919 po zemřelé manželce Anně převedena polovina na Karla Krýsla. Svatební smlouvou ze dne 30. května 1920 převedena polovina na druhou manželku Magdalenu.

Čp. 7.

l. září 1824 Emerich rytíř z Elvenichu prodal Janu Benešovi z Hradiště chalupu č. 7 se zahradou za 200 zlatých hotově zaplacených. Vrchnosti je kupující povinnen odváděti jako úrok 4 zlaté ročně, vždy o sv. Jiří a o sv. Havle po 2 zlatých. 26 dní ruční roboty od sv. Jiří do sv. Havla. Za dovolené pasení 1 krávy na panském pastvišti je povinnen dalšími 3 dny ruční roboty. Sbírání dříví v panském lese povoleno mu bez náhrady .

30. prosince 1848 podle poslední vůle z 28. listopadu 1848 zemřelého Jana Beneše stává se majitelem chalupy č. 7 syn Matěj Beneš v kšaftovní ceně 60 zlatých. Sourozencům Josefovi, Janovi, Magdaleně a Františce vyplatí podíly po 15 zlatých při jejich zletilosti. Matce Marii Benešové náleží do její smrti v domku byt.

30. září 1856 Matěj Beneš prodal tuto chalupu Petru Pintířovi za 180 zlatých stříbra.

18. března 1858 Petr Pintíř ji prodal Václavu a Kateřině Sejpkovým za 160 zlatých. Dále v držení následují:
26. ledna 1867 na Jakuba a Annu Lehnerovi za 400 zlatých r. č., 15. října 1873 na Františka a Alžbětu Altmanovi za 400 zlatých r. č., 12. srpna 1874 převádí se 1 polovina chalupy č. 7 z Františka Altmana na Marii Vejskalovou v ceně 150 r. č. Pro Františka Altmana se zaručuje právo zástavní na 150 zlatých.

29. září 1874 odevzdací listinou převádí se právo vlastnické k chalupě č. 7 z Alžběty Altmanové na Františka Altmana se zajištěním podílů nezletilcům Kateřině a Karlovi po 100 zlatých.

28. března 1878 od předešlých přešla koupí na Karla Rudu za 400 zlatých, 28. března 1880 koupí na Prokopa a Terezii Pencovi za 400 zlatých r. č.

30. května 1893 následuje František Hinterholz a Johana.

1. února 1905 František Svatoš a Josefa, 7. března 1907 Matěj Krýsl a Anna (Matěj Krýsl byl vysoké postavy a v obci nebyl jinak pojmenován než Dlouhý Matěj).

4. srpna 1913 po zemřelém Matěji Krýslovi polovina převedena na manželku Annu.

25. června 1914 postupní smlouvou převedeno na syna Josefa Krýsla, 23. října 1917 postoupena polovina manželce Janě. 11. listopadu 1935 koupili tuto chalupu František a Julie Markovi. Tito v roce 1945 odešli do pohraničí. 9. června 1949 koupili čp. 7 manželé Jaroslav a Marie Visingrovi, majitelé sousedního čp. 4.

Čp. 8. (U Tomšů)
Původně 9/b.

Podle trhové smlouvy ze dne 26. června 1914 majitelé velkostatku Hradišté manželé Josef a Anna Kováříkovi prodali manželům Tomáši a Marii Vlasákovým z Boříkov chalupu č. 8 v Hradišti. Podle odevzdací listiny ze dne 3. prosince 1917 přejímá Tomáš Vlasák druhou polovinu chalupy po zemřelé manželce Marii. Tomáš Vlasák se po druhé oženil s Růženou Dolejší z Mlázov, která se stala spolumajitelkou pouze později přikoupených pozemků. Tomáš Vlasák zemřel roku 1928. Po něm v držení následuje nezletilý syn František, který se roku 1931 oženil s Marií Visingrovou z Boříkov, která se stala spolumajitelkou. Tito jsou dosavadními majiteli.

Čp. 9 (U Líďáků)

Původně čp. 9/a, bývalý hostinec a kovárna, majetek velkostatku. Posledně známý nájemce hostinský a kovář Josef Bejvl, po něm syn Jakub Bejvl s manželkou Antonií. Tito 2. května 1905 koupili chalupu č. 11, přestavbou zde zřídili hostinec a naproti kovárnu. Toto čp. 9 od velkostatku 26. června 1914 koupili manželé Jakub a Jana Visingrovi z Boříkov. 31. prosince 1921 a svatební smlouvou z 13. ledna 1922 převedeno právo vlastnické k chalupě č. 9 na syna Karla Visingra a manželku Annu. Po zemřelém Karlu Visingrovi 8.listopadu 1937 převedena druhá polovina na manželku Annu, později provdanou Brabcovou.

Čp. 10. (U Kořánů)

27. ledna 1809 Emerich rytíř z Elvenichu prodal manželům Josefu a Evě Kořánovým z Lukoviště místo ke stavbě chalupy č. 10 4 x 6 čtv. sáhů, pole 2 jitra 1.359 4/6 čtv. sáhů a louku 2 jitra 54 čtv. sáhů za 550 zlatých. Ihned složeno 100 zlatých a 200 zlatých při sepsání smlouvy. Zbytek 250 zlatých splatí kupující v ročních splátkách 50 zlatých, od sv. Havla počínaje. Vzhledem ke stavbě chalupy promíjí vrchnost robotu do 1. dubna. (Rok není ve výpisech uveden). Dříví na stavbu poskytne vrchnost proti zaplacení.

9. prosince 1817 manželé Kořánovi prodali chalupu č. 10 s grunty Matouši Sejpkovi ze Stříteže za 1.200 zlatých.

1. září 1822 Matouš Sejpka prodal tuto chalupu s grunty mlanželům Vavřinci a Dorotě Slívovým z Vítkovic za 544 zlatých.

9. května 1828 tito ji prodali manželům Josefu a Kateřině Faicovým za 405 zlatých 30 krejcarů.

5. února 1829 přešla koupí na Jana Procházku ze Sluhova 3 pozemky za 360 zlatých.

2. června 1829 následují Jan a Barbora Zimmermanovi z Malonic za 452 zlatých.

27. května 1832 Jakub a Barbora Jindrovi s pozemky za 452 zlatých.

24. dubna 1834 Matěj a Marie Cihlářovi z Bernartic s pozemky za 560 zlatých.

11. ledna 1837 Matěj Cihlář předal synu Matějovi chalupu č. 10 a grunty za 240 zlatých. Hotově vyplaceno 200 zlatých, zbytek 40 zlatých náleží sestrám Anně a Marii, kterým také při dospělosti či svatbě dá Matěj Cihlář l roční tele. Otec nevěsty Matěje Cihláře František Wamzer dává dceři 250 zlatých věna, za což se stává spolumajitelkou chalupy č. 10. V případě úmrtí jednoho z manželů stává se druhý dědicem jeho majetku s tím, že polovinu dědictví vyplatí sourozencům zemřelého. Otci Matěji a jeho manželce Marii náleží v chalupě byt a strava, 1 1/2 strychu žita, 2 strychy brambor a 2 mírky lněného semene.

13. listopadu 1851 Matěj a Marie Cihlářovi prodali chalupu č. 10 Janu a Alžbětě Haisovým za 600 zlatých.

1. září 1856 přešla koupí na Antonína a Terezii Soukupovi za 600 zlatých.

14. listopadu 1868 koupí na Martina a Marii Mirtlovi za 1.021 zlatých.

26. června 1869 na Václava a Annu Waldmanovi za 659 zlatých rakouského čísla.

20. prosince 1909 syn Václav Waldman s manželkou Annou.

7. srpna 1913 postupní smlouvou převedeno na Josefa Waldmana.

22. prosince 1922 na Anežku Waldmanovou provdanou Šafránkovou.

18. ledna 1923 jedna polovina převedena na manžela Karla Šafránka.

3. dubna 1926 koupil tuto chalupu ing. Jaroslav Jahn, majitel statku na obydlí pro lesního hajného.

Čp. 11. (U Šenkýřů)

1. března 1847 František rytíř z Elvenichu prodal Antonínu Sukovi nově postavenou dominikální chalupu č. 11 u hospody za 200 zlatých. Hotová splaceno 160 zlatých, zbytek 40 zlatých splatí ve čtvrtletních splátkách s 5% úroky. Vrchnosti je kupující povinnen platiti roční činži 2 zlaté. Ruční roboty 26 dní při sklizni sena, otavy a ve žních a to každý den o 12 ti hodinách a sice od 6 hodin ráno do 7 hodin večer s dvouhodinovou polední přestávkou. Dovoluje se mu sbírati dříví v panském lese a vysekávat pařezy 2 dny v týdnu dle určení vrchnosti.

Dále jsou některé dodané výpisy neúplné a nejasné a jsou zde mezery. 7. ledna 1852 tutéž chalupu od téže vrchnosti koupil, jak v tomto spise uvedeno, Antonín Suchý (snad Suk?). 28. ledna 1856 koupil tuto chalupu František rytíř z Elvenichu za 280 zlatých a není uvedeno od koho. Další zprávy již souhlasí.

25. června 1864 František rytíř z Elvenichu prodal chalupu č. 11 manželům Theodoru a Emilii Körnerovým za 300 zlatých. Tito ji 3. prosince 1864 prodali již nové majitelce statku Anně Ktütznerové za 100 zlatých, jinde uvedeno 400 zlatých.

20. ledna 1866 Anna Krütznerová prodala chalupu č. 11 Martinu a Johaně Sejpkovým za 590 zlatých. Od těchto ji 2. května 1905 koupil Jakub Bejvl, pachtýř hostince a kovárny č. 9. Přestavbou zde zřídil hostinec a na protějším pozemku vystavěl kovárnu a stodolu. Později ke kovárně přistavěl obytné místnosti a tím vzniklo čp. 22 v Boříkovech, poněvadž pozemek, na němž kovárna a obytné místnosti byly vystavěny, leží již v katastru boříkovském.

26. února 1926 převedena obě tato čp. na syna Ondřeje Bejvla a manželku Barboru. Po předčasně zemřelém Ondřeji Bejvlovi přešla druhá polovina 10. června 1938 na manželku Barboru, později provdanou Šabkovou.

Čp. 12. (U Cestáků)
Původně 8/a a 8/b.

1. května 1804 Emerich rytíř z Elvenichu prodal zdejšímu poddanému Václavu Fleischnerovi chalupu č. 8 za 150 zlatých, které splatí kupující ve splátkách po 20 zlatých o sv. Jiří a sv. Havlu. Vrchnosti je kupující povinnen roční činží ve dvou termínech ve výši 4 zlaté. Robotou 26 dní ročně a prací na požádání včas potřeby za mzdu za 1 den v senoseči 15 krejcarů a za 1 den v otavách 12 krejcarů a za 1 den ve žních 15 krejcarů. Vrchnost povoluje mu sbírání dříví v panském lese, je však povinnen platiti „koledu" kantorovi, poskytovati vojenské ubytování a pomáhat při správě silnic. Vrchnost si vyhrazuje právo ujmout se chalupy při nedodržování splátek.

1. dubna 1833 Václav Fleischner, obchodník v Hradišti předal synu Štěpánovi chalupu č. 8 v ceně 60 zlatých. Hotově splaceno 40 zlatých, zbytek 20 zlatých určen na pohřební výlohy Václava Fleischnera. Rodiče si ponechávají obydlí a ovoce v zahradě. Krávu přenechává otec synu Štěpánovi.

2. listopadu 1840 Štěpán Fleischner se oženil s Magdalenou, dcerou Bartoloměje Fráni z Křištína. Věno nevěsty bylo 40 zlatých.

1. května 1844 Štěpán a Magdalena Fleischnerovi prodali polovinu dominikální chalupy č. 8 manželům Václavu a Dorotě Krýslovým za 86 zlatých konvenční mince. Kupující přejímá povinnosti 13 dní ruční roboty a činži 2 zlaté ve dvou termínech. Koleda kantorovi, ubytování vojska, opravu silnice budou obě strany hradit společně. Ke sbírání dříví bude každá strana oprávněna jedním dnem podle svolení vrchnosti.

25. dubna 1847 Štěpán a Magdalena Fleischnerovi prodali Vavřinci a Kateřině Sejpkovým druhou polovinu chalupy pod. č. 8/a za 80 zlatých konvenční mince.

17. března 1857 Václav a Dorota Krýslovi prodali polovinu chalupy č. 8/b Josefu a Josefě Zachardovým za 86 zlatých stříbra.

18. června 1869 Vavřinec a Kateřina Sejpkovi prodali chalupu č. 8/a Martinu a Johaně Sejpkovým za 84 zlatých. Na nemovitosti se zajišťuje doživotní byt pro Vavřince a Kateřinu Sejpkovi.

20. ledna 1870 Josef a Josefa Zachardovi prodali čp. 8/b Karlu a Johaně Krýslovým za 84 zlatých.

1. května 1871 Martin a Johana Sejpkovi prodali čp. 8/a Matěji a Josefě Markovým za 200 zlatých.

15. května 1896 Matěj a Anna Krýslovi koupili čp. 8/a.

12. prosince 1899 Václav a Kateřina Zachardovi koupili od Karla a Johany Krýslových čp. 8/b.

7. dubna 1907 Václav a Kateřina Zachardovi koupili od Matěje a Anny Krýslových čp. 8/a čímž se stali majiteli celé chalupy.

V roce 1911 tato chalupa úředně označena čp. 12.

24. září 1932 Václav a Kateřina Zachardovi postupní smlouvou předali usedlost čp. 12 Václavu Dolejšímu z Dobré Vody a jeho manželce Anně, jejich dceři.

Dodatek:
Silnice u sv. Jana Nepomuckého byla rozšiřována v roce 1924. Socha musela být odstraněna a byla opět postavena 8. září 1924.

Mlázovy.

zpět

Poněvadž obec Boříkovy má přiškolením, přifařením i jinak vztahy k Mlázovům, uvádím některé zprávy o Mlázovech, které se mne náhodně podařilo zjistit.

Zámecké kaplanství v Mlázovech.

Roku 1737 dědicové po rytíři Maxmiliánu Bergovi z Bergu, pánu na Mlázovech, totiž hrabě Josef Boček Dohalský z Dohalic, kanovník u sv. Víta, Anna Marie Perglová z Perglasu rozená z Pergu, Barbora z Kummersperku rozená z Bhemu, Barbora ovdovělá Bergová rozená hraběnka Dohalská z Dohalic vykonávajíce ústní jeho poslední vůli, zřídili zámecké kaplanství v Mlázovech. Prvním kaplanem byl Šebastian Pěší.

Z nadací ke kostelu mlázovském jsou jmenovány: Roku 1773 nadace rytíř Maxmilián z Bergu, roku 1805 P. 0ndřeje Baura, Hubertina, Ondřeje Lukáše a Josefy de la Mott roku 1833.

Velkostatek Mlázovy.

zpět

Jméno Mlázovy je po zakladateli pražském kanovníku Mláz, který žil roku 1181.

Roku 1389 je zmínka o Mlázovech, kdy Drha z Jindřichovic daroval plat l kopu grošů v Újezdě ke kostelu Mlázovskému. Koku 1457 je zmínka o Petru z Mlázov nebo Mlázovském co kastelánu hradu Velhartického. Roku 1552 prodal Václav Vintíř z Vlčkovic rytíři Krištofu Muchkovi z Berkovan. Roku 1554 Silvestr Mlázovský stavu rytířského o němž se zmiňuje Václav z Břežan ve spise o životě Viléma Rosenberka na str. 68 u příležitosti rozepře s knížaty z Plavna o přednost místa mezi pány a přáteli stojíc podle pana Rosenberka. Dále se připomínají: Roku 1628 Barbora z Berku rozená Pernklová ze Schönreithu. Tato v tomto roce zřídila hrobku v kostele mlázovském. Na kameni, který hrobku kryje, je vyryt tento nápis:
TENTO HROB SPVSOBEN GEST
NÁKLADEM VROZENÉ PANÍ
BARBORI Z BERKV ROZENÉ
BERNKLOVA Z SCHENREITV.

Poznámka: V nutno čísti U.

Roku 1649 urozená paní Magdalena Sibyla, ovdovělá Pernklová též paní na Bernarticích, která se roku 1676 opět provdala za Maxmiliána Václava Pernklo ze Schönreithu hejtmana pluku Kaiserteinského, který pak byl pánem na Mlázovech. Zemřel bezdětek. Roku 1678 jmenuje se na Mlázovech Jan Vilém Příchovský z Příchovic. Po něm v roce 1706 následuje Jan Vilém Pernklo ze Schönreithu, syn Františka Jiřího Pernklo pána na Boříkovech a manželky Voršily Salomeny Příchovské z Příchovic. Byl též majitelem Lukoviště, které v roce 1717 prodal. Tento v roce 1721 bývalou tvrz přestavěl na nynější zámek. Zemřel 1. března 1722.

V roce 1725 jest pánem Mlázov a Lukoviště Vilém Perglas z Perglasu, který roku 1726 prodal Mlázovy Josefu hraběti Dohalskému z Dohalic. Roku 1800 náležely hraběti Deymovi. Roku 1833 rytíři Františku Václavu Veithovi, od roku 1851 rodině Kleistů.

Rudolfova alej

zpět

Za stodolami velkostatku vede cesta do luk, po obou stranách vysázená duby. Tyto duby byly majitelkou velkostatku vysázeny v roce 1881 na památku svatby rakouského korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I., který se v tomto roce oženil s princeznou Stefanií, dcerou belgického krále Leopolda. Rudolf se narodil 21. srpna 1858, princezna Stefanie roku 1864. Měli dceru Alžbětu, narozenou 2. září 1883. Rudolf dosti brzy nepřirozenou smrtí zemřel. Toto stromořadí pojmenovali Rudolfova alej.

Rudolfův život byl rozháraný. Udržoval styky s jinými ženami a se svými přáteli pořádali pitky, při nichž se opíjeli do nepříčetnosti. Při jedné takové zábavě byl svými přáteli ubit. Na veřejnost se vydala zpráva, že se zastřelil.

Doslov.

zpět

Údaje v tomto spise ač neúplné zavedli nás mezi naše předky a my aspoň z části jsme poznali jejich těžký život. Viděli jsme je utrmácené pracovat na svých chudých políčkách (lepší pole patřily šlechtě), v šerkovém obleku a košili z domácího plátna. V robotní dny pracovali na statku zdarma a v jiné dny za nepatrnou mzdu. V poledne šli jsme s nimi do jejich ze dřeva vystavěné chaloupky o jedné světnici pro celou četnou rodinu. Chudičký oběd připravený z bramborů a žitné mouky a snad trochu mléka. Před obědem se společně modlili, po obědě zas.

Viděli jsme také šlechtu, chodící se vzpřímenou hlavou a vozící se v kočáře. Poddaní Je uctivě zdravili a některé ženy i ruce jim líbaly. Jedni se chovali k poddaným hrubě, jiní slušně a poddaní je za to ctili. Některá šlechta žila v nadbytku, jiná tonula v dluzích a kdyby jí poddaní zdarma nepracovali, nebo z nich jinak netěžila, na statcích by se byla neudržela.

To ještě není vše, co jsme viděli. Byli jsme také přítomni, kdy rodiče předávali synovi chalupu, sobě vymiňovali až příliš malý výměnek a snažili se, aby i ostatní sourozenci dostali svoje spravedlivé podíly.

Život našich předků byl těžký, ale nepoznávali to tak oni, neboť si neuvědomovali, že by snad mohlo být jinak.

Přísloví ale praví: Chudoba cti netratí. A naši občané ukázali, že ani v nynější pohnuté a převratné době svoji čest neztratili. Máme o tom i více důkazů z pohraničí, kde se více našich občanů usadilo.

Nebylo-li nám možno našim potomkům zanechat co dědictví pozemské statky, vynasnažme se, abychom jim zanechali aspoň naše dobré jméno.

Poctivý občan miluje svoji obec a já věřím, že naši občané i potomci se vždy vynasnaží svoji obec povznést a přičiní se, aby nezahynula, ale dále zkvétala ta naše Vesnička pod Šumavou.

Prameny z nichž tyto zprávy byly čerpány.

zpět

Archiv ministerstva vnitra.
Staré pozemkové knihy okresního soudu v Klatovech, které byly za poslední 2. světové války převezeny do Prahy.
Augustin Sedláček: Hrady, zámky a tvrze v království českém.
Jaroslav Schatter: Topografie der Königsreich Böhmen. Zwölfte Theil, Klatauer Kreis. Z r. 1789.
Johan Gottfried Sommer: Das Königereich Böhmen. Siebente Band, Klatauer Kreis. Z r. 1839.
Emanuel Prexler: Samosprávný okres plánický. Z r. 1902.
Farní matriky.
Podání pamětníků a jiné nahodilé zprávy.
Zprávy ze spisů Schallera, Sommera a Prexlera byly jen nepatrné a z většího dílu obsaženy v dodaných výpisech.

Seznam perokreseb.

(Provedeny dle fotografií.) zpět

1 Rodný dům pisatele kroniky Josefa Knížka, chalupa čp. 17 v Boříkovech
2 Dřevěný štít chalupy čp. 17 v Boříkovech
3 Pohled z „Hůrky" na Boříkovy
4 Staleté lípy na návsi v Boříkovech
5 Boříkovská „draha"
6 Boříkovská pole
7 Zámek v Boříkovech
8 Boříkovský pomník padlých vojínů
9 Chalupa čp. 16 v Boříkovech
10 Zámek v Hradišti
11 „Pyramidka" v Hradišti
12 Bernartice
13 Roubená chalupa čp. 10 v Bernarticích
14 Cesta z Bernartic do Boříkov
15 Křížek u silnice z Boříkov do Mlázov
16 Stará císařská silnice Klatovy-Sušice
17 Velký kříž při silnici Mlázovy-Boříkovy
18 Pohled z „Ouhelí" v Mlázovech na Boříkovskou „Hůrku"
19 Zámek a kostel sv. Jana Křtitele v Mlázovech
20 Památná staletá Jindřichovická lípa
21 Hřbitov v Mlázovech

Autorka kreseb
Alena Bittnerová

O kronice a rodném kraji.

zpět (Závěr kroniky.)

Josef Knížek, pisatel této kroniky, byl bratrem mé maminky, tudíž mým strýčkem. Svůj umysl, napsat Dějiny obce Boříkov a osad Bernartic a Hradiště, uskutečňoval obtížně. Aby získal materiál, musel vykonat mnoho cest na různé instituce a vyřizovat četnou korespondenci. Dále pak bylo nutné zprávy třídit a řadit v kroniku a tu pak na konec ručně napsat. K tomu všemu bylo zapotřebí mnoho času. Kde ho však vzít, když především musel plnit povinnosti hospodáře, starosty ba i muzikanta kapely? A tak na kronice pracoval řadu let. Pracoval se zájmem a láskou, nelitoval námahy ani finančních obětí. Kroniku dokončil po přesídlení do Nýrska, už těžce nemocen, 3 měsíce před svou smrtí v listopadu 1950.

Ještě za života strýčkova kolovaly Dějiny obce Boříkov a osad Bernartic a Hradiště mezí kronikářskými spisovateli v Nýrsku a Klatovech. Ti ocenili jeho práci a pochvalně se o ní vyjádřili, což strýčka velice těšilo.

Kroniku - rukopisně psanou knihu formátu 32 x 20 cm o 120 stranách - jsem si vypůjčila a na psacím stroji opsala. Potom dle přání strýčka jsem ji předala, spolu s jednou kopií psanou na psacím stroji, předsedovi NV v Boříkových. Byl jím tehdy Václav Holeček z Bernartic. U něho se rukopis i kopie ztratily ...

Strýčkova dlouholetá práce by byla přišla vniveč, kdyby neexistoval můj opis kroniky. Pečlivě jsem ho opatrovala a nyní, společně s Václavem Knížkem, synem strýčka, jsme se postarali o zhotovení 22 výtisků kroniky a to v takové podobě, jak nám okolnosti a naše možnosti dovolily. Kroniku budou vlastnit rodiny šesti dětí strýčkových, někteří jeho příbuzní a občané Boříkov, Bernartic a Hradiště. Bude také předána školní knihovně a odboru kultury NV v Kolinci a rovněž okresnímu archivu v Klatovech a Muzeu Klatovska, kde bude k dispozici badatelskému zájmu jednotlivců i institucí.

Do kroniky jsme zařadili perokresky, provedené podle fotografií, z nichž některé byly pořízeny před 60 i více léty. Je na nich zachycena tehdejší krajina, staré doškové chalupy, budovy zámků, památné náboženské předměty a j.

K doplnění kroniky uvádím ještě údaje o kostele sv. Jana Křtitele v Mlázovech a Jindřichovické lípě.

Kostel sv. Jana Křtitele

zpět

Kostel sv. Jana Křtitel byl založen na konci 13. století. Nalézá se v něm cenná ranně gotická žulová křtitelnice, torzo Madony ze 16. století a náhrobníky ze 16.-17. století. V 18. století byla provedena přestavba sakristie, zbudován rovný strop lodi a rozšířena okna. V 1. světové válce 1914-1918 byl z dřevěné věže rekvírován zvon pro válečné účely a umístěn v ní malý zvon „robotníček", který byl zavěšen na kaštanu u západní strany zámku. Vyzvánělo se jím v časech roboty. Po skončení války byl do kostelní věže umístěn nový velký zvon. Když vypukla 2. světová válka 1939-1945 byl i on rekvírován a do veže zase zavěšen „robotníček". Vyzvání se jím dodnes.

Jindřichovská lípa

zpět

O Jindřichovské lípě je zpráva v knize spisovatele Ladislava Stehlíka „Země zamyšlená" díl I.
„Na luční cestě mezi Mlázovy a Jindřichovicemi jsem marně vyhlížel staletou lípu, kterou jsem si tu před léty kreslil a jejíž náčrtek mi poslal grafik Josef Váchal na památku. Musela být opravdu letitá, když sám Bohuslav Balbín se o ní zmiňuje v jednom svém spise a vlastní rukou měřil obvod jejího kmene. Stávala pod ní kaplička celá nakloněná rostoucími kořeny."

Staletá Jindřichovická lípa měla mnoho obdivovatelů. Také jsem mezi ně patřila. Poprvé jsem ji uviděla před mnoha léty v červenci na začátku studentských prázdnin. Stála osamocená u cesty a žitného pole. Byla obsypaná květy a v poledním letním slunci zářila jako zlatá monstrance. Jemný větřík roznášel příjemnou vůni květů do širokého okolí. Za ní na horizontu se modrala pásma pošumavských hor a Borek u Velhartic. Dlouho jsem u stařičké lípy stála hluboce dojata a okouzlena její krásou.

V této krajině, krajině mého dětství a mládí, jsem prožila mnoho chvil čisté radosti a okouzlení. Bylo to i tehdy, když z paseky na vrcholu Hradišťské skály, místa překrásných rozhledů, jsem spatřila klatovské věže a hory Šumavy ozářené zapadajícím sluncem, kdy nedaleko stojící staré jedle - a bylo jich třináct v řadě - mě ohromily svou mohutností a ztepilostí, a bylo to také tenkrát, když jsem naslouchala zkazkám, které vypravovaly vysoké, převysoké topoly u silnice z Mlázov do Boříkov.

A jaká pohádková kouzla, krásu a tajemství skrývaly lesy, plné velkých mechem obrostlých žulových balvanů, a pahorky s rozkvetlými konvalinkami! Snad na každém kroku jsem objevovala nové divy. Kouzelná, krásná a plná poezie byla krajina mého dětství a mládí. Vzpomínky na ni dodnes obohacují můj život. Jsou mým nescizitelným pokladem.

A proč spisovatal Ladislav Stehlík Jindřichovickou lípu marně vyhlížel? Odpověď na tuto otázku mě poslal pan V. Chroust z Jindřichovic. Nlapsal:
„V roce 1952 si děti udělaly v kořenách lípy ohníček. Od něho lípa chytla a hořela. Poškozena žila ještě 10 let a těšila kolemjdoucí svou krásou, byť poskvrněnou. Zahynula v roce 1962, když na podzim ji větrná smršť rozlomila."

Také pošumavským krajem šla slavná husitská revoluce. Klatovy a Sušice patřily mezi posvátná husitská města. Klatovští a sušičtí husité táhli na slavná náboženská shromaždiště. Polní obce klatovské se súčastnily, pod vedením Jana Žižky z Trocnova, již bitvy u Sudoměře. Na cestě k obléhanému hradu Rábí hřměly válečné vozy klatovských i sušických bojovníků. Pod černými korouhvemi s rudým kalichem bojovali klatovští a sušičtí husité ve všech bitvách s nepřáteli domácími i cizími. Byla mezi nimi, slavnými božími bojovníky, také vesnická chudina Boříkov, Bernartic, Hradiště a Mlázov? Pravděpodobně ano, vždyť Klatovy i Sušice jsou od těchto vesniček vzdáleny jen 3 hodiny pěší chůze.

Od doby, kdy strýček dokončil kroniku, uplyne letos 31 let. Za tu dobu v jeho rodných Boříkovech se udaly veliké změny. Již neexistují chalupy čp. 5, čp. 6, čp. 8b, čp. 13, čp. 15, čp. 17, čp. 22 a další. Jsou zde budovány chaty. Mnoho jich vyrůstá také v okolních pahorcích. I do tohoto vždy tichého a poklidného kraje vnikl hluk, rachot a hřmot moderní techniky.

Mění se ráz krajiny. Zarostla chudá pole mezi pahorky, na Hůrce a jinde. Nepoužívány, zarostly a zmizely také četné travnaté cesty a pěšinky do polí a luk. Zbytky polí, většinou bývalých panských, obhospodařuje Jednotné zemědělské družstvo.

Mění se i obyvatelstvo. Většina starých hospodářů a jejich žen, kteří zde, připoutáni k půdě a povinnostem ve všední i sváteční dny, žili život skromný a plný odříkání, odpočívá již na mlázovském hřbitově. Mnoho mladých lidí opustilo hnízda rodných chalup a odešlo do měst.

Přicházejí noví lidé. Hledají zde odpočinek, osvěžení a obnovení sil k práci. Přicházejí z měst a jsou cizinci v tomto kraji. Budou umět najít, ocenit a chránit jeho krásu?

Je málo obcí a osad v naší vlasti, které mají svoji kroniku. Občané Boříkov, Bernartic a Hradiště mezi ně patřili. Ale už tomu tak není. Mají svoji kroniku. Mohou tedy získat poučení o svém kraji, o svých rodných vesnicích a chalupách i o svých předcích. Poučeni, budou se umět lépe, pravdivěji a nově dívat na svoje vesničky pod Šumavou a jejich okolí.
Praha červenec 1981.
Anna Uždilová.

Dodatek ke kronice "Vesnička pod Šumavou"
Plánky
Perokresby

zpět

Zvětši obrázek
Zvětši obrázek
Zvětši obrázek
Zvětši obrázek
Zvětši obrázek
Zvětši obrázek
Zvětši obrázek

Seznam perokreseb.
Provedeny dle fotografií.

1. Cesta z Boříkov na Hradiště
2. Panoramatický pohled od Hradišťského zámku
3. Žulové balvany na vrcholu Hradišťské skály

Autorka kreseb
Alena Bittnerová

Seznam plánků.

1. Boříkovy v roce 1945
2. Bernartice v roce 1945
3. Hradiště v roce 1945

Plánky zhotovil: Karel Knížek

Závěr

Bez požádání vážené paní A. Uždilové jsem si dovolil uveřejnit mých stránkách tuto kroniku. Jistě mi odpustí moji troufalost. Nebylo jednoduché převést do elektronické podoby toto překrásné, od srdce napsané dílo pana Knížka. Projev lásky a oddanosti k našemu kraji, prostupující kronikou, nechť je poučením všem návštěvníkům Kolinecka.
Autor.

zpět