Menu

Dějiny městečka Kolince, díl III

Kostel sv. Jakuba Většího a jeho farnost

František Mára 1996 (Upravil Jan Vích, 2007)

Obsah

  1. Předmluva, Úvod k III. dílu
  2. Kostel sv. Jakuba Většího v Kolinci a jeho farnost
  3. Stavební vývoj kostela sv. Jakuba Většího v Kolinci
  4. Kobka
  5. Okna
  6. Stavba nové věže
  7. Kruchtová tribuna
  8. Zvonice s kostnicí
  9. Stavební vývoj kostela v Kolinci (Přehled)
  10. Matriky
  11. Matriky, které byly vedeny a uchovány před r. 1950 na farním úřadě v Kolinci
  12. Ukázky z kolineckých matrik
  13. Stručná historie kolineckých zvonů
  14. Krátce o osudech varhan
  15. Menší sakrální stavby a památky v Kolinci a okolí
  16. Posloupnost duchovních kolinecké farnosti
titulní stránka

Se svolením pana Dušana Máry upravil Jan Vích, Kolinec 2008
(neprošlo jazykovou úpravou)

Předmluva

zpět

Z lásky, touhy a stesku se zrodila tato práce. S úpatí Českého lesa jsem často, přečasto pátral po vzácném vynoření hřebenů mé Šumavy z mlhavého oparu, kde jsem mezi jejími oblými temeny tušil kouř milované Ithaky. A pak mnohdy zklamán jsem se zahloubal do její historie a v této práci jsem nacházel ukojení, radost i pomyslné splynutí.

Úvod k III. dílu

Po topografii obce v I. a II. dílu těchto dějin, v ní jsem zpracoval dosti podrobně rozrod jejích obyvatel - tvůrců všeho hmotného v ní-, obracím nyní pozornost k té instituci, která pevnou organisací po dlouhá staletí, znalostí písma, snahou (pramenící ponejvíce ze zištných důvodů) zachovat četné písemné prameny od nejstarších dob své existence na území našeho státu, ale i hmotné památky, se zapsala významně do dějin této obce. Budu se v tomto díle převážně zabývat činností římsko-katolické církve a jejích údů v naší obci, dále historií zdejší židovské etnické skupiny.

Toto přední místo v Dějinách městečka Kolince bylo jí přisouzeno také proto, že v zachovaných církevních písemných pramenech se objevují nejstarší údaje o zdejší obci, jeho původním jméně, o prvních obyvatelích, o vztahu církve k nim apod.

Na tento oddíl budou navazovat údaje a připomínky v dalších dílech Dějin městečka Kolince a to vše opravňuje zařazení této problematiky hned za topografiíi obce.

Kostel sv. Jakuba Většího v Kolinci a jeho farnost

zpět

Hypotézy o datu vzniku kolineckého kostela uvádí I.díl, str. 8, těchto dějin. Přední náš historik umění Václav Mencl uvádí dobu těsně před a kolem roku 1200. Všechny domněnky o způsobu jeho vzniku - uvedené I. Díle - lze shrnout v tento přehled:

  1. kostel byl postaven klášterem před vznikem městečka jako krystalisační kolonisační jádro jedním z řádů:
  2. kostel byl postaven některým nákladníkem hor,
  3. kostel byl založen některým šlechticem.

Pro klášterní provenienci zdejšího kostela hovoří skutečnost, že premonstráti zejména cisterciáci byli zakladateli kolonisačních klášterů v dosud neosazené půdě. Jejich kláštery s kostely byly opevněné a měly hospodářskou část. Byly finančně celkem nezávislé a výs1edky hospodaření stačily k obživě mnichů. Poněvadž měly ve svých řeholích předepsánu chudobu a prostotu stačila k jejich provozu i malá kolinecká farnost, jak o tom bude později pojednáno. Ze stejných důvodů měly zakázáno stavět u svých kostelů věže. Tento zákaz byl často obcházen tím, že věž nebyla založena od země, ale byla vystavěna nad nárožím kostela nad hlavní římsou. Tomu tak právě bylo při založení zdejšího kostela. Původní romáská věž byla z polovice postavena nad klenbou chóru a celý areál byl opevněn a opatřen valy.

Pro premonstrátskou kolonisační činnost na území Kolince by mohly svědčit i jejich rozsáhlé újezdy na Sušicku.

Na rozhraní kolineckých a čermenských gruntů byl kdysi les zvaný Nemojovec (viz Dílčí cedule na druhý díl dědictví po Václavu Vintíři z Vlčkovic z r. 1584 uložená v DZV 167 G- 11. díl I.‚ str. 4 Dějin městečka Kolice), dnes neužívaného traťového jména s neznámou přesnou lokalizací. František Palacký uvádí v soupisu úředníků královského dvora do polovice XII.století jako svědka v listině ze dne 16. června 1160 Nemoje, nejvyššího komorníka (camerarius regis) krále Vladislava II.. Bratr tohoto krále, kníže Jindřich Vladislavic, s chotí Markétou daroval okolo r. 1160 újezd zbynický klášteru premonstrátů v Kladrubech, což Přemysl Otakar I. roku 1226 potvrdil. Tento újezd zbynický zasahoval jistě až k hranicím kolinecké farnosti soudě dle příslušnosti Černé, Kašovic, Čejkov k plebánii zbynické. Z této souvislosti je možné, že tato místní trať dostala jméno podle tohoto člena královské družiny, který mohl být, jak to bývalo obvyklé, z řad vyššího kleru. (osobní jméno Nemoj je však starobylé staročeské, které rodič dával dítěti s úmyslem zakrýt pravý vztah k dítěti tak pojmenovanému, jeho pěkné vlastnosti, které by mohly podle primitivních představ vzbudit závist a zlobu démonů. Toho chce docílit negací - ne můj - a tak ochránit jeho nositele od nezdaru či neštěstí (viz Jan Svoboda: Staročeská osobní jména a naše příjmení). Mohl to být ovšem i člen šlechtického rodu, který vlastnil tento pozemek, a od jehož jména s přivlastňovací příponou vzniklo traťové jméno Nemojovec.

I darování újezdu za nezamyslickým probošstvím mužského kláštera benediktinského v Břevnově premonstrátům z Vindbergu v Bavorsku Vladislavem. II. a vysvěcení kostela jejich v Albrechticích dne 20. prosince 1178 od králova syna Vojtěcha, tehdy arcibiskupa salsburského za účasti windbergského “Fratra hospitalis “ Alberta a jeho rodných bratří Michala, Svojše, Petra, Jana s jejich rodinami, předků to rodu ze Vzdouně a pozdějších majitelů Stätlinu (Kolince) je možno brát v úvahu pro premonstrantské založení kolineckého kostela. Blízkost Sušice, která v době založení Kolince byla majetkem bavorských pánů z Luku - štědrých ochránců řádu premonstrátského, by hovořila pro dotvrzení této hypotézy.

Cisterciátský klášter, založený v Nepomuku r. 1153, zasahoval svou činností území od Zdermyslic až Zdebořice na Plánicku, podle některých historiků až po Mlázovy u Kolince. Žebra, přípony a konsoly presbyteria zdebořického kostela jsou téhož tvaru i rozměrů jako v kostele v Mlázovech, což by svědčilo pro cisterciátský vliv až do bezprostřední blízkosti Kolince. Stejně je tomu tak i se “Zákazem generální kapituly cisterciáků z r. 1157 O stavbě kamenných zvonic“ (viz J. M. Canivez: Statuta capitolorum generalium Ordinis Cisterciensis I., Louvain 1933, P.61). (Poznámka autora: „ Dřevěná oddělená zvonice v Kolinci).

Poněvadž kostel v Kolinci je zasvěcen sv. Jakubu většímu, patronu horníka, přichází v úvahu i jeho založení některým nákladníkem zdejších rýžovišť při řece Pstružné. (Poznámka autora: „V době stavby kostela v Kolinci se zde ještě hlubinně nedolovalo). První dosud známý nákladník hor z Kolince (Sttättlinu) je uváděn až v r. 1290.

Ještě v údobí let 1625-1636 stály při kostele zbytky neznámých objektů. Tehdejší zdejší farář Antonín Kopecký píše prof. Eichlerovi, že “kostel v Kolinci stojí na velmi významné ruině“, což doplnil Johan Gottfried Sommer v díle Das Königreich Böhmen statistish topographisch dargestellt (1833—1849) “ (jistě na podkladě zpráv faráře v Kolinci), že “dosud stojící hradby a valy nasvědčují kdysi opevněnému místu“ (překlad z němčiny - pozn. Autora). Jaké objekty to mohly být? Kolinecký kostel byl postaven jako románský longitudinální jednolodní kostel s panskou tribunou (emporou) kruchtového typu. Je pravděpodobné, že vedle kostela stálo panské sídlo se spojovací chodbou (třeba i dřevěnou) přímo na kruchtovou tribunu. Mohlo tu jít i o objekty klášterní, i když nejsou známy žádné písemně doklady.

Vzhledem k nevelkým prostorovým možnostem hrazeného areálu by tato sídla panská či klášterní byla menšího rozsahu.

Domnělé zásluhy řádu johanitů o postavení zdejšího kostela jsou komentovány v díle I., str. 8 těchto dějin. Z Malého Boru vyšli i šlechtičtí majitelé Kolince (Stättlinu) z dob jeho vzniku. Špitály tohoto řádu byly stavěny většinou těsně před městskou branou. I když v Kolinci nepředpokládáme hrazení městečka, přece budova někdejšího špitálu stála těsně u valů kolem kostela, který byl vůbec postaven na okraji městečka, čili byl zahrnut do obranného systému místa podle pravidel platných v tehdejší době pro hrazená místa.

První historicky doložený šlechtický majitel našeho městečka byl člen rodu ze Vzdouně Svojše až v r. 1290.(Zwaische de Stetlino) O jeho sídle v tomto místě není bohužel nic známo. Jeho lokalizace při kostele není však vyloučena. Poněvadž neexistoval před r. 1654 vchod do kostela ze západní strany, je možno uvažovat, že kromě možného přístupu na emporu přímo spojovací chodbou z panského sídla ústil vchod do kostela pro privilegované osoby ze strany severní v místě dnešního okna. Tudy tyto osoby vcházely na tribunu odděleně od obecného lidu, který po příchodu portálem v jižní straně kostela se shromažďoval v lodi před tribunou. Touto cestou měli členové panského rodu volný, poddanými nerušený příchod, příchod na tribunu. To mohlo být využíváno eventuelně i členy některého řádu, kteří však měli možnost projít sakristií do chóru, kde zaujímali místa v lavicích. Tomu by nasvědčovala i mříž, jíž byla tato část oddělena.

Dnes po někdejších okolních objektech není ani stopy, nepočítáme-li dnešní márnici (bývalou zvonici) a v r.1906 vyhořelý a rozbouraný “špitál“. I tyto objekty mohly být součástí opevněného areálu. Oba objekty byly umístěny těsně při valu a mohly svými vně směřujícími mohutnými zdmi vykonávat obrannou funkci.

Než přistoupíme k vývoji a popisu zdejšího památného kostela, obraťme pozornost k farnosti patřící k tomuto kostelu.

Pro studium rozsahu původní farnosti kolineckého kostela je nutné se zabývat i sousedními kostely a příslušností okolních vesnic do jejich farností.

Nejstarší popis pražské diecése dal pořídit arcibiskup Arnošt z Pardubic mezi roky 1344 a 1350 po1e tehdejších archidiakonátů a dekanátů. Ten byl po více než 300 letech uveřejněn v Balbinových “ Miscellanea historica Boh. libri V“ v Praze r. 1683 podle rukopisu z r. 1384 s četnými chybami v místních jménech. Pomocí Libri erectionum a confirmationum zpracoval Palacký “Popis království Českého“, který vydal v Praze r. 1648 s udáním, kde se příslušné kostelní podací má hledat.

Z tohoto „popisu“ vysvítá, že na počátku panování Karla IV. byly v blízkém i vzdálenějším okolí Kolince (v dekanátu práchenském) tyto plebanie :

Kolinec, Mlázov (dnešní Mlázovy),Vilhartice, Zavlekom (dnešní Zavlekou), Zbynice, Vzduny (dnešní Vzdout), Sušice, Petrovice, Svojšice, Dlouháves (Dlouhá Ves), Rajské (Nova civitas), Žihobce, Bukovník, Strašín, Budětice, Radešice (dnešní Hradešice), Nezamyslice, Bor Větší a menší (dnešní Velký Bor a Malý Bor), Horažďovice, Hoštice, Kvasenovice (dnešní Kvášňovice), Katovice, Volenice, Strakonice, Těchonice, Zborovice, Řepice, Záboří a Prácheň, Kašperské Hory.
Z dekanátu klatovského byly nejblíže Kolinci:

Chlistov, Úloh (jinak Podolí), Zdebořice, Plánice, Myslevo (dnešní Myslív), Čachrov, Habartice, Zborov (dnešní Zborovy).

V bezprostředním okolí Kolince byly tedy kostely v Mlázovech, Zavlekově, Velhartících a Zbynicích.

Pro historii Kolince je zajímavý rozsah farností kostelů v Kolinci a Mlázovech.

Raně gotický kostel sv. Jana Křtitele v Mlázovech je mladší než románský kostel v Kolinci. V r. 1153 byl založen v Nepomuku cisterciátským mnišským řádem klášter, jehož členové tříbili lesy a měnili neplodnou půdu v ornou v širokém okolí přes Plánici, Zdebořice až po Mlázovy. Usuzuje se, že zakladatelem tohoto kláštera byl kníže Jindřich Vladislavic, bratr krále Vladislava II. Ten v r. 1160 daroval panenskému premonstrátskému klášteru v Doksanech se svou manželkou Markétou újezd Zbynický.

Stavební hutí cisterciátského kláštera v Nepomuku byl pravděpodobně postaven kostel ve Zdebořicích i v Mlázovech, které mají nápadně stejné stavební prvky.

Které vesnice patřily do mlázovské farnosti, je známo až z podější doby. Dne 11.7.1828 odpovídá kolinecký farář Antonín Kopecký na dotaz gymnasijního profesora Josefa Eichlera k přepracování Schallerovy Topographie Böhmens. V dopise uvádí:
„Zámecké kapli v Mlázovech nepatří žádná farnost a vesnice Mlázovy byla vždy administrována kolineckým farářem, jak to kolinecké matriky od r. 1644 dokazují. Před touto dobou byl však při veřejné kapli v Mlázovech ustanoven duchovní, jak později dokazují podpisy kolineckých farářů, kteří ke svému podpisu Curatus Kolinecensis připojují i Administrator Mlasoviensis, nehledě k tomu, že vesnice, které jsou nyní přifařeny ke Kolinci od nepanšti své mrtvé pohřbívaly na hřbitově v Mlázovech. Kam se ale kapitál pozůstávající buď z fundací nebo realit a který sloužil k vydržování tohoto duchovního poděl, není možno vypátrat. Kolinecký farář nepožívá ze všech těchto vesnic: Mlázov, Lukovišť, Bernartic, Boříkov, Jindřichovic a Vlčkovic, patřících ke kapli v Mlázovech, to nejmenší ani v realitách, ani fundacích, desátkách či ostatních obvyklých příjmech; docela malé příjmy ze štoly je jediné, čím může být politováníhodný kolinecký farář za svou trpkou námahu odměněn.“

Zámecky kaplan byl zde v r. 1772 od dědiců zemřelého rytíře Maxmiliána Berga z Bergu na základě jeho ústního projevu vůle zaopatřen a sice od Anny Marie z Perglasu rozené z Bergu, Barbory z Kamersbergu rozené z Renu a Barbory ovdovělé z Bergu roz. hraběnky z Bohalic. Tato fundace čítala 150 zl. v. m., za které byl ustanovený zámecký kaplan zavázán za zemřelou rodinu sloužit mše.

Veřejnou kapli v Mlázovech je tudíž nutno považovat za filiální kostel farního kostela v Kolinci i zámecké kaple v Mlázovech.

Později byli při mlázovské kapli ustanoveni administrátoři, kteří vedli záduší, ale pro nedostatek zaopatření bylo záduší připojeno ke kolineckému. V roce 1848 byla v Mlázovech zřízena lokalie s duchovní správou a. současně byly od Kolince odfařeny vesnice Mlázovy, Bernartice, Boříkovy a Lukoviště. Jindřicbovice a Vlčkovice zůstaly pak netrvalo ve farnosti kolinecké.

Z ostatních okolních obcí nepatři1y ke kolinécké farnosti žádné. Ujčín patřil až do r. 1855 k faře velhartické, Brod do r. 1857 k faře zavlekovské. Čermná, jejíž pozemky sahají až ke katastru kolineckému, nikdy do kolinecké farnosti nepatřila, nýbrž od dávných časů k faře zbynické.

Z těchto souvislostí vyplývá, že od vzniku kostela v Kolinci nepatřila k jeho záduší žádná z okolních vesnic.

Zajímavé ovšem je, proč Vlčkovice byly v dřívějších dobách součástí farnosti mlázovské. Tato otázka by se mohla vztahovat i na blízký Ujčín, ale ten byl jistě v počátku v majetku pánů z Velhartic, což se nemůže o Vlčkovicích vzhledem k Mlázovam snad tvrdit.

Vlčkovice jsou uváděny jako majetek kláštera sv. Jiří v Praze v listinách z r.1228 a 1233 (Palacký, Dějiny I, str. 474) V té době už byl kostel v Kolinci. Není pravděpodobné, že by se členové cisterciátského kláštera v Nepomuku, založeného okolo r. 1153 pravděpodobně Jindřichem, bratrem krále Vladíslava II., v poměrně krátkém čase ve své kolonisační činnosti dostali od Nepomuku až po Mlázovy a tam zřídili provizorní dřevěný kost1ík v době před vznikem kostela v Kolinci. Důvodem k přičlenění Vlčkovic k faře v Mlázovech by mohly být i poměry komunikační. Polní cesta z Vlčkovic do Mlázov byla kratší, než-li cesta z Vlčkovic do Kolince v době, kdy neexistovala dnešní poměrně přímá trasa.

Obě místa - Vlčkovice i Mlázovy - patřily pravděpodobně mnišským řádům, i když různých regulí. Vlčkovice řádu benediktinskému a Mlázovy cisterciátskému. Kolinecký tribunový kostel byl snad soukromým kostelem místního feudála, jehož dvorec přiléhal ke kostelu. Valy i příkopy nasvědčují opevněnému dvorci s vlastním kostelem. Majitel dvorce považoval duchovního za svého služebníka, jím placeného. K vytýčení farních obvodů v Čechách došlo až ve 13. století. Nejbližší okolí dnešního Kolince bylo takměř celé v klášterním držení a tak celé kolinecké záduší představovalo pouhé městečko.

Částečný rozsah klášterního zboží na západ a jih od Kolince naznačuje pozdější výměna držby vesnic v okolí později vystavěného velhartického hradu z r. 1290. Bohuslav z Budětic získal totiž v r. 1290 výměnou za vesnici Dolany od premonstrátského kláštera v Doksanech vesnice Radostice, Přestanice, Horní Staňkov, Drouhaveč a Konín, kde on nebo jeho synové vybudova1i v letech 1290 až 1318 hrad ve Velharticích.(Reg.II, 644, 1198, rok 1290). Tato bývalá držba doksanského kláštera pokračovala pravděpodobně od Drouhavče na Kašovice a Čermnou, které už jistě patřily klášternímu újezdu zbynickému, včetně Hrádku.

Z uvedeného vyplývá, že nepatrný ostrov kolem tehdejšího Stetlina (později Kolince) obklopený klášterními statky byl v rukou světského feudála. V r. 1290 se odtud píše Zwoysse de Staetlino, nositel erbu hořícího kotouče, předchůdce rodu Velhartických. Jeho dvorec stál se vší pravděpodobností vedle kostela Sv. Jakuba v Kolinci, jehož byl „vlastníkem“. Kdy za jakých okolností dvorec zanikl, není známo. Při rozpadu velhartického panství už od r. 1549 v1atnil Kolinec Václav Vintíř z Vlčkovic, který v Kolinci vyzdvihl novou tvrz. I kdyby starý dvorec existoval, jistě by hospodářským cílům nového majitele nevyhovoval.

Stavební vývoj kostela sv. Jakuba Většího v Kolinci

zpět

I když první zmínka o Kolinci v písemných dokumentech pochází až z r. 1290, přece architektonické prvky některých částí dnešního kostela dosvědčují, že byl postaven v románském slohu okolo r. 1200, jak se shoduje většina historiků umění.

Zdejší kostel patří mezi nejstarší kostely v této části Pošumaví. Václav Mencl ve stati “Počátky středověké architektury v jihozápadních Čechách (Zprávy památkové péče XVIII, r. 1958, str. 133 píše“... Z doby, kdy se stavěly Strakonice, jsou v jejich okolí románské kostely v Radomyšli, Malém Boru a Kolínci; jsou z let těsně před a kolem r. 1200.“ Vyzdvihuje zde nový faktor v kolonizaci Pošumaví - rod Bavorů, které do této krajiny z původních sídel na Moravě přilákalo jistě pootavské zlato. Tento rod navzdory svému jepičímu trvání ( z historického hlediska), měl ze svých sídel ve Strakonicích a později i Práchně na širé okolí velký vliv i po stránce kulturní. V době největšího lesku tohoto rodu, byli jejich chudší příbuzní, pozdější nositelé erbu hořícího kotouče a zakladatelé rodu Vilhartických, přišlí s nimi z Moravy a usadivší se na Buděticích, Malém Boru a na Zdouni, teprve v rozmachu. Příslušníci posledně jmenovaného rodu, Michal, Svojše, Petr, Jan a Vojtěch (Albrecht), který byl mnichem kláštera v Bavorském Windbergu, se již v r. 1178 zúčastnili vysvěcení kostela v Albrechticích u Sušice.

Tento rod prováděl na Sušicku tříbení lesů a vnitřní kolonizaci snad již dříve. Uvádí-li J. V. Šimák (Dějiny české, díl I.,část 5., str. 1035), že k darovanému újedu (snad už r. 1142) za nezamyslickým probošstvím premonstrátům ve Windbergu náležely vsi Albrechtice, Milčice, Janovice a Vojetice, pak to dokazuje, že jejich zakladatelé či majitelé Albrecht (Vojtěch)- Albrechtice, Michal (hypokoristicky Mil-Milčice , Jan - Janovice, jako rodní bratři rodu nositelů pozdějšího erbu hořícího kotouče, zde již jako kolonizátoři působili. Dá1e autor uvádí další bratry Svojše a Petra, kteří dali místní jména Svojšicím a Petrovicím. Pakliže shora uvedené vesnice existovaly v r. 1142, pak jejich majitelé, považovaní za předky pánů z Vilhartic, museli zde žít již v 1. čtvrtině XII.století. Pak je pravděpodobný i vznik benediktinského probošství v Nezamyslicích uváděném v roce 1045, i když darovací listina je považována a falzum z XIII.století. Jako zde v podhůří Šumavy sousedí nezamyslický benediktinský újezd s vesnicemi újezdu albrechtického, tak sousedí Ivanovice na Hané (okr. Vyškov), v r. 1169 v majetku Dluhomila ‚ pravděpodobného předka Vilhartických a synovce prvního známého Bavora na Moravě, s Nezamyslicemi v okrese Prostějov. Neamys1ice existují jen jedny na Moravě a jedny zde v Pošunaví v Čechách.

Právě jméno jednoho jejich potomků se objevilo na pečeti listiny z 13. 7. 1290 i s tehdejším latinizovaným názvem Kolince (Sigillum Zwaischonis de Staetlino). Tím bylo potvrzeno vlastnictví Kolince Svojšovi z pozdějšího rodu Vilhartických.

Šlechtičtí majitelé osad v té době žili v dřevěných dvorcích chráněných dřevěnou palisadou, va1y a příkopem. V areálu dvorce si však jistě z náboženských, ale i bezpečnostních motivů stavěli vlastní zděné kostely, jek napovídá původní jméno castelum - to jest hrad. Z vyššího patra tohoto dřevěného dvorce vedl dřevěný můstek na tzv. tribunu (emporu) v kostele. Tento vchod, dnes zazděný, vidíme v kolineckém kostele na kruchtě varhanami. Při nebezpečí přepadení přeběhli obyvatelé tvrze do kostela, můstek strhli a “zabarikádovali“ se za mohutnými zdmi kostela. K ochraně pomáhala i úzká románská okna a jejich umístění takměř až pod střechou kostela.

Kolinecký kostel sv. Jakuba Většího byl tedy postaven jako podélný, jednolodní, orientovaný tribunový kostel z lomového kamene (jak bylo jištěno při zřizování nové omítky v r. 1991) s asymetricky uloženou malou věží nad původním kněžištěm (presbyteriem). Původní od západní zdi k triumfálnímu oblouku v délce 17,40 m a šířce 10,75 m byla valeně sklenuta, jak nasvědčuje obrys bývalé klenby na západní štítové zdi nad nynějším plochým stropem. Tam jsou i zbytky zděného románského okna, které polovinou zasahovalo až pod nynější plochý strop, nyní zde neznate1nou. Jižní a severní lodi byly proraženy každá třemi okny, z nichž jen jedno blízko věže je pravděpodobně původní, kdežto ostatní byla v pozdější době buď nově proražena nebo rozšířena. Dnešní hlavní vchod do kostela v západní zdi byl zřízen teprve v roce 1852.

Dřívější hlavní vchod do kostela byl v jižní zdi otevřený jednoduchým portálem se dvěma ústupky v ostění. V 1. pol. 18. stol. při velkých opravách kostela italskou vrchností byly z portálu vyjmuty sloupky. Tympanon v románském oblouku zůstal hladký a neměněn, protože i dnes je na něm patrna gotická freska výjevu ukřižování Krista. V téže době byla přistavena k portálu barokní kobka, na místě starší (dnes jen zbytky).

Prvním větším zásahem do půdorysu této románské basiliky bylo přistavění sakristie (poznámka autora: „později jmenovaná jako Boží hrob“ k jihovýchodnímu rohu kostela ve slohu rané gotiky. Svým umístěním připomíná na křestní kapli (baptisterium) daleko starších kostelů libickébo typu. Tomu by napovídalo i další architektonické členění. Zdá ‚ že na kolinecké pravoúhlé presbyterium, kratší ve směru orientace kostela, navazovala nehluboká apsida. Pod tu totiž zasahuje z původního presbyteria i románská krypta. K prodloužení presbyteria došlo v r. 1727 v barokním slohu. Dnešní sanktusová věžička je takměř v polovině “prodlouženého“ presbyteria. Na trámu v této věžičce byl, podle zápisu faráře z r. 1846 vysekán letopočet 1652. To by mohlo svědčit pro domněnku, že věžička byla umístěna na konci apsidy, nebo plochého závěru.

Na severní obvodové stěně lodi blíže nové věže z r.1854 byl znám ještě před novým omítnutím zdi v r. 1991 obrys kaple sv. Barbory, která směřovala k severu o neznámé délce. Byla postavena majitelem kolineckého panství Karlem Fruweinem z Podolí v letech 1677 až 1695. V této kapli byl její zakladatel se svojí manželkou pochován. Kaple byla zbourána asi při stavbě nové věže v r. 1854.

Stavební vývoj kostela lze částečně sledovat z písemných pramenů až poměrně pozdních. Prameny jsou hlavně inventáře Notata memorabilium od r. 1738 a knihy počtů kostela a záduší.

První známý inventář kolineckého kostela sepsaný Jiřím Ferdinandem Řepou, tehdejším administrátorem, pochází až 12. 10. 1678 a je uveden na konci register počtu zádušního při kolinecké faře. Ze stavebních prvků kostela uvádí “ podzemní sklípek pěkně a dobře dělaný, klenutý, bez vrchního kamene, prkny přibitý, v němž 7 truhel velkých a malých čtyři“. O tomto“sklípku“ se dovídáme z více farní kroniky v r. 1741, kde se píše:“ Roku 1741 otevřena deska nad kryptou chrámu kolineckého. Byla však naplněna příliš nečistotou, tudíž vyčištěna od shnilých .....(prken?) z rakví mrtvých, kosti byly slušně uloženy do kostnice, hledán jest kámen náhrobní, který u východu krypty byl nalezen z levé strany sakristie, v jehož místě nové.... pod oním kamenem byla provedena prohlídka, zda-li tam budou vidět těla mrtvých, nebo zda-li se objeví nějaká znamení mrtvých; i když bylo hluboko kopáno, nic se neobjevilo, přece však tam, kde byl u východu krypty uložen kámen, vytesán byl kříž a nápisy mrtvých, jak následuje:

“L. P. 1583 ve čtvrtek před sv. Bartolomějem umřela jest urozená Paní Anna Wintířová z Chlistova a na Kolinci. Pán Bůh rač duši její milostiv býti. Tuto tělo její v Pánu Bohu odpočívá.“
Na témž kameni:
„L. P. 1583 v pátek před Sv. Bartolomějem umřela jest panna Voršila Vintířka Vlčkovic a tuto tělo její v Pánu odpočívá. Pán Bůh rač duši její milostiv býti a hříchy odpustiti.“

Je zajímavé, že Václav Vintíř z Vlčkovic jako patron tohoto chrámu byl pochován v kryptě pro jedno tělo pod náhrobníkem v chrámové podlaze s tímto nápisem :
„Sub anno 1580 obiit Wenceslaus Guilielmus de Vlčkowitz et Kolinetz.“

Těla jeho pozůstalé manželky a dcery tři roky po jeho smrti byla však uložena ve velké kryptě v chrámovém presbyteriu. Tato krypta byla jistě vybudována již při založení tohoto románského kostela, jak bylo zvykem v naší zemi již po r. 1000 u raných románských sakrálních staveb (viz první kryptu u nás v benediktinském břevnovském klášteře.)

Starší náhrobník v tomto kostele než náhrobník Václava Vintíře Vlčkovic, zemřelého v r. 1580, je náhrobník jeho následovníka v držbě Vlčkovic, který zemřel v r. 1551. Tento náhrobník je do dnešních dnů uložen rovněž v dlažbě chrámové podlahy při jižní obvodové zdi po pravé straně románského portálu. Žulový náhrobník má rozměry 172 x 100 cm s rohem uraženým pravděpodobně v době zřícení chrámové klenby v r. 1775. Celý náhrobník je vyplněn erbem Boříkovských z Košumberka, to jest štítem pokosem na kříž rozděleným s opisem v gotických minuskulích tohoto znění ;
"Leta panie (letopočet byl v ulomeném rohu) den božího tiela umřel jest urozený vladyka Buryan boříkov z Kossmberka a na vlczkowiczych. tuto gest pochowan.“

Tento náhrobník je nejstarším zachovalým do dnešních dnů v tomto kostele. Ani tělesné pozůstatky šlechtice pod ním nebyly uloženy do velké krypty, i když později tak okolní šlechta činívala.

I další kolátor tohoto kostela, syn Václava Vintíře z Vlčkovic, nebyl pochován ve velké kryptě, ale pod náhrobním kamenem v dlažbě naproti kazatelně. Dnes po tomto náhrobníku, ani po náhrobníku jeho otce a dalších není památky. Při stavbě nové věže v r. 1854 byly prý podle farní kroniky stavitelem Kábou zazděny do zdí různé náhrobní kameny dlažby kostela, o nichž se zmiňuje farní kronika, založená r. 1836 farářem Františkem Vrbou. Zde se dočítáme:
Letha 1604 v pátek po početí Panny Marie umřel urozený a statečný Rytíř Pan Jindřich Wintíř z Wlčkovic na Kolinci a Vlčkovicích, jeho vysoce urozeného Pana Pána Wokáče z Rožemberku Pána a Wladaře slavného domu Rozemberského Kanclíř, jehožto tělo tuto v Pánu odpočívá. Pán Bůh rač dáti duši jeho lehké odpočinutí.“

Ředitel kolineckého panství Josef Klíma poslal dne 19. 11. 1825 do Eichlerovy sbírky rozšiřující podrobnosti k tomuto náhrobníku:
“ Na znaku vidět přílbu s 5 péry jako klenot a 5 vodorovných trámů v neznámém poli“.

Snad tak zmizel i náhrobník syna rožmberkského kaneléře a tedy vnuka Václava Vintíře z Vlčkovic Vilém Petr Vintíř z Vlčkovic, který …. opilý jsouc, v Sušici se schodů spadl; od toho mu potom ta smrt pošla“. To se stalo v pašijové dny r. 1627.

Od r. 1607 byla majitelkou ko1ineckého dominia, tedy i kolátorkou zdejšího kostela Mandalena Perglarová, roz. Janovic, vdova po Wolfgangu Gotthartovi Perglaru z Perglasu. Ta zemřela 21. 2. 1624 a nedávno před ní 9. 2. 1624 její snacha Eliška roz. Harasova, manželka jejího syna Václava Otakara Perglara z Pergasu. Obě dvě měly být pochovány v kolineckém kostele do velké krypty. Je to sice podivné, když více příslušníků rodu Perglarů našlo místo posledního odpočinku v kostele sv. Vavřince na nedaleké Zdouni, kam Tedražice v držbě Perglarů patřily farností.

Po zemřelé Mandaleně Perglarové převzala Kolinec i patronát nad zdejším kostelem její dcera Eufemie, provdaná za Jindřicha staršího Koce z Dobrše, kterému dala závětí z r. 15. 5. 1632 své dominium. Ten mnohými přispěl k okrášlení kostela (např. r. 1625 “kazatelnici s nebesím“ (zvláště však odkazem 1 000 kop. míš. v kšaftu 16. 6. 1643, jehož počátek ní :
Maje o tom vědomost, že záduší v městě Kolinci, založení sv. Jakuba, při kterémžto mrtvé tělo mé položeno býti má.....“ Tento kšaft neb poslední vůle byla zapsána do zemských desek (DZV 148, M 19) v tomto počátečním znění :
V úterý po památce sv. Víta, to jest l6.června 1643 Jindřich starší Koc z Dobrše na Kolinci a Novém Dvoře, rozvažujíce sobě nestálost a běh lidského života a rozuměje tomu, že nic jistějšího není jako smrt, k ní se každodenně nevěda cíle, dne ani hodiny strojím........Tělo pak své k náležitému a počestnému v kostele založení svatého Jakuba v městys Kolinci pohřbení.....“. Z toho vyplývá, že tělesné pozůstatky Jindřicha st. Koce z Dobrše byly uloženy do velké krypty tohoto kostela, jakož i jeho první manželky Eufemie roz. Perglarové z Perglasu. Druhá manželka Jindřicha st. Dobrše Markyta Kocová roz. Chejnova a Winterberka ho přežila a opustila Kolinec s tím vším, co jí kšaft umírajícího manžela Jindřicha zaručoval:
„Dále tomu chci, aby dotčené manželce mé, paní Markétě, z týchžto statkův mých nanejdýl ve 4 nedělích po smrti mé nížepsané svršky a nábytky vydané a od poddaných mých buď do města Sušice neb Klatov aneb kde by se jí koli jinam chtělo a vidělo na dvě míle odvezeny byly....“ (Dále viz Dějiny městečka Kolince, díl I. , str. 36).

Tato druhé manželka Jindřicha st. Koce byla zřejmě pohřbena mimo Kolinec.

Dalším majitelem kolineckého dominia a tudíž i kolátorem kostela v. Jakuba se stal Jaroslav Jáchym z Dobeše na Běšinech, Kolinci a Nemělkově, který kšaftem ze dne 17. ledna 1656 stanovil:
Tělo mé má být uloženo v kostele Pánův Patres Societatis Jesu ve sklípku v kapli v Klatovech, jak od nich připověděno a dovoleno má .....“

Není známo, že by jeho manželka, která se jako vdova ještě dvakrát provdala, ani jeho synové a dcery byli pochováni v kolineckém kostele.

Třetí manžel Kateřiny Eleonory (někdy Kocové Dobrše), Maxmilián Rudolf hrabě z Guttensteinu a na Bukové prodal kolinecké panství dne 8. ledna 1677 rytíři Karlu Fruweinovi z Podolí.

Tento nový pán Kolince dal v době držby tohoto dominia v letech 1677—1695 (jak již shora uvedeno) zbudovat proražením severní obvodové chrámové zdi blízko věže směrem do hřbitova kapli sv. Barbory, v níž byl se svou první manželkou Kateřinou a matkou Alžbětou pochován. Za italské vrchnosti byl v této kapli v r. 1710 vymalován erb hrabat Terzi di Sissa za 2 a půl dne neznámým malířem nákladem 4 zl. 30 kr. V r. 1760 uvádí Notata memorabilium kolinecké fary obnovení kaple Sv. Barbory, když po zřícení klenby nad chrámovou lodí byl ztřízen rovný strop. Snad právě proražení této obvodové zdi ke zřízení kaple a rozšiřování původně úzkých románských oken způsobilo porušení statiky a následné zřícení klenby chrámové lodi.

Brzy po prodeji Kolince syny Karla Fruweina italskému hraběti Quido Terzi di Sissa v r. 1695 nový majitel dne 15.srpna 1698 zemře1. Před svou smrtí učinil na zámku v Kolinci dne 11. 4. 1698 závěť (DZV 271 K 25—2), v níž pod bodem 2 se praví :
Moje tělo ale, odloučené od duše, bude a nařizuji, podle křesťanského způsobu bezvšelijaké nádhery, v hábitě-des heil. Patris Francisci Capucinorum- v sušickém klášteře v dřevěné rakvi pochováno“

Nevíme . jakých důvodů byl pochován v Kolinci “v sklípku pod oltářem“- jak praví zápis z nejstarší úmrtní matriky kolinecké pag. 3 a po dvouch letech to tělo přeneseno do kláštera v Sušici ‚(kde!) u P. P. kapucínů odpočívá“.

Jeho pochování v kolinecké kryptě dává tedy pravdu údajům inventáře kostela z r. 1678 o “pěkně a dobře dělaném klenutém sklípku“, v němž v té době bylo uloženo 11 rakví. Svědčí to také o poměrné rozlehlosti této krypty i její čistotě. Jinak by tam, třeba i na přechodnou dobu, tělesné pozůstatky kolátora neuložili. Splnění posledního přání zemřelého trvalo sice dva roky snad pro úpravu místa jeho posledního odpočinku v klášteře v Sušici. Byl to také poslední kolátor, který byl v kryptě tohoto kostela pohřben. Další příslušníci tohoto italského rodu, kteří vlastnili Kolinec, nalézali místo svého věčného odpočívání v rodovém italském městě Parmě.

Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do poč. XIX. stol. díl VII. str. 103 uvádí v kolineckém kostele náhrobní kámen v chrámové dlažbě zemřelého hraběte Terzi di Sissa z r. 1734 s obšírným nápisem. Jedná se však o omyl, protože dle textu, ještě dnes dobře čitelného, zda leží tělo “kapitána“ kolineckého statku, Gottirieda Reinische, který dlouhá léta se staral o zdejší terziovské dominium.

Záhadou zůstává velikost této krypty. Tato otázka nabývá důležitosti zejména pro určení původního půdorysu východní části tohoto orientovaného románského kostela. Pro nemožnost přímé prohlídky krypty v současné době a jejího zaměření byla provedena v 80. letech XX. století sondáž z venčí. V čelní obvodové zdi prodlouženého barokního presbyteria docela při zemi se otvírá obdélníkový průduch k větrání krypty. Silný světelný zdroj sice osvítil schodiště v kryptě ve starém presbyteriu, ale neprozradil šířku krypty a růné případné architektonické prvky. Z plánu kostela, zpracovaného v poměru 1 : 100 vyplývá že délka krypty od prvního schodu v kryptě k obvodovému divu původního pravoúhlého presbyteria činí 4 metry. Bylo-li dle kostelního inventáře v r. 1678 uloženo v kryptě 11 rakví, pak by k poměrně malé délce musela být krypta značně široká, i když v písemných pramenech se hovoří “o sklípku“.

Poslední písemný údaj o pohřbívání do této krypty pochází r. 1702, kdy 26. října zemřela 5 týdnů stará Anna Tereza, dcera Václava Süllata, hejtmana kolineckého panství a byla pochována “ v sklípku u velkého oltáře“ (Matrica mortuorum od r. 1697, pag. 14). V knize počtů kolineckého záduší od r. 1704 se uvádí za r. 1727 tato „Vydání extraordinární na stavění kostela“:
za 578 velikých strychů vápna...... 96 zl 20 kr
za 51000 zdicích cihel ................ 102 zl.
za 3500 velikých hákův, s nimiž se přikryl kostel
za 2700 tašek prejzu a háků, s nimiž se přikryl Boží hrob, kaple sv.Barbory a kobka kostelní

Jednalo se zřejmě o prodloužení původního presbyteria, při čemž se stavební suť dostala až do krypty, v níž se při otevření krypty v r. 1741 muselo hluboko kopat!

Kobka

zpět

Kostelní předsíň či kobka, která zakrývá románský portál a chrání v jeho tympanonu raně gotickou fresku, byla postavena již v r. 1712, snad na místě jiné neznámé podoby. Jinak by se gotická freska, vystavená po staletí ničivým vlivům počasí, stěží uchovala. Stavební výdaje v r. 1712 se týkaly :
- 4 60 cihel, z nichž byla vystavěna kobka a kostnice,
- odměn kameníkům a řezbářům od tesaného kamene v kobce a nad kobkou,
- od statui nad kobkou stojící,
- za 2 okna tesaná v sakristii,
- za nápisný kámen ve věži (tj. ve zvonici samostatně stojící).

Tato žulová deska s latinským textem je vidět dodnes nad vchodem do márnice. Ve svém závěrečném chronogramu nám zachovává datum úprav na kostele i márnici.
DOMINANTE ILLMO EXCELLMO D!D! MARIO TERZI COMITE SISIAE BELLVEDERII FLEXLE ET SANCT I NA ZARII MARCHIONE CONTIGNACII ET DOMINO KOLINE ZII ET CAET ANIMARUM CURAM GERENTE ADMRENDO ET DOCT CURATO MATHIAS SNEIDER HOC TEMPLUM ET HOC TURRIS RENOVA, TA SUNT
ANNO DOMINI AE IN CARNACIONIS ET PARTHEN PARP S
(poznámka: řada písmen doplněna autorem)

(Překlad: panování nejjasnějšího a nejvznešenějšího Pána pana Marie Terzi hraběte ze Sissa, Belvederu, Flexie a Sv. Nazarie, markýze z Contignacu, pána Kolince etc., za učeného faráře Matyáše, pověřeného vedením tohoto záduší, byl tento chrám a tato věž opraveny.
Roku 1712 na vtělení a neposkvrněné početí Panny Marie

Nuž vraťme se k r. 1727 a velkým stavebním změnám přímo na kostele sv. Jakuba. Jak již bylo uvedeno jednalo se vzhledem k množství použitých cihel s největší pravděpodobností o prodloužení původního presbyteria barokním polygonálním závěrem v délce 8 metrů včetně síly zdí.

V r. 1730 byl učiněn v knize počtů zdejšího záduší zápis příjmu 50 zl. „ od místa pohřebního J. Milosti nebožtíka Pana Carla Glace z starého domu“. (poznámka autora: “správný predikát Carla Glace zněl ze “ Starého Dvora“ – součást to města Krupky.) Uvedený „starý dům“ byl míněn zdejší špitál při silnici k Mlázovám u příkopu obklopujícího celý kostelní i hřbitovní areál. Jako zchudlý šlechtic, jemuž patron poskytl přístřeší v domě, v němž byla nejen škola, ale i chudobinec, nebyl uložen po smrti do krypty, která snad po stavebních úpravách v r. 1727 byla nedůstojným místem, jak ukázalo její otevření v r. 1741. Proto vzniká domněnka, že tělesné pozůstatky tohoto šlechtice byly uloženy pod náhrobním kamenem v podlaze starého či prodlouženého presbyteria. Tím si vysvětlujeme i značný peněžní obnos toto pohřební místo. Jako i jiné se tento náhrobní kámen nezachoval.

V r. 1744 bylo přijato pouze 6 zl. od místa v kryptě zdejšího chrámu “ od Mladýho pana Janovskýho z Jindřichovic“. Zde je patrný rozdíl v poplatku a budování krypty pro jedno tělo od uložení ve velké kryptě.

Z dalších inventářů kostela jsou zprávy o kryptě velice kusé. Tak inventář z listopadu r. 1755 pouze konstatuje, že v kostele je “ hrobka Patrona kostela“ a v inventáři z roku 1846 je zmínka, že hrobka je nepoužita. To je pravděpodobně důsledek josefinských zákazů pohřbíváni v prostorech kostelů.

Tolik z místně použitelných pramenů o kryptě, která by však mohla při jejím shlédnutí poskytnout mnohé ze stavebních záhad tohoto kostela. škoda, že “registra počtu kostelního záduší chrámu Páně sv. Jakuba v Kolinci“ jsou neúplně zachovaná a sice jen z let 167O -1695, další až z let 1704 do 1745, následující se nezachovala právě pro dobu, kdy se zřítila klenba kostelní lodi v r. 1755, kdy byl zřízen plochý strop a nastaly jistě i další úpravy, další existují až z let 1780 do r. 1816.

Okna

zpět

Dalšími architektonickými, velmi zajímavými prvky, jsou kostelní okna. Jako vzor pro původní tvar románského okna tohoto kostela nám může posloužit první okno od věže v severní obvodové zdi, které považujeme a původní. Je značně užší než ostatní okna v lodi s šířkou 90 cm, kdežto ostatní v lodi mají šířku 120 cm.

Kolik oken a kde měl původní románský kostel v Kolinci není známo ani z písemných pramenů či obrazu.

První práva o oknech kostela pochází r. 1738, kdy bylo placeno zedníkům „od zhotovení dvojích dveří do kaple a kostela, od nově prolámaných a vyzdění 3 oken, tj. jednoho na kůru a 2 uprostřed kostela“. Okno na kůru mohlo být za dnešními varhanami v místech případného někdejšího vchodu z feudálního dvorce na kruchtovou tribunu. Další dvě okna připadají jistě na chrámovou loď. Tam jsou dnes celkem 4 okna, nichž první na severní straně při věži považujeme za původní. V úvahu tedy připadají ostatní 3 okna, všechna přibližně stejných rozměrů. Dnes je těžko zjistit, jednalo-li se skutečně o proražení okenních otvorů na novém místě, či o pouhé zvětšení stávajících menších z doby založení kostela. Původně snad měla loď jen 2 okna, jedno v severní obvodové zdi a jedno v jižní blíže triumfálního oblouku a tím ke kněžišti. Ostatní část lodi byla v mystickém pološeru, které nebylo na újmu negramotnému obyvatelstva. Teprve rozvojem gramotnosti a tištěných modliteb a zpěvníků se projevila potřeba většího světelného toku v lodi kostela.

Okno ve “starém presbyteriu“ vedle vchodu do věže je rovněž původní románské. V prodlouženém presbyteriu jsou 3 barokní okna z doby prodloužení kněžiště v r. 1727.

Záhadná jsou vydání 18 zl. v r. 1705 za “ prkna na strop kostelní“ a z r. 1738 za “ flastrování kusu půdy v kostele“. V těchto letech předpokládáme chrámovou lodní klenbu a tak se asi jednalo o materiál na její opravu.

Dostáváme se k údobí, kdy zdejší kostel doznal velké a závažné změny. O té se ve zdejší pamětní knize kolineckého farního úřadu píše :
“Eodem anno (sc. 1755) c o r r u i t ecclesia Kollinecensis. Anno 1756 ad gratiosissimum mandatum Excellentissimi D.D. Comitii incepit aedificari“.
(Překlad: Toho roku (totiž 1755) se zřítil kolinecký kostel. Roku 1756 z nejmilostivějšího nařízení nejvznešenějšího Pána Pana hraběte se začal stavět).

Této citace použil kolinecký farář v r. 1826 na otázky budějovické konsistoře k zpracování Sommerovy Topografie Čech. Kolinecký duchovní však připojil i svůj názor.
„Že se tehdy nejednalo o žádnu novostavbu, nýbrž o větší opravu, věří podepsaný dle následujících důkazů:
1.) ve zdejší pamětní knize (Nutata memorabilium od roku 1738) není nikde řeč o vysvěcení kostela, které by muselo být uskutečněno, a o kterém by farář v pamětní knize nepomlčel, když zapisoval daleko méně důležité události
2.) Staří lidé si vzpomínají, že slyšeli od svých rodičů, že za italské vrchnosti (byla to hrabata di Sissa) se zřítila klenba a byla nahrazena rákosovým stropem, jak také zbytky klenby na půdě nad rákosovým stropem dokazují. (poznámka: Zřícení se týkalo jen lodi)
3.) Ve zvoničce nacházející se nad presbyteriem je na trámu letopočet 1652.“

Došlo-li skutečně ke zřícení klenby, pak je možno hledat příčinu, jak již bylo dříve řečeno, této havárie v poruše statiky stavby probouráváním obvodových zdí pro nová rozměrnější okna i pro “triumfální oblouk“ kaple sv. Barbory. Tolik otvorů ve zdi necelých 150 cm silné bylo příliš pro těžkou chrámovou klenbu.

zpět

Stavba nové věže

S podobnými stavebními potížemi se setkával v r. 1854 kolinecký stavitel a pozdější purkmistr městečka Kolince Václav Kába při stavbě nynější věže. Vynořuje se otázka: a jak vypadala stará věž?“

Inventář kostela v Kolinci z r. 1678 naznačuje pouze při výčtu zvonů, že kostel do té doby měl jen malou věžičku, jak vyplývá z příslušné pasáže inventáře.
„Zvony.....jeden velký Jakub z r. 1528, druhý Václav z r. 1678, třetí menší z r. 1543, jakož i čtvrtý malý na kostele.“
Inventář z 15. 11. 1755 stručně konstatuje:“...věž oddělená od kostela j e d n a
Inventura ze 17. 9. 1846 se už vyjadřuje podrobněji:
“ Mimo kamenné šindelem kryté věže, která tvoří součást kostela, jest ještě na jižní straně hřbitova nad úmrlčí komorou z polovice špatně ze dřeva stavěná zvonice se dvěma zvony většími a se dvěma menšími“.
V poznámce je uvedeno :“ V r. 1848 má být kostel opatřen novou věží a zcela kryt taškami.“

Ke vzhledu staré věže (či věžičky) nám nepomůže ani mapa, která sloužila jako důkazní materiál ve sporu majitele Kolince Karla Fruweina z Podolí z let 1688-1691 o Kalný potok s majitelem vlčkovického dominia Ferdinandem Augustinem Soyerem z Purgsperku, kde je kolinecký kostel nakreslen spíše schematicky.

“Dne 1. června 1854 se začala stará věž odbourávat se tří stran až na klenutí, na severní straně dokonce několik stop pod klenutí. Toho času přišly silné lijáky, čímž se stará omítka promočila a zača1a se tíhou novostavby od budovy odloupávat. Bylo nutno vadnou omítku oklepat a tu se ukáza1y velké trhliny, které musely být vyplněny. Samozřejmě, že to vše vyvolilo starosti, takže musela býti zavolána komise stavitelů-praktiků, která měla přezkoušeti pevnost stavby. Stavitel Václav Kába byl tím “tak sklíčen, že se chtěl vzdáti stavby, kdyby ho byl farář Jan Scholar svou nebojácností nepovzbudil. Musely pak býti základy na sáh hluboko a široko, zvláště na severní straně, z opatrnosti podchyceny a pak zesíleny zvenku i uvnitř kostela. Čtyři pilíře, na kterých věž spočívá, byly právě tak s pásy ještě značněji zesíleny a sice první dva, kde jsou postranní oltáře se dvou stran (asi v této podobě) a ostatní dva poblíže hlavního oltáře z jedné strany, načež byla celá stavba šťastně dokončena a krov od velhartického tesaře Václava Rendla vyzvednut“. Tolik uvádí pamětní kniha kolinecké fary.

Dlouho však v obci panoval strach ze zřícení věže. Ten však posléze, dle místní fámy, zažehnal stavitel Kába tím, že nechal kočárem přivézt v převlečení „odborníka z Prahy,“ který potvrdil pevnost a stabilitu celé stavby. Zpevňování severní obvodové zdi u věže z doby její výstavby je ještě dnes patrno dvěma kleštinami, z nichž dolní je zpolovice zakryta opěrným pilířem.

Kruchtová tribuna

zpět

Jak bylo uvedeno již vpředu, usuzuje se, že v západní části kostela byla již od založení panská tribuna či empora s vchodem po spojovacím můstku do feudálního dvorce.

První známý kostelní inventář z r. 1678 pouze uvádí: „Kruchta v něm pro lid a zpěváky s pulpitem pro knihy...“ z tohoto stručného popisu nevysvítá, zda se jedná o původní kamennou emporu nebo vestavěnou dřevěnou kruchtu. Tato by musela být rovněž v západní části lodi, poněvadž v roce 1738 se hovoří o prolámání jednoho okna na kůru.

Pro panskou tribunu spojenou s feudálním (jistě dřevěným) dvorcem hovoří i obklopení kostela a dvorce hlubokým příkopem, valem a hradební zdí. Nad valem a příkopem se týčila s největší pravděpodobností dřevěná palisáda ze zašpičatělých, těsně vedle sebe do země zatlučených kmenů, možno říci silných kůlů. Toto “kolí“ ve starší češtině dalo snad i vnik jedné možné variantě o původním slovanském pojmenování zdejšího sídliště - Kolín -‚ před pozdějším názvem Stetlin za německé vnější kolonizace, a jeho latinským Colonia. Na dřevěné ohrazení kostela a dvorce upomínají i pomístní jména okolí kostela a hřbitova jako: dědina (pole) Na Vokolici z r. 1574, Na Vokolici z r. 1611 a dodnes Na Vokolcích.

Kdy zmizel feudální dvorec v těsné blízkosti kostela, není známo. Jen to je historicky doloženo, že po rodě1ení velhartického panství v polovině XVI.století, vystavěl tehdejší majitel Kolince Václav Vintíř z Vlčkovic na jižním konci kolince na břehu potoka Kalného novou tvrz.

Zvonice s kostnicí

zpět

Do dnešní hřbitovní, kdysi hradební kamenné zdi, byla zabudována (nevíme kdy) zvonice nejen proto, že malá věžička na kostele nebyla schopna pojmout čtyři zvony, ale i jako součást opevňovacího systému areálu majitele dvorce i kostela. Dnes její zbytek slouží spíše jako skladiště pomůcek pro pohřbívání jako máry, podkladné kuláče pod rakev, lana, lopaty, krumpáče apod. Ještě však v po1ovině tohoto XX .století se zde prováděly pitvy, zde byli nebožtíci v rakvi ukládáni do dne uložení do hrobu. Dnešní podoba naprosto neodpovídá dřívější, jak sporadicky vyp1ývá z knih počtů kolineckého záduší a z Notata memorabilium. Z těchto pramenů se dovídáme v r. 1712, že na kobku a na kostnici bylo spotřebováno 4 600 cihel. V r. 1711 zaplaceno:
- za 2 000 šindelů na zvonici ...... 4 z1
- za 175 hřebů na zvonici ……..1 zl 24 kr
- za 2 plechové makovice na zvonici .... 3 z1 45 kr

V r. 1738 dány na zvonici zpět hodiny, které předešlého roku v zámku našel hrabě Terzi. Tyto hodiny byly původně na zvonici a potom se po noho let ukrývaly v kolineckém zámku. Menší zvon, který dosud visel v místě bývalých hodin, musel být zavěšen nad zvony.
“ V r. 1855 byla o samotě stojící věž zvonice snešena a z té zřízena umrlčí komora. Snešené zvony byly dne 7. července 1855 na novou kostelní věž beze škody vytaženy!“
Tak zní epilog nad zánikem zvonice, která jistě propůjčovala celému areálu na návrší nad kolineckým náměstí v1áštní kolorit. Kniha počtů záduší r. 1711 hovoří o 2 koupených makovicích na zvonici. To přivádí k domněnce, že zvonice byla ukončena pravděpodobně krátkou sedlovou střechou a s velkými valbami, z nichž každá měla malou věžičku s plechovou makovicí.

Zvonice s kostnicí musela být oproti dnešnímu stavu značně rozlehlejší. Protože hřbitov kolem kostela, snad i feudálního dvorce, měl malou rozlohu, bývaly hroby poměrně brzy rušeny a kostí nebožtíků, které pro krátkou dobu nemohly zetlít, bylo mnoho. Proto ta nutnost existence kostnice hlavně ve starší době. V r. 1940 byl hřbitov rozšířen směrem k západu o 41 metrů. Stará západní zeď byla rozbourána a bývalý hradní příkop za ní až 6 metrů hluboký, zavezen zeminou z odkopu zvýšené části na straně severozápadní na úkor někdejšího farského pole.

Stavební vývoj kostela v Kolinci (Přehled)

zpět

Zdejší kostel sv. Jakuba ap. Většího patří mezi významné historické památky celého Pošumaví. Podle většiny historiků umění byl vystavěn jako románský podélný jednolodní tribunový chrám okolo r. 1200, patrně některým z nositelů erbu hořícího kotouče, předků to pánů z Vilhartic, kteří kolonisovali zdejší krajinu od Práchně až k pomeznímu hvozdu.

Kostel byl pravděpodobně spojen dřevěným můstkem s vedle stojícím feudálním dvorcem. Celý areál byl opevněn hradební zdí, až 6 m hlubokým příkopem (ještě dnes dobře viditelným na jižní straně) a za ním navršeným valem. Měl původně jen malou zděnou věž pro jeden zvonek, umístěnou mimo lodní osu na severním rohu lodi a presbyteria. Pro 4 další zvony sloužila zvonice nedaleko kostela, zapojená do hradební zdi, tudíž i do opevňovacího systému. R. 1854 byla za velkých technických potíží vystavěna dnešní věž. Zvonice sloužila též jako kostnice a umrlčí komora, kde se až do pol. XX. stol. konaly i pitvy.

V průběhu let doznal původní románský kostel značných změn. Ve slohu rané gotiky byla na již. straně kněžiště přistavěna sakristie. R. 1712 byla vystavěna na již. straně nová kobka k ochraně starobylého dvojústupkového portálu, v jehož tympanonu se dodnes zachovaly gotické fresky Ukřižování Páně. Roku 1727 bylo prodlouženo kněžiště v barokním slohu směrem k východu. Roku 1755 se zřítila původní románská lodní k1enba a byla nahrazena rovným rákosovým stropem. Ke zřícení klenby došlo pravděpodobně poruchou statiky obvodových zdí. V nich byla po léta rozšiřována původní malá románská okna, zejména však proražením sever. obvodové zdi ke konci XVII. stol. pro triumfální oblouk kaple sv. Barbory. Ta byla pak zbourána patrně při stavbě nové věže pro zpevnění zdí v bezprostřední blízkosti věže.

Roku 1852 byl proražen v západní štítové zdi kostela nynější hlavní vchod. V r. 1941 byla zbourána západní hradební zeď a hřbitov rozšířen o 41 m západním směrem. Získanou zeminou byl zasypán původní obranný příkop. Všemi těmito změnami ztratil kolinecký kostel charakter původního románského opevněného kostela.

Matriky

zpět

Úředními církevními knihami se staly matriky nařízením tridentského koncilu (1545 - 1563) jistě jako součást iniciovaného protireformačního hnutí. Již však dříve vedli někteří faráři řírn.-kat. farností matriky věřících. A tak nejstarší kopulační matrika v Západočeském kraji v Jáchymově pochází z r. 1531 a staré matriky se také nacházely i u dalších farností v Podkrušnohoří.

Forma zápisů byla zpočátku libovolná, až v r. 1614 byla zavedenu římským rituálem jako jednotná. Toto však nebylo dodržováno a proto vyšel další jednotný předpis v r. 1760 současně s nařízením psáti matriky v jazyce latinském.

Nejstarší matrika kolinecké farnosti pochází až z r. 1644. Od r. 1624 byly zápisy z Kolince činěny v matrice farnosti velhartické. Jsou značně neúplné. V této pobělohorské době byl značný nedostatek katolických kněží. To platí i o celém období třicetileté války, kdy jeden farář spravoval i několik farností. Kolinec svého času byl veden ve farnosti velhartické i běšinské a naopak. Ve zdejší kolinecké matrice byly zapisovány křty, sňatky a úmrtí z oblastí táhnoucích se až k německým hranicím. (Na ukázku: “ 21. máje pokřtěna dcera Sabina Honse Prajzle ze Zejbizu. Kmotra Sabina též ze Zejbizu, kmotr Pavel krčmář z Wonoho Světa “.

Kolinecké matriky se od těchto dob zachovaly v úplnosti do dnešního dne. V určitém období vedli katoličtí faráři i matriky pro nekatolíky. V Kolinci by připadali v úvahu židi. Ale ti měli zde svého vedoucího matrik, jímž byl učitel zdejší židovské školy.

V našich zemích byly matriky svěřeny římskokatolickým úřadům snad nejdéle s okolních zemí a to až do roka 1950. Např. v sousedním katolickém Rakousku Jen do roku 1938.

Na základě reformy manželského a rodinného práva a na základě zavedení povinného civilního sňatku byl vydán zákon o matrikách č. 268 sb. ze dne 7. prosince 1949, který pověřil funkcí vedení matrik národní výbory. Koncern roku 1949 přestal u nás vésti matriky zdejší farní úřad.

Dne 13. ledna 1950 uzavřel zástupce Místního národního výboru v Kolinci církevní matriky, do nichž se více již nesmělo psát, a sepsal všechny dřívější matriky vedené na farním úřadě. Rovněž tak učinil i na farním úřadě v Mlázovech, které neměly svého faráře, a bohoslužby i matriční záležitosti vykonával kolinecký vikář Jindřich Senft.

Protože matriky jsou důležitým historickým i právním dokumentem, uvedu soupis všech církevních matrik, které jmenovaného dne l3. ledna 1950 byly na zdejším farním úřadem shledány.

Matriky, které byly vedeny a uchovány před r. 1950 na farním úřadě v Kolinci

zpět

Kolinec:
1. Matrika společná sign. A r. 1644-1756 ‚ 35 stran
2. Matrika společná sign. A r. 1703-1733 ‚ 156 stran zápisu narození všech vesnic obvodu a 37 stran zápisů oddavek všech vesnic obvodu,
2. Matrika společná sign. Ba r. 1733-1793 má 763 stran a vdech vesnic obvodu,

4. Matrika společná sign. D r.1794-1818 obsahuje :
29 stran zápisů oddavek
165 stran zápisů narození
67 stran zápisů úmrtí

5. Matrika narozených sign. Af r 1818-1832 má 189 str. a obsahuje obce: Kolinec, Jindřichovic‚ Mlázovy, Lukoviště, Boříkovy, Bernartice, Vlčkovice,
6. Matrika narozených sign. Ag r. 1833-1848 má 179 stran
7. Matrika narozených sign. Ah r. 1848-1865 má 171 stran
8. Matrika narozených sign. Ak r. 1865-1900 má 376 stran
9. Matrika narozených sign. Al r. 1901-1919 má 183 stran
10. Matrika narozených sign. Am r. 1919-1949 má 245 stran
11. Matrika oddaných sign. E r. 1818-1833 má 45 stran
12. Matrika oddaných sign. F r. 1833-1849 má 43 stran
13. Matrika oddaných sign. G r. 1850-1891 má 132 stran
14. Matrika oddaných sign. H r..1892-1922 má 147 stran
15. Matrika oddaných sign. I r. 1923-1949 má 137 stran
16. Matrika zemřelých sign. F r. 1818—1839 má 92 stran
17. Matrika zemřelých sign. G r. 1840-1891 má 161 stran
18. Matrika zemřelých sign. H r. 1892-1927 má 147 stran
19. Matrika zemřelých sign. CH r. 1928-1949 má 92 stran
20. Kolinec - index k matrice (společný) r .1740-1784
21. Kolinec - index k matrice (společný) r. 1784-1854
22. Kolinec - index k matrice (společný) r. 1855-1944
23. Kolinec - index k matrice (společný) r. 1945-1949

Jindřichovice
24. Společná matrika sign. D r. 1794-1818 má 137 stran

Vlčkovice
25. Společná matrika sign. D r. 1794-1818 má 60 stran

Na faře v Mlázovech byly sepsány tyto matriky:
1. Mlázovy - společná matrika sign.Bb r. 1756-I784 má 191 stran
2. Mlázovy - společná matrika sign.C r. 1784-1793 má 14 stran

3. Mlázovy - společná matrika sign. r. 1794-1817 má:
- zápisů narození 64 stran
- zápisů oddavek 18 stran
- zápisů úmrtí 52 stran

4. Matrika narozených sign. T II r.1848-1867má 188 stran
a zahrnuje obce Mlázovy, Bernartice‚ Boříkovy ‚ Lukoviště.
5. Matrika narozených sign.farní osady mlázovské sign.T III r. 1868-1687 má 320 stran
6. Matrika narozených sign.farní osady mlázovské sign.T IV r. 1887- 1910 ‚ má 199 stran
7. Kniha narozených farní osady mlázovské sign.T V r.1911-1938 má 138 stran
8. Kniha narozených farní osady mlázovské sign.T VI r. 1938—1949 má 40 stran

Knihy oddaných farní osady mlázovké:
9. sign. T II r. 1849-1896 má 230 stran
10. sign. T III r. 1896-1930 má 139 stran
11. sign. T III r. 1931-1949 má 54 stran

Knihy zemřelých farní osady mlázovské :
12. sign. T II r. 1848-1896 má 277 stran
13. sign. T III r.1896-1927 má 100 stran
14. sign. T IV r.1928-1949 má 39 stran

15. Lukoviště - společná matrika r. 1794-1818 obsahuje:
- zápisů narození 38 stran
- zápisů oddavek 14 stran
- zápisů úmrtí 36 stran

16. Bernartice - společná matrika r. 1794-1818 obsahuje:
- zápisů narození 38 stran
- zápisů oddavek 14 stran
- zápisů úmrtí 34 stran

17. Boříkovy - společná matrika r. 1794—1818 obsahuje:
- zápisů narození 38 stran
- zápisů oddavek 14 stran
- zápisů úmrtí 34 stran

18. Index matrik společný farní osady mlázovské rok 1848-1920 má 89 stran

19. Abecední seznam narozených, oddaných a zemřelých rok 1920-1949

Uzavřené matriky byly odvezeny do zámku v Plasích, odkud byly po čase definitivně převezeny do Státního archivu v Plzni k archivaci a ke studiu.

Byl to snad závan prozřetelnosti či předvídavosti, který mne přiměl, abych se ještě asi po dobu dvou let věnoval studiu kolineckých matrik před jejich odvozem. Laskavostí zdejšího faráře jsem mohl bez finančních nákladů přímo v místě pořídit lístkovou kartotéku všech narozených, oddaných, a zemřelých ko1ineckých občanů za dobu 300 let, což by za nové situace s dojížděním do p1zeňského archivu bylo naprosto nemožné.

Kolinec se stal sídlem matričního obvodu, k němuž byly přičleněny tyto obce : Jindřichovice, Střítěž, Ujčín, Mlázovy, Lukoviště, Brod, Vlčkovice a Čermná. Dne 4. 1. 1950 dostal Místní nároční výbor v Kolinci od Okresního národního výboru v Sušici 27 knih (pro každou obec tří) totiž knihy narození, knihy manželství a knihy úmrtí. Později se však sňatky ze všech obcí zapisovaly do knihy manželství obce Kolinec.

Matrikářem se stal tajemník MNV V Kolinci Emanuel Krýsl a zástupcem matrikáře odborný učitel František Mára, městský archivář a kronikář.

Jen lidem nezasvěceným se zdají matriky být jednotvárnými soupisy narozených, oddaných a zemřelých. Při jejich bližším studiu vystoupí však z jejích zažloutlých folií sám život, obraz městečka po stránce nejen populační, ale i národnostní, náboženské, zdravotní, sociální, politické i společenské, o vzrůstu blahobytu i úpadku apod. Obsahem zápisů si dnes doplníme mnohé, co žádný jiný dokument, zvláště doby starší, nezchytil.

V dnešní době jsou tyto knihy více předmětem historického bádání. V době jejich vzniku měly však vysoce účelový charakter. Ve starším údobí měly nejmenší význam matriky zemřelých a proto také tam často zápisy chybějí. Pro vesnického faráře před 200 - 300 lety měli cenu lidé živí, odevzdávající desátky, věčné platby za „železné krávy“, popř. i pokuty „za přestoupení 6. božího přikázání“, jak o tom svědčí registra kostelních účtů, o nichž bude níže řeč. Matrika zemřelých dávnějších dob měla cenu úředního dokladu snad jen v případě zemřelého držitele gruntu bez potomků, jehož majetek pak „spadl“ jako odúmrť do rukou vrchnosti.

Pro všechna tato tvrzení nechť poslouží několik ukázek z kolineckých matrik.

zpět

Jako v gruntovních knihách (použitých hlavně pro I. a II.díl těchto dějin) tak i matrikách nalezneme záznamy o povoláni, řemeslech občanů, o jejich funkcích v obecní samosprávě. Pomohou nám sestavit pořadí duchovních správců zdejší farnosti, pořadí hejtmanů a úředníků zdejšího dominia, posloupnost kantorů aj. Na válečná údobí, tažení a místní dragonády upomínají křty děti vojáků. Např. ...“l3.l Obris 1648 pokřtěno jest dítě otce Jacobe Freyzel, farešmída, dcera Judith. Kmotr pan Krystyán Ramps capitán …. “ (Jméno manželky neudáno). Nebo: ...“ 30. Novembris 1648 pokřtěn jest syn Jan otce Honze Štaffa. Kmotr Honz Metzdorf, Margareta Smydte vod regimentu Alt-Nasau an tehdáž ležel v Malonicích a Jindřichovicích,“

Další realistická líčení nám dobře vykreslují přírodní poměry tehdejší doby.
„V Mlázovech nešťastná příhoda se stala. 12. Septembris 1699 pachohlátko Petr Hanzle dlouhýho okolo třech let stáří, vlk za vsí, kdež s jinýma dětma bylo, to popadl a hlavičku a svršek pod pupíček sežral, ostatní spodní tělo dostali neb ho psi od toho odehnali, to s velkým zármutkem obzvláště rodičův pochováno.“
Hned v příštím roce se přihodilo podobné neštěstí. “ V Mlázovech nešťastná příhoda. 5. Juni 1700 pacholátko Petr Krislovo vlk popadl a pryč s ním běžel, ale lidé a psi jemu je odňali a ještě živé dostali, to po některý hodině umřelo a s velikou žalostí pochováno“.

V matrikách najdeme množství věcných chyb, které byly později opravovány. Vedení matrik bylo všeobecně nedbalé, ale vyskytli se i pořádkumilovní, kteří si pak ve vpisovaných glosách ulevovali.

Na fol.10 z r. 1657 čteme na počátku nad neúplným vybledlýrn zápisem poznámku pozdějšího faráře či kantora, který takto „oceňuje“ práci svého předchůdce:
„Voslovský, kdy Mařenku zapisoval, gdy? Hoden abys sto ran na hřbetě držel“. Uprostřed téhož folia dostoupilo rozhořčení vrcholu a ledabylý zapisovatel jest takto odměněn: „Bestie lehkomyslná, nenapsal jsi kterýho dne, aby jsi kluku visel za tvý zapisování“.

U nemanželských dětí často farář glosoval jméno pravděpodobného otce….“ 8. Novembris 1648 pokřtěna dcera Kateřina Kateřiny Vaňkovy z Staňkova z cizoložstva. Kmotr Václav Holej z Kolince, Anna šafářka z Kolince“. „ NB pan Hart byl“- poznámka faráře (Že by šlo o vyzrazení zpovědního tajemství?“) (poznámka autora: “Studium matrik není přece jen tak nudné a šedé!!“)

Nejstarší matrika zdejší provenience zaznamenává narozené od 20. 3. 1644 a začal ji psát tehdejší administrátor Jan Václav Janoušek, člen rodu minoritů. Od ostatních dalších se liší už svým podlouhlým formátem v pergamenové vazbě z listu starého misálu. Na dolní straně titulního listu jest vepsán chronogram z pozdější doby:
bVD gMeno panIe poChWaLeno . W. I. (snad zkratka jména Václav Janoušek)

V této matrice bylo vždy několik listů předurčeno narozeným, několik vstupujícím v stav manželský. Tato změna se opakuje několikrát. Zapisující však často chybovali, kam který zápis patří, takže uspořádání celé matriky je dosti chaotické. V r. 1673 se vyskytuje i několik zápisů úmrtí, ač soustavné matriky zemřelých začínají až rokem 1697. Zápisy, až na záhlaví oddílů, jsou psány česky vesměs, někdy velice stručně, např. fol. 15 uvádí “ Z Kolince dne 23. Febr. dopuštěný Mandy dítě (???).

Pro rodopisné studium poddaných i šlechticů je to pramen převzácný, nejen přís1ušníků zdejší obce a obcí přifařených, ale i velmi vzdálených. (Poznámka autora: „Pro nedostatek času jsem pořídil pouze výpis zápisů týkajících se kolineckých osob, který bude tvořit jednu z příloh k tomuto dílu“).

Pro obsáhlost práce Fr. Máry neuvádím tyto kapitoly:

Výpisy z nejstarší matriky kolinecké fary od r. 1644 do r. 1728 ( 13 str. A4 - křty, svatby, úmrtí)
Kostelní účty ( 3 str. A4)
Výpisy z register počtu kostelního (záduší) chrámu páně v Kolinci ( 2 str. A4)
Stav usedlostí ve sledovaném období ( 3 str. A4)
Výpis z knihy účtů (záduší) kolinecké fary (3 str. A4)
Inventář chrámu v Kolinci ( 2 str. A4)

Stručná historie kolineckých zvonů

zpět

Nejstarší zprávy o počtu zvonů a doby jejich vzniku uvádí předchozí inventář kolineckého kostela z r. 1678.

Dne 6. června 1740 byl znovu přelit prostřední zvon ke cti sv. Vavřince v Plzni o váze 5 centů 44 liber. Výdaje ve výši 47 zl 16 kr byly uhrazeny společně kostelem a městečkem.
Výška zvonu byla 0,65 m‚ průměr 0,80 m nahoře opis:
„A FVLGVRE ET TEMPESTATE LIBERA NOS IESV CHRISTE I . O . PERNER GOS MICH IN PILSEN
Na plášti chronogram: „V IVente FranCI sCo TertzII CVrato sebhst Iano pIsssI aVthore eCCLesia et oppIDo CoLInetz DenVo refVsa sono“

Překlady:
1. “Od bouře a vichřice osvoboď nás Ježíš Kristus
I. O. Perner mne ulil v Plzni“
2. “Za života Františka Terzi byl mu dílem faráře Šebestiána Piešího a městečka Kolince přelitím opět vrácen hlas“ (Chronogram: 1740) (Soupis památek hist. a uměl. v polit. okr. Klatovském, napsali Ferd. Vaněk a Dr. Karel Hostaš)

V témže roce 1740 byl ulit nový zvon – nejmenší - ke cti sv. Václava, knížete Čech a Moravy, ve váze 119 liber. Ulil Benedikt Plassi(?).

V r. 1752 praskl menší zvon a přelit na nový vážící 148 liber. Byl zasvěcen sv. Josefu a sv. Václavu, patronu Čech.

V r. 1654 byl zvonek ve váze 120 liber, který byl již po mnohá léta prasklý, přelit v Plzni na obecní útraty ve výši 67 zl. conv. měny. Tento obnos půjčil kolinecký židovský obchodník Maier Löwi Altmann, který zvonek do Plzně odvezl i přivezl.

V červnu 1855 byly zvony z osaměle stojící zvonice sneseny a dne 7. července 1855 vytaženy beze škody na nově postavenou kostelní věž.

V r. 1916 byl sestaven výkaz zvonů k použití pro válečné účely.

V červnu 1917 byly odebrány pak pro válečné účely ze zdejšího chrámu dva ve1ké zvony: prostřední a malý zvon. Ponechán pouze největší z r. 1528 a malý “sanktusový“ za oltářem.

Malý zvon, vážící 68 kg, byl spuštěn s věže celý. Prostřední, vážící 330 kg, musel být kladivy rozbit. Farář Hugo de Pauli se marně snažil telegraficky u k. k. místodržitelství zvony zachránit. Odebrání zvonů prý urychlilo jeho smrt.

Koncem července 1917 se prováděl soupis “klekáníčků“. V mnohých obcích se zvonek záhadně přes noc ztratil, takže je ani četnictvo nenašlo např. ve Brodě, Vlčkovicích.

Dne 29. 9. 1918 byla oznámena farnímu úřadu v Kolinci náhrada za tři zvony ve výši 1592 K.

Dne 8.prosince 1919 byl posvěcen nový zvon vážící 68 kg jménem Maria. Ulit byl v Praze firmou Arnošt Diepoldt za 2 800 K.

V prosinci roku 1926 byl posvěcen malý 14 kilový zvonek na malou věžičku. Byl ulit u firmy Rudolf Perner v Českých Budějovicích a stál 500 K.

O pouti sv. Jakuba v roce 1927 byl posvěcen a na věž zavěšen zvon ve váze 335 kg v ceně 10500 Kč. Byl ulit u firmy Rudolf Perner v Českých Budějovicích k poctě sv. Josefa.

V tomto roce byly tedy na kolinecké věži tyto zvony:
- sv. Jakub ve váze přes 600 kg,
- sv. Josef ve váze 335 kg,
- sv. Panna Maria ve váze 68 kg,
- sanktusový ve váze 14 kg.

I druhá světová válka zasáhla do stavu zdejších kostelních zvonů. Dne 12. března 1942 byly odebrány k rozlití pro válečné účely zvony Maria a malý sanktusový.

I tuto válečnou litici přežil nejstarší zvon z roku 1528 zasvěcený původně (jak vyplývá z opisu) blahoslavené Matce a blahoslaveným všem svatým. Výška as 1 m, průměr 1,03 m a váha přibližně 600 kg. Hladký plášť, nahoře opis v gotických minuskulích:

zvon

Není známo, kdo dal tento nejstarší známý kolinecký zvon ulít, zda Zdeněk Lev z Rožmitálu z titulu majitele velhartického panství, kam i městečko Kolinec patřilo, tudíž i jako kolátor kolineckého kostela, nebo měšťané sami. Ať už to byl Zdeněk Lev nebo oni, nikdo jiný o zasvěcení nerozhodoval. Tedy ani zvonař mistr Pavel z Klatov, který zvon ulil. Opis na tomto zvonu uvádí zasvěcení Pánu, boží nebo blahoslavené matce a všem blahoslaveným svatým . Stejné formulace jako zasvěcení bylo použito v přísaze krále Ludvíka Jagello v r. 1522 ve sporu krále se šlechtou. Tuto přísahu předříkával králi jako nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev na začátku takto:
Přísaháme pánu bohu, matce boží i všem svatým....“ Formule této přísahy královské, vložená byvši potom do zřízení zemského, sloužila za vzor a ukládána všem králům českým při korunování až do války třicetileté. (F. Palacký, Dějiny nár.českého V/str. 507, Praha 1931)

Zdeněk Lev byl sice katolík, ale se svou stranou byl zastáncem uznání kompaktát a uvedení arcibiskupa dle smyslu jejich. Odvolávání se k bohu, matce boží i všem blahoslaveným svatým v královské přísaze bylo vlastně v duchu a úzu podobojí místo katolíky užívaného Panny Marie. To bylo jistě také důvodem platnosti přísah na tuto stylisaci českých panovníků jen do Bílé hory!

Stejné formulace datace bylo používání i písařem městečka Kolince v městských knihách, např.:
„Ve čtvrtek po Matce Boží početí“ v r. 1553. a samozřejmě v „outerý po M. Janovi z Husince“ z roku 1546 (Městská kniha, fol. 6).

Opis na zvonu mohl být tedy koncipován jak samotným Zdeňkem Lvem z Rožmitála, tak i městskými konšely a celou obcí kolineckou.

V roce vzniku tohoto zvonu v roce 1528 byl Zdeněk Lev zbaven úřadu nejvyššího purkrabího, odešel z politického života a začal se věnovat svým statkům.

Zvon s tímto opisem přečkal nejen nebezpečí zničení bleskem či lidskou zlovůlí, ale i bystré zraky protireformátorských slídi1ů, jimž oproti kacířským knihám by byl tento starobylý zvon (nejen svými více jak 600 kg), ale hlavně vahou staleté úcty zdejších osadníků přece jen příliš velkým soustem.

Krátce o osudech varhan

zpět

Pro první zmínku o varhanách v kolineckém kostele může snad posloužit jméno zdejšího katolického faráře z roku 1574 Jan organista . (Josef Hanzal, Církevní poměry v západ. Čechách v 2. pol. 16.stol. - Minulostí Zpě. kraje XIII, Zpč.nakladatelství Plzeň 1987, str. 94).

V roce 1645 se dle matrik připomíná Matyáš Karel, varhaník.

V inventáři z r. 1678 není žádná zmínka o varhanách.

V roce 1727 se zaplatilo ze záduší za dva dubové trámy pod budoucí varhany 2 zl 48 kr.

V roce 1733 se vydalo za nové varhany 215 zl 45 kr.

V roce 1802 zaplaceno za opravu úplně nepoužitelných varhan plzeňskému varhanáři Stollovi 27 zl 55 kr.

V červnu roku 1860 byl dohotoven nový hrací strojek u varhan, které byly rovněž opraveny nadací Matějčkovskou 96 zl. stř. a příspěvky osady v částce 72 zl, tudíž celkem částkou 168 zl. od Jana Fischery, varhanáře z Vatětic.

Zmíněná nadace pocházela od Josefa Matějčka, který zemřel 4. 8. 1857 na TBC v 19 letech. Ve své závěti odkázal k opravě hlavního oltáře sv. Jakuba 300zl ve stříbře a 100 zl na varhany. Byl synem majitelem usedlosti čp.15 v Kolinci, první pod hřbitovní zdí směrem k náměstí.

Dne 25. října 1903 po celoročním odmlčení zazněly opět varhany, když byl pořízen nový desetirejstříkový stroj od firmy J. Š. Petr v Praze za 3 000 K. Patron kostela hrabě JUDr. Jindřich Taaffe přispěl částkou 1 600 K.

Dne 7. prosince 1917 byly přední cínové píšťaly varhan ve váze 34 kg zrekvirovány. Zabavené píšaly však na určené místo nepřišly, ale zůstaly prý dlouho ležet v železniční stanici St. Pölten v Rakousku, kde nakonec byly ukradeny. Začátkem července 1918 zaslalo c. k. ministerstvo války za cínové píšťaly obnos 651 K. Cínové píšťaly byly nahrazeny zinkovými.

Jak se při osudu zvonů i cínových píšťa1 varhan rozcházela křesťanská víra vládců z Habsburského rodu i jejich farizejských služebníků s jejich usurpátorskými plány a touhou po nadv1ádě!!

Zvony svým mocným podmanivým hlasem zvaly osadníky k modlitbám, varovaly před vpádem nepřátel, oznamovaly případy požárů a jiných živelných pohrom a doprovázely osadníky na jejich poslední pozemské cestě.

Sametové tóny varhaních píšťal vedly v rytmu zbožné a vroucné zpěvy účastníků bohoslužeb tolika lidských generací.

Obojí rozlito a ukuto ve vraždící zbraně způsobilo tolik bolestí a útrap raněným, ale bralo jejich životy, což náleží dle bible jen Božské vůli. Jaké to kacířství !!!

Menší sakrální stavby a památky v Kolinci a okolí

Odkaz na galerii menších sakrálních staveb na Kolinecku

zpět

Pro zjištění a podchycení v titulu označených sakrálních památek ze starší doby dobře posloužil i “Soupis v kolineckém farním obvodě se vyskytujících božích muk“. Tento soupis pořídil v letech 1836 - 1839 v německé řeči zdejší farář František Vrba. Obsahuje 6 listů ručně sešitých z ručního papíru z kolinecké papírny s filigrány papírníka A. Blenigera ve formátu tehdy obvyklém (o 45 mm vyšším než náš nynější formát A4).

Soupis jsem našel v kupě makulatury na kolinecké faře v roce 1950 při přebírání dosavadních církevních matrik a předávání Místnímu národnímu výboru v Kolinci k dalšímu vedení a archivování.

Vedle toho jsem na témže místě zajistil více archů konceptů dopisů pro nadřízené orgány, ale i snad přednášek či novinových článků o pěstování brambor, odvodňování mokrých luk apod. Tyto koncepty pocházely z péra předchůdce faráře Františka Vrby, faráře Antonína Kopeckého, který zde působil v létech 1826 - 1835. O jeho působení však ale až později.

Vrbův spis je uspořádán do 12 kolonek ručně rýsovaných formou statistického přehledu, jejichž obsah jsem upravil do normální čtecí formy. Ačkoliv měl obsahovat památky celého farního obvodu, zaznamenal farář Vrba jen případy z Kolince a sice pouze s pěti pořadovými čísly. Za 5. pořad. číslem zakončují tento soupis dva vlastnoruční podpisy : Franz Vrba, farář a Joachim Frank, městský rychtář.

Pokračování tohoto soupisu pořadovým číslem 6 prováděl rovněž v německé řeči farář Jan Scholar, který zde působil až letech 1855 - 1890. Dovedl soupis až po pořad. číslo 16 a zachytil v něm památky i od Jindřichovic, v Ujčíně i Vlčkovicích.

Za pořad. číslem 16 se podepsal a tak zakončil celý soupis.

Pro poznání traťových jmen je cenná kolonka s touto “hlavičkou“: Pod jakým pojmenováním je tato církevní památka známa?“

Zajímavé je, že ani farář Vrba a po něm pak farář Scholar nezaznamenali existenci v plochém kameni vytesaného dvojramenného kříže, který stojí na pravé straně za příkopem silnice vedoucí od Kolince k Buršicům asi v její po1ovně k okraji lesa. Tento kříž na kameni je znám již v dobách sporu majitele kolineckého dominia Karla Fruweina s majitelem vlčkovického statku Ferd. Aug. Soyerem z Prgsperku v letech 1688 - 1691 . Je uveden i na mapě sloužící soudnímu jednání. Snad tehdy ležel jinde na vlčkovickém území v době, kdy Vlčkovice patřily farou do Mlázov. K zaznamenání této památky nedošlo v soupisu ani za faráře Scholara, který doplnil soupis právě o památky přifařených obcí. Příčinou toho bylo snad domnění, že dvojramenný kříž byl postaven podle pověsti na památku padlého ruského vojáka.

Po faráři Scholarovi se soupis již zřejmě nedoplňoval, i když zůstalo ještě 6 stran čistých a počet těchto památek v terénu stále rostl.

Snad tento soupis měl sloužit jako součást farní kroniky, kterou farář Vrba v roce 1836 započal z nařízení zemského presidia.

V dalším následuje historie, popis a umístění každého ze 16 objektů dle údajů v soupise s případnými doplňky autora.

1.) Je to uzavřená z kamene vystavěná kaplička u silnice z Kolince k Puchverku. Její původce není znám. Je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Byla již dlouho v troskách. Dal ji však v roce 1835 zrenovovat tehdejší nájemce kolineckého pivovaru Jan Hořejší. V kapličce je umístěn kamenotiskový obraz sv. Jana Nepomuckého a malý oltářík. Říká se zde “ U Sv. Jána“.

2.) Kamenná socha sv. Jana Nepomuckého na můstku v městečku Kolinec. Byla zřízena v roce 1746. Je to slušná sochařská práce. Zdá se, že jméno dárce bylo vytesáno v nápise na soše, ale čas způsobil, že písmena jsou nečitelná. (pozn. aut.: Záhadná je poznámka v soupisu: “.. že na soše se nenachází nic, co by mohlo důstojnost křesťanstvé znesvěcovat “)

3.) Pod tímto číslem je uveden dřevěný křiž bez podezdívky uprostřed Kolince Blízko tak řečeného Buchtovského domu (čp. 2). Tento kříž byl zřízen obcí v roce 1826. Tyl na něm ještě kříž z plechu. Říká se zde “ U Buchtojc kříže“.

4.) Jedná se o kříž u hřbitovní zdi naproti faře v městečku Kolinci. Tento dřevěný kříž byl zřízen v roce 1820 na náklady obce. Byl na něm ještě plechový kříž. V roce 1850 byl nahrazen železným křížem.

5.) Je to kříž při cestě z Kolince do Mlázov, který tvoří právě hranici mezi územím Kolince a Mlázov. Byl ze dřeva, zeleně natřen a opatřen dřevěným zábradlím. Ukřižovaný byl z plechu. Tento kříž byl v roce 1860 nahrazen železným (Pozn. faráře Scholara). Kříž dal postavit Karel hrabě z Pöttingu a Persingu, který byl majitelem kolineckého dominia v letech 1815 až 1837. Kříž daroval pak obci. (Konec údajů faráře Vrby - pozn. aut.)

6.) Je označována otevřená kaplička na polní cestě U Jindřichovic, pod níž vytryská pramen. Zřizovatel je neznámý. Označení “ U sv. Anny za Jindřichovici u cesty k Mlázovám“.

7.) Uzavřená kaplička sv. Antonína Paduánského. Není známo, kdo tuto kapličku zřídil. U této kapličky stojí prastará mohutná lípa. Okolí se říká u Sv. Antonína “ . (Pozn. aut.: Kořeny lípa nadzdvihovaly stavbu kapličky až k jejímu rozpadu. Blesk posléze zapálil lípu někdy v 30. létech XX. sto1etí a tak obojí zmizelo s povrchu země. Dříve se zde říkávalo “ U sv. Antonína “, později, jistě pod vlivem růstu lípy, “U velké lípy“).

8.) Litinový kříž pozlacený na kamenném podstavci zřídila obec v r. 1849 (pozn. aut.: neudává místo, snad Kolinec). Obecné pojmenování “ Kříž na návsi?“

9.) Vesnická kaplička se zvoničkou v Oučíně.

10.) Litinový kříž na kamenném soklu v Oučíně, pozlacený ; lidové označení “ U kříže“.

11.) Litinový pozlacený kříž na křižovatce cest mezi Kolincem a Jindřichovicemi. Místu se lidově říká „U Hendrychojc křížku “ stojí na pozemku Josefa Honzíka, měšťana z Kolince čp. 23. Označení jeho usedlosti “ U Hendrychojc“ pochází od někdéjšího držitele tohoto domu na kolineckém náměstí Hendrycha Newe, panského kuchaře okolo roku 1700. Toto pojmenování se přeneslo i na kříž v polích. Kříž postavil asi v roce 1861 majitel pozemku.

12.) Litinový pozlacený kříž u Brodu. Označení místa “ U kříže“.

13.) Litinový pozlacený kříž na návsi ve Vlčkovicích. Postavila obec Vlčkovice v roce 1861.

14.) Litinový pozlacený kříž u Vlčkovického rybníka. Lidové pojmenování pro toto místo “ U Vackojc kříže“. Postavil Václav Krýsl z Vlčkovic.

15.) Litinový pozlacený kříž u silnice do Zavlekova (přes Buršice) na západ. okraji Buršického lesa, vlevo od silnice na pozemku Vojtěcha Kopáčka, kováře z Kolince čp. 8, který také tento kříž zřídil. Pojmenování místa “ U kovářojc kříže“.

16.) Obraz matky Boží - olejomalba na plátně ve dřevěném sloupku fermeží natřeném na obecním pozemku dal zhotovit Tomáš Jankovec, školní učitel v roce 1859. Umístění tohoto sakrál. objektu bylo blízko za školní budovou, kol níž vedla polní cesta pod tzv. kněžskou Hůrku. Od ní odbočovala vpravo pěšina, kudy chodívali vlčkovičtí věřící do kolineckho kostela. V místě odbočení stával tento sloupek s obrazem a tak traťové jméno bylo “ U sloupku“.

Škoda, že v tomto soupisu nepokračovali i další duchovní. Instalováni dalších nových menších sakrálních objektů pokračovalo, ale zprávy o nich byly rozptýleny ve farní kronice, případně i v knihách kostelních účtů.

Do poloviny XX. století se zachovaly tyto objekty v Kolinci a blízkém okolí;

1.) Kamenný kříž na skále vlevo nad silnicí z Kolince do Puchverka těsně za posledními kolineckými chalupami tzv. Kalvarie postavený a vysvěcený 28. 9. 1890.

2.) Dřevěná kaplička vlevo od cesty z Kolince na Hory Matky Boží v lese. Byla prý postavena na památku hajného Haniše, který se zde zastřelil.

3.) V pokračování této cesty do Hor Matky Boží až na náhorní planinku s odbočkou vpravo cesty do Ujčína byl ve statném stromu zarostlý obraz Panny Marie, dle něhož se tu říkávalo “U obrázku“. V blízkosti stávala chalupa hajného na stav. parc. 122 s postupně popisnými čísly 42, 85, 93? Chalupa patřila do Kolince a posléze zanikla.

Podobných míst s traťovým jménem bývalo více např. v lese u Vidhoště, ale to patřilo již do Čermné, která po všechna léta patřila farností do Zbynic.

4.) V Kolinci vedle železného mostu přes říčku Pstružnou stával prý přímo na břehu dle sdělení pamětníků kříž. V těchto místech za I. svět. války při procesích do polí na svátek sv. Marka prý se farář Hugo de Pauli zastavoval a modlil. Pověst praví, že v těch místech svině vyryla zvon. Tudy se skutečně honíval vepřový dobytek po cestě zvané Průhonice na ujčínská draha a do lesa zvaný Blatce. Také místo s křížem bylo spojováno s někdejší nedalekou mohutnou stavbou tzv. Černě kolny, kde podle sdělení zeměstnance vrchnostenského velkostatku se měly nacházet základy silných zdí a hluboká studna. V jejím místě vyrostl rodinný dům na stav. parc. čís. 43 s popis. číslem 202.

5.) Cesta od bývalé Černé kolny ústí do silnice k Jindřichovicům. U jejího ústí, naproti domku čp.79, bývalého panského ovčáka polního mistra Mertla stojí ještě dnes kamenný sloupek, v jehož prohlubenině byl umístěn obraz Panny Marie. Tomuto místu se říkalo “ U Mertlojc křížku“.

Už jen z ústního podání se dovídáme, že existovaly i další podobné sakrální objekty s traťovými jmény “U Faltýnojc“ křížku, ale zanikly bohužel buď zubem času, ale ponejvíce zásahy při zcelování pozemků a rušení polních účelových cest v rámci socializace zemědělství v 2. pol. XX. století.

Tyto všechny objekty měly v dobách vydání tereziánského a josefínského katastru, kdy se k měření ještě nepoužívalo trigonometrických metod, velký identifikační význam pro určení polohy pozemků. Jako výrazné krajinné body se dostaly ještě později na vojenské speciální mapy (s měřítkem 1:75 000). Mnohé z nich zavaleny do výmolů obří lžící buldozerů dnes odpočívají v hloubi země zahaleny mlhavými závoji tisíců otčenášů a osobních přání, kterými si kolemjdoucí vyprošovali bohatou úrodu či šťastný život pro své děti a vnoučata. A ty zbylé nechť nám ještě dlouho dotvářejí obraz naší líbezné české krajiny, jakou známe z obrazů Alšových a dalších umělců.

Na náměstí v Kolinci se vystřídalo několik křížů, zvláště po odstranění mohutné kamenné zdi, která v pokračování od Středky obklopovala vrchnostenský park před zámeckou budovou do roku 1925. Přímo na křižovatce silnic na náměstí stával u zdi dřevěný kříž, který byl v roce 1928 nahrazen žulovým, zhotoveným firmou Pták v Klatovech. V jeho okolí ponecháno několik jilmů, což vše i v těsné blízkosti kříže nevhodně postavenou cihelnou trafikou a vybudovaným vodovodním hydrantem pro odběr vody z přilehlých domů, v 2. pol. XX. století při úpravách této části náměstí a křižovatky, zaniklo. Tento kříž byl přemístěn ke hřbitovní zdi mezi mohutné lípy místo kamenného kříže z roku 1845 který byl zde postaven asi při otevření horní školy čp. 112. Současně zde byly vysázeny i tyto lípy. Tento kříž z roku 1845 nese ještě vedle letopočtu i písmena G. H . Pravděpodobným dárce byl majitel usedlosti Jiří Hosnedl z Kolince čp. 47. Když byl v roce 1941 hřbitov rozšířen směrem k západu, byl na konci starého hřbitova, tedy v místech přibližně někdejšího obranného příkopu, umístěn tento kříž.

K drobným sakrálním objektům patřily i sošky či obrazy svatých ve výklencích štítových zdí svých usedlostí. Ale i tam modernizace fasád zasáhla rušivě. Už nespatříme sošku sv. Floriána s vědrem vody k hašení požáru. Škoda, vždy i víra posilovala jistotu!!!

Posloupnost duchovních kolinecké farnosti

zpět

Velmi cenným a vzácným dokumentem pro poznání aspoň jmen farářů, administrátorů, kaplanů, oltářníků a ostatních duchovních jsou knihy zřizování kostelů, kaplí, oltářů a různých nadací tzv. Libri erectionum (LE) a knihy potvrzování kněží k církevním obročí tzv. Libri confirmationum (LC), které zásluhou prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic za patronátu Karla IV. v létech 1354 - 1436 začaly plnit své poslání.

A tak v nich můžeme od poloviny 14. století zjišťovat jména farářů v Kolinci, ale také dokazovat existenci fary mlázovské, která byla v pozdějších dobách zpochybňována.

První zmínka o kolineckém faráři je z roku 1361 a 1364, kdy je jako farář “ in Colonia“ jmenován instalátorem plebánů ve Velharticích a Kvášňovicích obojích u Sušice. To sděluje seriosní badatel pražský profesor Josef Vávra, zpracovatel Dějin města Kolína nad Labem, na dotaz purkmistrovského úřadu v Kolinci v dopise z konce 19. století. Profesor Vávra sice neuvedl pramen, z něhož tyto údaje čerpal, ale byly to pravděpodobně jmenované knihy erekční a konfirmační. Uvádím to pro-to, že historické publikace tato první data existence fary v Kolinci neuvádějí.

Další zpráva pochází ze 17. září 1380, kdy Jan z Velhartic presentuje po smrti kněze Jana na kolineckou faru svého kaplana Matěje (12 edice Tingl,142,143). Ze zprávy z 22. září 1397 se dovídáme, že kněz Martin z Klatov směnil místo při kapli sv. Michala v Klatovech s knězem Martinem za kolineckou faru (LC edice Tingl, 290). Vykonavatelem a ručitele, této smlouvy (exekutorem) byl farář z Mlázovic (Mlázov), což dokazuje existenci této fary v Mlázovech k jmenovanému datu. Směna se stala se souhlasem Půty ze Skály, patrona farnosti.

V roce 1405 se uchází kolinecký farář Marek o místo při kapli sv. Michala v Klatovech uprázdněním úmrtím kněze Nartina‚ (bývalého kolineckého faráře) – LC VI, edice Emler 173. Protikandidátem byl kněz Bedřich (Fridrich) z Klatov. Oba kandidáti měli za sebou patrony této kaple, ponejvíce měšťany z Klatov. Spor trval až do roku 1406 před arcibiskupskou konsistoří. Posléze byl vyřízen ve prospěch kněze Bedřicha z Klatov, který 1. března 1408 byl potvrzen za kaplana. (Tadra, Soudní akta konsistoře Pražské V, 4, 9, 15, 17, 22, 79).

Jak dlouho působil kněz Marek v Kolinci po neúspěchu v konkursu na místo kaplana v Klatovech není známo. Dne 13.prosince 1413 byl totiž po zemřelém knězi Martinovi ustanoven za presentace Jana z Hradce st. kolineckým farářem Václav Gurein (12 edice Emler, 100).

K historii fary v Mlázovech se váže dále zápis z roku 1407 (LC VI edice Emler, 225), který uvádí prvního oltářníka neboli kaplana oltáře sv. Jana Křtitele farního kostela v Klatovech mistra svobodného umění Tomáše z Lysé, tehdejšího českého kazatele při farním kostele v Klatovech. Ale ten se již roku 1407 vzdal tohoto místa a přijal faru v Mlázovech. Na klatovské místo byl potvrzen kněz Jan neboli Johánek, dříve kněz v Mlázovech.

Dne 12. ledna 1419 uvádí kolinecký farář plebány v Mlázovech (LC e. Emler, 279).

Pro dobu husitskou až do Bílé hory jsou zprávy o duchovních v Kolinci jen sporé. Jistě v té době, kdy velhartická vrchnost, pod níž spadl Kolinec stranila kališníkům, sloužil zde kněz husitský. Většinu tohoto mezidobí však vládli na Velharticích odpůrci kalicha a tak bývala osazována i kolinecká fara.

Těsně před rozpadem velhartického panství údajně zde byl farářem i humanistický básník Petr Fux s latinisovaným příjmením Vulpinus z okruhu, jehož mecenášem byl Jan starší z Hodějova. Vulpinus napsal prosebnou báseň králi Ferdinandovi, aby po nezdařené vzpouře České Šlechty a měst v r. 1547 netrestal dechy tvrdě. (MUDr. Jan Zd. Cvrček, Strakonice – město – lidé - osudy, Strakonice 1989, str. 106).

Jedna ze sporých zpráv té doby o kolineckém duchovním pochází z roku 1574, kdy je v prácheňském děkanství uvedena, fara Kolinec jako katolická s farářem Janem organistou. Kolátorem kolineckého kostela byl tehdy Václav Vintíř z Vlčkovic (Jos. Hanzal, Církevní poměry v západ. Čechách v 2. pol. 16. století - Minulostí Zpč.kraje III, Zpč. nakladatelství Plzeň 1987, str. 94).

K soustavné známé posloupnosti duchovních kolinecké farnosti dochází až po Bílé hoře a zvláště po zavedení církevních matrik v roce 1644.

V roce 1624 je udáván na kolinecké faře dominikán František Severin Vítkovský (současně jako farář pro Velhartice a Běšiny). Dále ještě v letech 1625 - 1626 farář Mikuláš Kukulus .(František Štědrý, Stavivo k podrobné historii církevní v Čechách - Sborník historického kroužku 1912, str. 76).

Pořadové čísloJméno a příjmení duchovníhoDoba působeníPoznámka
1Joanes Baptista Venceslaus
Janovský, Ord. Min. Con. S. Franc.
20. 3. 1644 - 1651
2 Magister kněz Jan Ludvík Perger1651 - 1656
3P. Václav Augustin,
farář Kolinecký a Běšinský
5. 11. 1656 – 15. 4. 1663
4. Bartoloměj Prommer,
farář v Běšinech a v Kolinci
1653
5Pavel Vojtěch Maxmilián Nossecki
v Kolinci, Běšinech a Chlístově
1654
6P. Jan Václav Koulík16. 4. 1663 – 26. 12. 1672
7P. Joanes Venceslaus Sperat,
farář Velhartický a Kolinecký
27.12. 1672 – 6. 1. 1674
8P. Joanes František Gotthard
z Čechoslava, sušický děkan
a vicarius kraje prácheňského
1674
9P. Virens7. 1. 1674 - 27. 4. 1678
10P. Vít Willer, administrátor28. 4. 1678 – 4. 11. 1678
11Jiří Ferdinand Řepa, administrátor5. 11. 1678 - 10. 8 1679
12P. Pavel Vojtěch Maxm. Nosseczký, farář11. 8 1679 - 1686
13P. Ondřej Jandera, administrator 1686 - 1687† 20/10 v Litomyšli
14P. Mathias Schneider,
parochus
1684 - 1733, 9. 4. 1731
15P. Josephu Schollar, administrátor3. 4. 1731 – 21. 8. 1732
16Sebastianus Pieschy, curatus22. 8. 1732 - 20. 2. 1755
17Jan Johánek1733 - †1755
18František Coelestin de Freinfeldt,
administrátor František Coelestin de Freinfeldt,
parochus
21. 2. 1755 - 13. 10. 1755
19Ondřej Sauer, kaplan předchozího
20Ignatius Burggraf,administrátor13. 11. 1775 – 31. 12. 1775
21Josef Pichtler, curatus1. 1. 1776 – 16. l. 1799†24. 1. 1799 - 60 let
22Donatus Holub, administrátor17. 1. 1799 – 28. 5. 1799
23Jan Norbert Koukol, farář29. 5. 1799 – 1. 4. 1806†3. 4. 1806
24Speratus Plget, administrátor4. 4. 1806 – 23. 7. 1806
25Joanes Greschel (Pretschel), curatus24. 7. 1806 – 1.9. 1808
26Michael Müller, adrninistrátor21. 5. 1808 – 1. 9. 1808
27Thomas Straschpitel, administrátor2. 9. 1808 – 25. 11. 1808
28Thomas Straschpitel, farář26. 11. 1808 – 1. 10. 1824
29František Tonner, adininistrátor8. 10. 1824 – 23. 1. 1825
30Antonín Kopetzký, farář24. l. 1825 – 6. 3. 1836
31Antonín Loew, administrátor7. 3. 1836 – 20. 7. 1836
32František Vrba, farář21. 7. 1836 – 19. 2. 1839odešel do Běšin
33Jan Pejrek, administrátor20. 2. 1839 – 24. 5. 1839
34Antonín Loev, farář25.5. 1839 – 5. 8. 1840do Zvlekova
35Karel Markuzzi, O. C., administrátor1. 9. 1840 – 4. 12. 1840
36Antonín Zachystal, administrátor5. 12. 1840 - † 9. 6. 1841
37Bernard Růžička, administrátor16. 7. 1841 – 25. 7. 1841
38Mathias Čadek ‚ administrátor26. 7. 1841 – 30. 9. 1846
39Václav Jindřich
(dříve farář na Morách Matky Boží)
1. 10. 1846 - 1855odešel do Hradešic
40Jan Scholar, administrátor
Jan Scholar, farář
Jan Scholar, bisk.vikář
Jan Scholar, konsist. rada
Jan Scholar, osobní děkan
Jan Scholar, bisk. Notář
čestný občan městečka Kolince, velký lidumil
1855 - 7. 2. 1856
7. 2. 1856
28. 3. 1882 – 23. 5. 1889
28. 3. 1882
11. 11. 1887
23. 5. 1889
farář, taj. b. vic. 27. 10. 1864
†2. únor 1890
41Vojtěch Kratochvíl, administrátor3. 2. 1890 - 6. 5. 1890
42Hugo de Pauli,
syn ředitele statku v Kolinci,
dříve farář v Těchonicích
28. 5. 1890 – 10. 10. 1917*10. 10. 1857
†10. 10. 1917
43Václav Petřík,
dříve farář v Mlázovech
1. 3. 1918 - 1928
44Emanuel Honzík,
dříve farář ve Zbynicích
†29. 11. 1932
45Mlázovský farář Janeček, administrátor
46Stanislav Turek, farář1932 až
47Jindřich Senft‚ farář
48Vincenc Kubů
49Karel Hrdina
49Th. Dr. Josef Baťka, administrátor

Poznámka autora:

1. Jan Scholar - "V muzeu v Klatovech uchována pozůstalost po faráři Janu Scholarovi, dle níž bylo vypláceno 65% pohledávek rozhodnutím c. k. okr. soudu v Plánici ze dne 7. 6. 1893, čís. 3795 e"
2. Václav Petřík - "Pak penzista v Kolinci čp. 157, u něho kuchařkou sestra spisovatele Karla Matěje Čapka Choda"
3. Th. Dr. Josef Baťka - "Narodil se sice v Plzni 16. 3. 1901, ale hned po narození žil se svými rodiči v Kolinci čp. 69 a od r. 1906 v čp. 147 až do své smrti"

V posledním desetiletí XX. stol. nebyla fara v Kolinci obsazena duchovními. Budova fary byla pronajata laikům a k bohoslužbám a dalším církevním úkonům dojížděli duchovní ze Sušice.

Jistě čtenáře těchto dějin bude zajímat, zda v této více jak 300 leté řadě správců zdejší farnosti, administrátorů i kaplanů se vyskytovali i zdejší rodáci.

V městečku Kolinci se narodili jen 3 - 4 budoucí kněží, Jak možno zjistit z dostupných pramenů.

První z nich se narodil v čp. 24 (st. parc. čís. 29) v domě zvaného “ U dolejšího kováře“ manželům Václavu Jílkovi, kováři, a jeho manželce Kateřině, dceři Václava Čapka z Kolince čp. 22, a sice Václav Matěj dne 28. 2. 1775, který později byl knězem v italském městě Parmě. Odtud listem z 27. 7. 1779 postupuje domeček čp. 25 (dříve kovářskou dílnu) své sestře Dorotě. Tímto postoupením bývalé kovářské dílny za obydlí vzniklo nové popisné číslo 25.

Na kněžství se “dal“ Václav Jílek jistě z popudu tehdejší italské kolinecké vrchnosti hrabat Terzi di Sissa, jejichž rodinným sídlem byla i Parma.

Dalším zde rodilým knězem byl i budoucí jeruzalémský farář páter Hermes. Narodil se 23. 2. 1864 v čp. 2. Otcem byl Jan Kohout, dříve majitel hospody čp. 111 (st. parc. č. 134) v Kolinci, syn Josefa Kohouta, sedláka v Buršicích čp. 1 a matky Kateřiny, dcery Prokopa Babky, sedláka v Brodě čp. l. Svatbou Jana Kohouta dne 16. 12. 1859 s Marií, 23 letou dcerou Františka Ulricha, majitele domu čp. 2 v Kolinci, byl jim tento dům asi po půl roce předán. Z tohoto manželství se narodilo 8 dětí. Dvě brzy zemřely a ostatní se svými rodiči se rozptýlily ponejvíce v cizině. Nejznámější z nich byl Jan Matěj, který po odchodu do Vídně, odejel z ní na další pouť až do Jeruzaléma. Tam vstoupil po studijích do kláštera a přijal řeholní jméno Hermes. Jako misionář zastával četné církevní funkce, z nichž nejvýznamnější bylo jmenování farářem v Jeruzalémě. Tam žil ještě v roce 1940. Podrobný životopis P. Hermese napsal někdejší ředitel zdejší školy Miroslav Hrdlička v knize “ Kolinec na Šumavě“. str. 82—86, vyd. Klatovy 1940. Tam autor píše na str. 84....“ Být. farářem v nejposvátnějším městě celého křesťanstva jest velikým vyznamenáním pro kněze..... .‘ a dodejme:.....“ z našeho zapadlého pohorského městečka tak vzdálených Čech“.

Dalším a snad posledním zdejším rodákem - knězem do konce XX. století byl František Uhlíř, nar. 3. 4. 1911 v Kolinci čp. 45, syn Ondřeje Uhlíře, obuvníka a kostelníka, původem z Kašovic, a matky, dcery Josefa Ludvíka, zedníka z Mokrosuk čp. 7. Později rodina Ondřeje Uhlíře bydlela v čp. 15 v domě přisedlého ke hřbitovní zdi. Syn František vystudoval kněžství a působil na Chodsku. Po 2. svět. válce se stal krajským matrikářem a vzdal se kněžství. Jeho otec zemřel tragicky, když zlomená pabuza při jejím utahování ho s fůry sena vymrštila. Pádem si zlomil vaz.

Při výčtu duchovních kolinecké farnosti zbývá se ještě zmínit o posloupnosti kaplanů, z nichž někteří se stali později zdejšími faráři.
František Kovářík 16. 12 – 30. 1. 1832
Antonín Loew 16. 2. 1832 – 6.3. 1836
Antonín LOEW 20. 7. 1836 – 4. 12. 1836
Jan Pejrek 8. 12. 1836 – 20. 2. 1839
František Květoň 8. 9. 1841 – 1. 9. 1846
František Kuliš 5. 9. 1846 – 1. 9. 1848
Karel Matějka 1. 10. 1870 – 1. 11. 1872
Tomáš Zeman 1. 1. 1873 – 26. 2. 1875 (1. 2. 1874 – 4. 9. 1874 v Rabí)
Hugo de Pauli 1. 9. 1883 – 21. 12. 1886
Ludvík Strouhal 21. 12. 1886 – 4. 10. 1887
Leonard Rendl 17. 10. 1887 – 1. 8. 1889
Vojtěch Kratochvíl 1. 9. 1889 – 2. 2. 1890
Josef Brož 1. 10. 1890 – 24. 8. 1891
Jan Kotek 1. 9. 1891 – 10. 9. 1893
Emanuel Hanzík 16. 9. 1896 – 30. 4. 1899 (odešel do Hlavňovic)
Jan Šimeček 1. 6. 1901 – 1. 6. 1906

Neobsazování systemisovaného místa kaplana při kolineckém faráři bylo zapříčiněno zřízením lokalie s duchovní správou v Mlázovech dne 17. 12. 1848 a odfařením od Kolince obcí Mlázovy, Bernarice, Boříkovy a Lukoviště. Prvním lokalistou mlázovským byl Josef Pohořelý, dále Karel Winter, administrátor P. Wenzel a Josef Eichler.

Od 20. let XX. stol. nebyla kaplanská místa při kolinecké faře obsazována.

V jaké víře vychovávali všichni shora jmenování duchovní své ovečky od dob náboženské reformace? Již dávno před Augsburským mírem v r. 1555, jímž na základě hesla “Cuius regio, eius religio“ (totiž jaké víry byl feudál, téže víry museli být i poddaní) byla ukončena válka mezi německými protestanty a katolíky, byl tento princip uplatňován i na našich dominiích. V našem případě to byli vládci na velhartickém hradě. Po rozpadu tohoto panství v polovině XVI. století se dostal Kolinec do rukou Václava Vintíře z Vlčkovic a později jeho synů, z nichž Jindřich byl mezi léty 1600 - 1606 kancléřem jihočeského velmože Petra Voka z Rožmberka, člena Jednoty bratrské. Nicméně, jek jsem již v úvodu Posloupnosti duchovních kolinecké farnosti uvedl, je v r. 1574 kolinecká fara katolická. V tomto roce nebyla fara mlázovská obsazena. Kolátorkou této fary byla erbovní klatovská měšťka Lidmila Kousková z Římku, která Mlázovy koupila v r. 1557 od Kryštofa Muchky z Bukova (DZ 52 N, 25). M1ázovy prodala v r. 1570 Václavu Korálkovi z Těšína (DZV 62 D, 14). I když později v r. 1591 prodal statek mlázovský Ludvík Korálek Jindřichovi Tomkovi z Čejkov (DZM 161, P 18) byla vrchnost, stejně jako předtím, utrakvistická, jako takměř všechna šlechta v okolí. Svědectví o tom podává Protokol reformační komise konané dne 31. 3. 1628 v městě Sušici.

Před touto komisí připověděli býti katolickými v okolí Kolince následující držitelé dominií:
Mlázovy - Jindřich Tomek z Čejkov a na Mlázovech se syny Jindřichem a Václavem, Anna Tomková z Vlčkovic a na Mlázovech s dcerami Dorotou, Annou, Mandalenou, Alenou, Evou, Markétou,
Zavlekov - Jiří Dlouhoveský z Dlouhé Vsi a na Zavlekově
Vlčkovice - Václav Račín a na Vlčkovicích
Krutěnice - Anna Rustičínová z 0ujezdce a na Krutěnicích
Hradiště - Jan Doupovec a v Hradišti
Tedražice - Jindřich Longin Perglar a na Tedražicích
Svojšice - Zikund Vojtěch Cíl a na Svojšicích
Jindřichovice - Jan Hroznata z Vrtby a na Jindřichovicích s manželkou. svou Benignou chtěli ze země odejít

Před komisí v úterý po neděli postní Laetare 4. apríla 1628 připověděli z kraje klatovského býti katolickými:
Oučín - Jindřich z Egberka, Dorota Egberková rozená z Běšin - oba stavu panského
Malonice - Mikuláš z Kudova a na Malonicích - stavu rytíř.
Bernartice - Šebestián Jindřich Hájek z Robčic a na Bernarticích - stavu rytíř.

Těmto katolickým strany poddaných poručeno ze stavu rytířského: Jindřichu Kocovi a na Kolínci. (Vincenc Oehm “ Protokol reformační komise konané v městě Sušici v revíru sušickém, v pátek po neděli Oculi, jinak 31. března 1628").

Po smrti Václava Vintíře z Vlčkovic r. 1580, za něhož byla Kolinecká fara obsazena katolickým farářem, byl zde pravděpodobně farář utrakvistický. V r. 1610 získala koupí Kolinec paní Mandalena Perglarová z Janovic a na Tedražicích, která pocházela z protestantského rodu Janovských z Janovic. Měla za manžela Wolfa Gottharda Perglara z Perglasu. Podle přídomku pocházeli příslušníci jeho rodu z Perglasu‚ (dnešní Lhotka v Rudohoří), kam jistě přišli jako přívrženci Lutherova učení ze Saska. Usadili se pak na Tachovsku, kde vlastnili některé vesnice jako Ctiboř, Velký Rapotín aj., pak koupili od Petra Novohradského z Kolovrat Tedražice, dne 16. 4. 1579 Mokrosuky a r. 1580 díl Vlčkovic. V době držby Kolince Mandaenou Perglarovou seděli na kolinecké faře jistě faráři nekatoličtí. Avšak po její smrti dne 21. 2. 1624 převzala statek Kolinec její dcera Eufemie, manželka Jindřicha starší Koce z Dobrše. Ten už v r. 1628 byl katolíkem‚ jak uvádí výše uvedený Protokol reformní komise. Od této doby byla kolinecká fara již po další století jen katolická. K osudu fary a farnosti mlázovské je nutno ještě dodat, že ve výčtu neobsazených far v děkanství prácheňskérn v r. 1574 je uvedena i fara v Mlázovech s tím, že byla v r. 1600 zbořena a že grunty užívala vrchnost. To jen demonstruje, že až do této doby farnost v Mlázovech existovala . (Příspěvek Jos. Hanzala “Církevní poměry v západ. Čechách v 2. pol. 16. stol." Minulostí Zpč. kraje XIII, Zpč. nakladatelství Plzeň 1987).

Pro obsáhlost práce Fr. Máry neuvádím tyto kapitoly:

Další hmotné zabezpečení duchovních kolinecké farnosti ( 8 str. A4)
Další průběh náboženského života v Kolinci ( 2 str. A4)

Galerie posledních duchovních v Kolinci od r. 1848.

zpět
Jan Scholar, bisk. notář, čestný občan městečka Kolince 

farář Václav Petřík 

Závěr:

Práce převedená do elektronické podoby z textů psaných strojem, často doplňovaných vloženými poznámkami autora, zabrala desítky hodin usilovné práce. Doufám, že tímto naplním aspoň z části myšlenky a přání pana Františka Máry z jeho „Epilogu“ psaného v pátek 13. září 1996, nedlouho před jeho úmrtím.

První část jsem dokončil 20. dubna 2008.

Jan Vích