Menu

Zpět školství

Školství v Kolinci



Ze vzpomínek pamětníků a sebrané dokumentace.
Jan Vích
2015

Historie školství v Kolinci - díl I.

Počátky školství v Kolinci

Z historie školství v Kolinci, díl I.

Zpět

V Čechách byly nejstarší klášterní neboli latinské školy, jejichž úkolem bylo vzdělávat především budoucí kněžstvo výukou latinské řeči a humanitních oborů. Avšak nejširší masy lidí vyrůstaly v hrubé nevědomosti. Pozvolna se však začala cenit znalost čtení a psaní, a když přišel do Čech protestantismus, který zaváděl německou řeč do bohoslužeb (dosud jen latinské), začaly v obcích se sídlem farnosti na konci 16. století vznikat první školy.

Mathias Borbonius z Borbenheimu

Úvod
Zpět

Důkaz, že v Kolinci byla taková škola, poskytuje sám slavný kolinecký rodák Matěj Burda, šlechtickým jménem dr. Mathias Borbonius z Borbenheimu, který ve svých denících uvádí jména tří učitelů - abecedářů a sice: Jana Píseckého, Jana Celestýna a Jana Kateřinku, měšťanského synka z Klatov. Tito mu postupně vštěpovali první školní vědomosti. Bylo to v létech 1573 až 1576. Tedy ještě před narozením J. A. Komenského. Vyučováno bylo pravděpodobně ve špitále, v budově, která stála vedle kostelního příkopu. Budova vyhořela v r.1906 (Fr. Mára). Prostory k výuce umožňovala i zdejší budova fary. V té době se obvykle vyučovalo na farách.

Z farních kronik a městských knih (František Mára)

Zpět

"V přízemí špitálu bydleli chudí, nad nimi byla škola. K tomuto špitálu dal Václav Vintíř z Vlčkovic r.1566 dědinu Havelkovskou jenž slove Na Vobořici a r.1579 dal špitálu tyto dědiny a louky:
jednu pod Havlíkovským, kterou měl od Simona sladovnického i s paloukem pod tou dědinou, item druhou dědinu k Vlčkovicům, kterou měl od Jana sladovníka i stou loukou pod dědinou, item třetí dědinu Na Pickový, kterou měl od Filipa Koutníka, a toho všeho mají užívati lidi, kterýž almužny své žádají a v tom špitále bydliti budou. Item jeden díl lesa, kterýž mám v Jivině, ten nadávám též k tomu špitálu a druhý díl k škole též v městečku Kolinci."

Stav škol

Zpět

Stav škol v 16. a 17. století, ale i po roce 1700, byl však neutěšený. Učitelé byli většinou málo schopní, jejich vzdělanost nedosahovala mnohdy ani úrovně žáků současné 3. třídy základní školy. Nuzný školní žold dostával učitel nepravidelně. Většinou jen něco zrní, malé dárky jako bochník chleba či pár vajec, dříví na otop aj. Malý příjem měl z činnosti kostelnické či z hraní na muzice k tanci.

Na školách se učilo hlavně přes zimu, protože od jara do podzimu se muselo pracovat na polích. Děti chodily do školy, jen jak se rodičům zlíbilo. Když potřebovali pomoc na poli nebo v lese, do školy je nepustili. Žádný systém výuky neexistoval, každý učitel si učil podle svého. Úcta obce, rodičů a dětí k učitelům, to bylo něco neznámého. Mnozí sedláci považovali chození dětí do školy za ztrátu času.

Zkouška na místo obecního učitele v 18. století

(http://www.hamelika.cz/ostatni/skolstvi.htm)
Zpět

Jako příklad volby učitele v jedné vsi. Ježto po smrti dosavadního učitele se hlásilo pět uchazečů, provedena byla s nimi zkouška před očima a ušima celé obce v kostele, pak byli zkoušeni ve faře:

"1. MARTIN OVES, zdejší švec, 30 let stár, zpíval v kostele tři písně; ale měl by se učiti ještě mnohé melodie, také hlas jeho mohl by býti lepší. Četl z knihy obstojně a slabikoval jakž takž. Tři rukopisy četl prostředně. Zodpovídal tři otázky z rozumu dosti dobře. Recitoval z katechismu o svátosti oltářní bez chyby. Napsal tři řádky diktanda - 4 chyby. Počtů však jest úplně neznalý.

2. JAKUB MOUČKA, tkadlec z D., má padesátku za zády; zpíval tři písně, ale melodie přecházela do mnoha jiných písní, hlas měl by míti silnější, vícekráte vykvikl, což by nemusilo býti. Četl Jana 19, 1-7 s deseti chybami, slabikoval Jana 18, 23-26, bez chyby. Tři rukopisy četl - slabě a zajíkal se. Z rozumu tři otázky zodpovídal dobře. Z katechismu recitoval bez chyby. Diktanda napsal tři řádky a 5 chyb. Počty také neznal.

3. VÁCLAV SENOHRAB, krejčí z S., stařec šedesátiletý, měl raději zůstati doma. Zpíval 2 písně; hlas má jako bečící tele, také stále upadal do melodií jiných písní. Četl z Josua - hrozně, slabikoval s velikým namáháním; velké "T" bylo mu kamenem úrazu. Z rozumu 3 otázky -zůstal na holičkách. Maje čísti 3 rukopisy, přiznal se, že neumí. Z diktanda napsal velmi obtížně 3 slova - byla k nepřečtení. Počítati neuměl zhola nic. Počítal si na prstech jako malé dítě. Bylo mu řečeno, že jednal zpozdile, když se hlásil k próbě, což sám - slze a vzlykaje - uznal.

4. JAN SEJKORA, kotlář zdejší, padesátník, zpíval tři písně dobře. Četl a slabikoval Genesis 10, 13-18 dobře. Při katechismu zpozorováno, že se v některých částech neprocvičil. Diktanda napsal 3 řádky - ušlo to, pokud týče se písmen, ale udělal 10 chyb. Z počtů znal jen addici (sčítání).

5. JAN VOJTŮ, poddůstojník z N., ztratil v bitvě nohu, 45 let stár, zpíval 3 písně dobře, má silný hlas, ale melodie chyběla. Tři rukopisy četl hbitě. Četl a slabikoval z Genesis 10, 13-18 obstojně. Katechismus uměl dobře. Čtyři otázky z rozumu - tak tak. Diktando 3 řádky, ale 8 chyb. Z počtů znal addici a trošku subtrakce.
Protože Jakub Moučka vždy "bonae famae" (dobré pověsti) byl a přímluvčích mnoho měl, dostal místo učitele." (Podle zachovaného protokolu o volbě učitele z 18. století.)

Co by tomu řekl J. A. Komenský?

Komenského základní pedagogické principy a zásady

Zpět

Komenského základní pedagogické principy a zásady, obsažené v jeho díle „Didactica Magna“, mnohé z nich zůstaly plané až do dnešní doby:

  1. Učit se musí od mládí
  2. Povinná školní docházka – všechny děti by měly mít stejnou možnost přístupu ke vzdělání
  3. Názorné vyučování – vyzdvihuje důležitost vlastní zkušenosti
  4. Nutnost určitého stupně vzdělání, horlivost
  5. Přiměřenost látky k věku – nepřetěžovat jednotlivce, ale na druhou stranu nenechat zahálet
  6. Vše převádět do praxe
  7. Vyučovat od jednoduššího ke složitějšímu – systematická návaznost látky
  8. Nutnost stálého opakování - opakování je matkou moudrosti, jen opakováním se uloží znalosti trvale
  9. Žák má být současně učitelem
  10. Vyučování má být zábavné - škola má být hrou

Rodiče i učitelé by měli být pro děti příkladem. Denní režim dítěte by měl být vyvážený, měl by zahrnovat práci, odpočinek a přiměřenou dobu spánku. Nezapomínat ani na hygienu těla!

Zajímavé je Komenského rozdělení dětí podle nadanosti:

  1. Bystré, dělají radost
  2. Bystré, líné
  3. Bystré, vzpurné
  4. S nedostatkem bystré mysli
  5. S nedostatkem bystré mysli, líné
  6. S nedostatkem bystré mysli, vzpurné



Převzato z časopisu Kavka. Jan Amos Komenský
Dostupné z: http://kavka-casopis.webnode.cz/news/jan-amos-komensky/

Trestání ve škole

Zpět

Udržet kázeň dětí bývalo pro mnohé učitele beznadějné. Hodně času ztráceli trestáním nezbedů. V koutě u dveří stála lískovka a březové pruty, jimiž učitel, aniž by mařil čas výslechem, trestal zlobily. Jinými tresty byly rány do zad, na zadek, na ruce, ozdobit žáky obrazy osla, vepře, vola, berana. Klečelo se za trest na holé zemi, častěji na vroubkovaném či do hran osekaném dřevě, na pytlíku kaménků, hrachu, a to na holých kolenou. Jindy musel žák stát na jedné noze a v ruce držet knihu či kámen. Když stoupl na obě nohy, byl bit. Není divu, že žáci raději chodili "za školu".

Pan Johanes (pomocník učitele) používal u hlučných žáků také kolíčku, který jim strkal mezi zuby. Často stála celá řada zlobilů - "kolíčkářů" s kolíčky (roubíky). Dlouhá chvíle ve škole byla přerušena, když přišly slepice s kuřaty do třídy a sbíraly drobty. Jiným trestem u zahalečů, kteří usnuli, bylo nalít jim za krk studenou vodu či strčit jim do nosu šňupec tabáku. Slabikanti (nejmladší), kterým se učitel nemohl věnovat, se často hašteřili a hřmotili. Za všeobecného veselí pak neposedu Johanes táhl za dveře, a když se bránil, uštědřil mu do hřbetu několik ran. Jindy se pan Johanes vytratil ze třídy, vzal koště a jím zvenku po zdi sem tam škrabal. Třída utichla a Johanes se vrátil se slovy: "Venku je kominík, kdo bude zlobit, vezme si ho kominík s sebou." Pokud toto Johanes dělal často, větší žáci už předem hlásili: "Á jé, pan Johanes jde zas dělat kominíka!" a vznikl smích.

Zoufalý učitel

Zpět

Jiný příklad jsou zápisky nešťastného, nepochybně však příliš hodného učitele z poloviny 18. století. Ukazují bezvýchodné postavení učitele, pokud neměl autoritu:
"Nelze ani vypsati bídného stavu naší školy, zvláště vyšší třídy. Žáci se vztekají, zuří při vyučování jako blázní, tlukou se v mé přítomnosti a posmívají se mi, převrhnou stůl i lavice, ječí, až je to slyšet na ulici a musím se stydět před kolemjdoucími sousedy. Bouchají strašně do dveří a do stolu, smějí se při modlitbě, bez svolení vybíhají ze školy, honí se po třídě. Posadí se na katedru či si lehnou na zem. Ti, kteří vyběhli ven, pokukují posměšně z ulice oknem do třídy. Za vyučování jedí housky a ovoce, házejí po sobě skořápkami z ořechů, kradou si knihy a z mých napomenutí mají posměch. Sedíce pak, dupají. Do školy přicházejí loudavě a kdy se jim zlíbí, nepřijdou do školy ani do kostela. Když učím, povídají si nahlas, že slova svého neslyším. Nechtí exponovati, když je vyvolám, když však exponuje někdo druhý, hned chtí všichni, aby mohli dělat rámus. Házejí klobouky po třídě, že pro prach není viděti. Chci-li je potrestati, vzepřou se mi, utekou či vlezou pod lavice, vytrhnou mi rákosku a napřahují na mne. Ani v kostele nejsou tišší, jedí tam, šeptají si historky a řeknu-li jim co, odpovídají co nejhruběji, že se to stydím opakovati. Jsem tak upachtěn a zemdlen, že si nepřeji nic jiného, než aby mne Bůh z tohoto trápení vytrhnouti ráčil."

Opakovací nedělní škola

Zpět

C.k. dvorní úřady v roce 1753 nařídily povinnou nedělní školu po odpolední mši. Škola tato byla pro odrostlou mládež, která se zde měla cvičit v počtech, psaní a čtení a zde se měla číst epištola a evangelium. Tito výrostci a děvčata až do 20. roku věku obvykle pásali dobytek, ale vyhánět na pastvu o nedělích a svátcích směli až po opakovací škole. Do nedělní školy museli chodit tak dlouho, až "dostali za vyučenou". Byli totiž vyzkoušeni a museli přitom předložit vysvědčení, že do školy pilně chodili. Za nedocházení byla stanovena i pokuta 50 tolarů. Nové c.k. nařízení z 9.4.1769 zakazovalo jakékoliv schůzování o nedělích a svátek a přikazovalo dbát na návštěvnost nedělní školy. Křesťanská cvičení farářů či učitelů měla být zdarma, nesměly se brát poplatky. Ve skutečnosti přijížděl farář s košíky na vejce a před cvičením u rychtáře dával na stůl opálky, do nichž se dávaly vejce. Pokud se farář styděl, posílal po dvorech kostelníka, aby vybíral vejce za cvičení a zpovědní cedulky.

Nedělní škola trvala celkem 117 let! Až do roku 1870 (nový školský zákon), kdy se školní docházka prodloužila o dva roky a nedělní škola byla zrušena.

Školství v Kolinci po Bílé hoře

Zpět

Další zprávy o kolinecké škole a učitelích se ztrácejí ve zmatcích Bílé hory, 30-ti leté války a poválečných běd. Až v r.1679 zachycujeme v kostelních účtech ( fol.22-23) výdaj 18 kr Jiřímu Machovi, zámečníku a kantorovi, který zhotovil "subtylný" zámek s klíčem pro pokladničku na kostelní milodary. Jeho existenci ještě v r.1681 nám potvrzuje zápis v kolinecké městské knize, kde se porovnával kovář Jan Procházka s Jiříkem Machem, kantorem "ten čas na škole kolinecké", že "Jiří Mach obvinil Václava, syna Jana Procházky, že by jemu, totiž kantorovi, ředkev vytrhal (Fr. Mára).

V r.1696 uvádí kolinecká matrika oddaných (fol. 33) Víta Vojtěcha Vlkovského, ten čas kantora kolineckého, jako družbu na svatbě poctivého vdovce Jakuba Recha s poctivou pannou Salomenou, dcerou pana Václava Klimenta, toho času primátora kolineckého. A po něm opět nastává mlčení. Potom až v r.1724 uvádí matrika kantora Jana Urbana Jakoba.

Asi od r.1730 se stává kantorem Václav Čapek, kolinecký primátor, a po něm až do r.1772 jeho syn Václav Čapek, jinak krejčí a varhaník v nynějším č. 22, kde také s největší pravděpodobností byla škola.

Novinky ve školství za panování Marie Terezie

Zpět

Císařovna Marie Terezie zavedla vrchnostenský školní patronát. Vrchnost jako patron nad školou se měla starat o stavění škol, o jejich opravy a o výživu učitele.

Byl vydán školský řád "Allgemeine Schulordnung für die k.k. Erbländer" z 6.prosince 1774 podle návrhu opata Johanna Ignáce von Felbigera. Tento školní řád platil až do 14.května 1869, kdy byl vyhlášen nový školský zákon.

Tereziánský řád školský z roku 1774 zavedl povinnou školní docházku pro děti od 6-ti do 12-ti let, zavedl nižší školy triviální jako normální a hlavní školy. Hlavní školy byly 3-4 třídní a učila se v nich latina, kreslení, měřictví, dějepis, zeměpis a hospodářství.

Trivium (tj. čtení, psaní a počty) a náboženství

Zpět

Ve vsích jako Kolinec byla triviální (obecná) škola. Obecné školy jako v Kolinci byly jedno až dvoutřídní a učilo se v nich jen čtení, psaní, počty a náboženství. Tyto školy bývaly v domě učitele.

Roku 1772 bylo založeno c.k. školní vydavatelství učebnic. V letech 1790-1869 vzniklo v kraji mnoho školních budov a všechny školy byly vybaveny nejnutnějšími učebními pomůckami. Vznikaly školní knihovny, školní zahrady a mnohde i cvičiště. Přestože Josef II. vydal v roce 1781 toleranční patent, legalizující a občansky zrovnoprávňující evangelíky s katolíky, výrazná většina školství zůstala nadále pod dohledem katolické církve.

Školy za období metternichovského konservatismu se ještě v té době řídily strategickým heslem z roku 1805: "Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž pracovitých poddaných!" Byla to doba s cílem zabránit jakékoliv změně starého "osvědčeného" režimu.

Kam dát školu? (Fr. Mára)

Zpět

Na uprázdněné místo učitelské v Kolinci byl vrchností dosazen a farářem Františkem Celestýnem uznán dne 20.dubna 1772 Jan Král. Pocházel z velmi rozvětveného rodu Králů v Kolinci. Byl synem Václava Krále, krejčího, z Potlamkovské chalupy přitulené ke hřbitovní zdi čp. 15. Když se novopečený učitel oženil s Terezií Ratajovou z Kraselova, koupil mu otec hospodářství čp. 11, kde také vyučoval do r.1789. Na další léta se škola přesunula na radnici až do r.1804, kdy byla vystavena pod hřbitovní zdí nová škola.



V první skutečně školní budově v Kolinci čp. 14 se začalo vyučovat 3.11.1804. Pro nezdravé prostředí v této škole přestal nový učitel Jakub Král v této budově vyučovat a další rok se vyučovalo opět v městské radnici.

Přítomnost žáků na radnici vadila sousedům, a proto byla škola opět přeložena do Králova domku čp. 11.

Jan Král zde učil do 15.února 1811, kdy zemřel. V květnu 1812 nastoupil po něm jeho syn Jakub Král, když před tím vykonal učitelskou zkoušku v Českých Budějovicích. Dne 23.11.1812 se oženil s Annou, dcerou Josefa Krále, souseda a bývalého rychtáře v Kolinci čp. 2. Učil celkem 48 let do 16.10.1860, kdy místo něho byl jmenován řídícím učitelem Tomáš Jankovec. Jakub Král zemřel téměř slepý dne 21.11.1870 v 79-ti letech na pneumonii.

V r.1816 byla koupena tehdy ještě hospoda "Na Radnici" a adaptována pro školu.

Před stavbou nové školní budovy čp. 112 v r.1845 se dočasně škola přestěhovala do kolineckého zámku. Po prázdninách r.1845 se začalo vyučovat již v nové dvoutřídní škole.

Školní provizor – učitelský pomocník. Otevření druhé třídy r.1826(Fr. Mára)

Zpět

Lepšími životními podmínkami na počátku XIX. století rostl i počet dětí,10:01 29.6.2015 a tak již v r.1820 působil na kolinecké škole učitelský pomocník Josef Hotovec a po zřízení druhé třídy v r.1826 pomocník Jan Muchka. V r.1829 byl pomocníkem Jan Buzek. Po tomto roce bylo pomocnické místo v Kolinci zrušeno, protože byla otevřena v Mlázovech škola. Až v r.1834 pro velký počet dětí na jednu třídu byl ustanoven opět učitelský pomocník a byl jím Vojtěch Koniel. Další pomocníci byli Josef Mráz, který odešel později do Zavlekova a Josef Kavale, který si ve 33 letech dne 22.11.1853 vzal za manželku Žofii, 28 letou dceru svého představeného Jakuba Krále. Byl synem Pavla Kavale, domkáře z Dražovic čp.53 a matky Josefy rozené Marešové z Oseka u Radomyšle.

Jankovcové z Kolince

Zpět

I další "školní provizor“ jak uvádí matrika oddaných, 29-ti letý Tomáš Jankovec, syn Josefa Jankovce, mlynáře v Mačicích a matky Dominiky rozené Skuhrové z Rábí se přiženil do principálovy rodiny. Vzal si dne 30.9.1856 22 letou Josefu Královou.

Dnem 16.října 1850 byl Tomáš Jankovec ustanoven místo Jakuba Krále řídícím učitelem.

Až do r.1876 byla kolinecká škola dvoutřídní. Vystřídala se zde celá řada podučitelů.

Dne 28.července 1861 byl ustanoven mladším učitelem Emanuel Hansa, který po 2 letech odešel do Malého Boru.

Dnem 1.října 1863 nastoupil podučitelskou službu František Šedivý, rozený z Ptákovic u Strakonic. Po roce však odešel do Hor Matky Boží.

Tradice pomocníků s jednoletým působením neporušil ani Václav Vobořil, který zde působil od 1.10.1864. Odešel na školu svého otce do Lažišť u Prachatic.

Stejnou dobu zde působil podučitel od 1.10.1865 Josef Renner, který odešel odtud do svého rodiště - do Vodňan.

Po něm nastoupil dne 1.10.1866 Jan Nosek, 21 letý syn Antonína Noska, hospodského ze Záluží čp. 7 u Blovic, který po tříletém působení v Kolinci si odtud odvezl jako manželku 34 letou Františku Pohlovou, dceru zemřelého Matěje Pohla, bývalého úředníka v Klecanech u Prahy a souseda v Kolinci čp. 9 a matky Barbory, dcery Františka Ketzela, hornického úředníka v Příbrami. Odešli do Střížovic.

Období Karla Hinze (*1849 - †21.8.1932)

Zpět

Odchodem Jana Noska dne 1.10.1869 se uvolnilo místo pro Karla Hinze, 20-ti letého syna Ambrože Hinze, měšťana z Plánice čp. 123 a matky Marie, dcery Josefa Ryvoly, řezníka a měšťana tamtéž. Zde v Kolinci se dne 12.9.1871 oženil s Marií, 22 letou dcerou zemřelého Josefa Ulricha, mlynáře v Kolinci čp.65 a matky Anny, dcery Prokopa Udičky, souseda v Kolinci čp.5. Po svatbě se dnem 1.dubna 1872 odebral do rodné Plánice.

Karla Hinze vystřídal na podučitelském místě František Firch, který však již 30.září 1872 odešel do Kydlin.

Dva roky hostil Kolinec dalšího podučitele Jana Šatru, rodilého ze Zbynic. Dnem 1.března 1874 odešel do Manětína a na jeho místo byl ustanoven Ludvík Haniš, rozený v Ujčíně. Poněvadž neměl učitelské vzdělání, a proto odešel dne 30.9.1874 a stal se panským myslivcem. Na uvolněné místo nastoupil 1.10.1874 Josef Taušer, 19-ti letý syn Jiřího Taušra, obchodníka se střižním zbožím a souseda ze Strážova, bytem na Opálce a matky Markety rozené Wintové z Děpoltic. Konečně nastoupil učitel, který setrval zde delší dobu. Zde se dne 1.6.1880 oženil s Marií, 17-ti letou dcerou Jana Mazala, hostinského v Kolinci čp.49 a matky Karoliny, dcery Františka Jelínka, měšťana z Nepomuka.

Školy pod správou obce. Školní výbory

Zpět

Patronátní právo vrchnosti nad školou přecházelo po roce 1848 na obce. Obce volily od roku 1864 povinně školní výbor, který se staral o školu, opravy budov, o palivo pro školy aj. Prezentoval učitele, rozhodoval o jejich platech i postavení v obci.

Školní den ve staré škole (r.1840)

Zpět

Jaký byl školní den? Ráno putuje mládež - v létě i v zimě - do kostela, kde učitel hraje na varhany a doprovází mši svatou. Ke zpěvu některá z babiček přizvukuje. Mládež se zpěvu nezúčastní, protože ve škole k tomu nikdy cvičena nebyla. Po mši jde žactvo do školy, která je obvykle v blízkosti farního kostela. Vyučuje se dopoledne i odpoledne, učitel neustále opravuje žákům péra, linkuje do osmerkových sešitů čtyři linky na krasopis, předpisuje žákům početní příklady. Společně se žáci počtům neučí, každý jen pro sebe. Schopnější žák poměrně rychle pokračuje v počtech, slabý studuje třeba šest let násobilku (amolans) a dál to ani nepřivede.

Když učitel vše připraví, dojde na školní modlitbu, po ní se společně odříkává tzv. amolans (einmaleins = násobilka), při čemž žáci největší i nejmenší, když chtějí, přizvukují. Po amolanci se počítá zpaměti nebo na tabuli. Pak se čte z prvního dílu katechismu. Tzv. písmenkáři a slabikanti zůstávají dopoledne bez povšimnutí učitele, který nanejvýše nějakého neposedu vyplatí rákoskou. Na tyto dochází až odpoledne. Celé dopoledne musí tito ubožáci nečinně sedět, ponecháni sobě samým.

Po čtení katechismu se vyptává učitel na to, co se naučili. Nejde mu však o to, zda přečtenému rozuměli, ale zda umějí na danou otázku hbitě odpovědět, jako stroj.

Školské reformy 18. století

Zpět

Výuka matematiky.

(Jiří Mikulčák: Nástin dějin vyučování v matematice (a také školy) v českých zemích do roku 1918. Praha)

Dopoledne se cvičívá vyslovování numerace. Na tabuli se napíše řada cifer. Cifry se rozdělí po třech, u tisíců se udělá tečka, u miliónů čárka, u bilionů dvě čárky, u trilionů tři čárky, u kvadrilionů čtyři čárky, u kvintilionů pět čárek. Kdo dovede přečíst až do kvintilionu je chlapík v počtech.

Tištěné učebnice zprvu neexistovaly. Učitel používal jen takové početní příklady, které sám dovedl. Při počtech býval tento postup:

  1. Malá addice (sčítání)
  2. Malá subtrakce (odčítání)
  3. Malá multiplikace (násobení)
  4. Malá divise (dělení)
  5. Velká addice
  6. Velká subtrakce
  7. Velká multiplikace
  8. Velká divize

Počítalo se zpaměti, a to celkem hbitě a správně, ale i nejlepší počtář, pokud v životě počítání nepotřeboval, zapomněl brzy vše.

Také náboženství se učilo nazpaměť, aniž by žáci věděli, co odříkávají. Brzy se naučené věty vytratily. I psaní se učilo mechanicky, obvykle odpoledne. Nejprve učitel opravoval žákům péra a nalinkoval na osmerku papíru 4 linky. Žáci pak opisovali písmena z foršriftu z plátěné tabule - první dvě linky frakturou, zbytek kurentem. Latinku děti neznaly. Kdo přinesl učiteli krejcar, tomu napsal učitel 4 řádky na osmerku, kdo přinesl groš, tomu napsal učitel amolans i foršrift. Také inkoust prodával učitel za krejcar a lahvičku nosili pak žáci na provázku na knoflíku u kabátu. Že se mnoho psát žáci nenaučili, je patrno z toho, že nesvedli ani vlastní podpis a psali tři křížky. Také pravopis se učil mechanicky a věty, které neměly naučeny, děti nevěděly jak psát.

Nejméně se zabýval učitel tzv. písmenkáři a slabikanty. V prvním a druhém roce žáci dosud nepsali, sedávali na zemi, na lavici nebo u zdi. seděli obvykle na své čepici a jednoduchém slabikáři, a na vysokých lavicích, kde klátili nohama, mnohý v létě usnul a spadl k obveselení z lavice. Když přišel jednou či dvakrát za rok kaplan či farář do školy, museli žáci pozdravit "Pochválen Pán Ježíš Kristus, poníženě vítáme jemnostpane a milostpane!". Měl-li pán na klerice široký límec, byl to farář, a muselo se mu říkat "Jemnostpane," neměl-li, šlo o kaplana a tomu se říkalo "velebný pán". Ve čtvrtek se neučilo a ve středu odpoledne učitel říkal: "Zejtra máte holt legraci!". Zato sobota byla normální školní den.

Školní rok začínal na svatého Václava, po posvícení, ale doopravdy až na Všechny svaté, kdy se začalo ve třídě topit. Johanes nesměl často zatopit ani při velké zimě, jen když učitel dovolil. Bylo to uhlí nebo dřevo, které dostal sice učitel pro školu, ale je považoval za vlastní, pro svou potřebu. Žáci se přeřazovali do vyšší třídy dvakrát ročně - po zkoušce. U zkoušky býval farář. Bývala počátkem července. První třída měla zkoušku z náboženství, poznávání písmen, slabikování a čtení ve slabikáři, počty z hlavy, zpěv a následovalo rozdání flejsbiletů (pochvaly z pilnosti) a obrázků. Druhá třída měla zkoušku z náboženství, počty z hlavy i písemně, diktando s udáním, proč měkké a tvrdé "i", proč velké písmeno, zpěv světské písně. Do zlaté knihy školy se zapisovali premianti a akcidenti, do černé knihy zase zlobilové. Knihy se četly při zkoušce. Potom nastaly vagace - prázdniny, třebaže měli žáci chodit do školy až do žní. Ale ti se vytráceli, až učitel osamotněl a zůstalo mu času až do Dušiček. Ještě v roce 1873 se tyto velkoprázdniny dodržovaly, třebaže platil nový školský zákon o docházce do školy.

Gymnaziální úroveň vzdělání

Zpět

Často se připojovaly obyčejné zlomky. Čím větší byl jmenovatel a čím nesmyslnější, tím bývaly počty učenější. Smyslu ale nedávaly. Žák se mořil s převáděním starých zlomků na nové se stejným jmenovatelem po celé hodiny, a když byl unaven, nechal toho.

Podle tohoto programu se mělo z početního umění přednášet v 6. třídě počtářství obecně (pravděpodobně číslovky bez zápisu číslicemi) a numerace neboli počítání, v 5. třídě sčítání a odčítání, ve 4. třídě násobení, ve 3. třídě dělení, ve 2. třídě zlomky a 1. třídě trojčlenka a počet spolkový (rozdělování zisku v poměru vložených vkladů apod.)

Vrcholem počítání v 1. třídě bylo počítání velkých počtů (s vícejmennými čísly). To vedlo nakonec k regula detri, k regula konversa, k regula societatis (dělení v poměru, trojčlenka) a nakonec korunou vší moudrosti počtářské byla regula falsi (řešení rovnic).

Číslování tříd bylo v té době obrácené než je dnes obvyklé; nejvyšší byla 1.třída.

Nový školský řád z roku 1869 tzv. Říšský školský zákon

Zpět

V r.1869 byla povinná školní docházka prodloužena na 8 let, od šesti do čtrnácti let věku dítěte. Zřídil osmileté obecné školy a osmileté měšťanské školy. V Kolinci prvních pět let se žáci učili jen v obecné škole, zbývající tři roky museli absolvovat buď rovněž na obecné škole, nebo v měšťanské škole (ta musela být v každém školním okrese aspoň jedna a sloužila žákům, kteří neměli možnost studovat na gymnáziu). Pro drtivou většinu dětí z Kolince a okolí bylo dosažitelné jen studium na obecné škole. Poslední tři ročníky byla žákům povolována úleva ze školního vyučování, hlavně v období zemědělských podzimních a jarních prací.

Zákon byl pokrokový i v tom, že jasně vymezil postavení učitele a byl mu stanoven poprvé zákonný plat. Ten se hradil z rozpočtu obcí. Obecně platilo, že musí dostávat pouze peněžní plat a že i nejmenší plat, vyměřený učiteli, musí být takový, aby se učitel mohl plně věnovat svému povolání. A protože plat učitelů měl být posuzován podle místních poměrů, byly všechny obce rozděleny do 4 velikostních skupin. Ne vždy platilo, že ve větší obci dostává učitel také vyšší plat.

Výňatky z předpisů školních

Zpět

  1. Povinnost choditi do školy počíná se od dokonaného šestého roku. Děti, kterým při počátku školního roku jde na šestý rok, mohou jen s přivolením místního úřadu školního přijaty býti. Toto povolení může se dáti jedině dětem, které jsou na těle i na duchu dospělé, a jen dotud, dokud se tím nepřekračuje počet žáků zákonem vyměřený (§36 a 37 ř. šk. a vyuč.).

  2. Před samým začátkem školního roku spisuje místní školní rada seznam všech dětí celé osady školní bez rozdílu náboženského vyznání a domov-ského práva, pokud jsou ve věku školou povinném. Kdo by dítě zapsati nedal, aneb o dítěti křivé seznání vydal, tomu se uloží pokuta 2 až 40 K aneb, kdyby platiti nemohl, potresce se vazbou na 1-4 dni (§ 21 z. z. z 19. února 1870).

  3. Žáci přijímají se toliko na začátku školního roku, leč by se rodiče někam přestěhovali. Výjimkou může okresní dozorstvo a v případech pilných místní dozorstvo školní povoliti, aby některé dítko bylo za školního roku přijato (§ 22 z. ř. ze 14.května 1869).

  4. Rodičům neb jich zástupcům náleží, aby děti, které jsou povinny do školy choditi, v posledních třech dnech před počátkem školního roku do školy zavedli a dali zapsati do seznamu dětí školu navštěvujících.

  5. Má-li se dítě školou povinné přestěhovati, přísluší rodičům neb jich zástupcům, aby odchod dítěte u správy školy ohlásili. Jakmile se dítě pře-stěhovalo, budiž bez odkladu v novém bydlišti do školy uvedeno.

  6. Dovolení, aby se dítě nemusilo dostavit! do školy, budiž vyžádáno zpravidla napřed, na jednotlivé hodiny u příslušného učitele, na jeden den u třídního učitelé, na několik dní u správce školy. V pochybných případech budiž vyžádáno rozhodnutí okresního úřadu školního.

  7. Rodiče nebo jejich zástupci jsou zavázáni, třídního učitele o každém nepředvídaném zameškání školy bez prodlení ústně nebo písemně zpraviti a zároveň příčinu podle pravdy uvésti (§ 65 ř. šk. a vyuč.).

  8. Za omlouvací důvod se pokládá zejména:
    a) nemoc dítěte;
    b) nakažlivé onemocnění osob, které se školním dítkem bydlí v téže domácnosti nebo v témž domě;
    c) nemoci rodičů nebo jiných domácích, potřebují-li nezbytně služeb dítěte;
    d) úmrtí nebo mimořádné události v rodině nebo v příbuzenstvu;
    e) špatná povětrnost, je-li jí ohroženo zdraví dítěte;
    f) neschůdnost cesty do školy

  9. Za důvod omlouvací se nepokládá, užije-li se školního dítka k domácím, rolnickým nebo živnostenským pracím (§ 66 ř. šk. a vyuč.).

  10. Tresty, jež se rodičům neb jich zástupcům (poručníkům, pěstounům, mistrům neb hospodářům) ukládají pro nedosti ospravedlněné aneb vůbec neomluvené obmeškání školy, jsou pokuty peněžité 2-10 K, kteréž, nemůže-li trestaný zaplatiti, mohou býti proměněny v trest vězení až do 24 hodin.

  11. Trest může se vyměřiti až do 20 K aneb až k vězení dvou dní, zavdali-li rodiče neb jich zástupci ziskuchtivostí příčinu k zameškání.

  12. Výměra trestu zvýšiti se má také, když rodiče neb jich zástupcové znovu zavinili zameškání ná¬vštěvy školní u svých dětí.

  13. V takovém případě může se trest vyměřiti až i 40 K aneb čtyřdenní vazbou. Dostávají-li takoví rodiče neb jich zástupcové z kasy chudých aneb z jiných ústava dobročinných podporu, může se jim odníti na tak dlouho, pokud neučiní zadost před¬pisům o navštěvování školy vydaným. (Podle §§ 25, 28 a 29 z. z. z 19.února 1870)

  14. Uvedeným trestům podléhají také majetníci továren, živností, hor, rašeliništ atd., kteří dětí u nich pracujících nepřidržují, aby chodily pravidelně do školy (§ 30 z. z. z 19.února 1870).

  15. Školní knihy a jiné vyučovací potřeby buďtež dětem opatřovány od rodičů aneb jich zástupců, v případě pak prokázané jich nuznosti od obce, kde přebývají (§ 7 z. z. ze 6.prosince 1882).

  16. Děti mají v pravý čas do školy přicházeti a nemají bez povolení z ní odcházeti (§ 64 ř. šk. a vyuč.).

  17. Každý žák budiž přidržován k čistotě a pořádku, k pilnému poslušenství a slušnému chování.

  18. Čistota vztahuje se netoliko k tělu a oděvu, ale také k pomůckám vyučovacím a učebním, k nářadí školnímu, ke světnicím a jiným místnostem školním.

  19. Děti, které by měly nějakou ošklivou vadu na těle, neb o nichž by se bylo obávati, že by, jsouce ve škole, nějakou nemoc nakažlivou rozšířily, buďtež ze školy odstraněny a teprv, když přestala tato závada, opět do školy připuštěny (§ 68 ř. šk. a vyuč.).

  20. Zapovídá se, aby do učeben nevstupoval ani dítek ze školy nevyvolával, kdo není k tomu úředním svým povoláním oprávněn aneb jinak k tomu zmocněn.

  21. Školní dítky jsou povinny dbáti co do chování svého jak ve škole tak i mimo ni příkazů školních.

  22. Rodičům neb jich zástupcům dává se ve školním roce čtyřikráte zprávami školními věděti o tom, jak se děti jejich chovají a jak prospívají. Rodiče nebo jich zástupcové jsou povinni potvrditi podpisem svým, že od učitele zprávu školní do¬stali. Nechtěli-li by toho učiniti, bude úřadem školním zavedeno náležité jednání úřední. (Podle § 89 ř. šk. a vyuč.)

  23. Zpráva školní a všecka jiná vysvědčení školní jsou listiny veřejné, jichž padělání se tresce.

  24. Povinnost choditi do školy trvá do skončeného roku čtrnáctého. Avšak děti teprve tehdy smějí vystoupiti ze školy, mají-li nepotřebnější vědomosti školám obecným předepsané, a to z náboženství, ze čtení, z psaní a z počítání (§ 21 z. ř. z 2.května 1883).

  25. Po dokonané povinnosti školní dostanou, děti, které podle úsudku správce školy (na více- třídních školách podle úsudku konference učitelské) nabyly předepsaných nejpotřebnějších vědomostí a ze školy se propouštějí, vysvědčení propouštěcí, za kteréž se nic (žádná taxa) neplatí (§ 95 ř. šk. a vyuč.).

  26. Děti, které nedostanou vysvědčení propouštěcího nebo vysvědčení na odchodnou, jsou povinny choditi přes věk školní do školy (§ 99 ř. šk. a vyuč.).

  27. Duplikáty školních zpráv, vysvědčení výročních a propouštěcích ze škol obecných a měšťanských, vydané k žádosti stran, podrobeny jsou kolku 2 K z každého archu (§ 102 ř. šk. a vyuč.).

Otevření třetí třídy v Kolinci r.1876. První učitelka v Kolinci r.1869 (Fr. Mára)

Zpět

Dne 1.1.1876 byla otevřena na zdejší škole i 3. třída a v té vyučoval právě Josef Taušer. Bylo to v čp. 22, kde také bydlel a kde se mu narodily dvě dcery.

Vedle řídícího učitele Tomáše Jankovce, mladšího učitele Josefa Taušra zde učil Václav Bouzek, syn Josefa Bouzka, soustružníka v Němčících a matky Marie, dcery Matěje Hrachovce, sedláka ze Štipoklas čp. 13. Do Kolince si přivedl manželku Marii, dceru Antonína Krásy, hraběcího lesního na Kamýku a matky Klotildy, dceru Tomáše Tutlera, nadlesního v Lovčicích čp. 1 na “Posavadce“. V čp. 22 se jim brzy po příchodu narodil syn Richard Tomáš a po 2 letech tamtéž dcera Růžena Josefa. V Kolinci pobyl jen do 15.11.1876, kdy odešel na místo řídícího učitele do Čimic u Sušice. Na jeho místo mladšího učitele přišel Josef Taušer a na místo mladšího učitele nastoupila prvá učitelka v dějinách kolinecké školy Josefa Kubíková z Kuňovic.

Učitelský sbor kolinecké školy rozmnožila i žena řídícího učitele Tomáše Jankovce Josefa Jankovcová jako prozatímní učitelka ručních prací, ale jen do 11.července 1879, kdy odešla i se svým manželem na trvalý odpočinek.

Na místo řídícího učitele se vrátil do Kolince dne 15.8.1879 Karel Hinz, jehož manželka Marie Hinzová byla dnem 28.11.1879 ustanovena zde industriální učitelkou.

Dnem 22.11.1879 nastoupil na zdejší školu Petr Vodička, 23 letý syn Kašpara Vodičky, hostinského v Praze č.34/II a matky Marie, dcery Jana Beera, nadlesního ze Zadní Hutě čp.3 u Rožmitála. Při svém odchodu z Kolince se dne 22.8.1882 oženil se 17-ti letou Annou Julií Marií de Pauli, dcerou Ignáce de Pauli, správce velkostatku v Kolinci čp. 1 a matky Vilemíny, dcery Josefa Klímy, okresního hejtmana ve Vysokém Mýtě. Svou mladou ženu si odvedl do Myslíva jako opravdu mladou paní řídící.

Současně s ním odešel i Josef Taušer za správce jednotřídní obecné školy v Habarticích.

Na jejich místa byli ustanoveni dnem 1.10.1882 podučitel Antonín Brož, narozený v Praze, který před tím učil na trojtřídní obecné škole v Zavlekově a dnem 1.11.1882 prozatímní učitelka Pavlína Pohořelá, rodilá v Praze.

Když dne 1.6.1884 byla na školu ustanovena jako industriální učitelka Ludmila Jandová, odstoupila z tohoto místa choť řídícího učitele Marie Hinzová.

Po dvouletém působení odešel dnem 1.9.1884 podučitel Antonín Brož do Strážova a na jeho místo přišel ze Strážova Matěj Suda, syn Josefa Sudy, rolníka ve Lhotce u Týnce čp.8 a matky Terezie rozené Ulrichové. Jeho manželkou byla Marie, dcera Františka Cepníka, řídícího učitele ve Strážově čp.124 a matky Antonie, rozené Římsové z Loučíma čp.2. Byla to tedy učitelská rodina a i jejich příbuzní patřili k cechu Komenského. Když se jim v Kolinci čp. 5 narodila dne 7.6.1893 dcera Bohumila Aloisie, byli na křtu jako kmotři Josef Suda, učitel ze Strážova a Aloisie Sudová, industriální učitelka též ze Strážova.

Zřízení čtvrté třídy v Kolinci r.1889

Zpět

Od 1.2.1889 přibyla 4. třída na zdejší škole. To už zde učil podučitel Jan Frölich, který přišel na místo podučitelky Pavly Pohořelé, která odešla dnem 1.10.1886 do Klatov. Nový podučitel vyučoval dříve v Zavlekově. Byl synem Josefa Frölicha, horníka z Březových Hor a matky Tekly rozené Horké, též odtamtud. Manželkou mu byla Anna, dcera Jana Würdingera, majitele hospodářství v Sušici 161/II a matky Rosalie rozené Hilgartové z Pancíře u Železné Rudy. Jan Frölich bydlel v čp. 22, působil na zdejší škole 12 let až do 28.8.1898, kdy odešel do Plánice.

Na nově zřízenou 4. třídu nastoupil prozatímní podučitel Ferdinand Rittr, absolvovaný gymnazista rodilý ze Sušice.

Definitivním podučitelem na místě Ferdinanda Rittra byl při zdejší škole jmenován Václav Kubát z Partoltic, dříve podučitel v Zavlekově.

Otevření páté třídy v Kolinci r.1892

Zpět

Když byla od 1.1.1892 otevřena při zdejší škole 5. třída, byla na ní ustanovena Františka Černá, rozená z Berouna, která však již 1.10.1892 odešla do Domažlic. Na uprázdněné místo nastoupila Marie Drozdová rodilá z Klatov.

Po 9-ti letém působení v Kolinci odchází dnem 1.10.1893 Matěj Suda na místo zatímního řídícího učitele do Klenové a za opuštěný učitelský stolek zasedá kandidát učitelství Josef Mašek, 19-ti letý syn Blažeje Maška měšťana a kováře v Plánici čp. 175 a matky Josefy rozené Protivové též z Plánice čp.187. Zde se také oženil s Annou, dcerou Josefa Šampalíka, sládka v Kolinci čp.57 a matky Doroty rozené Čečilové z Plzence čp.88 a sice dne 27.2.1897. V Josefu Maškovi získal Kolinec učitele, který zde působil 30 let.

Dnem 1.9.1894 odešla z Kolince učitelka Marie Drozdová a za ní byl ustanoven definitivní učitel František Sýkora, 29-ti letý syn Josefa Sýkory, majitele domu v Písku čp. 283 a matky Marie rozené Poddané z Písku čp. 171. Za manželku měl Bedřišku, dceru Františka Votavy, řídícího učitele ve Stříbrných Horách čp. 114 a matky Anny rozené Joachimsthalerové z Dešenic. František Sýkora vyučoval dříve ve Stříbrných Horách, kde jistě poznal svou choť. V něm opět získalo naše městečko na dobu 12 let trvalejšího vychovatele mládeže.

Tři učitelská místa byla stabilně obsazena, ale na zbývajících dvou docházelo často ke změnám. Dnem 1.3.1895 odešel definitivní podučitel Václav Kubát do Kydlin a odtud přišel na jeho místo Julius Šára. Jeho působení zde bylo opravdu krátké a již 15.9.1895 se odebírá na obecnou školu do Čachrova a na jeho místo přichází Josef Mazal z Čachrova.

Jak bylo již řečeno odchází po 12-ti letém působení odchází Jan Frölich dne 28.8.1898 do Plánice a na jeho místo přichází výpomocná podučitelka z Dlažova. Toto provizorium trvá do 1.3.1899, kdy nastupuje definitivní učitel František Jankovec, rodilý z Kolince, dříve definitivní učitel v Mochtíně.

Nová budova obecné školy v Kolinci

Zpět

Z velkého nárůstu počtu žáků došlo v roce 1896 k přestavbě školy čp. 112 a již 2.1.1897 bylo možno zahájit výuku ve všech pěti třídách v jedné budově. Přestavba sama nebyla jednoduchou záležitosti, jelikož proti ní vystoupil zástupce velkostatku a řada dalších občanů.

Zpět
Úvod