Zpět

Josef Pospíšil: "Nejen za vesnickými muzikanty", Plzeň 2005

Zajícové & Márové z Kolince

Tuhle „Pošumavskou“ kapitolu jsem zapsal opravdu asi jako poslední. Inspirovala mě k ní noticka v Plzeňském deníku „ZAJÍCOVÉ Z KOLINCE“. Zprávičku jsem si schoval a nalezl jsem k ní bližší informace. Dobře jsem věděl, že se jedná o rodinu mého dlouholetého kamaráda Jana Zajíce, kterého si vážím! Objevil jsem také velmi podrobnou zmínku v „Hudebním místopisu Klatovska“ (vydavatel KKS Plzeň, r. 1974). Odtud jsem vyčetl následující fakta:
„Nositeli hudebních tradic v Pošumaví bývali od pradávna kantoři. Tak tomu bylo i v Kolinci. Už v první polovině 19. století zde byli Jakub a Jan Králové, v roce 1879 Tomáš Jankovec, který vynikl jako varhaník (prosadil do kostelního orchestru kromě varhan ještě také dvoje housle, tři trubky, tři lesní rohy, dva tympány, flétnu a klarinet). Jeho syn Tomáš vynikl později jako sbormistr a sběratel lidových písní. Po nich byla dalším organizátorem hudebního života v Kolinci rodina Zajíců. Průkopníkem byl Matěj Zajíc, rodák z Tedražic u Sušice, byl hostinským v Kolinci „U zeleného věnce“. Z jeho početné rodiny vzešli čtyři synové, výborní lidoví muzikanti. Matěj (* 1867) projezdil svět jako muzikant „světák-cirkusák“, stejně tak tomu bylo s Aloisem, výborným flétnistou. Ten se ale později usadil jako hostinský v Kolinci, třetí syn Josef působil léta u vojenské hudby, dosáhl hodnosti „ regimentstambora“ - tzn. zástupce kapelníka, zemřel ale mlád v Praze. Poslední syn Jan vystudoval učitelství a brzy se stal vynikajícím muzikantem, stejně jako jeho otec".

KOLINEC, jako „hudební centrum Pošumavské oblasti“ poblíže Velhartic na Klatovsku, resp. Sušicku, se znalostí a pregnancí zachytil ve své rukopisné kronice ředitel školy v Chodském Újezdě na Tachovsku František MÁRA (* 1912 Plzeň - Doubravka, houslista, dirigent i sbormistr). Odtud jsem čerpal historické souvislosti i informace o muzikantském rodu Zajíců a Márů. Jako jeden z prvních kolineckých kantorů je připomínán Jiří Mach, původně zámečník, (* 1679) ‚ dále Vít Vojtěch Vlkovský (* 1696), Jan Urban Jakob (* 1724)‚ Václav Čapek (* 1730), který byl zároveň kolineckým primátorem. Po něm nastoupil jeho syn Václav Čapek ml. V r. 1772, když zemřel Václav Čapek ml., byl „úřad učitelský“ svěřen synovi kolineckého krejčího Janu Královi, po jeho smrti (†1811) pokračoval v tradici neuvěřitelných 48 let jeho syn Jakub Král. Měl sedm dětí! Pátý - Jan Král (* 16. 5. 1823, †10. 6. 1912 Vídeň) se proslavil jako znamenitý umělec, hráč na violu „d‘amour“. Vystudoval i pražskou konzervatoř, působil potom ve Stavovském divadle (1842 - 50), hrál v orchestru „Dvorní opery ve Vídni“. Napsal několik zajímavých skladeb pro tento nástroj a vydal moderně pojatou „Hudební školu pro violu d‘amour“. Když otec violisty Jana Krále, Jakub, v r. 1860 zemřel, nastoupil na jeho učitelské místo jeho zeť Tomáš Jankovec, učil v Kolinci do r. 1879, byl nejen zdatným varhaníkem, ale tomuto nástroji rozuměl jako řemeslník! V poznámkách stojí, že v této době, kromě varhan, hrávali na kruchtě další muzikanti orchestru v obsazení: dvoje housle, flétna, klarinet, tři trubky, tři lesní rohy a dva tympány. Po Jankovcovi nastoupil na kolinecké škole dovedný zpěvák i varhaník Karel Hinz z Plánice, přišel r. 1879 a setrval až do r. 1911. Jeho syn František (* 1863, †1937 Praha) byl zprvu učitelem na Čachrově, od r. 1899 v Kolinci. Výrazným „muzikantským zjevem“ ‚ jak stojí v rukopisné kronice, byl mladší syn Tomáše Jankovce, Josef Emanuel Jankovec (* 1866, †1949 Nová Paka), který byl postupně učitelem, ředitelem kůru a sbormistrem „Besedy BUDISLAV“ na Kladně. Patří mezi zakladatele „KLADENSKÉ FILHARMONIE“. K stáru žil u své dcery, koncertní pěvkyně Ludmily ŠALOUNOVÉ v Michalovcích na Slovensku. Věnoval se tam záslužné činnosti - sbírce „zemplínských a piešťanských lid. písní“. V létech 1927 - 33 jich sebral cca 1700. Poslední léta života prožil v Podkrkonoší. I tam zapsal na 1000 lid. nápěvů, část jeho písňových sbírek vyšla tiskem. V 50. létech byl ředitelem školy Jaroslav ZAJÍC (* 10. 1. 1909, †31. 12. 1974). Teď trochu přeskočím historický výčet a jen se znalostí věci poukazuji, že na škole v Kolinci, mj. vyučovala i dcera slavného kapelníka Karla Polaty za Sušice Ivana Šafránková. Málokterá hudební oblast se může pochlubit tak pregnantním kronikářským historickým muzikantským výčtem. Ale v této kapitole jde o rodinu Zajíců a Márů!

Zlomovým rokem pro rozvoj „populární hudby“ v Kolinci byl asi rok 1922, kdy bylo zavedeno stálé kino. V počáteční éře němé! V té době se právě tam začal hojně využívat hudební doprovod. Ten se od sólového klavíru rozrostl v r. 1928 na první kapelu. Hrály v ní např. klavíristky Anna Rotterová, manželka místního pošmistra a také Milena Fraňková, dcera lékaře, ale i Anna a Kamila, dcery hostinského Zajíce. Z houslistů připomínám Leopolda Hoffmanna, to býval obecní tajemník a „světák“, Františka Máru, učitele a kronikáře, jeho sestru Annu i Karla Zajíce (synovec hostinského, zemědělec a pozdější varhaník). Na violoncella hráli učitel Jaroslav Zajíc a Karel Šos, dále Karel a Jan Kopáčkovi, František Rašín, atd. atp. Notový archiv vedl Vojtěch Mára.

Další hudební oživení nastalo po květnu r. 1945. V té době se proslavili „KOLINEČTÍ VALDAUFOVÉ“ Václava Kněze. Myslím, že také uvedu něco ze stránek kroniky, které jsem objevil až hodně vzadu. Ale i legrace patří k životu.

Když mnozí kolinečtí přátelé hudby, jídla, pití a humoru usedli ve známém hostinci Aloise Zajíce „U zeleného věnce“, těšili se na mnohá překvapení i populární extempore! Jedno z nich se nazývalo tak něžně. „Chvála zlatulence“. Nebyla to píseň beze slov, ale o jisté velice důležité lidské činnosti. Sólistou býval pan hostinský se svým „lehce seškrceným barytonem“, Jako orchestr ve vyzpívání meziher v bujarém veselí sekundovali štamgasti. Sólista upřel pozornost vždy na starší generaci, pro níž každé lidské ulevení „per vias naturales“ je lehce omluvitelné. Na následující melodii (viz příloha) spustil:

„Stará bába prdí lehce, že jí klapka držet nechce, dědek prdí bez noty, až má plný kalhoty.“ K tomu se hned přidal sbor:
„Aj, aj, aj, jdou voni, nedělaj z nás balouny“.
Hned nato sólový zpěvák přešel na různé profese i prostředí.
„Hasič prdí na parádě a zahradník na zahradě a stařičkej pan šenkýř uprdne se jak rytíř‘‘
po “orchestrální mezihře“ nasadil hostinský Zajíc pianissimo:
„Jeptišky a abatyše ty prdějí strašně tiše, každá si ji přitiskne až jí mrška vypískne.“
„Pan fořt (nebo hajný) v lese usere se, až se všechno listí třese, hodí tašku na prdel, aby tolik nesmrděl“.
až na úplný konec generalizoval touhu po flatulenční euforii na celé lidské pokolení:
„A to všichní dobře víme, že si rádi zaprdíme, někdo málo, jinej moc, starej Mára celou noc!!!“

To jsem vám ještě neřekl, že v restauraci pana Zajíce, stálém stánku „SOKOLA“, takhle rozverně dováděla, kromě hostů, celá kolinecká kapela, vytvořená nejméně z jedné třetiny z rodin Zajíců a Márů: housle: Karel Kopáček, Arnošt Varcoller, Jan Trojan, Anna Zajícová (roz. Márová), Rudolf Rašek, Josef Lerach a Karel Zajíc, violloncello: Jaroslav Zajíc, kontrabas: Zídek, klarinety: Vojtěch Mára a Josef Jindra, flétny: Alois Zajíc a Jan Kopáček, křídlovky: Václav Kněz a Antonín Honzík, klavír: Libuše Márová (roz. Přádová), dirigent František Mára. Dále hrávali např. i Antonín Smola, Karel Kondr a další, viz dokumentární fotografie. Když přišla doba „dechové muziky“ využili muzikanti nejen not, ale i muzikantských znalostí a dokázali se rychle přeorientovat!


„H. O. S. z roku 1941“
zleva (sedící): Jaroslav Zajíc, Jan Kopáček, Alois zajíc, František Mára, Vojtěch Mára, Josef Jindra;
zleva (stojící): Rudolf Pašek, Anna Zajícová (Márová), Josef Lerach, Libuše Márová (Přádová), Karel Kopáček, basa - „stříhač“ Zídek;
zleva (horní řada): Jan Trojan, Václav Kněz, Antonín Honzík.

Např. Vojtěch Mára st. už v 17-ti létech odešel do světa s ostatními muzikanty. Nejprve do cirkusu „BRÜDER MELICH“ v Osnabrücku, později jezdil s cirkusem „BLUMENFELD“ také v Německu. „Čtvrtou sezónu“ absolvoval s cirkusem „AMATO“ v Itálii. V zapsaném vyprávění „šumavských světáků“ jsem našel ještě zmínku z doby, kdy cirkus „AMATO“ přišel v Lublani na mizinu. Muzikanti pak museli jít domů bez peněz a navíc pěšky!!! Jsou tady jména např. basisty Říhy z Tedražic, Kopačky z Velhartic, Matěje Zajíce z Kolince, další z Hor Matky Boží, atd.

Vojtěch Mára st. měl štěstí, že se později dostal ke své milované hudbě. Narukoval k vojenské hudbě 49. pěšího pluku v St. Pöltnu. Ta hrála dokonce i císařské rodině, jejich příbuzným a šlechtě. I císař František Josef I. v r. 1895 tleskal ve Vídni hraným pochodům, např. „Radecký marš“, „Doppeladler“, „Prinz Eugen“, ale třeba i „číslovaným“ Straussovým valčíkům, typickým sousedským rakouským „Ländlerům“, ouverturám i sólovým skladbám. Přiznal se, že nerad hrával těžké maďarské „čardáše“, srbská „kola“ a turecké „džínky“. Ty ale museli hrát např. v Mostaru, v Sarajevě, nebo na hranicích Černé Hory. Když se pak vrátil domů, do rodných Čeletic, využíval svých znalostí a praxe až do své smrti, kdy mu bylo požehnaných 82 let! Hrával s dalšími muzikanty - Gustavem Pivničkou z Ústalče, Šosovými (otec a syn), Frančíkem, Pacholíkem, kterému se přezdívalo „Volhmuth“. Výborně si porozuměl i s hostinským Aloisem Zajícem.

Podařilo se mně nalézt ještě jednu úsměvnou historku, kdy Vojtěch Mára, už stařičký pán, zašel v době zimního nečasu do hospůdky v Kolinci. Přál si „ohřáté pivo se solí a rozkvedlaným vejcem“! Že prý ho nějak zlobí „hřbet a pokouší se o něj ta mrcha chřipka“. Po požadované „medicině“ si dal navrch ještě deset pěkně vychlazených piv s čepicí a bylo po příznacích. Hrál i buršickým rekrůtům. Když vystoupali na vrchol tamního kopce, ptal se jej jeden z odvedenců: „Pane Mára, to máte ještě dech?“ Senior kapely se svým typickým humorem odvětil: „Chlapče zlatej, já mám eště tulik dechu, že ho musím, jak vidíš, foukat do klárinetu!‘‘

Z tohoto muzikantského podhoubí dnes můžete potkat nové a význačné muzikanty a kumštýře. Je to např.: kolinecká rodačka Libuše MÁROVÁ (* 24. 12. 1943), mezzosopranistka, sólistka opery Národního divadla v Praze. Absolvovala AMU u Přemysla Kočího v r. 1965, kariéru zahájila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, jejím prvním manželem byl český režisér Norbert Snítil, dalším pak Tomáš Šimerda, dnešní dramaturg ČT Praha.

Ze stejného muzikantského rodu pochází i plzeňská profesionální oblíbená houslistka Jaroslava „ÁJA“ Šteinigerová (* 2. 9. 1937), dcera Jaroslava Zajíce, stejně jako jeho známý syn Jan Zajíc (* 25. 12. 1944) inklinující k herectví! V r. 1976 založil a „principálovaľ‘ populární plzeňské satirické „DIVADLO POD LAMPOU“. Pak je tu ještě plzeňský trumpetista Jan Kasík, vnuk Kamily a pravnuk hostinského Aloise Zajíce.



Libuše Márová, sólistka Národního divadla v Praze.


V restaurantu „U Zeleného stromu“ koncertovaly děti Matěje Zajíce - syn Alois (flétna) - pozdější kolinecký hostinský.

zpět