Menu

Dějiny městečka Kolince, díl IV

Obyvatelstvo Kolince

František Mára, 1996 (Upravil Jan Vích, 2007)

Obsah

  1. Slovanské osídlení západního Prácheňska
  2. Slavníkovské hradiště na vrchu Hradci
  3. Další staroslovanská MJ v této oblasti
  4. Místní jména odvozená od německých osobních jmen
  5. Pomístní jména
  6. Kolonisátoři horního Pootaví z řad světské šlechty
  7. Obyvatelstvo městečka Kolince a etymologie názvu Kolinec
titulní stránka
Se svolením pana Dušana Máry upravil Jan Vích, Kolinec 2008
(neprošlo jazykovou úpravou)

Slovanské osídlení západního Prácheňska

zpět

Kdykoliv se zavede rozhovor o minulosti místa s někým, kdo má o ně zvýšený zájem, vždy si klade otázku, kdy vzniklo a kým bylo založeno. Přesnou odpověď na tuto otázku mohou dát zpracovatelé dějin jen menšiny míst naší vlasti, která byla založena na “zeleném drnu“ ( např. Plzeň roku 1295). Většina měst a městeček vznikala postupně ze síd1išť v podhradí, trhových vsí, někde i z nechráněných slovanských osad, které byly roztroušeny kolem slovanských hradišť.

Na Kolinecku a v jeho okolí nebyl dosud proveden podrobný povrchový archeologický průzkum; i povrchový sběr je velmi chudý. V období 2. světové války přinesli z místa žáci zdejší školy soubor zlomků hradištní keramiky, uložený pak ve školle, který plzeňský badatel V. Čtrnáct označil jako důkaz existence osídlení v místě městečka - pravděpodobně to sídelního zázemí hradiště Hradec u Ústalče. Toto hradiště bylo v nedávné době částečně zkoumáno pracovníky Národního muzea v Praze. Výsledek zatím nebyl publikován.

Při nedostatku průkazného archeologického materilu je nutno se ponořit do studia historického materiálu, který by pomohl odhalit roušku našich hypotéz. Písemných památek o rozdělení naší země z doby hradské (župní), které by nám dovolily stanovit hranice územního osídlení jednotlivými kmeny či význačnými rody, není. Teprve římsko-katolická církev znalostí písma, organisační schopností a železnou setrvačností na svých právech nám zachovala písemné zprávy o rozdělení země na archidiakonáty a dekanáty, které se v mnohém ztotožňují s tehdejším správním uspořádáním země. Velmi cenný v této otázce je popis diecéze pražské podle archidiakonátů a dekanátů, který dal sepsat arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic mezi léty 1344 - 1350. Veliký a věrný Čech jezuita Bohuslav Balbín ve svém spise “Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie království Českého vydáveném v létech 1679 – 1687) nám jej přiblížil podle rukopisu z r. 1384. Širší okolí Kolinecka a Velharticka tvořilo západní hraniční území prácheňského dekanátu, který byl částí většího celku - archidiakonátu bechyňského. Hranici prácheňského dekanátu tvořily horské hřebeny zvláště v severozápadním, západním a částečně i jižním úseku.

Rozvodí, touto vertikální členitostí podmíněná, vytvářela již od nejstarších dob hranice vlastnických teritorií. Území tohoto dekanátu můžeme zhruba považovat za oblast spravovanou z hradu Práchně až do r. 1267, i když již v této době se projevoval stále mohutněji vliv mocného rodu Bavorů ze Strakonic spřízněný s královskou rodinou. Od hradu Práchně bylo celé území zváno Prácheňskem. Osu někdejšího Prácheňska tvořila řeka Otava. V dalším se budeme zabývat ponejvíce jeho částí na sever od levého břehu Otavy, kde sbírají vody její přítoky Volšovka, Ostružná (Pstružná) a Černíčský potok. Rozvodí Otavy a Úhlavy s Úslavou (Bradlovou) zde vytyčují tyto body počínaje šumavskými velikány : jihovýchodní svah Můstku (1234m) severním směrem na osadu Chřepice (857m), dále na Čachrov, po levém břehu říčky Ostružné na osadu Nemilkov, přes kótu 771 m (Háj), na osadu Javoří, přes Střítěž na hradiště u stejnojmenně osady k Drkolné (779 m), odtud na Hůrky (698m) jižně osady Číhaň, pak na Stražín (664 m) jižně od osady Vlčnov, dále na kótu 675 (Hora) sv. od Velenov, na Strážovice a Pačejov a na kótu 552 m (Baba) jižně Kvášňovic a odtud rybníkatou krajinou na Strakonicko.

Směrem severozápadním od tohoto rozvodí se rozprostíralo starodávné správní území Tuhošť. Světlo do osídlení této hraniční oblasti by mohl v budoucnu přinést archeologický průzkum hradiště u osady Hradiště (MNV Kolinec) situovaného přímo na rozvodí.

Území Prácheňska bylo již ve střední době hradištní (800 – 950) pravděpodobně slovanským jihočeským lidem hustě obydleno. Byla to hlavně krajina v okolí dnešních Strakonic, jejíž lid nalézal útočiště v nebezpečných dobách ve znamenitých hradištích jako byla Kněží hora u Katovic, Hradec u Řepice, hradiště u Sousedovic a Hradec u Nemětic. Z této oblasti se pak dostávala rodová seskupení proti toku Otavy do Horního Pootaví. I zde nacházíme hradiště: na kótě 596 (Hřeben) u Zadních Zborovic, Hrádek U Zborov, Hradec u Ústalče, Zbyná u Zbynic a výše již zmíněné hradiště u Hradiště na Kolinecku.

Brzy po svém příchodu se spojovaly rody i jiné menší skupiny v kmeny. Zdejší terén vedl k tvoření spíše menších kmenových celků. Nelze říci, zda zde naši slovanští předkové nacházeli půdu lidskou činností dosud nedotčenou, či se zde setkali se zbytky předslovanského obyvatelstva, jek by nasvědčovalo pojmenování jmenování řeky Otavy, které je původu předslovanského. Není prokázáno, že přípona - ava, která je tak častá u jmen našich rek, pochází z germánského - ahwa (což značilo voda) příbuzného s latinským aqua. Vznik názvu Otava je tedy stále problematický. Název se tedy dostal do povědomí našeho slovanského obyvatelstva ústním podáním zbytků obyvatel předslovanského původu.

Oblast Pootaví byla výskytem zlata v nánosech vyhledávána již v době keltské ( Modletice u Strakonic). Slovanský lid po odchodu Keltů a jejich následovníků Germánů, přejímal některá keltská hradiště a další v této oblasti budoval buď jako refugia (útočiště) či jako administrativní střediska. Výstavba nových hradišť byla výslednicí splynutí příbuzných rodů v čeledi, v jejichž čele stál nejvážnější a nejzkušenější starosta všech zúčastněných rodů. Stmelením čeledí pak vznikl kmen s knížetem v čele. Pro toto seskupení obyvatelů bylo pak správním střediskem kmenové hradiště s několika menšími hradišti útočištného charakteru. Většina těchto hradišť v uvedeném území nebyla ještě dostatečně archeologicky prozkoumána. Největšího odborného zájmu se dočkalo hradiště Sedlo u Albrechtic nedaleko Sušice a Obří hrad nad potokem Losenicí mezi Kašperskými Horami a Churáňovem. Další ještě čekají na odborný průzkum, zda se jedná o prvotní slovanská hradiště, či byla převzata po předslovanských uživatelích. Jsou to: Hrádek u Zborov, Hradec u Ústalče, Hradec u Nalžovských Hor, hradiště u osady Hradiště (OÚ Kolinec), Hůrka u Boříkov, Hůrka U Zbynic, hradiště u Čejkov a hradiště u Zbynic. Poměrně velká hustota hradišť v tomto úseku hydrografického celku, vytvořeného povodím horní Otavy a jejích přítoků, lze vysvětlit jednak hraniční posicí vůči tuhošťské správní oblasti jednak výskytem zlata v říčních a potočních nánosech.

zpět

O lidu, který osídlil tuto oblast, se všeobecně usuzuje, že přišel z jižních Čech. Patrně byl příslušníkem velkého kmene Doudlebů, který rozšířil své teritorium z jihu až na sever od řeky Mže (Berounky). Tento kmen vytvořil v 2. pol. 10. století po nezdařilé likvidaci knížectví zlického knížetem Čechů Boleslavem I. spolu s Charváty nadkmenový útvar, který zahrnoval rozsáhlá území východních a jižních Čech.

Pravděpodobně i v již. Čechách jako dříve v území zlickém si podržel prioritu rod Slavníkovců, i když snad pod svrchovaností obou Boleslavů. O podílu Slavníkových lidí na osídlování území levého břehu Otavy a jejích přítoků se dovídáme ze stati “Západní hranice Slavníkovy říše“ v Pekařově Sborníku, kterou napsal Emanuel Šimek, dlouholetý profesor university J. E. Purkyně v Brně, rodem spjatý se svými milovanými Mířenicemi u Nalžov, rodištěm z Vatětic u Petrovic.“ ....úhrnem lze tedy říci, že hranice Slavníkova panství v oblasti západně od Vltavy šly pravděpodobně od dolní Mže stále směrem vcelku jihozápadním ke hvozdu šumavskému, jehož dosahovaly snad kdesi na rozvodí Úhlavy a Otavy (Pstružné). Na pokraji šumavské oblasti na výběžku Vidhoště, hory se jménem rovněž velmi zajímavým a starobylým, se mi podařilo objeviti hradiště, které snad je klíčem k porozumění, proč se předchůdci Slavníkovi přičinili o to, aby jihozápadní Čechy (dnešní) patřily k jejich državě.


Slavníkovské hradiště na vrchu Hradci

zpět

Hradiště je na. vrchu Hradci (615 m) jihozápadně od hory Slavníka a východně od rozvodí hranice. Byl-li název Slavníka na půdě slavníkovského knížectví, lze podle rázu terénu bezpečně usuzovati, že k němu patřilo také toto hradiště. Jeho jméno se nám uchovalo ve jménu vrchu. Hradiště má podobu nepravidelného obdélníku, jehož podélná osa měří asi 280 kroků, příčná asi 110 kroků. Zbytky jeho opevnění jsou sice již lesními pracemi a hlavně dobýváním pařezů velmi rozrušeny, přece však lze pozorovati, že val, který běžel po obvodu hradiště, byl snad v celé délce neb určitě aspoň na plochách přístupnějších chráněn příkopem a nižším zevním valem. Způsob, kterým byla tato fortifikace vybudována, upomíná na fortifikace zlických hradišť a také jeho rozloha a útvar ukazují na pokročilejší dobu hradištní. Je tedy jeho příslušenství k říši zlické, resp. slavníkovské, dobře možné. Tím se nám otvírá nová zajímavá perspektiva do dějin země české. Hradiště je totiž tak se všech stran obklopeno stopami po dávném rýžování zlata i povrchovém dolování na zlato, že o jeho souvislosti s touto někdejší zlatokopeckou činností sotva lze pochybovat. Jenom tím, že hradiště mělo chránit činnost zlatokopů, po nichž nám zbylo na sta “sejpů“ v jeho těsném i vzdálenějším sousedství, lze vyložit existenci hradiště, které leží zcela mimo trati starých cest a nadto v oblasti, která byla podle všeho v dobách, o něž nám tu běží, z největší části kryta pralesem. Jenom tím, že hradiště bylo vybudováno především na přechodnou dobu, pokud ho bylo třeba pro ochranu rýžovišť, lze také nejlépe vyložiti, proč bylo - proti obyčeji doby - vybudováno právě na Hradci, který je pouhým výběžkem většího a také mnohem vyššího masivu Vidhoště, s ním hradiště po celé své délce souvisí zcela mělkým sedlem, které mu neposkytovalo téměř žádné ochrany.

Důkazem raného slovanského osídlení jmenované oblasti jsou místní jména (MJ) a jména pomístní či traťová (PJ), která většinou vznikla ze jmen osobních (OJ). Povšimněme si názvů sídlišť ve směru postupu osídlovaní od Horažďovic po levém břehu Otavy na Sušicko, dále na Kolinecko, Velharticko, pak podhůřím Šumavy až k někdejšímu pomeznímu hvozdu.

Na počátku této oblasti se rozprostírá staré sídelní území se starobylými sídlišti s místními jmény končícími na -any. Jsou to Olšany a Břežany, jejichž obyvatelská přípona - any (z –jane) značí, že to byly vsi lidí bydlících u olšových či březových hájů. Břežany leží na svahu hory Slavník (625 m); o původu tohoto pomístného jména po Slavníkovi z rodu Slavníkovců byla již zmínka.

MJ Neprochovy : zkrácením OJ Prosimir na Proch (spíše než z křes.OJ Prokop) s tabuistickou předponou Ne - a přivlastňovací příponou - Ov na Neprochov, což značí Neprochův dvůr či dvorec. Přechod k množnému číslu Neprochovy z mnohých MJ končících na -ov je zdejší krajovou zvláštností.

Negační předpon “Ne-“ se vyskytuje u častých staroslovanských OJ i z nich odvozených MJ. Osobní jméno u starých Slovanů nebylo jen prostředkem k rozlišování a označování lidí, ale i částí člověka. Jménu se přikládala nadpřirozená síla, znalost pravého jména umožňovala nabýti nad člověkem magické moci, jména mohla odvracet pozornost zlých démonů od dětí i dospělých. Oklamat zlé síly bylo možno pojmenováním dětí předponou “Ne-“ (např. Neproch), nebo je odpudit nepěkným jménem (např.Hlup, Potvor aj.). Staří Slované používali více podobných. praktik. Taková OJ byla samozřejmě fingovaná a pravé OJ bylo drženo v tajnosti. Z těchto primitivních představ vyplývá, že podobná OJ a MJ jsou pozůstatkem pohanství.

Podobná ochranná jména přežila soumrak pohanství a byla dávána dětem i později v době úplného vítězství christianizace, kdy byl zřejmě setřen ochranný význam takového OJ. Nositelem ochranného jména Nemoj (tj. ne - můj!) byl i nejvyšší komorník pobožného českého krále Vladislava II. v r. 1160 (Palacký Fr.,Dějiny národu českého I. díl, s. 273, Praha 1930). Do 16.stol. se jmenoval les mezi grunty kolineckými a čermenskými Nemojovec. Byl to zpodstatnělý tvar Nemojův (les). Stejné ochranné jméno po svém zakladateli nese vesnice Nezamyslice (pův. Nezamyslici - ves lidí Nezamyslových).


Další staroslovanská MJ v této oblasti.

zpět

MJ Těchonice (Těchonici): odvozeno od OJ Těchomysl, zkráceno na Těchoň (Těch?) - ves lidí Těchoňových
MJ Velenovy: pův. Velenov od OJ Velen ; Velenov - tedy Velenův dvůr
MJ Nalžovy: vzniklo z předložkového 6. pádu Na Lžovech tj.ves lidí Lžových. Ve starší době bylo zvykem udávat jména míst v jeho 6.pádě
MJ Budětice: od MJ Buďata ; Budětici tj. ves lidí Buďatových
MJ Velešice; Velešici od OJ Veleslav(?) zkrácením na Velech, odtud ves lidí Velechových
MJ Pačejov: z OJ Pakoslav a zkrácením na Pačej; Pačejův dvůr
MJ Vlkonice: Vlkonici z OJ Vlkoň ; ves lidí Vlkoňových
MJ Miřenice: z Miřenici z OJ Miřeň ; ves lidí Miřenových
MJ Letovy OJ Let; Letov tj. Letův dvůr; Letovy krajový plurál
MJ Otěšín : z OJ Otěslav zkrácením na Otěch; přípona přivlastňovací - in se užívala ve starší době i pro rod mužský, tedy Otěšin dvůr, dvorec
MJ Dobršín: z OJ Dobroš přivlastň. příp. – in - Dobršin, Dobršín
MJ Zamyslice; z OJ Zamysl, Zamyslici - Zamyslice tj. ves lidí Zamyslových
MJ Dalovice; Dal je částí staročeského. slož.OJ, od něho Dalov a dále Dalovici - ves lidí Dalových
MJ Zbynice od OJ Sbyhněv krácením na Sbyhňa (Zbyna), odtud Zbynici tj. ves lidí Zbynových
MJ Krutěnice: z OJ Krutěn, Krutnici tj. ves lidí Krutěnových
MJ Mladice z OJ Mlad - Mladici tj. ves lidí Mladových
MJ Tužice: z OJ Túha, Tužici - ves lidí Túhových
MJ Čejkovy : z OJ Čajka, ve významu zdrobňovacím; pův. Čejkovice tj.ves lidí Čejkových, v 15. stol. na Čejkovy
MJ Zdouň : V písemných dokladech se nejprve objevuje počáteční Bzd -, později Vzd - a konečně pouze Zd -. Analogicky jako u Vzdici, z čehož vzniklo
MJ Zdice, možno předpokládat OJ Vzda (Vzdún). Ve staročeštině existovalo obecné jméno “zdun“ tj. hrnčíř. V r. l291se udává Bohuslaus de Budzieticz et Zwbyse de Vzdun fratres, v r. 1312 in Nazdu, v r. 1314 ..von Nabzdun..- obojí v často užívaném 6.pádě
MJ Tedražice: z OJ Tětědrah ves lidí Tětědrahových, dále Tětědražici
MJ Vlčkovice: z OJ Vlček ves lidí Vlčkových
MJ Vlčnov z OJ Vlčen dvůr Vlčnův, později oblíbené množně číslo
MJ Úlstaleč: z příčestí trpného “ustalec“ tj. ustatý, unavený
MJ Zavlekov: pův. MJ Zavlekom z OJ jako příčestí trpně od slovesa “zavleku“ příponou om. Později toto MJ lidé přizpůsbi1i pro jeho neobyčejné zakončení přivlastňovacímu MJ s příponou -ov, ale v lidové řeči se koncové “t“ přesmyklo za “v“ v základu slova na Zamlekov: (Příčestí trpné „zavlekom“ srovnej s “vidom – nevidon - nevidomý“)
MJ Bojanovice: z OJ Bojan vzniklého z příčestí trpného základu slovesa vyjadřujícího vlastnost; Bojanovici tj. ves lidí Bojanových
MJ Předbořice: z OJ Předbor, ves lidí Předborových, Předbořici
MJ Plichtice: z přezdívkového OJ Plichta, ves lidí Plichtových
MJ Buršice z OJ Bureš odvozením od Burian Buršici tj. ves lidí Buršových
MJ Čermná: stě. čermný znamená červený; většina sídlitě tohoto jména leží v blízkosti vodních toků nebo nad nimi. Obnažené kořeny olší u vodních toků jsou živě červeně barvy. (V blízkosti Čermné v okr.Ustí nad Orlicí je MJ Červená o!a.
MJ Kašovice: ze zkráceného OJ Kaša (KaobKaš z Kazimír?) - ves lidí Kašových
MJ Odolenov: tvar stě, slovesa odolěti tj.odolt i zvítězit, OJ Odolen; Odolenov ti. dolenův dvůr
MJ Břetětice: z OJ řeata domácího tvaru Břetislav, Břetětici tj. ves lidí Břetatovýoh
MJ Lešišov: ze zkráceného OJ Lech (Leš—Leišiš?), Lešišův dvůr
MJ Stařkov: pův. Stíkov z dooí podoby OJ Staník - Stanislav
MJ Svojšice: u OJ Svojslav, Svojmír, Svojboh na Svojš, OJ Svojše jednoho z příslušníků rodu s erbem hořícího kotouče, Svojšici tj. ves lídí Svojšových
MJ Žižkov: ze zkráceného OJ Žik, Žikov tj. dvůr Žikův
MJ Podobíce: ves lidí Působových (pósobce tj.činitel)
MJ Částkov: ze zkráceného OJ Částek, Částkův dvůr
MJ Maršovice: z domácí podoby OJ Mareš odvozeného od OJ Martin, Maršovici tj. ves lidí Maršových
MJ Drouhaveč: z obec. Jména “drouh“ tj. bidlo, sochor, páka; drouhavý ( z tenkého dřeva), zpodstatnělý drouhavý les je Douhaveě (srovnej PJ v okolí Kolince jako Drkolná (klacek) nebo Chuchle (chuchel - chomáč tj. křovinami prorostlý les)
MJ Konín: z domácí podoby OJ Kóna zkrácením z OJ Konrád; Konín tj. ves lidí Kónových s přivlastňovací koncovkou - ín platnou i pro rod mužský
MJ Ujčín: z OJ Ujka přivlastňovací příponou - ín; Ujčín tj. ves lidí Ujkových MJ Tajanov: z druhé části složeného OJ typu Boletaj, Dobrotaj a tím vzniklého zkráceného OJ Taj (?) s augmentativní příponou – an; Tajanov tj. Tajanův dvůr MJ Mlázovy: z OJ Mlaz, Mlazov tj. Mlazův dvůr, Mlázovy - krajový plurál
MJ Boříkovy: ze zkráceného OJ Bořík odvozeného od Bořivoj
MJ Střítež: ze stč. obecného jména „střietěž“což značilo hraniční čáru nebo pruh vykáceného lesa jako hranice, nebylo-li jiné přirozené hranice (horský hřeben, vodní tok apod.)
MJ Malonice: od OJ Maloň; Malonici tj. ves lidí Maloňových
MJ Nemilkov: od zdrobnělého OJ Milek a jeho tabuistické tormy Nemilek odvozené od OJ Nemil; Nemilkov tj. Nemilkův dvůr
MJ Chotěšov: ze zkráceného OJ Chotěš odvozeného od OJ typu Chotěbor; Chotěšov tj. Chotěšův dvůr
MJ Stojanovice: z první části stsl. OJ Stoj- s augmentativní příponou - an; Stojanovici tj. ves lidí Stojanových
MJ Milínov: původně Milénov od OJ Milén; Milénov tj. Milénův dvůr. V 16. stol. se tato podoba zúžila na Milínov.
MJ Radostice: od OJ Radosta; Radostici tj. ves lidí Radostových
MJ Přestanice: z OJ Přestan: Přestanici tj. ves lidí Přestanových
MJ Hlavňovice: z OJ Hlaveň nebo Hlavně (vzniklé z obecného jména značícího čepel nože nebo meče, také však oharek či hořící poleno)
MJ Pích : původně Piechov tj. Píchův dvůr. Piech může být zkrácená domácká podoba OJ Petr - Piech - Pech nebo í obecné jméno pích (pěch) tlukadlo snad i na drcení rud ; nedaleko leží osada Puchverek
MJ Libětice: z OJ Ĺubiata: Libětici tj. ves lidí Libětových
MJ Vojetice: z domácí podoby OJ Vojta odvoz. od OJ Vojtěch, příslušníka rodu erbu hořícího kotouče
MJ Petrovice: z OJ Petr ; Petrovici tj. ves lidí Petrových
MJ Kojšice: ze zkráceného OJ Kojš; Kojšici tj. ves lidí Kojšových
MJ Vlastějov: od zkráceného OJ Vlastěj; Vlastějov tj. dvůr Vlastějův
MJ Těšov: z první či druhé části složených OJ Těchobud, Těchomysl a dalších či Božetěch, Dobrotěch, Vojtěch. Domácká podoba Těch. Těšov tj. Těchův dvůr
MJ Bezděkov: z předložkového OJ Bezděk; Bezděkov tj, Bezděkův dvůr
MJ Bošov: ze zkráceného OJ Boš; Bošův dvůr - Bošov
MJ Trpěšice - OJ Trpiš zkráceného z OJ Trpimír; Trpěšici tj. ves lidí Trpišových
MJ Rapotice - Z přezdívkového OJ Rapota (tj. důlkovatý po neštovicích); Rapotice tj. ves lidí Rapotových
MJ Vatice - ze zkráceného OJ Vaťata, Vatětici tj. ves lidí Vaťatových
MJ Radkov: ze zkráceného OJ Radek; Radkov tj. dvůr Radkův
MJ Zálužice: Zálužici tj. ves lidí sídlících za luhem
MJ Dochov: ze zkráceného OJ Moch odvozeného od OJ Mojmír
MJ Zvíkov: od OJ Zviek (a to od obec. jména zvuk), Zvíkov tj, Zvíkův dvůr
MJ Zámyšl : z OJ Zámysl (měkčením dvou posledních souhlásek získalo přivlastňovací charakter tj. Zámyslův dvůr - Zámyšl (srovnej za Kolince Vidhost x Vidhošť)
MJ Častonice: ze zkráceného OJ Častoň (od Častovoj, Častolov) Častonici tj. ves lidí Častoňových
MJ Čeletice: ze zkráceného OJ Čelata; Če1etici tj. ves lidí Čelatových
MJ Radvanice: z OJ Radvan (Radovan); Radvanici tj. ves lidí Radvanových
MJ Karlovice: ze zkráceného OJ Jarek od OJ Jaroslav; Jarkovici tj. ves lidí Jirkových
MJ Chvalšovice: ze zkráceného OJ Chvališ; Chvalšovici tj. ves lidí Chvališových
MJ Předvojovice: z OJ Předvoj; Předvojovici tj. ves lidí Předvojových
MJ Dobřemilice: z OJ Dobřemil; Dobřemilici tj. ves lidí Dobřemilových
MJ Chřepice: ze stč. obecného jména chřepec (nč. kopec), snad ves lidí v kopcích nebo od OJ Chřepec.
MJ Sobíkov ze zkrácenho OJ Sobík; Sobíkov tj. Sobíkův dvůr
MJ Kochánov: z OJ Kochan, oblíbeného a častého OJ příslušníků rodu Vršovců

Místní jména odvozená od německých osobních jmen

zpět

V pomezní oblasti se vyskytují místní jména odvozená od německých osobních jmen snad přenesením mnišskými řády:
MJ Štěpánice: z OJ Štěpán - ves lidí Štěpánových
MJ Jakubice: z OJ Jakub - Jakubici tj. ves lidí Jakubových
MJ Kundratice: OJ Kunrát - Kundratice tj. ves lidí Kunrátových
MJ Kunkovice: z domácího OJ Kunka zkráceného z OJ Konrát; původně se ves nazývala Konkovice ze zkráceného Konka
MJ Velhartice: z německého OJ Vilhart (Willohart, Wilihart); Vilhartice tj. ves lidí Vilhartvých. Toto OJ bylo časté ve starší době u pohraniční šlechty.

Tento toponomastický výklad nám dostatečně dokumentuje slovanské osídlování až na samý pokraj pomezního hvozdu (vesnice Kochánov, Radkův), i když během věků byla některé sídliště zaplněna německým obyvatelstvem za kolonizace krajiny německými mnišskými řády i německou šlechtou v údobí odloučení Sušicka od české koruny od konce 12. století do 3. čtvrtiny 13. století.

Doplňkem k historickým dokumentům, k toponomastickým studiím se mohou stát v příštích létech i archeologické průzkumy, které pomohou vnést světlo do hitorie našich slovanských předků na západní hranici Slovanstva. Údajné slovanské mohyly jv. obce Javorné v samém srdci šumavských hraničních hvozdů by mohly být dalším krůčkem v jejím poznávání.


Pomístní jména

zpět

Podobně jako místní jména sehrávají velkou pomocnou roli v historii osídlení zmíněné oblasti i pomístní jména (PJ). Proto jejich soupis po celém území Čech, započatý Místopisnou komisí ČSAV v 60. létech za předsednictví našeho významného toponomastika prof. dr.Vladimíra Šmilauera, vnese jistě mnoho světla do sféry nejistit a dohadů.

Pro důkaz raného slovanského osídlení bližšího okolí dnešního Kolince nám poslouží některá starobylá pomístní jména.
PJ Vidhošť - zalesněný horský masiv spadající prudce k obci Kolinec ostrožného typu s nadmořskou výškou 759 m, mírně klesající směrem severovýchodním, zakončený hradištěm Hradec; na jižním svahu se k němu přimyká kóta 698 m zvaná Hostidráž. PJ Vidhošť je odvezeno od staročeského OJ Vidhost starobylou přívlastkovou příponou - j, která způsobila měkčení koncové souhláskové skupiny - st na - š. PJ Vidhošť značilo tudíž Vidhostův vrch (majetek).
PJ Přemětín - na jv. od Vidhoště od OJ Přiemata pomocí přivlastňovací přípony - ín (platně ve staré češtině i pro rod mužský; Přemětín - Přiematův vrch).
PJ Křepčín - jižně od Vidhoště kopec v ohbí silnice Kolinec - Hrádek. odvozené příponou - ín od OJ Křepek. Staří Slované dávali toto jméno dětem ve víře, že dítěti zaručí sílu a zdraví (srovnej křepčiti - vesele poskakovati; snad i místu, kde se tančilo. PJ Křepčín se vyskytuje také jako traťové jméno v lesním komplexu nedaleko odtud k západu.
PJ Pačiny - na sev. svahu masivu Vidhoště, les i pastviny odvozené od OJ Pačeslav domácí zkrácenou podobou Pak; odtud přivlast. příponou - ín: Pačín, zpluralizované Pačiny. PJ Pačiny se vyskytuje také u osady Častonice blízko Velhartic.
PJ Brda - za. sev. svahem Vidhoště u osady Buršice; brdo byla původně zubatá část tkalcovského stavu a pak přeneseně na hřebenovitý tvar kopců Některá pomístní jména dokládají, že v blízkosti vedly cesty, kudy se ubíraly obchodní karavany. V blízkosti Kolince jsou to :
PJ Stráž – východní výběžek masivu Vidhošt
PJ Stražín - kóta 664 m u obce Zavlekov
PJ Strážiště - kóta 670 nad obcí Tedražice
PJ Stráž - dnes PJ Kopky nad Kolincem (stará gruntovní kniha městečka Kolince fol. 47 z r. 1544 a fol.13 z r. 1565). S kopců tohoto pomístního jména byly sledovány obchodní karavany, zda neobjíždí městečko, kde měly platit mýtné. Další pomístní jména z pozdější doby nám zachovávají místa, kde se těžily drahé kovy.
PJ Štolny - mírný pahorek vlevo od silnice Kolinec - Buršice udávané již v r. 1499 a nadále až do dneška, stejně tak PJ Na štolničkách
PJ Stříbrná - kóta 610 m mezi Ujčínen a Jindřichovicemi
PJ V Šáru - nedaleko od Stříbrné k jihu; šárem bývalo v hornické mluvě označováno místo, kde vycházela rudná žíla na povrch.


Tato pomístní jména se zachovanými sejpy (hrabaty) po rýžování zlata v říčních nánosech a mlýnem Puchverkem nedaleko Kolince, který byl jistě rudným mlýnem k drcení rudy jsou dochovaná svědectví o exploataci drahých kovů v okolí Kolince snad již na počátku historické doby. Drahé kovy byly také lákadlem do této končiny s neúrodnou, kamenitou, místy močálovitou a pro zemědělství nepřitažlivou půdou, porostlou jistě neproniknutelnými houštinami smíšených porostů. U vodních toků předpokládáme ve starším těžebním období přechodná sídliště rýžovníků a v okolí hradišť nehrazené vesnické osady. Sídliště trvalého charakteru zaujal slovanský živel tzv. vnitřní kolonisací. Tuto kolonisaci v oblasti horní Otavy prováděly především mnišské řády a rodící se feudální šlechta.

Z prvních řádů to byl řád benediktinský, jako nejstarší západní řehole, založený počátkem 6. století sv. Benediktem z Nursie, který pro své mnichy na Monte Cassinu v italské Campagni složil řeholi o 73 kapitolách. Do Čech uvedl tento řád (O. S. B. j. Ordo Sancti Benedikti) příslušník Slavníkovců sv. Vojtěch. V r. 993 založil kníže Boleslav II. v Praze na žádost Vojtěchovu mužský benediktinský klášter v Břevnově (Monasterium SS. Benedicti et Alberti), jehož prvním opatem byl Anastasius (Radla), někdejší Vojtěchův pěstoun a po jeho mučednické smrti arcibiskup uherský. Současně se zřízením biskupství pražského v r. 973 byl založen na Pražském hradě i benediktinský panenský klášter sv. Jiří, jehož první abatyší se stala s papežovým svolením sestra zakladatele - knížete Boleslava II. - Mlada. Ten na sklonku svého života v r. 999 založil klášter Ostrovský na ostrově řeky Vltavy u Davle. Kníže Oldřich počal v r. 1032 stavět klášter Sázavký pro svého zpovědníka poustevníka Prokopa. Klášter dokončil jeho syn kníže Břetislav, mnohým známý jako český Achilles, daroval klášteru břevnovskému podle listiny z 18. 10. 1045 ( sice padělek, ale jistě psaný ve 13. stol.) Újezd nezamyslický mezi Sušicí a Horažďovicemi s 18 vesnicemi, z nichž některé jsou: obojí Hydčice, Újezdec, Domorazy, Nezamyslice, Kalenice, Kejnice, Žihobce, Žichovice, Volšovy (snad dříve Ulišovy) u Sušice, z pomezí Volyňska pak Škůdra, Zvotoky a další. V Nezamyslicích bylo pak zřízeno probožství.

Pro dobu Břetislavovu již počíná platit postesk našeho velikého historika Františka Palackého:
„Vypravovavše již, kterak říše Česká přešla po smrti Boleslava II. mocí válečnou o celé země, nesmíme zamlčeti také, jakové újmy utrpěla tichým cizincům se osazováním na západních hranicech svých. Hory Šumavské byly onoho věku arci lesem pravěkým pokryty, s nehojnými tu i tam klučeninami a osadami, zachovány v tom stavu snad z oumyslu pro snadnější obranu zemskou: ale proto nebyly věc ničí a pána nemající, any hranice české zasahovaly tam všude daleko za rozhraní vod. A však za nedbalostí a nepřičinlivostí českou rozprostírali se tam čím déle tím více osadníci němečtí, pilní rolníci, smělí lovci a dobrodruzi, až i poustevníci a mnichové; jenž lesy mýtíce a paseky množíce, osobovali sobě tam dědiny, stavěli domy, vesnice, tvrze i hrady, a dávali se s nimi pod ochranu císařův německých, vévod bavorských a ostfranských markrabí, kteří nikdy nerozpakovali se chrániti jim písmem i mečem jmění takto nabytého.“

Autor první syntéze našich národních dějin byl si ale při svém v1asteneckém zaujetí vědom všech vztahů českého sátu k našim bavorským sousedům. Ty byly někdy přátelské a plné vzájemné pomoci, jindy opět zahaleny stíny nenávisti a bojů, i když hlavními aktéry byly často osoby pokrevně spřízněné, byly to i vztahy podřízenosti v oblasti církevní správy. Sňatky mezi členy knížecích a později i královských rodin a partnery z bavorských či jiných německých šlechtických rodin byly, počínaje Břetislavem, velmi časté. Vždyť on sám si svoji Jitku dobrodružným únosem z kláštera přivezl do Prahy ze Schweinfurthu na řece Mohanu. Ve výčtu německého živlu, který postupně se usídloval v oblasti česko-bavorského pomezí byli opomenuti obchodníci a všichni ti, kteří svou činností napomáhali mezinárodnímu obchodu např. v místech k doplňování potravin a krmiva pro soumary apod. Vždyť i přes nehostinné kraje drsné Šumavy vedly obchodní stezky již v době předhistorické.

V polovině 11. století byla bezpečně užívána stará stezka, která vedla údolím Otavy směrem na Hartmanice, Dobrou Vodu, okolo Březníka (1 006 m) na Vysoké Lávky, Prášily a po jv. svazích Ždánidla (1 308 m) překročila Marchbach (Hraniční potok) a pokračovala v Bavorsku lesní cestou mezi horami Falkensteinem (1 315 m) a Scheuereckem (1 199 m) na Lindberg a Zwiesel. Tato cesta, kterou označuje ještě v r. 1929 turistický průvodce šumavou (Führer durch den Böhmerwald, str. 242, Č. Budějovice 1929) jako pohodlnou (“auf einer schönen Forststrasse“), uvádí již v r. 1256 Emler v Regestech (II. 47) jako „ via Bohemorum“ (Česká cesta). Její nespornou výhodou byl takměř po celý její průběh suchý terén, který soumarům, i při někdy značnější vertikální členitosti, i jejich průvodcům daleko lépe vyhovoval než často zaplavované a močálovité údolní trasy. Přechod vlastního hraničního hřebenu z Prášil do bavorského Zwieslu mohl trvat přibližně 4 hodiny. Tato trasa byla též zvána Vintířovou stezkou, jíž prý používal bavorský mnich, poustevník Vintíř, k cestě do své cely někde v horském terénu u Dobré Vody, Hartmanic či na hřebeni nad Anínským údolím s řekou Otavou. V těchto odlehlých místech, zvaných Březnice (in ulteriore heremo quae Preznich dicitur) stála celnice, kterou po smrti Vintířově (9. 10. l 045 ve stáří 90 let) daroval kníže Břetislav benediktinskému klášteru v Břevnově, který zde vybíral clo.

Ve své době představovala stezka nejkratší spojení otavského údolí včetně Sušice s bavorským Zwieslem a dále pak s podunajským benediktinským klášterem v Nieder Alteich, který měl svá léna v Pošumaví (na Sušicku Sedlečko, Zámyslice) a s premontstrátským klášterem ve Windbergu a državami jeho příznivců hrabat z Bogenu (Luka). Tudy proudily karavany soumarů s českým obilím, ale i zlatým pískem z pootavských rýžovišť do Bavorska. Odtud byla zvána též “Zlatá stezka“, kteréžto pojmenování přešlo za Karla IV. na nově zřízenou trasu: Bučina – Kvilda - Horská Kvilda do údolí Otavy do Sušice s odbočkou na Kašperské Hory, Tuškov, Bohdaneč a Dlouhou Ves.

Dodnes záhadná osoba bavorského mnicha Vintíře (Gunther) byla vlastně první historicky doloženou lidskou bytostí usídlenou v hlubinách pomezního pralesa na jihozápad od Sušice. Pocházel ze šlechtického rodu z Durynska. Své statky prý po rušném mládí daroval benediktinskému klášteru v Nieder Alteich. Později se stal opatem. Potom se navzdory svému řádovému slibu vrátil opět k světským radostem. Teprve po napomenutí Godehardem, opatem kláštera v Nieder Alteich a císařem Jindřichem II. složil opatský úřad a vstoupil jako prostý řádový mnich do kláštera v Nieder Alteich (monasterium s. Mauritii). Život v něm se mu však zdál příliš hlučný a živý, proto si na výšině Ranzing nedaleko odtud zbudoval poustevnu. Když i tato byla příliš navštěvována zvědavci, vystavěl v r.1012 u Rinchnachu na řece Schwarzer Regen (Černá Řezná) druhou poustevnu. Zde vzniklo brzy probošství, které spadalo pod Nieder Alteich.

Nevyřešenou otázkou jeho života bylo vybudování třetí poustevny a sice na české straně Šumavy. Bylo to v době nástupu Břetislava na český knížecí stolec okolo r. 1037. Uvádí se, že byl v dobrých osobních vztazích k německému císaři právě tak jako k českému knížecímu dvoru a k uherskému králi Štěpánu I. snad již za panování knížete Oldřicha (1012 – 1037). Ze své samoty byl prý často vytrhován státnickými posláními k uherskému králi při čemž cestovával nikoliv přes Bavorsko a Východní marku (pozdější Rakousko), ale přes Čechy. Po vítězném tažení Břetislavově do Polska v r. 1039, kdy v mysli německého císaře Jindřicha III. vznikla obava z vytvoření velkého slovanského státu připojením Polska k českému knížectví, došlo v r. 1040 k válečnému tažení císaře proti knížeti Břetislavovi. Ve dnech 22. a 23. srpna 1040 byla císařská vojska zachycena v zásecích pomezního hvozdu a na hlavu poražena včetně oddílu, jemuž velel Břetislavův švagr Otto, markrabí Svinibrodský (Palacký I/173) bratr kněžny Judity - Jitky. Druhý proud vedený přes Krušné Hory arcibiskupem mohučským bojoval u dnešního Mostu a byl tam koncem srpna poražen přispěchavším Břetislavem, O konci osudu této části německého vojska píše Palacký: “.....,.Další boj přetrhl poustevník Vintíř, nesa markrabím zprávu o porážce jeho a rozkaz, aby neprodlévajíce opustili Čech “ (Dějiny I, str. 178, Praha 1930).

Šumavská bitva se pravděpodobně strhla u Kdyně ve dnech 22. a 23. srpna, v níž “ málo Němcův zachovalo se outěkem, ku kterému německý poustevník Vintíř, v okolí onom bydlivší, ukázal jim cestu “ (ibidem str. 173).

Od přepokládané lokalisace jeho poustevny na dnešním Hartmanicku do okolí Kdyně to bylo v době bez jakýkoliv komunikací velmi obtížné cestování. Odtud však do podkrušnohorského bojiště u dnešního Mostu, kteroužto vzdálenost zvládlo Břetislavovo vojsko za 8 dní, by znamenalo pro 85 letého starce nemožný výkon.

Ale nová výprava císařova v dalším roce jiným směrem přes Šumavu a druhým proudem přes Krušné Hory se dostala až k Praze. Zde byl tísněný Břetislav na naléhání své manželky Jitky nucen se císaři poddat. Právě nově zvolená trasa císařovy výpravy přes šumavské hory, rozsáhlá rašeliniště a pralesní houštiny byla připisována poustevníku Vintířovi a tím i punc zrádcovství. V té době již totiž Vintíř podle Františka Palackého „…v Šumavě již po třicet let poustevničiv, znal všecky její prosmyky a zakládal sám stezky na mnohých místech….“ (Dějiny I/174)

Z toho vyplývá, že Vintíř zde nežil osamělým poustevnickým životem, ale že se svými řádovými bratry vytvořil v těchto místech bránu protrahované, německé imigrace. Většímu společenství lidí by nasvědčovalo i vybírání cla na stezce s příslušnou strážní službou, ale i Vintířovy diplomatické cesty do Uher.

Přátelský poměr Břetislava k Vintířovi i po “provedené zdradě“ vyplýval i z dalších poměrně dobrých vztahů Břetislavových k Jindřichovi III. a jeho pomoci při válkách v Uhrách.

Nehledě k legendě o přítomnosti knížete Břetislava a pražského biskupa Severa dne 9.10.1045 v poustevníkově cele při jeho úmrtí, byly skutečně poustevníkovy tělesné pozůstatky (jistě počinem benediktinských mnichů i Břetislavovým) uloženy v benediktinském břevnovském klášteře na úpatí Bílé hory v Praze.

O údajné zrádcovské úloze Vintířově uvádí dr. Jindřich Vančura v Dějinách někdejšího král. města Klatov - díl I. str. 37 - pozn. 1: „Poustevník Vintíř nespravedlivě bývá obviňován jakožto účastník a pomocník při výpravách císaře Jindřicha III. do Čech, neboť ve své poustce u Březnice (na Hartmenicku - pozn.autor), kde trávil své poslední léta, byl přece daleko vzdálen od severních bojišť“.

Důvodem obšírnějšího výkladu o úloze poustevníka Vintíře v této části Šumavy byla skutečnost, že vyspělejší oblasti Podunají se snažily navázat nejkratší spojení s tehdy již známými rýžovišti zlata při vodních tocích horního Pootaví. Pionýrem těchto snah na pravěké stezce se stal poustevník Vintíř, nikoliv však zcela osamocený. Tento knížecí poustevník měl jistě kolem své “cely“ početný stav “zbožných bratří“. Výborný znalec Šumavy historik Josef Blau ve spise Geschichte der künischen Freibauern, str. 187, P1zeň 1932: “....der fürstliche Eremit Gunther, der nach dem Jahre 1000 mit seinen frommen Brüdern den Steig von Zwiesel ins Tal der goldtragenden Ohe bei Schütenhofen In Böhmen anlegte oder ausbaute....“ tuto skutečnost potvrdil. Je zajímavé, že přítok Dunaje, který protéká místem Nieder Alteich se starodávným benediktinským klášterem, jehož byl i poustevník Vintíř řádovým bratrem, v majetku hrabat z Bogenu se jmenuje také Ohe. (Poznámka: Ale i dva toky ze západních svahů Luzného téhož jména) Ovšem staří šumavští Němci jmenovali úsek Otavy od soutoku Křemelné s Vydrou (tedy od dnešní Čeňkovy pily) k ústí pravostranného přítoku Losenice u Rejštejna Ohe a dále odtud pak Wottava. Takové přenesení pomístního jména je možné. Početnější osazenstvo poustevny mohlo převést zbytky poražené císařské armády v r. 1040 zpět do Bavor, účastnit se další bitvy v severních Čechách i podnikat diplomatické cesty do Uher přes Čechy. Mohlo se rovněž stát kolonisačním jádrem pro panství hrabat Z Bogenu o sto let později.

zpět

Benediktinští mniši byli ekonomicky zajišováni různými donacemi. Císař Jindřich (Heinrich der Heilige) už v r. 1009 daroval bavorské Mýto, od kterého vedla k Zwieslu “solná cesta“, klášteru v Nieder Alteich. Cla na české straně přidělil kníže Břetislav po Vintířově smrti břevnovskému klášteru.

Jak již bylo uvedeno (viz str. 13) daroval kníže Břetislav břevnovskému klášteru po smrti Vintířově i nezamyslický újezd s četnými vesnicemi. Poněvadž se jedná o falzum snad až ze 13. století, nebyl počet přidě1ených vesnic tak velký. O některých bude pojednáno později v souvislosti s kolonisační činností Bavorů ze Strakonic a jejich příbuzných pánů erbu hořícího kotouče - pozdějších pánů z Velhartic. V uvedenou dobu získal benediktinský klášter na levém břehu Otavy nad Sušicí ves Ulišovy (od 16.stol. Volšovy), kterou drželi až do r. 1543, kdy ji opat broumovský Matěj a konvent prodali Břetislavu Švihovskému z Rýzmberka. Místní jméno vsi pochází Od OJ Uliš, které je domácí podobou OJ Ulric, tedy Ulišov, Ulišův dvůr, později v krajovém plurálu Ulišovy - Volšovy. V držení panenského benediktinského kláštera sv. Jiří v Praze byly pak vesnice na sever od levého břehu Otavy jako Čejkovy, Velenovy, ale i v těsné blízkosti Kolince ležící Vlčkovice (Palacký I/474), za předělem vodním řek Úhlavy, Otavy a Úslavy pak rozsáhlý újezd u Klatov v sousedství pozdějšího újezdu cisterciátského v Nepomuku.

Obliba benediktinského řádu skončila v Bavorsku. a tím také u nás na konci 1. pol. 12. století. Předtím byly zde po založení biskupství v Řezně r. 739 (podřízené arcibiskupství v Mohuči) jedině benediktinské kláštery např. sv. Emmerama v Řezně a pak kláštery v Nieder Alteich (monasterium s. Mauritii), v Metten a ve Windbergu, který založila hrabata z Bogenu v roce 1126. Zatím co staré kláštery benediktinské vyvíjely ponejvíce činnost liturgickou, literární a uměleckou, nové mnišské řády premonstrátské a cisterciácké se začaly zabývat činností kolonisační.

V oblasti horního Pootaví to byl zejména řád premonstrátský. Byl založen sv. Norbertem († r. 1134) v Prémontré asi 125 km sv. od Paříže v r. 1120. Před r. 1142 postoupila hrabata z Bogenu bývalý benediktinský klášter ve Witdbergu „bílým“ mnichům premonstrátským. Obliba tohoto řádu se pak s panstvím hrabat z Bogenů na Sušicku přenesla i sem.

Kolonisátoři horního Pootaví z řad světské šlechty

zpět

V r. 1160 daroval kníže Jindřich Vladislavic, bratr českého krále Vladislava II., se svou manželkou Markétou újezd zbynický blízko Hrádku u Sušice panenskému premonstrátskému klášteru v Doksanech, založenému r. 1142 jeho bratrem Vladislavem a jeho manželkou kněžnou Gertrudou Babenberskou. Co patřilo k tomuto újezdu není známo. Pravděpodobně to byla Čermná, Kašovice, snad i Sedlečko a Zámyslice, které však na poč. 13. století byly lénem premonstrátského kláštera v Nieder Alteich na Dunaji. Tento klášter byl rodovýn klášterem pánů z Bogenu, s nimiž byl Jindřich Vladislavic zpřízněn. Jeho sestra Svatava se r. 1124 provdala, za Fridricha hraběte z Bogenu. V Bavorsku ji jmenovali Lutgard. Stejného jména byla i manželka jeho strýce Břetislava II., českého knížete v letech 1092 - 1100, Lutkarda Bavorská, dcera hraběte Aswina z Cidlarin - Bogenu. Byla to tedy jeho teta. Jindřich Vladislavic byl údělným knížetem někde na Moravě. Se svým bratrem králem Vladislavem II. byl vždy v dobrém poměru, což v tehdejší době byl dost řídký zjev. Ve Vladislavových bojích o získání stolce velikého knížete ho Jindřich Vladislavic podporoval spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, synem našeho prvního kronikáře Kosmase. V létě 1147 se připojil Jindřich Vladislavic k svému bratru tehdy ještě knížeti Vladislavovi k II. křížové výpravě do Palestiny. Vladislav II. se však do Palestiny nedostal, nýbrž přes Konstantinopol, Kyjev a Krakov se vrátil do Čech. Ještě v r. 1165 dvakrát doprovázel Jindřich Vladislavic svého bratra Vladislava, nyní už krále, do Altenburku a pak do Vídně. Po smrti svého dalšího bratra Děpolta v Italii na mor v r. 1167 zemřel v r. 1169 i on. Jeho dvě dcery, Eliška a Markéta, obě abatyše doksanského kláštera, syn Jindřich Břetislav, biskup a posléze i veliký kníže a konečně i matka Markéta odpočívají v doksanském klášteře. Jméno Jindřich dostal podle jména otce své matky Rejčky (Richsa) švábské hraběnky z Berku hraběte Jindřicha z Berku z rodu markrabat Purgauských. Velkým příznivcem řádu premonstrátského byl jeho bratr král Vladislav II.

Obyvatelstvo městečka Kolince a etymologie názvu Kolinec

zpět

Při zpracovávání tohoto tématu pro starší dobu je nutno se zabývat daleko větším areálem než odpovídá dnešnímu „Kolinecku“. Orograficky a hydrogeograficky se toto území poutá k Sušicku, jehož osídlování bylo ovlivněno přítomností zlatonosného písku v jeho vodotečích. Exploataci drahého kovu zde prováděli již Keltové, kteří kromě svého hradiště na Sedle nad Albrechticemi měli pravděpodobně v blízkosti Kolince menší hradiště na Hradci u Ústalče. (Poznámka: Též Slavník u Horažďovic)

Zlato sem přilákalo jistě i lid zlických Slavníkovců jejichž přítomnost má dokumentovat jméno vrchu Slavník u Břežan. Západní hranice panství Slavníkovců i jejich držba některých míst Doudlebska v jižních Čechách je zatím nevyjasněna. Snad jejich lid po záhubě Libice zde zůstal pod mocí vítězných Vršovců i po jejich záhubě v roce 1108 až do doby vrcholné vnitřní kolonisace prováděné kláštery pod záštitou knížat či českého krále. Areál budoucího Kolinecka byl obklopen klášterními majetky.

Pravděpodobně až po Hrádek, Kašovice a Čermnou zasahoval újezd zbynické, který od r. 1160 držel klášter doksanský. Ten byl založen jako panenský klášter premonstrátský r. 1142. Není známo od kdy tento klášter vlastnil i Drouhaveč a Konín v blízkosti Kolince, které s dalšími místy v poříčí Pstružné (Předslavice, Radostice, Staňkov) dal r. 1290 Bohuslavovi z Budějic. (Poznámka: za ves Dolany u Klatov, RBII. 649, 1198 ; Opravdu z Budětic?; Hranice újezdu zbynického až na hřeben Vidhoště)

Ze severu se dotýkal území pozdějšího Kolince majetek cisterciátského kláštera v Nepomuku zal. r. 1153, který se od Nepomuku, přes Plánici, Zdebořice táhl až do Mlázov.

Klášter Svatojiřský měl dle listin z r. 1228 do 1233 vlastnit některé vsi v pruhu od Malého Boru přes Velenovy až po Vlčkovice. Tato všechna místa byla založení slovanského a tak je možné předpokládat, že se i ve zbytku území obklíčeného klášterními majetky pod vládou členů rodu hořícího kotouče tento živel uchytil. Písemných zpráv ani archeologických nálezů o tom dosud není.

Jména osad od Kolince na západ až daleko do pohraničního hvozdu, který později byl kolonizován německými osadníky, nasvědčuje tomuto slovanskému osídlení. Dokonce osada Kochánov pozdější územím německých Králováků (Künische Freeibauern) patřila Kochanovi, kteréžto jméno (jinak v té době hojně užívané) měl i významný člen rodu Vršovců. Je zajímavé, že toto jméno vsi najdeme jen na Benešovsku, Havlíčkobrodsku, Kutnohorsku a Chrudimsku na místech panství rodu Slavníkovců, později Vršovců.

Můj názor na etymologii názvu Kolinec je velmi kontroversní vůči výkladům mnohých renomovaných historiků. Některé (Profous, Luttern & kol.) a jejich následovníky jsem již uvedl. Dále bych chtěl některé jim podobné interpretace vyvrátit třeba i jejich vlastními odbornými prohlášeními. Václav Mencl ve své práci „Předrománská a románská architektura v záp. Čechách (Západočeské nakladatelství Plzeň, 1978) na str. 47 v hesle Kolinec uvádí: „Pojmenování Kolince je až původu mladšího zřejmě podle označení na královské pečeti z r. 1369 „S. Kolonie minoris regine“. Původní název osady v souhlase s postupující kolonisací z Bavor byl německý „Staetlin“. Ještě r. 1290 se po něm píše Svojše (sic) de Staetlin, syn Dluhomila rodu pánů z Velhartic. Název označoval zřejmě malé místo, městečko“.

Proti tvrzení V. Mencla svědčí některá jeho zjištění např. srovnání portálu kolineckého kostela sv. Jakuba Většího se severním portálem premonstrátské basiliky v Milevsku, spolu s ostatními znaky kolinecké stavby dovolují ji datovat přibližně do 90. let 12. století. V téže kapitole na str. 47 V. Mencl pokračuje. Jeho poloha (tj. Kolince, pozn. Fr. Mára) na vyvýšeném místě v zákrutu prudkého potoka Pstružné jednoho z hlavních přítoků horní Otavy byla podmíněna pravděpodobně bohatými nalezišti zlata, jak dodnes vypovídají četné sejpy podél jeho toků. Starší a technicky pracnější způsob těžby zlata rýžováním prováděli již zde pravděpodobně Keltové a místní slovanští obyvatelé. Hlubinné dolování se začalo provádět později (pro svůj náročnější charakter) do země povolanými Němci a to asi v pol. XIII. století. V té době již zde podle V. Mencla stál kostel, který jako kamenný byl součástí pravděpodobně dřevěného feudálního dvorce s nímž z bezpečnostních důvodů souvisel pouze dřevěným můstkem. Feudálním vlastníkem dvorce i kostela byli s největší pravděpodobností majitelé erbu hořícího kotouče, kteří tento kraj kolonisovali. Rýžovnická osada jako podhradí dostala jméno od obranného zařízení obvyklého v té době. Obdobné případy jsou již výše uvedeny!!!

Zakládáním měst a tím i počátek přílivu německého obyvatelstva nastalo až v pol. 13. století a to už tu kostel s osadou stál a jistě měl své MJ, ale nikoliv však Staetlin. Při známém nedostatku písemného historického materiálu z té doby se do pramenů toto MJ nedostalo. Tím je vyvráceno i tvrzení Menclovo, že pojmenování Kolince původu mladšího, přičemž odkazuje na „královské pečeti“ (sic!!) z r. 1369. Předně na opisu jmenovaného typáře není rok uveden a vznik pečetidla a přechod Kolince pod královské komory je dřívějšího data.

Upravil Jan Vích, 2008

zpět