Zpět - čp     Menu

Židovská modlitebna a škola

Čp. 129, parcela č. 69


Nové čp. 129 obdržel domek ve Středce postavený před 2. sv. válkou Oskarem Varcollerem.

Odkaz na "Židovskou etnickou komunitu v Kolinci"
Odkaz na galerii historických fotografií
Zvětši obrázek
výřez z první katastrální mapy - r. 1835

Růstem komunity se objevila i další potřeba. Dne 10. září 1789 žádali kolinečtí židé o povolení postavit modlitebnu a školu, kde by mohl židovský kantor učiti děti a kde by šábes a modlitby mohly být konány. Kolinecký vrchnostenský úřad k žádosti připomenul, že v Kolinci jest devět familiantských rodin a že synagoga je velmi vzdálena až v Sušici, Byl také dotázán židovský zemský rabín, zda stavba modlitebny nebude brániti v kontribuci a zda - li je budova k šábesu a k učení nutná. Vrchnostenský úřad si kladl podmínky, že budova musí být zděná, aby se zamezilo požáru, že nesmí tato škola respektive modlitebna býti vystavena v řádnou synagogu, že nesmí být zřízen ani nový dům pro židovskou rodinu, že musí být, jak bylo v žádosti uvedeno, vystavena na starém židovském domě v ustanovených rozměrech a že druhá místnost bude propůjčena jen vyučujícímu učiteli. (Archiv Českého gubernia v archivu ministerstva vnitra v Praze).


synagoga , r. 1900


Židovská obec koupila od kolinecké obce místo pod modlitebnu v délce 3 sáhů a šířce 2 sáhů ; od vrchnosti dostala zdarma místo v délce 2 a půl sáhu a šířce 2 sáhů. Toto obdarování se stalo až 30. 7. 1793 a je podepsán hrabě František Josef Taaffe. Tato židovská škola byla postavena mezi vrchnostenskou hospodou a chalupou tehdejšího pop. čísla 43. ( Pozemková kniha Plánice 151, fol. 242).

Obec kolinecká povolila dne 1. 8. 1796 na všechny časy průchod do židovské školy. Za to dala židovská obec pro všechny občany jedno vědro piva.(Kniha protok. z r. 1779, čís. 3, sign. Plánice 12)

místo, kde stávala synagoga, r. 2012

Historie židovského hřbitova i problém okolo výstavby modlitebny a židovské školy byly probrány na prvních stránkách kapitoly "Židovská etnická komunita v Kolinci". Výstavba židovské školy byla pojata spolu s ostatními sakrálními objekty proto, že výuka a výchova dětí v této škole byla ve stejném časovém období mnohem úžeji spojena s náboženskou i duchovní než na našich školách.

V této kapitole nás budou zajímat vnitřní prostředí modlitebny i problémy se zajišťování výuky v židovské škole židovskými učiteli i provádění různých církevních obřadů jako např. svatby apod.

Písemné zprávy o této tematice se většinou nezachovaly a tak nám vhodně poslouží vzpomínky p.Víta Korce, přejatých ponejvíce od jeho předků. Jistě neubere na vážnosti této regionálně vlastivědné práce formu vzpomínek dopisem mi dne 9. 2. 1980 zaslaných. Z vděčnosti k mému příteli z mládí a pro jeho horoucí lásku k místu jeho zrození a barvitost jeho vyprávění, ocituji celý, věcně obsažný dopis:
„Milý Frantíku, (Fr. Mára)
jsi dobrý kamarád, víš, jak potěšit. Tvoje psaní mi udělalo velkou radost, zejména ty dva obrázky, které jsi do obálky přiložil, už po kolikáté je držím v ruce a pokaždé mně vlhnou oči.

Napíšu Ti vše, co o té staré kolinecké synagoze vím, kupodivu si při psaní mnohé dost a jasně vybavuji. To na oplátku za Tvoje psaní. A potom proto, že až umřu nebude zde jiného pamětníka.

V Kolinci říkali i židé svojí synagoze kostel, nebo taky templ. Kdy byla postavena, to nikdo, ani z těch nejstarších, přesně nevěděl. Ptal jsem se na to starého pana Mořice Hermana, to byl otec Rudolfa Hermana, býv. majitele hotelu “ Na radnici“. Mořic Herman se narodil v r. 1830 a byl posledním starostou Židovské náboženské obce v Kolinci. Ani on, ani můj dědeček Nathan, o tři roky mladší, nic o tem nepamatovali. Interier židovské modlitebny Podle jejich mínění došlo k tomu v 80 letech 18. století, za vlády císaře Josefa II. Sám se domnívám, že to bude pravděpodobné, neboť až do vydání tolerančního patentu, jen zcela ojediněle povolovala šlechta a zejména diecése židům stavbu vlastního kostela a netrpěla ani modlitebny. Pouze ve městech královských, nebo takových, které patřily vysoké šlechtě, např. Rožmberkům nebo Pernštejnům byly židovské synagogy i na menších městech a dokonce i na malých městysech a vsích. Naproti tomu tvrdili staří místní židé, že hřbitov v Kolinci jest mnohem starší a že pochází z 2. pol. l7. stol. a nebo dokonce už z doby dřívější. Stejného názoru jest i pracovník stát. židovského muzea v Praze, který dle zjištěných záznamů klade do r. 1654 a jest pravděpodobné, že u předtím zde židovský hřbitov byl. Zesnulý klatovský rabín PhDr. Žibřid Brett, který si kolinecký židovský hřbitov důkladně prohlédl, říkal, že se pokoušel jeden z nejstarších kamenů, který byl ze země vykopán v severní nezastavěné části hřbitova ‚ přečísti. Podařilo se mu jen tak částečně, nebo kámen byl silně obrostlý mechem, že právě to místo, kde by mohlo být datum, bylo zcela nečitelné. Podle jeho náhledu jde o hřbitov starší, již z doby před r. 1541, kdy za Ferdinanda I došlo k deportaci židů z Čech.

V kolineckém židovském kostele se konaly bohoslužby do roku 1919 a to už jen o vysokých svátcích, neboť úbytek členů byl tak značný, že se nesešlo minjan, to jest náboženským předpisem stanovené množství deseti osob mužského pohlaví, starších 13 let. Po tomto roce byla synagoga definitivně uzavřena. Já si však ještě pamatuji, jak byla uvnitř zařízena a sám jsem byl přítomen několikráte bohoslužbám v té staré budově.

Jak na obrázku vidíš, měla synagoga přízemí a patro. V přízemí byl pro šamese tj. kostelníka a dříve i rabína byt. To nevím, nebo poslední kolinecký rabín zemřel prý v r.1820 a od té doby měli židé jen kantora a v posledních 50 letech před uzavřením jenom předříkávače, což byla funkce zcela neplacená. Kostelníka židovského měli do roku 1898. Od té doby tam bydlel křesťan Vodička, který se staral o pořádek před synagogou a o zahrádku za kostelem, ale do synagogy nepřicházel. Úklid si dělali židé sami, obvykle to byly ženy. Pana Vodičku jsem znal, alespoň jeho syna, který byl ženatý, uměl výborně hledat houby a říkalo se o něm, že stejně dovedně uměl klást “ voka “ na zajíce. Byt v přízemí užíval bezplatně.

Do patra se vcházelo po dřevěných schodech na ochoz, který stál na žulových silných sloupech. Dveřmi ze širší strany se vcházelo do mužského oddělení, kdežto vchod pro ženy byl z boku proti domku truhláře p. Trojana . V mužském oddělení stál na jihovýchodní straně na dřevěném stupni jednoduchý dřevěný oltář. Byl překrytý sametovou a o svátcích aksamitovou překrývkou, zdobenou třásněmi a širšími, zlatou nití vyšívanými ozdobnými pruhy.

Za oltářem byl jednoduchými dvířky uzavřený otvor do zdi jako schránka na tóry. Ta schránka byla asi 70 cm hluboká a 1,30 m vysoká; musily se do ní vejít tóry tj. svitky Starého zákona, psané ručně, naprosto přesným stejným hebrejským písmem bez samohlásek na pergamenu. Svitky se do ní ukládaly na stojato a bylo jich, tuším, sedm nebo osm. Bylo to především pět knih Mojžíšových, pak kniha Ruth, kniha Žalmů. Svitky byly upevněny na dvou stejných držadlech s rukojetěmi, tak aby se daly přetáčet. Po stočení byly svitky převázány bílými lněnými povijany a zavázány. Takto upravené se oblékaly do krásných roušek. Roušky byly obvykle sametové, ale též z ručního hedvábí. Měly různou barvu,, ponejvíce ty sametové tmavomodrou nebo tmavočervenou, ty hedvábné byly barvy bílé. Roušky byly bohatě zdobeny stříbrnou nebo zlatou nití vyšívanými nápisy (tituly knih) a symboly. Na horní konce rukojetí se nastrkovaly stříbrné tepané nástavce z plechu, taktéž umělecky provedené a navíc vyzdobené taktéž stříbrnými drobnými zvonečky. Přes takto oblečené tóry se zavěšovala ozdoba ta nejcennější. Byl to stříbrný štít, bohatě prolamovaný a vyřezávaný, zavěšený na stříbrném řetězu, který se omotával kolem rukojetí. Doplňkem celé té parády byla stříbrná, litá, umělecky vykrášlená ukazovátka. Ta měla různé tvary, pro každou tóru bylo jiné, taktéž štíty byly rozličné; jedno to ukazovátko bylo ve tvaru sevřené v pěst ruky s vystrčeným ukazováčkem. Přes dvířka schránky byla zavěšena stahovací opona. Byla sametová, přepychově vyzdobená vyšitou zlatou korunkou a slova díkuvzdání za Písmo svaté; byla vyšita zlatou z jemných drátků zhotovenou “bavlnkou‘.

Při vyjímání tóry ze schránky, povstali všichni věřící v lavicích a za společného zpěvu byla příslušná kniha vyňata, položena na oltář a odstrojena. Bylo velikou ctí být předvolán K účasti na předčítání z tóry. Rabín (předřikávač) předčítal zpěvně z písma, přičemž mu jeho pomocník (levita) zmíněným ukazovátkem po řádcích ukazoval text kapitoly připadající na ten který den. Po ukončení přednesu byla tóra opět oblečena do roušky a ozdob a za slavnostního zpěvu díkuvzdání Hospodinovi nesena kolem lavic přítomných, kteří tóry třísněmi svého talesu se dotýkali a tyto třásně pak líbali. Tóra pak byla opět uložena do schránky. Uvádím to proto, abys poznal jakou nesmírnou úctu židé k svému Starému zákonu chovají; jím se po tisíciletí řídili a proto i v době největšího pronásledování mu zůstávali i za cenu života věrni a jako jediný ze starověkých národů těžké doby přežili.

Nad schránkou bylo na zdi zavěšeno Desatero Božích přikázání, psané hebrejsky pouze počátečním slovem každého přikázání. Byly to dvě dřevěné tabulky spolu spojené, ukončené románským obloukem. Desatero jest základním nejvyšším zákonem pro každého žida a bylo převzato všemi křesťanskými církvemi. Příkazy v něm obsažené měly nesmírný vliv na vývoj lidstva od barbarismu k humanitnímu cítění.

Doplňkem oltáře byla lampička s věčným světlem. Po straně oltáře stály u zdi dvě krátké lavice, určené pro honoraci. Sedávali v nich rabín, učitelé a představení náboženské obce. Dále zde stály dva dřevěné stojany na svíčky.

V mužském oddělení byl jediný barokní lustr na svíčky, zhotovený z bronze a z mosazného plechu. Jedinou jeho ozdobou byla broušená sklíčka, zavěšená na dvou mosazných věncích.

Trochu jednodušší byl lustr v ženském oddělení. Oba tyto lustry pocházely z 2. pol. 18. stol. V oddělení pro muže bylo šest asi 6 m dlouhých dřevěných lavic, obdobně, avšak daleko prostěji provedených jako v kostele sv. Jakuba. Ženy neměly lavice, sedávaly na sedačkách s opěradlem před jednoduchými pulpity. V rohu synagogy stálo několik dřevěných barokně točených sloupků, ukončených soustruženými hlavicemi. Sloupky byly bleděmodře a bíle natřeny. Sloužily v dobách, kdy se tu konaly ještě svatby jako držadla baldachýnu, pod kterým poklekal ženich a nevěsta společně na polštářek, aby po slavné “mši“ s příslušným kázáním přijali zde z rukou rabína požehnání k sňatku, požehnání rodičů a po výměně prstýnků se políbili.

Ženské oddělení bylo od mužského odděleno asi 1 m vysokou dřevěnou přepážkou, na níž byla nastavěna dosti hustá dřevěná mříž ze šikmo, křížem-krážem položených latěk. Z mužského oddělení bylo do ženského vidět, zato ženy mohly sledovat otvory v lakách nejen bohoslužby, ale dívat se i na svoje a jistě i na ostatní muže.

Celý vnitřek, tedy zdi i stropy, byl natřen lesklou tmavomodrou barvou, vyzdobenou bronzovým práškem namalovanými drobnými šesticípými hvězdičkami. Kostel měl čtyři okna. Na obrázku jsou pouze dvě, ta zbývající se nacházela na západní straně, směřující na zahrádku. Okna neměla žádné ozdoby, pouze jediné okno mělo ve vrchním světlíku z modrých a červených tabulek stylizovanou hvězdu Davidovu. Také na střeše byla kdysi umístěna železná šesticípá hvězda (není na obrázku) patrně již dříve spadla.

Podlaha vnitřku byla dřevěná. Kostel nebyl vytápěn, neměl ani komín.

Za zmínku stojí, že v přízemí nese ochoz 7 sloupů. Číslo sedm jest v židovské kabale číslo magickým a mystickým. V sedmi dnech byl stvořen svět, Jakob měl 7 synů, jest sedmiramenný svícen atd. V patře nesou ochoz další 3 sloupy. Spolu s těmito sedmi tvoří počet deseti božích příkazů.

V lavicích bylo mnoho modlitebních knížek, z nichž mnohé byly velmi staré. Kniha po mém praprapradědečkovi, která ležela v lavici, kde sedával můj otec, byla z roku 1725. Byla psána (tištěna) pěkným hebrejským písmem s majiskulemi a vysvětlivky (komentáře) pod čarou byly tištěny v armejštině. Byly tam však knihy mnohem starší, jak říkával p. Mořic Herman, byla tam kniha z r. 1550. Škoda, že to vše lehlo popelem. Po požáru se už nic nenašlo, ani to liturgické stříbrné nářadí, což se zdá býti nepravděpodobným.

Jak už jsem napsal, synagoga v Kolinci byla v r. 1920 definitivně uzavřena. Poslední představený židovské obce a matrikář p. Mořic Hermann se dožil toho věku 90 let a odstěhoval se se svou manželkou, taktéž letitou, ku své dceři Bertě, provdané za Juliusa Steinera, do Klatov. Tam také tuším v r. 1921 oslavili manželé Hermanovi svou diamantovou svatbu. Krátce však potom oba zemřeli.

Do templu v Kolinci jsem poprvé přišel ‚ co si pamatuji, v r. 1913, to mně bylo 5 let (narodil jsem se 15. 3. 1908 v čp. 124). Pamatuji si to proto, že jsem seděl vedle svého dědečka Nathana, který zemřel 9.1.1914 v Kolinci.

V té době, až do doby uzavření, byl předříkávačem pan Alexandr Hiršfeld z Chlistova. Říkalo se mu Sandlíček, protože byl malé postavy, ale hlas měl zvučný, kdyby se byl býval školil ‚ mohl být zpěvákem. Střídal ho při svátcích pan Mořic Hermann, ten už tak pěkný hlas neměl, byl už starý. Hiršfeld měl několik synů a dcer. Všichni se odstěhovali ještě před I. světovou válkou do USA, pouze Sandlíček zůstal v Chlistově se ženou. Vyprávěl mně můj strýc z New Yorku (rodem z Mlázovy), že jeden z těch Hiršfeldů, který promoval na právnické fakultě KU v Praze, se věnoval v USA politice. Byl v doprovodu prezidentu Woodrowu Wilsonovi na konferenci ve Versaillích v r. 1919.

Již těžko se scházeli věřící bohoslužbám, neboť když vypukla I. světová válka. Mnoho mužů narukovalo a staří se stěhovali do měst. Ožití přinesl templu příchod polských židů na podzim r. 1915. To po průlomu rakouské fronty u Přemyšlu byly polské a tedy i židovské rodiny evakuovány z místa bojiště a přesídleny do vnitrozemí Rakousko Uherského státu. Do Kolince přišlo tuším 5 nebo 6 rodin polských židů. Celkem asi 20 osob, z nichž jedna žena během pobytu v Kolinci zemřela. Velkou radost z toho nikdo neměl, nejméně kolinečtí židé. Ne proto, že se jednalo o chudáky, kteří válkou přišli o vše a že je budou musit podporovat finančně a potravinami, ale proto, že to byli židé, kteří se celým svým zevnějškem, řečí a způsoby chování zcela lišili od ostatního obyvatelstva, tedy i od kolineckých již zcela asimilovaných židu. Báli se jich, že mohou přinésti do poklidného soužití křesťanů a židů v Kolinci neklid. Však také zakrátko po jejich příjezdu do Kolince se na dvoudílných černých plnodveřích do krámu u Boudů objevil křídou napsaný nápis “Židí do Palestýny“. Uvádím to jako ironii; tenkrát tenhle slogan razili především pogromisté z Ruska a ruští sionisté. Dnes ti první by je opět rádi odtud viděli venku. Zkrátka tehdy byli ti nešťastníci pro kolinecké souvěrce jaksi nepřijatelnými. Nosili kaftany, černé širáky, pejzy, vousy na bradě, s osobní hygienou byli naštíru, česky neuměli ani slovo, mluvili jen jidiš a polsky, což ovšem kolinečtí židé neznali takřka vůbec. Navíc byli bigotně pobožní.

5. července 1931 po půl noci vypukl požár na půdě Blažeje Bulky, shořela témuž obytná budova, stodola, skladiště Václava Wirta. Stará historická památná židovská synagoga padla popelem. Rekonstrukce synagogy nepřipadala v úvahu. Část materiálu byla využita k výstavbě nových rodinných domků v Kolinci. Pachatel požáru byl neznámý. Vedly se řeči, že požár zmíněné živnosti B. Bulky a následně požáru synagogy, byl založen úmyslně ze spekulativních pojišťovacích důvodů.

zpět