Historie domu čp. 14 v Kolinci
Čp. 14, parcela č. 119, někdejší “špejchar“
V klínu silnice do Mlázov a polní cesty směrem na Hůrku stála do 12. 2. 1935 budova čp. 14, která byla obecně zvána “Špejchar“. Jak sám název naznačuje, sloužila jako sýpka na obilí, později přeměněna v truhlářskou dílnu s byty. Uvedeného data budova vyhořela, zůstalo jen místo, na němž nějaký čas byl sklad řeziva. Popisné číslo 14 dostala tato budova po domku v parčíku u místního hřbitova, který vyhořel v r. 1905. Číslo popisné 14 dostal po zániku bývalého “Špejcharu“ domek na dvoře bývalého hostince čp. 4. (současný majitel čp. 14 je Vondrovský Karel Ing. a Vondrovská Zdeňka)
Tato budova stála v dřívějších dobách osamoceně. Nejbližšími stavbami byl kostel a fara. Sloužila jako sýpka obilí a s největší pravděpodobností jako kontribučenská sýpka. Do této sýpky se hromadilo obilí pro případ nouze nebo neúrody či živelné pohromy. Proto z bezpečnostních důvodů, aby nebyla postižena ohněm, který se v dřívějších dobách snadno přenášel s budovy na budovu, byla postavena stranou obce.
Kontribučenská sýpka byla jistě postavena dle patentu Josefa II. z 9. června 1788, který stanovil, aby každý poddaný, který vlastní ornou půdu, odevzdal třetinu žita, pšenice, ječmene a ovsa, které potřebuje na zimní a jarní setbu na obecný špýchar, po tři za sebou jdoucí léta a aby tak se za tato tři léta nashromáždila zásoba obilí, které je třeba pro ozimní a jarní osev pro celou obec. Tyto zásoby byly určeny též jako výpomoc rolníkům, kteří pomoci potřebují. Po žních pak dlužníci obilí vraceli s příslušným “náměrkem“ (z rakouské míry dvě mírky), jakožto úrok. Když se pak zásoba obilí těmito “úroky“ natolik zvětšila, že převýšila každoroční potřebu osiva pro obec, bylo možno obilí prodávat a peníze poddaným půjčovat. Tím se kontribučenské sýpky staly předobrazem pozdějších hospodářských záložen. Přívlastek “kontribučenské“ dostaly proto, že peněz bylo ponejvíce používáno jako záloh na kontribuce (daně) poddaných, postižených živelní pohromou.
V Kolinci se říkalo na několika místech “Na starejch sejpkách“ např. v místě bývalého pivovaru čp. 57 vedle mlýna čp. 65, dále v místech dnešního čp. 76 a pak tam, kde dnes stojí tzv. “teletník“, postavený v prvních letech XIX. století. Není jisto, ve kterých byla zřízena první kontribučenská sýpka, ale poslední do jejich zrušení byla v této budově čp. 14.
Kontribučenské obilní fondy byly sice vlastnictvím účastníků, ale nemohly jim být vydány do vlastnictví do doby zrušení roboty a všech úvazků proti vrchnosti, protože vklady do fondu pocházely z výtěžků rustikální půdy, která dle emfyteutického práva patřila vlastně vrchnosti.
Dohled nad sýpkou měli vrchnostenští kontribuční úředníci, výbor z účastníků fondu tj. rolníků a rychtář, který měl druhý klíč.
Z agendy tohoto kontribučního obilního fondu se zachovaly zápisy výdajů na opravu sýpky. Ta byla pravděpodobně rozbourána, poněvadž prodali zbytky stavebního materiálu za 137 zl 75 kr, kteréžto peníze použili na stavbu nové. Další výdaje byly:
zednickému mistru Antonínu Jedličkovi 501 zl 9 kr,
tesaři Františku Zajícovi 239 zl 75 kr,
vápeníkovi a cihláři 97 zl 27 kr,
kováři Frant. Kopáčkovi za práce kovářské a zámečnické 88 zl 28 kr,
truhláři 5 zl,
kameníkovi Janu Denglerovi 90 zl,
Jakubovi Krauskopfovi za hřebíky 65 zl 45 kr,
Martinovi Pohlovi za dříví 463 zl 20 kr,
za stavební dříví kolinecké obci 414 zl 40 kr,
za cihly kolinecké obci 185 zl 35 kr,
za tašky nalž.vrchnost.úřadu 254 zl 6 kr,
kvitance kol. mlynáři Ulrichovi 22 zl,
kvitance kol. rychtáři 25 zl,
kvitance obchod. železem Turečkovi za hřebíky 20 zl 24 kr,
za zvláštní výdaje 24 zl 12 kr.
V r. 1831 bylo guberniálním nařízením č. 47826 z 20. listopadu 1830 povoleno zdvojit šindelovou střechu.
Dne 18. 1. 1838 byla provedena kontrola zdejšího kontribučenského fondu a dne 23. 5. 1838 byly předány knihy k vedení do Nalžov. Sýpka v Kolinci byla shledána v dobrém stavu. Kontrolu bude nadále vykonávat rychtář Jáchym Frank, který bude mít také druhý klíč. Kontribučenské obilní sýpky byly zrušeny v r. 1863 rozhodnutím českého zemského sněmu a později přeměněny v hospodářské záložny. U nás to byl Svépomocný úvěrní spolek po vzoru Raiffeisenově, jakožto úvěrní družstvo zemědělského typu, propagovaný MUDr. F. C. Kampelíkem, lékařem v Kuklenách, založený v r. 1897. Dodnes znají občané tento peněžní ústav pod názvem “raifaizenka“ nebo “kampelička“.
Po parcelaci kolineckého velkostatku v r. 1920 koupil “Špejchar“ Václav Kolář, mistr truhlářský z Kolince čp. 11. (viz díl I, str. 154). Zřídil zde truhlářskou dílnu a dva soukromé byty. V přízemí bydlel krejčí Jan Bejvl se svou matkou Kateřinou, dříve bytem v Kolinci čp. 48 (viz I. díl, str. 286) a v podkrovním bytě Vojtěch Mára, penzista SD, syn Vojtěcha Máry, sedláka v Čeleticích čp. 6 a matky Anny rozené Koudelkové taktéž z Čeletie čp. 6, se svou manželkou Boženou rozenou Vaníkovou z Přešína u Blovic. S nimi dleli v tomto bytě i příslušníci rodiny:
Josef Mára nar. 30. 7. 1903,
Božena nar. 9. 6. 1905,
Anna nar. 27. 5. 1908,
František nar. 1. 10. 1912, zpracovatel těchto dějin Kolince.
Po vyhoření budovy sloužilo místo jako skladiště prken Jana Zimmermanna, truhláře z Kolince čp. 11 a po zrušení této živnosti zůstalo místo pusté.