Historie domu čp. 115 v Kolinci
Čp.115 - č. 93
Původní dům čp. 115 na parcele č. 93 rozdělen na tři části:
Majitelé:
čp. 115, parcela č. 93 Marie Hulešová, Plzeň,
čp. 114, parcela č. 94/1 Ing. František Jílek,
nedostavěná část bez čp. parcela č. 94/2 Němec Václav a Němcová Ester.
Na levém břehu Kalného potoka, poblíže jeho ústí do říčky Pstružné severně od bývalého pivovaru, stojí podlouhlá budova, která kdysi bývala vrchnostenským mlýnem na olej. Voda na mlýn byla pravděpodobně vedena z náhonu na moučný mlýn. V polovici XVIII. století zřídila vrchnost v něm flusárnu a koželužnu. Dnes je budova podélně rozdělena cihelnou příčkou, která ji dělí ve dvě popisná čísla 114 v severní (dnes ještě rozdělena na dvě části) a 115 v jižní části. Dnes je těžko říci, v které polovině byla flusárna a ve které byla koželužna, proto do rozdělení budovy je úvodní stať pro obě popisná čísla (dnes tři čp.) společná.
Flusárna (Aschensiederei, officina cinerum) byla v Kolinci vrchnostenský podnik k výrobě potaše, která se potřebovala pro výrobu skla, v mydlářství, barvířství a pod.
Výchozí technologickou látkou byl louh, který se vyráběl tím, že do veliké kádě nade dnem byly položeny pruty a na ně se nasypal popel ze dřeva a poléval se horkou vodou. Poněvadž potaš byla barvy hnědé nebo černé, odpařoval se louh a na stěnách nádoby se usazovala potaš barvy bílé nebo narůžovělé. Potřebný popel dodávali sedláci nebo chalupníci, kteří si však sami popel schovávali a vařili louh pro praní vlastního prádla.
Z výroby potaše plynuly vrchnosti značné zisky a proto vrchnost přísně dohlížela na výrobu, ale i odvod popele. Tento odvod popele byl zajišťován u poddaných již v urbariálních smlouvách. I zbytky po výrobě potaše sloužily vrchnosti jako hnojivo. Nájemci flusáren, často spojených s koželužnami i vinopalnami, byli jako i v jiných místech, tak i v Kolinci židé. Nejbližší flusárny byly u Vlčkovic na cestě ke Kolinci pod rybníkem Ovčákem a v Mokrosukách.
Pachtýři flusárny nebylo dovoleno pod trestem konfiskace popel v obcích zdejší vrchnosti a také blíže než Mokrosuku položených cizích obcích nasbíraný někde jinde prodávati nebo do mokrosucské nebo hrádecké flusárny dopravovati a také není dovoleno vrchnostenskou flusárnu někomu pronajati.
Inventář flusárny v Kolinci obsahoval: dveře do flusárny s háky, rumpál, okenice s řetězy, 7 dřevěných kbelíků, 3 železné kotle s jednou železnou tyčí, 1 bednění na popel z řezaných prken, 2 kádě, 2 vědra na střeše a 19 Bodinge s dřevěnými rámy.
Z nejstarších zpráv o flusárně v Kolinci uvádím pronájem vrchnostenské flusárny s koželužnou, s chalupou pro hajného i s bytem pro jeho pacholka v bývalém vrchnostenském mlýně na olej Moisesu Ledererovi od 1. 1. 1756 do konce roku 1758 za roční nájem 100 zlatých. Za kavanta postavil nový nájemce Isaka Lederera ze Spáleného Poříčí. Kde chalupa hajného stála, není známo. V bezprostřední blízkosti flusárny se rozprostíral rybníček, od něhož se v této části užívalo místního názvu “Na rybníčkách“.
Dle této nájemní smlouvy měl flusař toto právo proti vrchnosti:
příjem 40 sáhů měkkého dřeva, 2 robotní fůry sena, 1 vědro patoků, 4 robotní fůry na svážení popele, při čemž cesta nesmí trvati déle než den, aby se mohly fůry vrátit domů. Každý sedlák pod trestem má odevzdat 3 strychy popele proti zaplacení 7 kr za každý strych, což musí sedlák na místo dovézt, vrchnostenští zaměstnanci mají odevzdat 1 strych za 4 kr. Všichni poddanští lidé jsou povinni kůže za mírné ceny flusaři přednostně prodat. Oproti tomu je povinnen všechny vrchnostenské kůže surové podle taxy vydělávati.
Další zmínka o nájmu pochází až v r. 1769, kdy od 1. ledna byla pronajata flusárna a koželužna na 3 roky i s bernardovskou židovskou chalupou (nájemník pravděpodobně Bernard Hermann - pozn. autora) za ročních 130 zl. pravděpodobně opět Moisesu Ledererovi. Tehdy měl celý poddaný odevzdat 3 strychy popele, poloviční 2 strychy, chalupník 1 1/2 strychu, stejně tolik šenkýř, mlynáři a panští lidé.
V soupise majetku kolineckého panství (pozemková kniha sign. Plánice 151) byla pronajata kolinecká flusárna a koželužna (officina cinerum et domus coriaria) od 1. 1. 1778 do 31. 12. 1780 kolineckým židům Moisesovi Ledererovi a jeho synu Michalovi za roční nájem 120 zl.. Tito nájemci měli pronajatu flusárnu a koželužnu i s chalupou, v níž bydlel Žid Bernard, na další 3 roky až do r. 1783 za 130 zl. ročního nájmu.
Od 1. 1. 1791 byl nájemcem obou výroben žid Benedikt Hermann do r.1783.
Od 23. 3. 1795 měl podniky pronajaty žid Aron Weidmann za roční nájem 80 zl. Pachtýř se mimo jiné zavázal odebírat kůže za tyto ceny:
volskou za 4 zl.,
kravskou za 3 zl.,
roč. telete za 1 zl.,
odstaveného tel. 30 kr,
sajícího tel. 24 kr,
starých ovcí s vlnou za 12 kr,
starých ovcí bez vlny za 6 kr,
jahrlinka s vlnou za 3 kr,
jehňat za 5 kr.
Na jaře r.1798 držel flusárnu spolu s vinopalnou v nájmu žid Isaak Arrenstein, ale již dne 1. 8. 1798 byla pronajata Židu Šimonu Polákovi za roční nájem 130 zl. Pachtýř se zavázal na úřední pokyn odvést pro vrchnostenský dobytek, 10 liber drasla. Flusárna dostane 10 sáhů měkkého dříví, které jí bude vrchností přivezeno. Od všech deputátníků dostane podle deputátní tabely 1 strych po 6 kr.
Od 27. 11. 1799 držel flusárnu v nájmu žid Samuel Kugler s ženou Evou.
Od r. 1828 ji měl propachtovánu žid Rubin Lažanský až do konce března 1831, kdy ji pronajal jeho syn Matěj Lažanský do r. 1834. Od tohoto roku do konce r. 1840 ji měl v nájmu Samuel Lažanský.
Ještě další podrobnosti o životě, právech a povinnostech pachtýře flusárny se dovídáme z pachtovní smlouvy Žida Matěje Lažanskýho. Roční plat 12 zl conv. mince ve dvacetikrejcarových kusech. Dostal všechno potřebné nářadí k provozu jako kotle a pod. Pachtýř dostane bezplatně popel ode všeho deputátního dříví ode všech deputátníků s výjimkou úředního personálu a obecního rychtáře, o čemž budou všechny čtyři dvory, ovčince a všichni vrchnostenští lidé vyrozuměni. Také má pachtýř dostávat bezplatně všechen popel ze všech vápenic a cihelen, ve kterých vrchnost dává vyrábět. Z těchto si musí ale pachtýř popel sám odvézt. Nedodá-li deputátník příslušný popel, má si ho pachtýř sám vymáhat a nemůže od vrchnosti vymáhati odškodnění. V tom případě si má vyžádat úřední asistenci. Určení tohoto deputátního popele se může omezit jen na tehdy stávající deputátníky s výjimkou úředního personálu, ne ale na budoucně přirostlé, na tyto nemá pachtýř žádný nárok. Naproti tomu všechen v této flusárně vyrobený zbytek po výrobě (Aschenauswurf) má býti bezplatně vrchnosti k disposici. Pachtýř nesmí pod žádnou záminkou něco odtud odciziti, nebo odstraniti a také nesmí si to od někoho jiného dáti učiniti. Pachtýř je zavázán tolik popele, co jen možno, skoupiti a svařiti.
Poslední zprávy o činnosti flusaře pochází z 6. 10. 1846, kdy se František Janda zavázal, že bude od října do března sbírat popel a pálit v kolinecké flusárně potaš. Přesné datum zániku kolinecké flusárny není známo. Pravděpodobně v době po zrušení roboty a s ním spojených povinností usedlíků vůči vrchnosti.
Dne 6. 2. 1862 koupili polovinu této budovy, která dostala čp. 115, František Kurz, tesař, s manželkou Barborou, dcerou Jana Boudy, mistra krejčovského z Neznašov. František Kurz zde zemřel 30. 1. 1876 v 60 letech, vdova po něm Barbora Kurzová 27. 12. 1881 v 69 letech. Po nich převzal čp. 115 jejich syn František, truhlář, který se dne 19. 6. 1883 oženil s Josefou, 29letou dcerou Jakuba Honzíka, domkáře a mistra ševcovského v Kolinci čp. 116 a matky
Terezie, dcery Jana Krále z Kolince čp. 37. Až na první dceru Boženu se všechny narodily v čp. 115:
Božena nar. 22. 12. 1879 v čp. 116,
Anna Marie nar. 3. 7. 1884 v čp. 115, †21. 3. 1885,
Barbora Anna nar. 30. 4. 1886 v čp. 115,
Anna nar. 30. 4. 1888 v čp. 115.
Dne 10. 11. 1928 koupili čp. 115 Emanuel Chaloupka, brzdař státních drah, syn Matěje Chaloupky, mlynářského pomocníka z Kolince čp. 62 a matky Vilemíny Novákové z Vlčkovic, a jeho manželka, dcera Ludvíka Smolíka, zámečníka v Kolinci čp. 46 a matky Karoliny Honzíkové z Kolince čp. 139. Svatbu slavili 7. 5. 1918 a pravděpodobně bydleli po svatbě v čp. 115, poněvadž se jim zde 24. 5. 1919 narodila dcera Marie Karolina. Ta se dne 31. 1. 1943 provdala za Václava Chochola z Březnice.
V tomto popisném čísle zůstali manželé Chaloupkovi jen do 4. února 1929, kdy koupili tuto polovinu budovy František a Květuše Novákovi, kteří po příjezdu z USA vlastnili od 12. 8. 1922 v Kolinci dům čp. 127.
Jejich děti až na Ladislava se opět přestěhovaly do USA. Čp. 115 zdědil po rodičích tedy syn Ladislav, autoklempíř, narozený 22. 6. 1922, který si vzal za manželku Zdeňku, dceru Františka Kučery, povozníka z Kolince čp. 231 a matky Kateřiny. V pozdějších letech si manželé Novákovi zakoupili rodinný dům čp. 225 a čp. 115 prodali.